Když to není černobílé

Čaj­kov­ské­ho Labu­tí jeze­ro neu­stá­le láká obe­cen­stvo a tvůr­ce i po více než sto letech. Balet ND Brno uvá­dí v aktu­ál­ní sezó­ně dokon­ce dvě zpra­co­vá­ní této slav­né parti­tu­ry. Jed­ním je kla­sic­ká pohád­ko­vá ver­ze, dru­hým pře­ne­se­ná adap­ta­ce Mária Rada­čov­ské­ho Black and Whi­te. (původ­ní pre­mi­é­ra 4. 5. 2012 v michi­gan­ském Grand Rapids Ballet). 

Z roman­tic­ké­ho pří­bě­hu o víře v lás­ku zakle­té prin­cez­ny se stá­vá v Rada­čov­ské­ho poje­tí dra­ma člo­vě­ka posti­že­né­ho smr­tel­nou nemo­cí, kte­rý je zmí­tán stří­da­vě rezig­na­cí a neo­chvěj­nou nadě­jí, že bude moci žít dál. Přes radi­kál­ní změ­nu nara­tiv­ní lin­ky se Rada­čov­ský odka­zu­je na původ­ní lib­re­to, kte­ré mu posky­tu­je for­mál­ní podo­bu nových moti­vů. Zacho­vá­vá všech­na čty­ři děj­ství, hud­bu a ome­zu­je se pou­ze na sym­bo­lic­ké posta­vy Prin­ce, Rot­bar­ta, Čer­né a Bílé (snad labu­tě), poza­dí tvo­ří sbor labu­tí mění­cích se v ženy a nao­pak. Pro­střed­nic­tvím hlav­ních postav vytvá­ří spí­še než pří­běh podo­ben­ství o hle­dá­ní ztra­ce­né rov­no­váhy a sebe sama. Záro­veň zde domi­nu­je motiv labu­tě, kte­rá před­sta­vu­je sym­bo­ly nadě­je, neko­neč­né vol­nos­ti a nejen este­tic­ké dokonalosti.

Ve stře­du dění sto­jí princ, kte­rý se v úvo­du doví­dá o svém one­moc­ně­ní smr­tel­nou cho­ro­bou. Znač­ně vnitř­ně roze­rván při­chá­zí domů, kde na něj čeká pře­kva­pe­ní v podo­bě naro­ze­ni­no­vé osla­vy, tudíž nemá mož­nost svě­řit se s osu­do­vou novi­nou své ženě. Ve víru zába­vy mezi tan­čí­cí­mi páry začí­ná Princ upa­dat do své­ho nit­ra, kde se rea­li­ta stá­vá pohl­cu­jí­cím snem. Ženy se mění v labu­tě a nao­pak. Sto­jí tvá­ří v tvář čás­ti své­ho já, Rot­bar­to­vi. Svá­dí s ním neleh­ký sou­boj a Rot­bart se ho stej­ně jako zhoub­ná nemoc poma­lu zmoc­ňu­je. Princ ztrá­cí svou identi­tu a nedo­ká­že roz­po­znat kým je. Labu­tě se zda­jí být cílem jeho hle­dá­ní a posled­ním zábleskem nadě­je. Po něko­li­ka mar­ných poku­sech o vítěz­ství nad sží­ra­jí­cí čás­tí své­ho já se od něj koneč­ně doká­že opros­tit, ale přes­to nezů­stá­vá nezmě­něn a Rot­bart v něm v urči­té míře zůstá­vá dál, i když pro­za­tím zkrocen..

Navzdo­ry abs­trakt­ní­mu a sym­bo­lic­ky poja­té­mu námě­tu může být Black and Whi­te čte­no jako para­le­la o vlast­ním smys­lu bytí člo­vě­ka sou­čas­nos­ti. V této nejas­né a roz­tříš­tě­né době je otáz­ka iden­ti­ty a mož­né dosa­ži­tel­nos­ti rov­no­váhy a jis­to­ty v živo­tě aktu­ál­ní a živá.

