Hlava vedle hlavy, ústa vedle úst…

Na brněn­ské JAMU byl před nedáv­nem dokon­čen oje­di­ně­lý autor­ský pro­jekt L’AMOUR: EXPERIMENT. Téměř před rokem ho ini­ci­o­va­li stu­den­ti hudeb­ní a diva­del­ní fakul­ty a peda­go­gic­ky ho zaští­til Pierre Nadaud, vedou­cí ate­li­é­ru Klaun­ské scé­nic­ké a fil­mo­vé tvor­by. Výji­meč­nost toho­to pro­jek­tu spo­čí­vá nejen v neob­vyk­lém pro­po­je­ní obou fakult a spo­lu­prá­ci stu­den­tů růz­ných obo­rů. K pro­jek­tu byli při­zvá­ni jako hos­té i čet­ní absol­ven­ti JAMU a reno­mo­va­ní tvůr­ci. Na režii se spo­leč­ně podí­le­li Mari­ka Smre­ko­vá a cho­re­o­graf Jaro Viňarský.

Hlav­ním spe­ci­fi­kem L’AMOUR je apli­ko­va­ný tvůr­čí prin­cip tzv. divi­sed the­a­ter, jehož meto­dy jsou na poli JAMU nová­tor­ské a nepro­bá­da­né. Insce­na­ce vzni­ka­la orga­nic­kým způ­so­bem. Na začát­ku nee­xis­to­va­la kon­krét­něj­ší vize a výsled­ný tvar doslo­va vykrys­ta­li­zo­val ze vzá­jem­né komu­ni­ka­ce jed­not­li­vých nehi­e­rar­chi­zo­va­ných tvůr­čích slo­žek. Výcho­zím bodem byly čet­né dis­ku­ze a pohy­bo­vé impro­vi­za­ce, v pří­pa­dě L’AMOUR na téma lás­ka. Zrod pro­to pro­bí­hal del­ší dobu a se stá­lým vědo­mím ris­ku, kte­rý je záro­veň ener­gií a tahou­nem tvůr­čí­ho procesu.

Pro­jekt lze defi­no­vat jako diva­del­ní tvar na pome­zí nové­ho cir­ku­su, pohy­bo­vé­ho diva­dla, sou­čas­né­ho tan­ce a video­map­pin­gu za dopro­vo­du alter­na­tiv­ní hud­by. Ta je zde tvo­ře­na dvě­ma per­for­me­ry-hudeb­ní­ky roz­ma­ni­tý­mi způ­so­by. Jako nafu­ko­vá­ní ige­li­to­vé­ho sáč­ku, brn­ká­ní na holé stru­ny uvnitř pia­na, hra­ní na skle­nič­ky, sní­má­ní zvu­ku mrs­ka­jí­cí­ho se nahé­ho těla v kaluži vody nebo jen chůze bosých nohou po jeviš­ti. Mož­ná prá­vě tak­to zní láska.

L’AMOUR není posta­ven na pří­bě­hu. Insce­na­ce se sklá­dá z něko­li­ka na sebe ply­nu­le nava­zu­jí­cích pohy­bo­vých obra­zů, kte­ré zná­zor­ňu­jí prin­cip lid­ské­ho pro­ží­vá­ní lás­ky v jejích roz­lič­ných podo­bách. Sou­vis­lej­ší tex­to­vá slož­ka se ome­zu­je pou­ze na dva mono­lo­gy (prv­ní Tomá­še Janyp­ky, dru­hý Tere­zy Siko­ro­vé) komen­tu­jí­cí mož­nos­ti, jak lás­ku poci­ťo­vat a vní­mat její pří­tom­nost. Cel­ko­vě jde o inten­ziv­ní nazí­rá­ní na ztě­les­ně­né emo­ce obvykle pro­vá­ze­jí­cí lás­ku. Přes její abs­trak­ci je všu­dypří­tom­ná a dotý­ká se kaž­dé­ho bez roz­dí­lu věku či pohla­ví. Lás­ka je zde pova­žo­vá­na za samo­zřej­most a pod­mín­ku exis­ten­ce kaž­dé­ho jedin­ce. Není však kon­krét­ní. Jed­not­li­vé obra­zy vzbu­zu­jí potře­bu se ptát: Co je to za pocit, ta lás­ka? Insce­na­ce nepod­bí­zí vlast­ní inter­pre­ta­ce, pou­ze zob­ra­zu­je mož­né ces­ty. Mono­log per­for­mer­ky Tere­zy Siko­ro­vé ke kon­ci insce­na­ce může slou­žit jako inspi­ra­ce. „Je to dýchá­ní, dívá­ní, hle­dá­ní, hla­va ved­le hla­vy, ústa ved­le úst. Je to ryt­mus, radost, blízkost…“.

