Když jsem do mailu dostala pozvánku s jelenem na rozlučkový večírek budějovické Kredance, doslova ve mě hrklo. Kredance je jižní marka současného tance, živý neposedný bod na regionální kulturní mapě Česka. Že by to ty dvě akční ženy z Kredance – Bára Paulátová a Markéta Málková „zabalily“? Nechtělo se mi věřit a tak jsem se zeptala, jaký je stav věcí.
Nedávno jste ohlásili ukončení činnosti spolku Kredance v českobudějovické Riegrově ulici 51. Co to znamená pro tanec v BUdějovicích, a co pro samotnou Kredance?
Pro Kredance to znamená de facto nový začátek. Poslední dva roky jsme se profilovali jako otevřený taneční a kulturní prostor, kterým nadále chceme zůstat, ale již nebudeme každodenně obhospodařovat konkrétní, fyzický prostor známý jako R51. Jistou základnu nám do budoucna poskytne budova Jihočeského divadla, konkrétně nově zrekonstruovaný dům s půdním prostorem, který byl přetvořen v malou scénu s elevací a technickým zázemím. My si tento prostor od září dvakrát týdně pronajmeme na naše pravidelné taneční kurzy. V budově máme i kancelář.
Odchod z R51 bude pro tanec v Budějovicích znamenat hlavně to, že už nebudeme moci podporovat jednotlivé umělce, kterým jsme prostor nechávali volně k dispozici pro jejich tvorbu a další neziskové aktivity. Samy nyní budeme hledat nové vhodné prostory na konkrétní projekty. Například letošní Tanec Praha v regionech realizujeme jednak v budově Jihočeského divadla ve spolupráci s tamním Ateliérem 3D a pak v Táboře ve spolupráci se spolkem CESTA žije v jejich úžasném prostoru starého mlýna.
Co je důvodem této změny?
K rozhodnutí opustit prostor bývalé továrny na klobouky nás přivedla souhra několika okolností. Po pěti letech provozování vlastního prostoru jsme cítily spíše únavu z každodenních starostí. Cítily jsme, že místo, abychom se věnovaly rozvoji zajímavých projektů současného tance, byly jsme spíš údržbářky, správcové, personalistky. Pak už stačí jen jeden nový soused, kvůli kterému musíte přestat s hudební produkcí, a vy víte, že tím pádem dosavadní neustálý boj za dostatek finančních prostředků nelze vyhrát, pokud bychom opět neprovedly nějakou zásadní změnu fungování. Rozhodly jsme se, že už to takhle dál nechceme. A i když cítíme nostalgii a smutek, zároveň bylo nesmírně osvobozující si přiznat, že můžeme odejít a přestat dále bojovat.
Mohla byste představit smysl, dosavadní činnost a další plány Kredance?
V Jižních Čechách jsme jediní, kdož se celoročně věnují současnému tanci a novému, převážně pohybovému, divadlu. Přivážíme projekty Ozvěn Malé inventury, Tanec Praha v regionech, organizujeme vlastní festival MIMO MÍSU. Podporujeme a organizujeme vzdělávací projekty cyklus pro učitelky ZUŠ s Jiřím Lösslem a Annou Caunerovou. Pořádáme promítání tanečních filmů, besedy a diskuze o současném tanci, workshopy s desítkami kvalitních lektorů. Jsme partnery Nové sítě, takže jsme celoročně v kontaktu s děním a atmosférou v celé České republice, kterou pak můžeme interpretovat a promítat do kulturního dění v Českých Budějovicích. Nejsme kovaní odborníci, ale umíme takové najít. Propojujeme lidi a spolky – jako příklad uveďme právě Novou síť a Budějovický Majáles 2015.
Dosavadní činnost se s odchodem z vlastního prostoru na nějaký čas velmi zúží – potřebujeme se nyní soustředit na zakončení sezóny kurzů, příměstské tábory pro děti v Písku a Borovanech, a hlavně na obydlení nového prostoru v Jihočeském divadle, abychom v září nabídly našim kurzistům opět pohodlí. S kurzy musíme pokračovat dál, jednak vidíme, že je o ně stále zájem, a za druhé je to jediný stabilní příjem, který náš spolek má a může z něj financovat všechny další své aktivity, včetně svého provozu.
Na podzim nás čeká realizace projektu Animuj 750, který uvede soutěžní přehlídku animovaných filmů středoškoláků s tématem Výročí 750 let našeho města. Jedná se o první společný projekt Kredance a Ateliéru 3D Jihočeského divadla, se kterým budeme příští sezónu intenzivně spolupracovat.
A jaké jsou naše dlouhodobé plány? Chceme příští sezónu využít k troše rozjímání. Užít si nabytou svobodu a nasát nově atmosféru, naladit se. Vydat se za tím, co chceme my osobně – tedy já a Markéta. Samozřejmě v kontextu toho, co si žádá prostředí, ve kterém žijeme, co zde chybí a na co máme energii, prostředky atd. Z těch konkrétních věcí bychom chtěly zachovat napojení na již zmíněnou Novou síť, pokračovat ve spolupráci s Tancem Praha. A pokud tomu bude divadlo nakloněno, tak bychom rády rozvinuly program uměleckých rezidencí, což je ovšem nápad, který je ještě velmi v plenkách a bude vyžadovat hodně promýšlení a jednání. Další nápady přicházejí, podnětů je nesčetně, ale chceme si nyní dopřát ten luxus, že se pozastavíme a zamyslíme, co dál.
Jak dlouho fungujete a na co jste nejvíce pyšní?
Bára: Kredance jsme otevřely 7. října 2010, co je bezmála pět let. Těžko vybrat jednu věc, ale profesně jsem asi nejvíc pyšná na festival MIMO MÍSU, který vznikl z neuvěřitelného zapálení a obrovské osobní motivace. Díky tomu stál na hlavním náměstí průhledný pavilon a v něm tančil Jaro Viňarský, Matthew Rogers a Marek Menšík. A osobně jsem také pyšná, že jsme neskutečně dospěli.
Markéta: Pyšná jsem na nás, že jsme přežily a pět let se živily tancem. Jsme také pyšná na všechny tanečníky, kteří s námi spolupracovali v továrních podmínkách a drželi nám palce.
Co ta práce na zvýšení kvality života vašich spoluobčanů dala vám osobně?
Ta intenzivní spolupráce Markét a mě nás zásadně a hluboce ovlivnila. Donutila nás naslouchat i v momentech, kdy by člověk raději odešel a zabouchl za sebou dveře. Myslím, že jsme se naučily nové kvality jednání, hodnocení situací, obrousily hrany, nebo je naopak vyostřily tam, kde je třeba. Ačkoliv tato práce na nás samých není nikdy u konce.
Navázaly jsme neskutečné množství kontaktů a přátelství s lidmi, kteří sdílejí podobné hodnoty, stejný objekt zájmu – tanec. A vnímám, že díky práci, kterou jsme odvedly, jsme získaly pro ostatní jistý kredit – možná ne viditelný, ale už za námi něco stojí, o co se můžeme opřít.
