Milan Tomášik se prosadil jako nezastupitelná jedna pětina tanečního kolektivu Les SlovaKs, ale také jako samostatně tvořící autor – tanečník a choreograf. Žije s rodinou trvale ve Slovinsku, a jako umělec a pedagog pendluje světem; často ho vidíme i v Praze. Připomíná mladého romantického aristokrata, který ale řídí prestižní laboratoř v nějakém výzkumném centru. Je velmi příjemné mu klást otázky. I když často mluví o napětí, šíří kolem sebe klid. Tentokrát jsme se sešli v ranní Altě u příležitosti pražské premiéry jeho projektu Hunting Season.
Dá se říci, že tanečníci Hunting Season tvoří nový soubor? Váš soubor?
Dá se to tak říct, jestliže máme na mysli práci s lidmi, které jsem si vybral a chtěl s nimi pracovat.
A jaké lidi jste tedy přizval?
Zajímavé. Vycházel jsem z toho, že žiju a působím v Lublani. Oslovil jsem tanečníky, kteří byli vhodní pro to, co mě zajímá, a zároveň byli dostupní. Ačkoli například Špela Vodeb je Slovinka, která žije v Barceloně. Ale s ní už si tři roky říkám – „pojďme něco společně udělat!“ Teď se to konečně povedlo. Všechno je vlastně otázka peněz…
Co mají vaši tanečníci společného?
Jsme velmi různorodí, nicméně jsem hledal lidi, kteří by mi mohli pomoci rozvíjet téma, které mě v této době zajímá.
A co je to za téma?
Jde o svalové napětí, o svalovou texturu, která vytváří rytmus. Hodně vycházím z toho, co mi tanečníci nabízejí. Postupovali jsme přes improvizace, různé struktury a hry, a poté jsme nagenerovaný materiál dotvářeli. Ten základní princip umožňuje jít různým směrem. Snažím se, aby představení bylo maximálně živé, proto je vytvářím napůl fixované, a na půl improvizované.
Dá se uvést nějaký konkrétní příklad, jak tanečníci reagovali na zadání, týkající se svalového napětí, jak si s tím poradili?
My jsme na to šli trochu matematicky. Vytvořili jsme si škálu napětí. Nejprve od nuly do sta. Ale to moc nefungovalo – rozdíl mezi 96 a 48 by divák zvenku nerozlišil. Tato škála byla nepraktická. Aby se mohla setkat teorie s praxí, tak jsme se dopracovali ke škále jedna až šest. Tolikrát jsme to opakovali, až jsme byli schopni sami jednoznačně uhádnout, na jaký stupeň svalového napětí se díváme. Když někdo dělal pětku, bylo na první pohled jasné, že to není čtyřka.
Toto byl ale jen základ, z něhož jsme vytvořili pohybový slovník. Všichni jsme byli propojeni v jednom „svalovém světě“. Toto byl pro nás základní zdroj komunikace, z něhož jsme komponovali různé taneční situace. Nabalovali se různé asociace, mezilidské vztahy, animalistické vztahy…
A tak jste nakonec dospěli k Lovecké sezoně…?
Vyšli jsme přímo ze svalové textury a dospěli od zcela abstraktních pojmů až k obrazu lovu. Když jsem nedávno učil v Salzburgu a připravoval choreografii se studenty, vyšel jsem ze stejného principu, ale výsledek byl samozřejmě úplně jiný. Hodně je to dáno i hudbou, která je pro mě vždycky velice důležitá. Tam jsem použil barokní folia – variace, o nichž jsem četl, že byla určena k tanci a vznikla z improvizace nějakého melodického základu. Uvědomil jsem si, že přesně takto pracuji. Nakonec i v Hunting Season jsem použil hudbu, která má barokní motivy, ačkoli se jedná o třicet let starou skladbu Vladimíra Godára, tedy o současnou kompozici.
Můžete přiblížit, jakým způsobem se dá ten princip svalové škály rozvíjet?
Zajímala mě rychlost a rytmus. Stanovili jsme další škály a hráli si s kombinacemi – například pohyb svalového napětí jedna, ale rychlosti šest. Bylo zajímavé pozorovat, jak tyto úkoly fungují na konkrétních lidech, v duetech, skupinách… Mě ani tak nezajímala exprese těla, protože svalové napětí vždycky nějakou expresi vytvoří, něco komunikuje.
Vedla k tomuto způsobu práce logická cesta, nebo jde v rámci vaší tvorby o nějaký zvrat?
Myslím, že to není nějaký absolutní řez, ale faktem je, že takovým způsobem jsem ještě netvořil. Les SlovaKs nepočítám, to je specifická kolektivní záležitost. Dělal jsem spíše komornější věci, sóla na téma, za nímž jsem šel. Teď poprvé vycházím z těla, z jeho vlastní „fyzikality“, která mi ale nabízí tak bohatý materiál, že sama vytváří kompozici. Nikdy jsem o kompozici z hlediska choreografie nepřemýšlel „zevnitř těla“. Vždycky to pro mě byly elementy z vnějšku – hudba, kostým, světla, téma… Tentokrát jsem si řekl, že nepoužiji scénografii, protože mám šest tanečníků – my jsme scénografie, my jsme ta kompozice!
Jak teď, když je projekt na světě, reflektujete zkušenost z hlediska své vůdčí role – choreografa a hlavního manažera, člověka zodpovědného za všechno – od peněz, přes tvorbu po výkon?
Je to těžké, protože mám asi pět různých rolí. Byl bych rád, kdyby někdo převzal starost o finance, ale nikoho zatím nemám. Jinak myslím, že ten management v podstatě zvládám. Někdy mě i baví.
Je asi zbytečné se teď, při rozjezdu Hunting Season, ptát na další projekt? Nebo není?
Ten už je naplánovaný! Mám teď takové kreativní období a jsem v tom tématu úplně ponořený, připadá mi nevyčerpatelné. Premiéra dalšího projektu bude v prosinci!
