Ohad Naharin za naše představy neručí

Foto: Vojtěch Brtnický

Fes­ti­val Tanec Pra­ha úspěš­ně dospěl ke kon­ci. Na závěr si pořa­da­te­lé při­pra­vi­li oprav­do­vou per­lič­ku – 24. a 25. červ­na v kar­lín­ském diva­dle uved­li jeden z nej­vý­znam­něj­ších taneč­ních sou­bo­rů, izra­el­ský Bat­she­va Dan­ce Com­pa­ny. Jeho umě­lec­ký ředi­tel a cho­re­o­graf Ohad Naha­rin své dílo nazval Last work. S Oha­dem Naha­ri­nem se praž­ské pub­li­kum potka­lo před pár týd­ny – jeho deca­dan­ce úspěš­ně uvá­dí sou­bor Bale­tu Národ­ní­ho diva­dla. Jeho vlast­ní sou­bor ale do Čes­ké repub­li­ky při­jel poprvé. 

Deca­dan­ce v Národ­ním diva­dle nás při­pra­vi­la na to, že Naha­rin ve svých cho­re­o­gra­fi­ích nezpra­co­vá­vá pří­běhy, neak­cen­tu­je ústřed­ní myš­len­ku ani kon­cept. Tak je potře­ba při­stu­po­vat i k Last work – jed­ná se o sled obra­zů a nálad, ve kte­rých domi­nu­je výrazná cho­re­o­gra­fic­ká inven­ce a pře­de­vším osla­va těla a jeho schopností.

Po ote­vře­ní opo­ny je scé­na prázd­ná, jen úpl­ně vza­du běží žena v záři­vě mod­rých šatech na běžec­kém pásu. Po chví­li se k ní při­dá­vá taneč­ník, kte­rý kopí­ru­je běžec­ké pohy­by, ovšem vkle­če, cho­dí přes nár­ty a kole­na. K němu se při­dá­vá dal­ší běžec, kte­rý už svůj pohyb roz­tan­čí, a poslé­ze taneč­ni­ce, kte­rá upro­střed jeviš­tě zaujme postoj se zalo­že­ný­ma ruka­ma a upře­ně se dívá do pub­li­ka. Dyna­mi­ku a sta­ti­ku, jejich stří­dá­ní a kon­trast bychom mož­ná moh­li pova­žo­vat za základ­ní sta­veb­ní kámen cho­re­o­gra­fie. Postup­ně se scé­na plní taneč­ní­ky, kaž­dý má svůj vlast­ní part, ale všich­ni jako by za něčím šli, jejich pohy­by jsou neu­stá­lým smě­řo­vá­ním za kon­krét­ním cílem, kte­ré občas pře­ru­ší stron­zo. Pohy­bo­vý slov­ník je ale roz­ma­ni­tý – od názna­ků balet­ní tech­ni­ky po jogín­ské pozi­ce, od lad­nos­ti po kře­čo­vi­té krou­ce­ní těla. Už od nástu­pu prv­ní posta­vy na scé­nu je zřej­mé, že Naha­rin má ve svém sou­bo­ru špič­ko­vé svě­to­vé taneč­ní­ky. Když pomi­ne­me obrov­ské roz­sa­hy pohy­bo­vých mož­nos­tí, vyni­ká pře­de­vším sto­pro­cent­ní sta­bi­li­ta taneč­ní­ků. S dyna­mi­kou a sta­ti­kou si tak taneč­ník může hrát i v rám­ci vlast­ní­ho těla; zatím­co sto­jí při­ko­va­ný k zemi, jeho noha se může vlnit, jako by ke zbyt­ku těla nepa­t­ři­la. Výrazná je také sou­hra a kom­pa­ti­bi­li­ta celé­ho sou­bo­ru – když sto­jí ve sku­pi­ně a jen „zoba­jí“ pra­vou rukou do pro­sto­ru, vypa­da­jí jako jed­no tělo. Hud­ba je neryt­mic­ká, neme­lo­dic­ká, poma­lá, ozý­va­jí se zvu­ky džun­gle nebo židov­ských nápěvů. Kaž­do­pád­ně nijak nepo­má­há pří­pad­ným poku­sům o roz­klí­čo­vá­ní insce­na­ce. Stej­ně tak obli­če­je taneč­ní­ků a běž­ky­ně (kte­rá mimo­cho­dem kro­mě toho, že běží více než hodi­nu, běží po celou dobu pořád stej­ně) nemů­žou být vodít­kem. Výra­zy jsou neut­rál­ní, tak tro­chu nepří­tom­né. A tak obsah díla musí­me hle­dat oprav­du jen ve výra­zu a sou­hře těl.

