Dělat rozhovor s Evou Blažíčkovou není jen tak. Má sice všechno promyšleno, ví, co a jak chce říct, ale nedůvěřuje slovům. Těmi se dá všechno „okecat“. Zatím co gesto, pohyb, řekne pravdu. Bude chvíli trvat, než začneme „rozhovory tančit“ a tak je tu pár otázek, které se vztahují k nedávnému uvedení choreografie Kytice na jednom z nejpůvabnějších míst Prahy – na Malostranském hřbitově.
Máte za sebou premiéru Kytice, která spojuje jména Martinů, Erbena, Sušila. K čemu vás tito autoři přivedli?
V první řadě jsem s nimi musela svést boj, protože po Špalíčku jsem se tomuto titulu velmi intenzivně bránila. K vytvoření choreografie pro Rok české hudby jsem navrhovala úplně jiného autora. Nechtěla jsem se vracet k Martinů, k podobné inspiraci lidovou slovesností, odmítala jsem tímhle vším znovu procházet.
A co byste volila raději?
To vám ráda prozradím, protože doufám, že se toho někdo někdy chopí. Považovala bych za dramaturgický počin udělat večer z hudby Miloslava Kabeláče Mystérium času. To by jistě nebyl titul jaksi pro každého, ale bylo by to velmi záslužné. Bohužel tohle neprošlo. Nakonec jsem se nějak do té fascinující kompozice Martinů zaposlouchala, až jsem podlehla jejímu neuvěřitelnému magnetismu. Takže tak.
K čemu vás přivedla tematicky?
Téma mám pořád stejné. A ať mám jakoukoli hudbu, vždycky se dostávám k tématu člověk v jeho nejrůznějších podobách, myslím tím podoby duše. A v Kytici je to naprosto jednoznačné — samozřejmě nevycházím z textové předlohy, ta je mému choreografickému zpracování velmi vzdálená, vycházím z hudby.
A zase se jedná o kantátu, jako tomu bylo u Špalíčku.
Jde vlastně o čtveřici takových „skladebných dvojčat“, která představují čtyři témata, tedy je to osm skladeb, které po dvojicích patří k sobě. Jedna je vždycky orchestrální, zatímco druhá vokální, většinou jde o sólový zpěv.
V anotaci, která tento titul uvádí, se hovoří o dialogu čtyř generací. Můžete nějak komentovat, v čem spočívá?
Zmiňovaný „mezigenerační dialog“ byl hlavně součástí tvorby, přípravy choreografie. V jejím konečném tvaru už tak silně nevyznívá. Takže, když se vrátíme k tématům, která Martinů zajímají na Erbenových a Sušilových baladách, tak jsme opět u člověka a jeho proměn, u jeho různých podob toužení. Například dětská touha, pro kterou je v mládí člověk ochoten udělat kdejakou lumpárnu, kdejakou bláznivost, třeba i zabít. Tak o tom je třeba první balada.
Dětská touha zabít?
To je příběh Uliany, příběh dívky, která prostě vyběhne ze dvora k řece, uvidí hulány a chce s nimi odjet, jenže bratr jí to nedovolí. Ona najde hada jedového, uvaří mu z něj snídaničku, a je to. Nechá se zazdít. Ta dětinskost je v tom umanutí„klidně mě zazděte, ale hlavně o mně nezpívejte písničku“.
Jaké jsou další touhy člověka uložené v baladách Kytice?
Tak například Dora Sulženko Hoštová nádherně tancuje touhu ženy po dítěti, po mateřství; potom je tam téma touhy po svobodě – přestože jde v předloze o vězně tureckého, tak já tam mám vězně, který je trýzněn jakousi vnější arogancí světa, z níž samozřejmě uniká. Ten největší dialog, pokud mluvíme o vnitřním dialogu, je ve čtvrté části, která pojednává o smrti. Zažili jsme několik přenádherných zkoušek, na kterých jsme mluvili o smrti s tanečníky, kterým je přes sedmdesát a tanečníky, kteří právě skončili školu, s tanečníky mezi třiceti, čtyřiceti lety… Byla to velmi různorodá debata, plná respektu k jiným názorům…
… a k čemu jste dospěli?
Řekněme, že většinově převážila naděje, že smrt není konečná, že je to spíš změna.
Přes tuto diskusi vedla cesta k Malostranskému hřbitovu coby inscenačnímu prostoru?
To byla taky složitá cesta, stejně jako k tomu uchopení hudby, nebo vůbec přijetí tohoto úkolu. Původně se plánovalo megapředstvení – živý orchestr, veliký filharmonický sbor, všechno nej, nej, nej, pak se zjistilo, že takový ansámbl nemůže nikam cestovat, protože se to vůbec neuplatí. Tak jsem navrhla, že udělám dvě varianty, jednu velikou, kterou bychom uváděli v českých zemích, a druhou, která by mohla být na reprodukovanou muziku, a tím pádem mobilnější. A u ní to zůstalo. Takže máme mobilní Kytici. Pak vznikly další komplikace, takže to chvíli vypadalo, že ten projekt vůbec nedokončíme. Jenže už na něm bylo tolik napracováno, že jsme si řekli, že si jej uděláme jen tak pro sebe někde za Prahou, v nějakém rozpadlém stavení, pro pár kamarádů… A z tohoto přemýšlení vzešel od scénografa Ivana Adama nápad využít Malostranský hřbitov.
