Dej mi deset sekund

Měst­ské diva­dlo Varn­sdorf nebý­vá mís­tem svě­to­vých pre­mi­ér sou­čas­né­ho tan­ce prá­vě čas­to, zvlášť jde-li o mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ci. Ten­to pátek se zde ale kona­la pre­mi­é­ra před­sta­ve­ní Give Me 10 Seconds sou­bo­ru Chan­tier des Images, kte­rý tvo­ří půvo­dem čes­ká taneč­ni­ce Niko­la Kříž­ko­vá a špa­něl­ský reži­sér Ama­dor Arti­ga. Pro před­sta­ve­ní Give Me 10 Seconds, jehož prv­ní reprí­zu mohou divá­ci shléd­nout 1. pro­sin­ce v plzeň­ské Moving Stati­on, při­zva­li ke spo­lu­prá­ci čle­na sou­bo­ru Tanz­te­a­ter Wup­per­tal Pina Bausch, Dami­a­na Otta­vio Biggi.

Co vás zavá­lo do Varn­sdor­fu?
Niko­la: S Ama­do­rem jsme zalo­ži­li sku­pi­nu Chan­tier des Images a na začát­ku naší spo­lu­prá­ce bylo před­sta­ve­ní Arte­mis v zrca­dle v NoD v roce 2013. Na před­sta­ve­ní se při­šla podí­vat Dáša Kan­tor­ko­vá z Nové sítě a nabíd­la nám spo­lu­prá­ci na násle­du­jí­cí sezó­nu. Díky Nové síti jsme se moh­li pre­zen­to­vat na fes­ti­va­lu Malá inven­tu­ra a vyje­li jsme s před­sta­ve­ním do Olo­mou­ce a Litvy.
Když jsme se loni (již ve třech, i s Dami­a­nem) sešli nad naší nej­no­věj­ší pro­duk­cí Give Me 10 Seconds, roz­mýš­le­li jsme, kde před­sta­ve­ní zre­a­li­zo­vat. Ve Fran­cii by bylo hod­ně obtíž­né najít vhod­ný pro­stor, pře­de­vším z hle­dis­ka finan­cí. Nabí­ze­lo se Špa­něl­sko, kde má Ama­dor dob­ré záze­mí. Prv­ní rezi­den­ci jsme nicmé­ně usku­teč­ni­li v Cooltour v Ost­ra­vě, zno­vu jsme se setka­li s Dášou Kan­tor­ko­vou, kte­ré se work in pro­gress líbil a tak jsme se roz­hod­li navá­zat na před­cho­zí spo­lu­prá­ci s Novou sítí. Vzhle­dem k pra­cov­ní vytí­že­nos­ti nás všech při­pa­dal v úva­hu pou­ze ter­mín od polo­vi­ny říj­na do začát­ku pro­sin­ce. To je sezó­na v plném prou­du a není leh­ké najít vol­ný pro­stor pro rezi­den­ci a pre­mi­é­ru. Nako­nec nám vyšlo vstříc Měst­ské diva­dlo Varn­sdorf. Mys­lím, že je to nová zku­še­nost i pro ně, pro­to­že jsme jejich prv­ní rezidenti.

Jak jste se vlast­ně potka­li?
Dami­a­no: S Niko­lou jsme se potka­li v Cen­t­re cho­re­o­gra­phique Nati­o­nal de Nan­tes v roce 2003. Od té doby jsme v kon­tak­tu. Už dlou­ho jsme si říka­li, že bychom spo­lu měli něco vytvo­řit. Před tře­mi roky jsme se potka­li zno­vu v jed­né taneč­ní sku­pi­ně a roz­hod­li jsme se, že bychom rádi při­pra­vi­li něja­ký spo­leč­ný projekt.

Z prak­tic­ké­ho hle­dis­ka: jaké výho­dy nebo nevý­ho­dy má mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ce?
Ama­dor: To zále­ží na situ­a­ci. Výho­dou je mož­nost zís­kat evrop­ský grant, kde je nut­ná pří­tom­nost mini­mál­ně tří zemí. Tu jsme ale nevy­u­ži­li, pro­to­že to zabe­re spous­tu prá­ce a času, kte­rý nemá­me, pro­to­že pra­cu­je­me i na jiných pro­jek­tech. Ve Fran­cii je pro zís­ká­ní gran­tu potře­ba, abys­te byli již zave­de­nou pro­duk­cí, což zatím nejsme.
Niko­la: Navíc ve Fran­cii se žádá o gran­ty dva roky pře­dem. Za tu dobu se ale posu­ne­te, téma­ta se mohou změ­nit. To, co vás zají­ma­lo před dvě­ma roky, vás nemu­sí zají­mat teď. I to je důvod, proč jsme o žád­ný grant nežá­da­li. Část roz­počtu v rám­ci spon­zo­rin­gu pokry­ly spo­leč­nos­ti Sixt a Sto­ry Design, finanč­ně pomoh­la i Nová síť, ale i tak by pro­jekt nevzni­kl bez pomo­ci přá­tel a jejich sou­kro­mých darů.

Chys­tá­te se s před­sta­ve­ním na tour?
Niko­la: Roz­hod­ně chce­me s před­sta­ve­ním příští sezó­nu vyces­to­vat. Máme kon­tak­ty ve Fran­cii i Špa­něl­sku. V Čechách je to zalo­že­né na důvě­ře, ale v zahra­ni­čí tohle nemá­me. Jinak ale potře­bu­je­me nato­čit video, při­pra­vit vizu­á­ly, udě­lat z před­sta­ve­ní zkrát­ka pro­dukt a ten nabíd­nout. Sou­stře­dí­me se na sezó­nu pod­zim 2016/ jaro 2017, ve Fran­cii dokon­ce až 2017/2018, tam je potře­ba zajis­tit si pro­stor i dva roky předem.

