O novém projektu Spitfire Company, čase a tmě jsem si psal s Miřenkou Čechovou, která přijela na českou premiéru inscenace Sniper’s Lake.
Čím je podle vás v současnosti formát trilogie atraktivní a tvůrci stále rozdělují své projekty na části tvořící jeden celek?
Nevím, zda je atraktivní dělat trilogie a nikdy jsem neuvažovala, zda něco atraktivní je, či ne. Naše trilogie vznikla velmi intuitivně, jako přirozená návaznost na téma, které nebylo dořečeno. Rozhodně to nebyl předem nalinkovaný dramaturgický plán na tři roky. Po One Stepu přišel Animal Exitus, skrze nějž jsme objevili, že utkávání se s traumatem je v podstatě odpovědí na utkávánín se s Parkinsnem v předešlém dílu, že obojí spěje k jakémusi vnitřnímu vítezství, byť by bylo pouze usmířením, že podobně vymezujeme prostor na uzavřené hrací pole, které je zároveň takovým osobním bitevním polem a že velmi podobně uvažujeme o pozici “toho třetího”, jenž je jako tvůrce uvnitř a zároveň vně díla. A zde již mluvím o velice zvláštní pozici Petra Boháče, který tak trochu „kantorovsky” stojí současně na i mimo hrací scénu a celé to zevnitř řídí a ovlivňuje. A podobně vlastně vzniklo i Sniper’s Lake, kde jsou všechny předešlé principy dodrženy a posunuty možná ještě o krok dál.
Z trilogie Člověk v mezní situaci mám pocit, že jste z nějakého důvodu fascinovaní temnotou v lidech. Proč jsou podle vás témata jako bolest nebo utrpení stále tak přitažlivá?
Pro mě to ale rozhodně není temnota! Mezní situace nemusí být temná. Je vždy zlomová, je fatální a je plná bolesti a napětí, ale odhaluje vždy něco nového v nás. Celá trilogie je o síle utkat se s touto mezní situací a nepodlehnout jí, najít smysl a zvítězit. Copak Markéty bojovně zdvižené pěsti na konci One Stepu s vítězným výkřikem směrem do diváků přináší bolest? A nebo paralela se zrodem, porodem na konci Animalu je utrpení? Ve Sniper’s Lake je to podobné. Vždy hledáme východisko, fascinuje nás to, co nám mění život, co nás vytrhuje z všednodenního a dává času jinou hustotu a jiné trvání.
Ve Sniper’s Lake hrajete o masivní migraci i „osamělých desperátech současnosti“, kteří berou spravedlnost do vlastních rukou zoufalými způsoby. V čem se tyto dvě věci spojují?
Ten, kdo střílí, není zcela určitě nějaký desperát z kovbojky. A o tématu masivní migrace také není řeč. Ano, je to o běhu, o útěku, o uprchlictví. Ale každý někdy prchá a stává se sám pro sebe uprchlíkem, to téma je mnohem více osobní, než si dokážeme přiznat. Opět je to extrémní zkušenost, opět je tam vyčerpání, překročení hranice, kdy ještě něco hraji a kdy už ne. Kdy ztrácím sám sebe v souboji se svými silami, svými fyzickými reakcemi, svým dechem a především svým strachem. Emoce se nehrají, performeři jsou vrženi do situace, se kterou se utkávají, která tam skutečně existuje a oni nemohou necítit, být klidní, stejně jako nemohou předstírat, že jsou v tu danou chvíli někým jiným nebo nějak jinak, než jsou. Je pravda, že jsme pracovali s uprchlíky, jak tady v Čechách, tak v Norsku, ale hlavní nebylo dělat angažované divadlo v otázce blízkého východu, ale porozumět emocím, které pro nás jsou naprosto nepochopitelné. Jako například stát proti zbrani namířené proti vám a nebo běžet až do totálního vyčerpání, protože neběžet nelze. Z toho pak vznikaly určité úkoly, které se v průběhu představení překonávají.
Sniper’s Lake vznikal v mezinárodní koprodukci. Ačkoliv máte řadu zkušeností ze zahraničí – je to pro tuzemské umělce důležité pracovat v cizině?
Určitě ano. Trochu drsněji řečeno, až teprve tam poznáte, co to znamená pracovat ve skutečně profesionálních podmínkách a to má samozřejmě i trochu ambivalentní význam. Poprvé jsme mohli performerům poskytnout takový support, aby se mohli věnovat pouze našemu projektu, zároveň si mohli vzít s sebou své děti a být ohodnoceni tak, jak si skutečně za své maximální nasazení zaslouží. Na druhou stranu už to není punk, musí se dodržovat předem daný rozvrh, velice důkladně plánovat, být dobrým stratégem, míra zodpovědnosti za každý detail je maximální. A to mě baví. Myslím, že je to obrovská zkušenost pro všechny. Následná konfrontace s novým publikem, které nás nezná, které není zatíženo tím, co již od nás vidělo a nebo co se o nás ví, přináší pak hrozně osvěžující zpětnou vazbu.
Uzavřeli jste jeden tematický celek. Chystá se Spitfire Company na nějaký další podobný projekt?
Tento rok chystáme ještě jednu premiéru, se kterou se ale vydáváme úplně jiným směrem. Možná si tím otevíráme trochu jinou poetiku, více textovou, divadelní, tentokrát opět v režii Petra Boháče. Já naopak vyrážím vstříc novým dobrodružstvím mimo domov. Chystám se na rok a půl dlouhou misi v New Yorku. Mám samozřejmě spoustu plánů, jak pro Spitfire, tak i mimo něj, které bych chtěla uskutečnit, tak uvidíme, kam mě má šťastná hvězda dovede. Nechci předvídat, nechci si nic idealizovat, čeká mě spousta, spousta práce.