Celá cho­re­o­gra­fie půso­bí nad­ča­so­vě díky neut­rál­ní­mu poje­tí pro­stře­dí a postav a výraz­né sty­li­za­ci pohy­bu, kte­rý sice sta­ví na kla­sic­kých balet­ních prv­cích, ale znač­nou část tvo­ří prá­vě sou­čas­ný tanec. Taneč­ní­ci nejsou svá­zá­ni kla­sic­kou dre­zu­rou na špič­kách a tím pohyb nabý­vá vět­ší leh­kos­ti a vol­nos­ti. V tom­to duchu se zachá­zí i s pro­sto­rem a kos­týmy. Hlav­ním téma­tem je sám pohyb a tělo, nejen to vlast­ní a jak napo­ví­dá sám název sym­bo­li­ka barev. Ne vždy však pla­tí, že čer­ná labuť je hor­ší než ta bílá či nao­pak. Moti­vy pojed­na­né v insce­na­ci mají něko­lik rovin a není snad­né je jed­no­du­še struk­tu­ro­vat. Balet posta­ve­ný na meta­fo­rách vytvá­ře­ných tělem a pohy­bem vyu­ží­vá jako jedi­ných rekvi­zit pán­ských sak. Fun­gu­jí čás­teč­ně jako zna­ky iden­ti­ty Prin­ce a Rot­bar­ta, čás­teč­ně jako atri­bu­ty jejich síly a dočas­né nad­řa­ze­nos­ti nad tím dru­hým. Roz­lič­ný­mi způ­so­by si je pro­ta­go­nis­té svlé­ka­jí a oblé­ka­jí. Mohou jimi být spou­tá­ni, chrá­ně­ni nebo navzá­jem spo­je­ni, když jsou oba oble­če­ni do jed­no­ho saka. Kro­mě toho má v insce­na­ci domi­nant­ní funk­ci osvět­le­ní pro­sto­ru. Jed­nou se při­ro­ze­ně mění v jas­nou pro­stor­nou bílou aré­nu pro zápas mezi Prin­co­vý­mi já, podru­hé ve vod­ní hla­di­nu s labu­tě­mi v jeho vnitř­ním svě­tě, potře­tí v neut­rál­ní pro­stor ztvár­ňu­jí­cí rea­li­tu Prin­co­va sku­teč­né­ho bytí.

Scé­no­gra­fie Mar­ka Hollé­ho dotvá­ří atmo­sfé­ry a dává pro­stor cho­re­o­gra­fic­ké­mu ucho­pe­ní všech vrs­tev a úrov­ní scé­ny. Díky osvět­le­ní a zavě­še­ným zrca­dlo­vým plá­tům tvo­ří­cím roz­čle­ně­nou zad­ní stě­nu jeviš­tě, ve kte­ré taneč­ní­ci mizí a zase se obje­vu­jí, dosa­hu­je scé­no­graf efek­tu nekon­čí­cí vod­ní hla­di­ny. Labu­tě-ženy jako by netan­či­ly na zemi, ale v mlže­ném opa­ru, což ješ­tě pod­tr­hu­je sno­vý ráz těch­to výjevů.

Black and Whi­te je roz­hod­ně brněn­skou udá­los­tí balet­ní sezó­ny. Zak­tu­a­li­zo­vá­ní staré­ho námě­tu fun­gu­je vel­mi dob­ře a nejed­no­znač­nos­tí tra­gic­ké­ho kon­ce hlav­ní­ho hrdi­ny sil­ně úto­čí na emo­ce. Rada­čov­ské­mu se poda­ři­lo vytvo­řit význa­mo­vě zvrstve­nou insce­na­ci, kte­rá je ote­vře­ná růz­ným inter­pre­ta­cím díky kre­a­tiv­ní­mu zachá­ze­ní s pohy­bem, pro­sto­rem a zpří­tomně­ním moti­vů. Jis­tě se vypla­tí vyu­žít pří­le­ži­tos­ti a srov­nat obě prá­vě uvá­dě­né ver­ze Čaj­kov­ské­ho bale­tu, kte­ré jsou zařa­ze­ny do dra­ma­tur­gie letoš­ní sezó­ny záměr­ně tak, aby se navzá­jem dopl­ňo­va­ly. Je však mož­né, že se sou­čas­né­ho divá­ka dotý­ká sym­bo­lic­ké podo­ben­ství o hle­dá­ní sebe sama Black and Whi­te mno­hem více než osvěd­če­ná roman­tic­ká pohádka.

Národ­ní diva­dlo Brno – Petr Iljič Čaj­kov­skij: Black and Whi­te. Režie a cho­re­o­gra­fie: Mário Rada­čov­ský, scé­no­gra­fie: Marek Hol­lý, Kos­tý. my: Patri­cia Bar­ker, Balet­ní mistři: Jana Rug­gie­ri, Gusta­vo Beser­ra Quin­tans, Obsa­ze­ní: Emi­lia Vuo­rio, Klau­dia Bit­te­re­ro­vá, Artur Abram, Mar­tin Svo­bod­ník ad.. Psá­no ze 4. reprí­zy 28. 3. 2015.