Pohy­bo­vou slož­ku insce­na­ce tvo­ří čty­ři muž­ské a čty­ři žen­ské blí­že neu­r­če­né posta­vy (stu­den­ti ate­li­é­ru KSFT Difa JAMU), kte­ré mezi sebou navzá­jem inter­a­gu­jí. Spí­še než jejich indi­vi­du­a­li­ty jsou důle­ži­té vzta­hy a ener­gie mezi nimi a způ­sob jakým k sobě navzá­jem při­stu­pu­jí a při­způ­so­bu­jí se. Pří­kla­dem může být ztě­les­ně­ní sexu­ál­ní­ho pudu v té nej­na­tu­ra­lis­tič­těj­ší podo­bě, totiž nápo­do­bou „šoustá­ní všech těl navzá­jem”. Nee­xis­tu­je gen­de­ro­vé roz­dě­le­ní ani hra­ni­ce. Všech­na těla jsou si maxi­mál­ně rov­na v mož­nos­tech uko­jit svo­je těles­né tou­hy a potře­by s kým­ko­liv na jeviš­ti. Živo­čiš­nost v nazna­če­né situ­a­ci je ješ­tě pod­po­ře­na kon­tras­tem s neu­stá­lým opa­ko­vá­ním frá­ze „Milu­ji tě!“.

Sil­ně expe­ri­men­tál­ní svě­tel­ný a zvu­ko­vý design neu­bí­rá přes svou výraz­nou for­mu pozor­nost pohy­bo­vé akci, což by moh­lo být mož­ným úska­lím sou­la­du těch­to dvou slo­žek. Meta­fo­ry a význa­my vzni­ka­jí pře­váž­ně pohy­bem a tělo samot­né je téma­tem a před­mě­tem hry. Není zapo­tře­bí dosa­ho­vat prvo­plá­no­vé­ho efek­tu pomo­cí rekvi­zit nebo akro­ba­tic­kých pomů­cek. Šály jsou vyu­ži­ty cíle­ně pro vzduš­nou akro­ba­cii pou­ze jed­nou a ve vel­mi stříd­mé for­mě. Upou­tat pozor­nost nema­jí pro­vá­dě­né akro­ba­tic­ké prv­ky, ale jen samot­né tělo per­for­me­ra Voj­tě­cha Hříb­ka, kte­rý se poma­lu spouš­tí hla­vou dolů zpát­ky na jeviš­tě. Je tedy myl­né oče­ká­vat od pro­jek­tu L‘AMOUR novo­cir­ku­so­vou show.

Pohyb per­for­me­rů ve vět­ši­ně pří­pa­dů urču­je změ­ny a ovliv­ňu­je pro­jek­ci na prin­ci­pech podob­ných cage­ov­sko-cun­ningham­ským taneč­ním per­for­man­cím. Záro­veň je pro kaž­dé­ho z per­for­me­rů cha­rak­te­ris­tic­ký reper­toár něko­li­ka taneč­ně-pohy­bo­vých vari­a­cí, se kte­rý­mi pra­cu­je v růz­ných obmě­nách, ale v zása­dě se nemě­ní. Je tak určen nejen pohy­bo­vý cha­rak­ter per­for­me­ra, kte­rým se defi­no­val v rám­ci čet­ných impro­vi­zač­ních cvi­če­ní během pří­prav projektu.

