Bavilo mě každé představení

Chví­li poté, co utichl potlesk urče­ný vítězům Čes­ké taneč­ní plat­for­my, jsem se s dik­ta­fo­nem obrá­ti­la na člen­ku zahra­nič­ní čás­ti poro­ty Suzy Blok, umě­lec­kou ředi­tel­ku holand­ské­ho pro­dukč­ní­ho domu Dansma­kers, taneč­ni­ci a cho­re­o­gra­f­ku. Zají­ma­ly mě její bez­pro­střed­ní dojmy a pocity…

Jste člen­kou poro­ty Čes­ké taneč­ní plat­for­my tři roč­ní­ky za sebou, může­te tedy srov­ná­vat. Co nové­ho, či „staré­ho“ jste letos na pře­hlíd­ce zazna­me­na­la.
Je vel­mi obtíž­né srov­ná­vat jed­not­li­vé roč­ní­ky. Je to pros­tě zase úpl­ně jiné. Vidě­la jsem sice nové insce­na­ce, ale čas­to ty samé lidi. Fun­gu­je tu něko­lik růz­ných sou­bo­rů, kte­ré se stá­le vra­ce­jí, a je zjev­né, že se oprav­du vyví­je­jí. Např. už jsem vidě­la tři insce­na­ce od Spit­fi­re a jim blíz­kých tvůr­ců. Před tře­mi roky to byla S/He is Nacy Joe, loni Bára Láta­lo­vá s Kar­ne­va­lem zvířat…

Nej­ví­ce zazna­me­ná­vám pokrok v tan­ci samot­ném, ale jak říkám – je to těž­ké srov­ná­vá­ní. Také vidím růz­né sty­ly – je tu vidět fyzic­ký tanec, ved­le toho pohyb spí­še kari­ka­tur­ní a kome­di­ál­ní, a pak zase pre­ciz­ně arti­ku­lo­va­ný, jako napří­klad u 420PEOPLE. Ale nejen u nich. Obec­ně vza­to vidím v Pra­ze tech­nic­ky vel­mi vyspě­lé taneč­ní­ky a vyso­ký taneč­ní stan­dard. S tím se také hod­ně roz­vi­nu­la per­for­ma­tiv­nost, je tu mno­hem méně deko­ra­tiv­nos­ti, ilu­stra­tiv­nos­ti v pohy­bu, což před těmi tře­mi lety, když jsem tu byla popr­vé, patr­né bylo. Také bych oce­ni­la selek­ci pro­gra­mu. Bavi­lo mě kaž­dé představení.

Loni jsme zazna­me­na­li sil­ný vliv diva­del­ně-reži­sér­ské­ho pří­stu­pu. Jak je tomu letos?
Letos má plat­for­ma sil­ně pohy­bo­vou ori­en­ta­ci. Tohle je tako­vý obec­ný rys, patr­ný v posled­ní době i v jiných zemích – ve Fran­cii, v Němec­ku… Diva­del­nost se zno­vu pro­sa­zu­je skr­ze pohyb, a to vel­mi upřím­ný, pocti­vý, je cítit sna­hu být maxi­mál­ně upřím­ný v pre­zen­ta­ci, ve sta­vu pří­tom­né­ho pro­ži­tí momen­tu „teď a tady“. Sna­ha rea­go­vat na danou chví­li, být si vědom celé­ho těla, být vel­mi přes­ný v pohy­bu a záro­veň cele pří­tom­ný. To jsem letos zaznamenala.

Jaký byl hlav­ní argu­ment, kte­rý roz­ho­dl o vítě­zi letoš­ní­ho roč­ní­ku? Bylo roz­hod­nu­tí poro­ty kon­sen­su­ál­ní?
Ne, neby­lo kon­sen­su­ál­ní – my vždyc­ky roz­ho­du­je­me bodo­vá­ním, tak­že vyhrá­vá ten, kdo má bodů nej­víc. Pada­ly i jiné návrhy, jako napří­klad Ani­mal exi­tus, Phra­sing the Pain či Pro­ces. Hod­ně jsme mlu­vi­li o Super­Na­tu­rals. Při­znám se, že jsem byla tro­chu pře­kva­pe­ná tím, jak to vyšlo.

A pře­kva­pi­la vás i cena pro taneč­ni­ci roku, kte­rou zís­ka­la Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá?
To ne – ta byla mojí prv­ní vol­bou. Je úžas­ná, nesmír­ně sil­ná, tech­nic­ky per­fekt­ní, foto­ge­nic­ká – je to zkrát­ka supehrdinka.

Tak já asi podě­ku­ji za roz­ho­vor …
Ne – počkej­te, já bych ješ­tě něco ráda řek­la! Napří­klad Spit­fi­re com­pa­ny: Veli­ce si na nich vážím, že tvo­ří díla, kte­rá jsou mno­ho­vrs­tev­na­tá a mul­ti­dis­ci­pli­nár­ní. Při­ná­še­jí záži­tek z pro­sto­ru. Vztah insta­la­ce, jeviš­tě a divá­ků byl vel­mi dob­rý, ale vel­ká ško­da, že divá­ci sedě­li v hle­diš­ti a při­tom kaž­dý mohl vstát a jít k objek­tu a zro­di­la by se napros­to jiná zku­še­nost. Ale i tak, si mys­lím, že Spit­fi­re děla­jí něco vel­mi hod­not­né­ho, něco sku­teč­ně nové­ho. Nemu­sí­te s tím sou­hla­sit, ale oni sku­teč­ně kla­dou nové otázky.