S ředitelem skupiny Art Prom s.r.o. a ART Prometheus, o.s. a zároveň festivalu Za dveřmi Jakubem Vedralem jsem si mimo jiné povídal o tom, proč festival s týmem přestěhoval částečně do pražských Holešovic a co se v Čechách mění k lepšímu.
Festival jste přesunuli z centra do Holešovic, které v současnosti považuji za jednu z nejprogresivnějších čtvrtí, kde se velmi daří umění. Je to náhoda nebo to má nějaký hlubší význam?
Náhoda to určitě není. My jsme potřebovali přesunout festival do prostoru, který je větší, tak abychom si mohli dovolit přivézt větší a složitější inscenace, než jaké se nám vlezli do centra Prahy. Samozřejmě jsme hledali místo, které je vyhovující, má nějakou historii a je něčím zajímavé. Vygenerovaly se dvě možnosti. Jedna z nich byla prostor před Kongresovým centrem a druhá možnost bylo právě holešovické Výstaviště. Tato možnost se nám líbila o dost víc. Je to skvělý, relativně dobře technicky vybavený prostor. Šťastné je pro nás i to, že má pražský magistrát potřebu výstaviště nějak rozžívat. My jsem přesně tohle potřebovali, takže zcela symbioticky a logicky jsme se s festivalem pohnuli „dál”.
Na úvodní ceremoniál přišlo celkem dost lidí. Naplnilo to vaše očekávání?
Ceremoniál jsme chystali pět dní, trápilo nás počasí a měli z toho velké nervy. Nakonec divadelní bůh zůstal při nás a dal nám tři hodiny relativního bezvětří a nedeštivého počasí. Mohli jsme tím uskutečnit a splnit všechno, co jsme slibovali, to znamená především pochod provazochodce po laně a balón nakonec taky vzlétnul. A to, že se podle střízlivějších odhadů na výstaviště dostavilo dvanáct set, až patnáct set lidí je obrovská satisfakce. Myslím, že je to zároveň důkaz, že to má smysl dělat.
Máte balón na hélium, který jste pořídili speciálně pro zahajovací event. Jaké s ním máte plány dál?
Je to velká investice a musíme přemýšlet, co s ním dál a prozkoumávat jeho technické možnosti. Myslím na představení, které vznikne celé na balónu. My ho v nejbližší době nebudeme ukazovat ani v Plzni při repríze Brány do fantazie, protože ta bude bez balónu. Nicméně se objeví jako součást inscenace La Niña, která vzniká ve spolupráci se španělským souborem Carros de Foc hrajícím s obřími loutkami. Poslední srpnový víkend se objeví osm těchto loutek a osmdesát až sto českých účinkujících z divadel V.O.S.A. Theatre, Tam Tam Batucada, Amanitas nebo Žongléros i dalších. Snad vyjde počasí a bude čas s ním zkoušet. Navíc to není žádný levný šprým. Náplň stojí mezi sedmdesáti až osmdesáti tisíci.
Zaujalo mě, jak jste říkal, že se snažíte festival koncipovat na evropské úrovni. Chtěl jsem se ale zeptat, zda máte pocit, že také diváci nebo odborná veřejnost překračuje „českou úroveň” a vidí někam dál do Evropy?
To je těžká otázka. Já jsem přesvědčený, že publikum máme. Na výstaviště přišlo přes tisíc lidí a nešli náhodně kolem. Na výstaviště v noci lidi nechodí, proč by to taky dělali? Potvrdil nám to i další den, kdy bylo plno, a diváci seděli v dešti. A u odborné je veřejnosti je to podle mě složitější. Tohle je specifický druh umění a vyžaduje ho vnímat v evropském kontextu. V momentě, kdy sedíte doma na zadku a koukáte se, co vzniklo mezi Chebem a Břeclaví, tak podle mě není šance, že byste dokázal přemýšlet o divadle v nějaké větší šíři. Myslím ale, že to není chyba redaktorů. Mediální scéna je v Čechách taková, že tady chybí osvícení majitelé médií, kteří by byli ochotní platit redaktorům výjezdy na evropské divadelní festivaly, tak aby se mohli vzdělávat, získávat nějaké zkušenosti a promítat do své práce.
Spolupracujete s řadou mezinárodních festivalů. Nakolik vám pomohla výměna know-how? A probíhá vůbec něco takového?
To je naprosto zásadní věc. Pohání nás to všechny dopředu. Větší festivaly v našem regionu spolu spolupracují. Všichni se známe navzájem a ředitelé si samozřejmě často volají. Radíme se, koho přivézt, jak to provádět, aby to pro nás bylo finančně výhodné. Jsme mladý festival, máme teprve sedmý ročník a jsme takoví chudí bráškové, protože ostatní festivaly mají tak dvakrát, třikrát i čtyřikrát vyšší rozpočty, než s jakými pracujeme my, byť náš díky partnerům a podpoře Prahy stále roste. Sice jsme v pozici benjamínků, ale bez spolupráce bychom nebyli schopní garantovat kvalitu programu.
Myslíte si, že podobný festivalový formát — když jsme u těch českých poměrů — by zvládlo i jiné město než Praha?
Určitě tomu věřím a začíná se to dít. Mám velikou radost, protože poslední dva roky cítíme jeden trend. Čím dál tím více měst začalo chápat, že je lepší uspořádat malinký, pěkný festiválek pouličního divadla než sypat peníze do v uvozovkách městských slavností s kolotoči, kde vystoupí nějaká béčková kapela. Je to bezva posun.
Co vnímáte jako největší překážky při přípravě festivalu Za dveřmi?
To si raději ani nepřipouštím. Překážek je milion a musíme je dennodenně řešit a je to tak se vším. Nemůžu říct, které vnímám jako nejhorší, protože bych to jinak nedělal. Nejde o překážky, jsou to výzvy.