Expe­ri­men­tál­ní for­ma insce­na­ce udr­žu­je jed­no­tu a čis­to­tu námě­tu, kte­rý není kom­pli­ko­ván hlub­ší­mi filo­so­fic­ký­mi myš­len­ka­mi nebo pole­mi­ka­mi. Nejde o kon­flik­ty, ale o emo­ce. Tomu napo­má­há i oproš­tě­ní insce­na­ce od tex­tu s výjim­kou for­mál­ně roz­vol­ně­ných mono­lo­gů a frag­men­tár­ních replik per­for­me­rů jako „Milu­ji Tě!“, “Děku­ji!“ nebo jen výraz­ný dech. Lás­ka je dogma­tem nazí­ra­ným z růz­ných úhlů pohle­du. Jde o to na tuhle hru při­stou­pit, být při tom a plně vní­mat. Nechat se obklo­pit spí­še intu­i­tiv­ní­mi dojmy z jed­not­li­vých obra­zů. Smy­sl tkví v plnos­ti jed­no­du­chých pohy­bo­vých meta­for, kte­ré jsou něko­li­krát opa­ko­vá­ny v růz­ných vari­a­cích. Tím nabý­va­jí na inten­zi­tě. Zámě­rem není pou­čit nebo vzdě­lat, ale zpří­tomně­ním nechat divá­ka zno­vu uvě­do­mit již poznané.

Vše­li­do­vý prin­cip lás­ky, enti­ty, kte­rá se týká a dotý­ká kaž­dé­ho, je zdů­raz­něn na samém kon­ci insce­na­ce. Ješ­tě při pro­bí­ha­jí­cích pohy­bo­vých akcích se na jeviš­ti ztlu­mí svět­lo a osvět­le­no je nao­pak hle­diš­tě. Per­for­me­ři si pro­hlí­ží pub­li­kum stej­ným způ­so­bem, jako pub­li­kum po dobu před­sta­ve­ní sle­do­va­lo jed­na­jí­cí per­for­me­ry zpo­dob­ňu­jí­cí pod­sta­tu a podo­by lás­ky. Tím­to ges­tem jsou divá­ci osten­ta­tiv­ně, ale nená­sil­ně zto­tož­ně­ni s teze­mi pojed­na­ných obra­zů. Pozor­nost už není jed­no­stran­ně upí­ná­na na dění na scé­ně, ale dějiš­těm se stá­vá vzá­jem­ný pod­vě­do­mý kon­takt ener­gií všech pří­tom­ných. A to je mož­ná to sdě­lo­va­né kouz­lo. Důle­ži­té je to, co se ode­hrá­vá v pro­sto­ru „mezi“.

Diva­dlo na Orlí/ Hudeb­ně-dra­ma­tic­ká labo­ra­toř JAMU — L’AMOUR: EXPERIMENT.
Režie: Mari­ka Smre­ko­vá.
Cho­re­o­gra­fie: Jaro Viňar­ský.
Dra­ma­tur­gie: Jakub Liš­ka.
Scé­no­gra­fie a kos­týmy: Jana Tká­čo­vá a Sta­ni­slav Cibul­ka.
Hud­ba: Pet­ra Mach­ko­vá a Jan Neu­ge­bauer.
Per­for­me­ři: Tere­za Juro­vá, Tere­za Siko­ro­vá, Marie Svo­bo­do­vá, Eka­te­ri­na Plech­ko­vá, Tomáš Janyp­ka, Jazmí­na Pik­to­ro­vá, Vik­tor Čer­nic­ký, Voj­těch Hří­bek, Mar­tin Šalanda.

Psá­no z pre­mi­é­ry 15. 5. 2015