Na brněnské JAMU byl před nedávnem dokončen ojedinělý autorský projekt L’AMOUR: EXPERIMENT. Téměř před rokem ho iniciovali studenti hudební a divadelní fakulty a pedagogicky ho zaštítil Pierre Nadaud, vedoucí ateliéru Klaunské scénické a filmové tvorby. Výjimečnost tohoto projektu spočívá nejen v neobvyklém propojení obou fakult a spolupráci studentů různých oborů. K projektu byli přizváni jako hosté i četní absolventi JAMU a renomovaní tvůrci. Na režii se společně podíleli Marika Smreková a choreograf Jaro Viňarský.
Hlavním specifikem L’AMOUR je aplikovaný tvůrčí princip tzv. divised theater, jehož metody jsou na poli JAMU novátorské a neprobádané. Inscenace vznikala organickým způsobem. Na začátku neexistovala konkrétnější vize a výsledný tvar doslova vykrystalizoval ze vzájemné komunikace jednotlivých nehierarchizovaných tvůrčích složek. Výchozím bodem byly četné diskuze a pohybové improvizace, v případě L’AMOUR na téma láska. Zrod proto probíhal delší dobu a se stálým vědomím risku, který je zároveň energií a tahounem tvůrčího procesu.
Projekt lze definovat jako divadelní tvar na pomezí nového cirkusu, pohybového divadla, současného tance a videomappingu za doprovodu alternativní hudby. Ta je zde tvořena dvěma performery-hudebníky rozmanitými způsoby. Jako nafukování igelitového sáčku, brnkání na holé struny uvnitř piana, hraní na skleničky, snímání zvuku mrskajícího se nahého těla v kaluži vody nebo jen chůze bosých nohou po jevišti. Možná právě takto zní láska.
L’AMOUR není postaven na příběhu. Inscenace se skládá z několika na sebe plynule navazujících pohybových obrazů, které znázorňují princip lidského prožívání lásky v jejích rozličných podobách. Souvislejší textová složka se omezuje pouze na dva monology (první Tomáše Janypky, druhý Terezy Sikorové) komentující možnosti, jak lásku pociťovat a vnímat její přítomnost. Celkově jde o intenzivní nazírání na ztělesněné emoce obvykle provázející lásku. Přes její abstrakci je všudypřítomná a dotýká se každého bez rozdílu věku či pohlaví. Láska je zde považována za samozřejmost a podmínku existence každého jedince. Není však konkrétní. Jednotlivé obrazy vzbuzují potřebu se ptát: Co je to za pocit, ta láska? Inscenace nepodbízí vlastní interpretace, pouze zobrazuje možné cesty. Monolog performerky Terezy Sikorové ke konci inscenace může sloužit jako inspirace. „Je to dýchání, dívání, hledání, hlava vedle hlavy, ústa vedle úst. Je to rytmus, radost, blízkost…“.
Pohybovou složku inscenace tvoří čtyři mužské a čtyři ženské blíže neurčené postavy (studenti ateliéru KSFT Difa JAMU), které mezi sebou navzájem interagují. Spíše než jejich individuality jsou důležité vztahy a energie mezi nimi a způsob jakým k sobě navzájem přistupují a přizpůsobují se. Příkladem může být ztělesnění sexuálního pudu v té nejnaturalističtější podobě, totiž nápodobou „šoustání všech těl navzájem”. Neexistuje genderové rozdělení ani hranice. Všechna těla jsou si maximálně rovna v možnostech ukojit svoje tělesné touhy a potřeby s kýmkoliv na jevišti. Živočišnost v naznačené situaci je ještě podpořena kontrastem s neustálým opakováním fráze „Miluji tě!“.
Silně experimentální světelný a zvukový design neubírá přes svou výraznou formu pozornost pohybové akci, což by mohlo být možným úskalím souladu těchto dvou složek. Metafory a významy vznikají převážně pohybem a tělo samotné je tématem a předmětem hry. Není zapotřebí dosahovat prvoplánového efektu pomocí rekvizit nebo akrobatických pomůcek. Šály jsou využity cíleně pro vzdušnou akrobacii pouze jednou a ve velmi střídmé formě. Upoutat pozornost nemají prováděné akrobatické prvky, ale jen samotné tělo performera Vojtěcha Hříbka, který se pomalu spouští hlavou dolů zpátky na jeviště. Je tedy mylné očekávat od projektu L‘AMOUR novocirkusovou show.
Pohyb performerů ve většině případů určuje změny a ovlivňuje projekci na principech podobných cageovsko-cunninghamským tanečním performancím. Zároveň je pro každého z performerů charakteristický repertoár několika tanečně-pohybových variací, se kterými pracuje v různých obměnách, ale v zásadě se nemění. Je tak určen nejen pohybový charakter performera, kterým se definoval v rámci četných improvizačních cvičení během příprav projektu.
Experimentální forma inscenace udržuje jednotu a čistotu námětu, který není komplikován hlubšími filosofickými myšlenkami nebo polemikami. Nejde o konflikty, ale o emoce. Tomu napomáhá i oproštění inscenace od textu s výjimkou formálně rozvolněných monologů a fragmentárních replik performerů jako „Miluji Tě!“, “Děkuji!“ nebo jen výrazný dech. Láska je dogmatem nazíraným z různých úhlů pohledu. Jde o to na tuhle hru přistoupit, být při tom a plně vnímat. Nechat se obklopit spíše intuitivními dojmy z jednotlivých obrazů. Smysl tkví v plnosti jednoduchých pohybových metafor, které jsou několikrát opakovány v různých variacích. Tím nabývají na intenzitě. Záměrem není poučit nebo vzdělat, ale zpřítomněním nechat diváka znovu uvědomit již poznané.
Všelidový princip lásky, entity, která se týká a dotýká každého, je zdůrazněn na samém konci inscenace. Ještě při probíhajících pohybových akcích se na jevišti ztlumí světlo a osvětleno je naopak hlediště. Performeři si prohlíží publikum stejným způsobem, jako publikum po dobu představení sledovalo jednající performery zpodobňující podstatu a podoby lásky. Tímto gestem jsou diváci ostentativně, ale nenásilně ztotožněni s tezemi pojednaných obrazů. Pozornost už není jednostranně upínána na dění na scéně, ale dějištěm se stává vzájemný podvědomý kontakt energií všech přítomných. A to je možná to sdělované kouzlo. Důležité je to, co se odehrává v prostoru „mezi“.
Divadlo na Orlí/ Hudebně-dramatická laboratoř JAMU — L’AMOUR: EXPERIMENT.
Režie: Marika Smreková.
Choreografie: Jaro Viňarský.
Dramaturgie: Jakub Liška.
Scénografie a kostýmy: Jana Tkáčová a Stanislav Cibulka.
Hudba: Petra Machková a Jan Neugebauer.
Performeři: Tereza Jurová, Tereza Sikorová, Marie Svobodová, Ekaterina Plechková, Tomáš Janypka, Jazmína Piktorová, Viktor Černický, Vojtěch Hříbek, Martin Šalanda.
Psáno z premiéry 15. 5. 2015