Festival Tanec Praha úspěšně dospěl ke konci. Na závěr si pořadatelé připravili opravdovou perličku – 24. a 25. června v karlínském divadle uvedli jeden z nejvýznamnějších tanečních souborů, izraelský Batsheva Dance Company. Jeho umělecký ředitel a choreograf Ohad Naharin své dílo nazval Last work. S Ohadem Naharinem se pražské publikum potkalo před pár týdny – jeho decadance úspěšně uvádí soubor Baletu Národního divadla. Jeho vlastní soubor ale do České republiky přijel poprvé.
Decadance v Národním divadle nás připravila na to, že Naharin ve svých choreografiích nezpracovává příběhy, neakcentuje ústřední myšlenku ani koncept. Tak je potřeba přistupovat i k Last work – jedná se o sled obrazů a nálad, ve kterých dominuje výrazná choreografická invence a především oslava těla a jeho schopností.
Po otevření opony je scéna prázdná, jen úplně vzadu běží žena v zářivě modrých šatech na běžeckém pásu. Po chvíli se k ní přidává tanečník, který kopíruje běžecké pohyby, ovšem vkleče, chodí přes nárty a kolena. K němu se přidává další běžec, který už svůj pohyb roztančí, a posléze tanečnice, která uprostřed jeviště zaujme postoj se založenýma rukama a upřeně se dívá do publika. Dynamiku a statiku, jejich střídání a kontrast bychom možná mohli považovat za základní stavební kámen choreografie. Postupně se scéna plní tanečníky, každý má svůj vlastní part, ale všichni jako by za něčím šli, jejich pohyby jsou neustálým směřováním za konkrétním cílem, které občas přeruší stronzo. Pohybový slovník je ale rozmanitý – od náznaků baletní techniky po jogínské pozice, od ladnosti po křečovité kroucení těla. Už od nástupu první postavy na scénu je zřejmé, že Naharin má ve svém souboru špičkové světové tanečníky. Když pomineme obrovské rozsahy pohybových možností, vyniká především stoprocentní stabilita tanečníků. S dynamikou a statikou si tak tanečník může hrát i v rámci vlastního těla; zatímco stojí přikovaný k zemi, jeho noha se může vlnit, jako by ke zbytku těla nepatřila. Výrazná je také souhra a kompatibilita celého souboru – když stojí ve skupině a jen „zobají“ pravou rukou do prostoru, vypadají jako jedno tělo. Hudba je nerytmická, nemelodická, pomalá, ozývají se zvuky džungle nebo židovských nápěvů. Každopádně nijak nepomáhá případným pokusům o rozklíčování inscenace. Stejně tak obličeje tanečníků a běžkyně (která mimochodem kromě toho, že běží více než hodinu, běží po celou dobu pořád stejně) nemůžou být vodítkem. Výrazy jsou neutrální, tak trochu nepřítomné. A tak obsah díla musíme hledat opravdu jen ve výrazu a souhře těl.
Skupinu na scéně vystřídá duet s pomalými táhlými pohyby, a i kdyby se divák soustředil jen na něj, pořád podprahově vnímá trochu rušivý běh. Záhy se na jevišti opět rozhemží celý soubor, který následně padá k zemi a tančit vestoje zůstávají pouze čtyři z nich. Ostatní se na zemi různě nadzvedávají, natáčejí a tvoří tak zdání pohyblivé taneční plochy, které vyvrcholí klasickou „jízdou na kole.“ Postupně skupina couvá k zadnímu horizontu, kde se z tlumených fialových, modrých či tělových kostýmů převléká do bílého, muži pak ještě do černého (což způsobí vtipný efekt „zmizení“, který ale možná vznikl mimoděk). Na jevišti se neustále proměňuje počet tanečníků a v závislosti na kostýmech i poměr černé a bílé barvy, různí se a přelévají i vztahy mezi nimi, pohyby jsou táhlé a vlekoucí se, stejně jako hudba. Celá tato dlouhá scéna působí, jako by dýchala, vlnila se, i v těch nejmenších pohybech je ale cítit velké napětí. I muži změní barvu svého kostýmu na bílou a postupně si všichni nasazují bílou masku či kuklu přes hlavu. Už to samo osobě změní atmosféru, ale i pohyb se promění, je ostřejší, trochu agresivnější. Dlouhá plocha intenzivního pohybu se najednou změní ve stronzo – a konečně si zase uvědomíme běžící ženu, která brání choreografii zastavit se v čase.
Pohyby se mění ve stereotypní, strojové. Pořád je na co se dívat – kolik tanečníků, tolik stále nových a originálních pohybů a tvarů těla. Tempo se zrychluje, aby opět vyvrcholilo ve stronzo, a nyní vypuká obrovský gejzír pohybu. Scéna je zaplněná tanečníky, pohyb vypadá neorganizovaně, možná improvizovaně, nicméně čas od času se dva, tři sejdou ve stejné variaci. V zadním plánu vedle běžící ženy mezitím vzniká „demonstrace“ – muž mávající bílou vlajkou, další točí obří řehtačkou, třetí čistí samopal a poslední urputně přilepuje izolepou stojan s mikrofonem k zemi. Pohyb – především běh – před nimi na jevišti je najednou jakoby naléhavější, stejně tak hudba, která umocňuje napětí. Vzadu vytrysknou konfety, bezprostředně po nich následuje střelba ze samopalu. V tísnivém tichu slyšíme jen zvuk izolepy. Tady by se nabízelo vyložit scénu jako komentář k současné situaci ve světě. Byl by to ale výklad násilný a prvoplánový. Naharin tvoří nadčasová díla, jeho znaky a symboly jsou univerzální. Je tedy na každém z diváků, zda si zde dosadí konkrétní situaci, nebo scénu přijme jako demonstraci zla a agrese obecně. Skřípání izolepy nás pronásleduje prakticky až do konce, tanečník slepuje ostatní, rozmístěné po prostoru, k sobě, jako poslední přilepí i běžkyni a předá jí bílou vlajku. Běžící žena, která drží prapor – to trochu evokuje budovatelský výjev nebo sochu a vzbuzuje úsměv v jinak drtivém závěru choreografie. Tanečníci naznačují pláč a končí v pozici, která by mohla být modlitbou.
Ohad Naharin chtěl už několik předchozích choreografií nazvat Last work, protože, jak říká, jeden nikdy neví. Ať už ale byla tahle jeho poslední nebo ne, české publikum dostalo jedinečnou příležitost podívat se, jak se dělá tanec „ve světě“. A také jaký může být výsledek gaga – pohybové metody, kterou Naharin vyvinul pro svůj soubor i pro ostatní profesionální i amatérské tanečníky (a kterou si lze vyzkoušet na letním International Contemporary Dance Workshop v Praze, který pořádá Jan Kodet). Batsheva Dance Company netvoří pro diváky, kteří si chtějí v divadle sednout a být baveni. Last work vyžaduje pozornost a spolupráci. Jakým směrem se bude naše spolupráce ubírat už ale nechávají na nás. Choreografii plně vystihuje motto festivalu – „za vaše představy neručíme“.