A na jaké jeviště byla původně Kytice koncipována?
Šlo o Stavovské divadlo. I z toho důvodu se mi do toho nechtělo, já tyhle megalomanské projekty nemám ráda.
To říká žena, která měla poslední premiéru v Kongresovém centru!
Zjistili jsme, že Malostranský hřbitov je pro Kytici na míru šitý. Například se ukázalo, že tu byl původně třeba pohřbený K. J. Erben.
A jak ten projekt může cestovat, jak je přenosný?
Když jsme žádali Správu pražských hřbitovů o povolení, tak pan ředitel řekl, to je skvělý nápad, a jestli bychom to nechtěli dávat i na jiných hřbitovech?
A že jich po Čechách a po světě je! Dokonalá taneční infrastruktura…! Chci se dostat ještě k tomu, jakým způsobem tvoříte. Řekněte mi, co vás choreograficky vede?
Strašně moc čerpám z hudby. V ní jsou pro mě uloženy základní podněty. Ale když bychom se bavili o konkrétní práci, tak si třeba vůbec nedovedu představit, že bych dělala choreografii s lidmi, které neznám. Že bych udělala konkurz a nabrala „figury“, které se mi do choreografie nějakým způsobem hodí.
Proč je to pro vás tak důležité?
Je tam to srozumění. Taky potřebuji s těmi lidmi pracovat strašně dlouho, nejsem schopna spíchnout choreografii za měsíc.
Jak dlouho to trvalo, než jste postavila Kytici?
Dva a půl roku.
Takže byste asi nemohla fungovat v rytmu grantového roku.
Toho já nejsem schopna, toho se nemůžu účastnit ze zásady.
Vraťme se ale k té choreografické práci.
Já musím mít obraz, svoji představu, naprosto konkrétní a jasnou. Pro naplnění dané představy potřebuju tanečníky, které znám, protože v tu chvíli přichází na řadu potřeba srozumění. Vůbec nejde o tvar, nýbrž o tu společnou tenzi, kterou prožíváme. Já jim sděluji, co bych chtěla vyjádřit a oni – podníceni mým obrazem – improvizují. Já ty věci vidím jako film…
Když jdete na první zkoušku, jak se na ni připravujete? Máte například choreografickou knihu?
Mně především strašně dlouho trvá, než na tu první zkoušku vůbec přijdu. Musím svést obrovský boj, za nímž je spousta hodin poslouchání muziky, hodiny zjitřeného bloudění, které si člověk s sebou pořád nosí a vlastně lape vjemy. Například spatřím suchý padlý strom, který je zachycen větvemi okolních stromů… Prostě takové věci, které se spolu s poslechem hudby začnou zvláštním způsobem propojovat, proplétat a vzniká postupně obraz jednotlivých částí, které potřebuji mít pro sebe vnitřně vyjasněné, připravené a rozhodnuté. Pak teprve přicházím k tanečníkům.
A ta struktura hudby vám podrží celý tvar inscenace.
Ano, to nechci překračovat. Vzdaluji se jenom té literatuře, která byla skladatelovou inspirací.
Když vás poslouchám, tak bych řekla, že zažíváte stejné vzrušení, stejnou tenzi jako kdysi. Je to tak?
To je naprosto stejný, stejně neuvěřitelný a úchvatný zážitek. Když si ovšem člověk protrpí ty dlouhé chvíle před tím, které k tomu ale samozřejmě patří.
Mimochodem, když máte hluboké pochybnosti, co vás zachraňuje, kde nebo u koho hledáte pomoc?
Já vím, že prostě musím pracovat. To je jediný, co se dá dělat. Nikdo a nic vás nezachrání. Musíte mít určitou vnitřní připravenost. A pak přijde vždycky obrovské osvobození, když začnu pracovat s tanečníky. Při tom si najednou člověk ověřuje, jestli ty pochyby byly zbytečné, nebo ne. Většinou se to ale začne klubat hezky.
Poslední otázka. Říkáte, že Kytice je o různých podobách touhy. Máte vy nějakou velikou nesplněnou touhu?
Já mám pořád tu samou. Mně nikdo nevymluví, že kdyby svět přijal onu myšlenku – zní to možná pateticky, ale já to myslím strašně vážně –, kterou přinesla Duncanová, a hlavně její sestra Elizabeth, že by tenhle svět byl lepší, protože tanec, ať se to komu líbí, nebo nelíbí, ať to zní jakkoli blbě, tak tanec dává lidi do pořádku.
29.9.2014