Zamýš­le­li jste se nad tím, jaké pub­li­kum vás čeká na růz­ných mís­tech Evro­py, ve Varn­sdor­fu, v Paří­ži, ve Valen­cii?
Dami­a­no: Roz­hod­ně počí­tá­me s tím, že na růz­ných mís­tech bude úpl­ně jiné pub­li­kum, ale v pro­ce­su tvor­by se tomu nepřizpůsobujeme.

Ptám se, pro­to­že se mi zdá, že v růz­ných zemích mají za sebou divá­ci růz­nou divá­cou zku­še­nost a je to do jis­té míry i otáz­ka prá­ce s pub­li­kem, napří­klad v podo­bě debat.
Niko­la: Je prav­da, že ve Fran­cii mají diva­dla vel­ký roz­po­čet a hod­ně peněz i času věnu­jí edu­ka­tiv­ním pro­gra­mům pro divá­ky, pře­de­vším děti. Ať už se jed­ná o pro­hlíd­ky záku­li­sí diva­dla, tech­nic­ké­ho záze­mí a spol. Úžas­né je, že i když hra­je­te v malin­kém měs­tě, při­jde stov­ka lidí. V Ost­ra­vě na náš work in pro­gres při­šlo 6lidí, a to je tře­tí nej­vě­tí měs­to země. Lidé tu tra­dič­ně cho­dí hlav­ně na čino­hru a na sou­čas­ný tanec si tepr­ve zvy­ka­jí. Urči­tě je to i otáz­ka postup­né­ho vzdě­lá­vá­ní. Pokud začne­te tím, že divá­kům uká­že­te Maguy Marin, prav­dě­po­dob­ně to nepři­jmou. Je potře­ba začít napří­klad od Jiří­ho Kyli­á­na, pak jim před­sta­vit tře­ba Mau­ri­ce Béjar­ta a postup­ně pub­li­kum vzdě­lá­vat.
Ama­dor: Mys­lím si, že dis­ku­se po před­sta­ve­ní jsou dob­rý nástroj. Někdy jsou divá­ci frustro­vá­ni, pro­to­že mají pocit, že před­sta­ve­ní nero­zu­mí. Baví­me se s nimi o tom, co cíti­li, jest­li se jich před­sta­ve­ní nějak dotklo a že inter­pre­ta­ce je do jis­té míry vol­ná. Deba­ty máme rádi, v Ost­ra­vě se napří­klad dis­ku­se moc povedla.

Sle­du­je­te čes­kou sou­čas­nou taneč­ní scé­nu? Může­te ji srov­nat s fran­couz­skou taneč­ní scé­nou, kde půso­bí­te?
Niko­la: Čes­ký sou­čas­ný tanec je hod­ně „fre­sh“. Ve Fran­cii cítím tro­chu zatí­že­ní dlou­hou his­to­rií. Fran­couz­ský tanec je vel­mi poe­tic­ký, ale půso­bí na mě tro­chu těž­ko­pád­ně, je hod­ně vizu­ál­ní a vlast­ně se v něm moc netan­čí.
Dami­a­no: V posled­ních letech mi tam chy­bí nová ener­gie nebo nový směr. V 90. letech je pře­vá­co­va­la Bel­gie. Fran­cou­zi se s non-dan­ce sty­lem dosta­li do sle­pé ulič­ky, sta­lo se to módou a Bel­gi­ča­ni při­šli s novou fyzič­nos­tí.
Ama­dor: Ve Fran­cii má sou­čas­ný tanec zda­le­ka nej­vět­ší stát­ní pod­po­ru ve srov­ná­ní s ČR, Špa­něl­skem, Itá­lií… To je ale záro­veň vel­ký záva­zek, lidi se bojí ris­ko­vat. Ris­ku­je­te jenom v pří­pa­dě, že nemá­te co ztra­tit. To dává lidem odva­hu tvo­řit tak, jak to oprav­du cítí.
Niko­la: Co mě ale zará­ží, je, že se tu neob­je­vu­jí žád­né nové tvá­ře? Stá­le se to točí oko­lo pár jmen: Ver­Te Dan­ce, Nano­hach, DOT504, Len­ka Vág­ne­ro­vá, Far­ma v jes­ky­ni… to je v pod­sta­tě jed­na generace.

O čem je před­sta­ve­ní Give Me 10 Seconds?
Ama­dor: Je to pred­sta­ve­ni o iden­ti­te. Z filo­zo­fic­ke­ho hle­dis­ka je iden­ti­ta neco, co nas dela jedi­nec­nym. Ale závi­sí na tom, kdo vás sle­du­je. Nejste ten stej­ný člo­věk v očích dru­hých. Všich­ni potře­bu­je­me být někým vidě­ni. Sar­tre řekl: jsem vidět, tedy jsem. Tak­že se dostá­vá­me k otáz­ce: Kdo jsem? Jaký je obraz mě v očích toho dru­hé­ho a jaký je můj odraz v zrca­dle.
Dami­a­no: Samo­zřej­mě, že identi­tu vytvá­ří­me celý život. Máme něja­ké jmé­no, cur­ricu­lum vitae, něco jsme doká­za­li, ale potře­bu­je­me se vždy zno­vu zasta­vit a uvě­do­mit si, kým oprav­du jsme.