Sku­pi­nu na scé­ně vystří­dá duet s poma­lý­mi táh­lý­mi pohy­by, a i kdy­by se divák sou­stře­dil jen na něj, pořád pod­pra­ho­vě vní­má tro­chu ruši­vý běh. Záhy se na jeviš­ti opět roz­hemží celý sou­bor, kte­rý násled­ně padá k zemi a tan­čit vesto­je zůstá­va­jí pou­ze čty­ři z nich. Ostat­ní se na zemi růz­ně nad­zve­dá­va­jí, natá­če­jí a tvo­ří tak zdá­ní pohyb­li­vé taneč­ní plo­chy, kte­ré vyvr­cho­lí kla­sic­kou „jízdou na kole.“ Postup­ně sku­pi­na cou­vá k zad­ní­mu hori­zon­tu, kde se z tlu­me­ných fia­lo­vých, mod­rých či tělo­vých kos­tý­mů pře­vlé­ká do bílé­ho, muži pak ješ­tě do čer­né­ho (což způ­so­bí vtip­ný efekt „zmi­ze­ní“, kte­rý ale mož­ná vzni­kl mimo­děk). Na jeviš­ti se neu­stá­le pro­mě­ňu­je počet taneč­ní­ků a v závis­los­ti na kos­tý­mech i poměr čer­né a bílé bar­vy, růz­ní se a pře­lé­va­jí i vzta­hy mezi nimi, pohy­by jsou táh­lé a vle­kou­cí se, stej­ně jako hud­ba. Celá tato dlou­há scé­na půso­bí, jako by dýcha­la, vlni­la se, i v těch nejmen­ších pohy­bech je ale cítit vel­ké napě­tí. I muži změ­ní bar­vu své­ho kos­tý­mu na bílou a postup­ně si všich­ni nasa­zu­jí bílou mas­ku či kuklu přes hla­vu. Už to samo oso­bě změ­ní atmo­sfé­ru, ale i pohyb se pro­mě­ní, je ostřej­ší, tro­chu agre­siv­něj­ší. Dlou­há plo­cha inten­ziv­ní­ho pohy­bu se najed­nou změ­ní ve stron­zo – a koneč­ně si zase uvě­do­mí­me běží­cí ženu, kte­rá brá­ní cho­re­o­gra­fii zasta­vit se v čase.

Pohy­by se mění ve ste­re­o­typ­ní, stro­jo­vé. Pořád je na co se dívat – kolik taneč­ní­ků, tolik stá­le nových a ori­gi­nál­ních pohy­bů a tva­rů těla. Tem­po se zrych­lu­je, aby opět vyvr­cho­li­lo ve stron­zo, a nyní vypuká obrov­ský gej­zír pohy­bu. Scé­na je zapl­ně­ná taneč­ní­ky, pohyb vypa­dá neor­ga­ni­zo­va­ně, mož­ná impro­vi­zo­va­ně, nicmé­ně čas od času se dva, tři sejdou ve stej­né vari­a­ci. V zad­ním plá­nu ved­le běží­cí ženy mezi­tím vzni­ká „demon­stra­ce“ – muž máva­jí­cí bílou vlaj­kou, dal­ší točí obří řeh­tač­kou, tře­tí čis­tí samo­pal a posled­ní urput­ně při­le­pu­je izo­le­pou sto­jan s mik­ro­fo­nem k zemi. Pohyb – pře­de­vším běh – před nimi na jeviš­ti je najed­nou jako­by nalé­ha­věj­ší, stej­ně tak hud­ba, kte­rá umoc­ňu­je napě­tí. Vza­du vytrysk­nou kon­fe­ty, bez­pro­střed­ně po nich násle­du­je střel­ba ze samo­pa­lu. V tís­ni­vém tichu sly­ší­me jen zvuk izo­le­py. Tady by se nabí­ze­lo vylo­žit scé­nu jako komen­tář k sou­čas­né situ­a­ci ve svě­tě. Byl by to ale výklad násil­ný a prvo­plá­no­vý. Naha­rin tvo­ří nad­ča­so­vá díla, jeho zna­ky a sym­bo­ly jsou uni­ver­zál­ní. Je tedy na kaž­dém z divá­ků, zda si zde dosa­dí kon­krét­ní situ­a­ci, nebo scé­nu při­jme jako demon­stra­ci zla a agre­se obec­ně. Skří­pá­ní izo­le­py nás pro­ná­sle­du­je prak­tic­ky až do kon­ce, taneč­ník sle­pu­je ostat­ní, roz­mís­tě­né po pro­sto­ru, k sobě, jako posled­ní při­le­pí i běž­ky­ni a pře­dá jí bílou vlaj­ku. Běží­cí žena, kte­rá drží pra­por – to tro­chu evo­ku­je budo­va­tel­ský výjev nebo sochu a vzbu­zu­je úsměv v jinak drti­vém závě­ru cho­re­o­gra­fie. Taneč­ní­ci nazna­ču­jí pláč a kon­čí v pozi­ci, kte­rá by moh­la být modlitbou.

Ohad Naha­rin chtěl už něko­lik před­cho­zích cho­re­o­gra­fií nazvat Last work, pro­to­že, jak říká, jeden nikdy neví. Ať už ale byla tahle jeho posled­ní nebo ne, čes­ké pub­li­kum dosta­lo jedi­neč­nou pří­le­ži­tost podí­vat se, jak se dělá tanec „ve svě­tě“. A také jaký může být výsle­dek gaga – pohy­bo­vé meto­dy, kte­rou Naha­rin vyvi­nul pro svůj sou­bor i pro ostat­ní pro­fe­si­o­nál­ní i ama­tér­ské taneč­ní­ky (a kte­rou si lze vyzkou­šet na let­ním Inter­nati­o­nal Con­tem­po­ra­ry Dan­ce Workshop v Pra­ze, kte­rý pořá­dá Jan Kodet). Bat­she­va Dan­ce Com­pa­ny netvo­ří pro divá­ky, kte­ří si chtě­jí v diva­dle sed­nout a být bave­ni. Last work vyža­du­je pozor­nost a spo­lu­prá­ci. Jakým smě­rem se bude naše spo­lu­prá­ce ubí­rat už ale nechá­va­jí na nás. Cho­re­o­gra­fii plně vysti­hu­je mot­to fes­ti­va­lu – „za vaše před­sta­vy neručíme“.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Eva Orcígrová

Vystudovala divadelní vědu na FF UK, absolvovala několik seminářů taneční kritiky v Praze i v zahraničí. Věnuje se public relations a copywritingu, pracuje pro CIRQUEON a festival francouzského divadla Sněz tu žábu, spolupracuje se vzdělávací platformou culturematters. Deset let se věnovala současnému tanci na ZUŠ, je instruktorkou zumby a lektorkou pohybových kurzů pro děti v organizaci Pohyb dětem.