Tento rozhovor vznikl týden před premiérou nového projektu souboru Farma v jeskyni. V rádiu šly zprávy o obsazování základen na Krymu a předem přepokládaných výsledcích tamního referenda. Venku se po mnoha týdnech schylovalo k dešti. Napětí všude kolem. Na dráze mezi Bubenčí a Holešovicemi to jiskřilo ještě o trochu víc. To se režisér Viliam Dočolomanský přemísťoval ze zkušebního zázemí, které má Farma v jakési nehostinné industriální budově v bubenečské záplavové zóně. Zkoušky Informátorů vrcholily. Režisér byl vyčerpán, ale soustředil se, přemýšlel a mluvil celým tělem. Jeho zaujetí pro to co dělá je příslovečné, jeho energie neměřitelná. Nikoho podobného neznám.
Co říkáte posledním událostem na Ukrajině?
Je to přes čáru. Intuice mi říká, že geopolitická mapa Evropy se zásadně změní a že se nás ta změna bude týkat. V každém případě se domnívám, že nějaká špína musí jít ven, že už něco dlouho pod povrchem bobtnalo. Bohužel si možná budeme muset přiznat, že líp už bylo. Děje se to velmi blízko a obávám se, že ještě ani netušíme, jaké důsledky tato změna bude mít.Rusko je podle mě země plná bolesti, krve, a obávám se i ne úplně civilizovaného vědomí. Je tam tolik temnoty, historické i současné, že je jako časovaná bomba.
Ptám se vás proto, že jste se ve svých dřívějších režiích věnoval tématům vzdáleným v čase a prostoru – Sclavi řešili emigraci v první polovině 20. století, Čekárna události druhé války, Divadlo nás vedlo do Brazílie. Chtěla jsem vědět, jak vnímáte současnost tady a teď…
Já jsem se v těch historických faktech, které jsme sbírali v předcházejících projektech a výzkumech, vždy pokoušel hledat most k tomu, co žijeme teď, protože tvořím jako současník. I ta emigrace ve Sclavi byla aktuální, i když písně byly starší. Stejně tak The Theater byl pro mě velmi aktuálním tématem. Já jsem nacházel odlesky toho tématu sice ve dvě stě let starých afrobrazilských tanečních krocích, ale byla to pro mě nakonec vždy zpověď o vzbouření proti konzumentství, ve kterém žijeme. Pro mě je The Theater o tom, že kultura umírá.
Informátoři zpracovávají zcela současný materiál. Jak jste dospěl k tomuto námětu?
Začal jsem si úplně pragmaticky klást otázku, o čem je naše doba, v které tady a teď žijeme, co nás nejvíc ovlivňuje? A postupně jsem se vlastně přirozeně dostával přes politiku až k lobbingu jako takovému a zjistil jsem, že ten nejsilnější lobbing, jehož dopad si ani neuvědomujeme, je ten korporátní. Korporace jako nadnárodní struktury nebo gigantické společnosti dnes už běžně obcházejí jednotlivé národní regulace a vlastně mají obrovský vliv tím, jak zasahují další struktury politické, vládní, na úrovni lokálních vlád, městských institucí atd. Fascinující je, že si ten vliv neuvědomujeme. Funguje totiž jednoduchá separace mezi konzumentem a tím, co konzumuje, a okolnostmi, za nichž konzumovaný produkt vzniká.
Co oči nevidí, to srdce nebolí…
Přesně. Postupně jsem se nořil do těchto otázek, až se začal okruh původně velmi širokých témat zužovat. V pomyslné síti uvízla kauza, která se týká nejmenované největší potravinářské korporace na světě a malinké skupinky aktivistů, kteří byli infiltrovaní mladou ženou, která od nich získávala informace. To samo o sobě může působit jako kuchyňský příběh. Ale součástí kauzy jsou úmrtí odborářských dělníků, kteří dodávali informace aktivistům.
To zní jako špionáž.
Ano, ale není to jen o špionáži. Je to o fungování systému, který má obrovskou moc a porušuje základní práva – nejen v oblasti pracovně právní a sociální, ale porušuje i právo na život. Je zde prostě podezření, že ta korporace najímala vrahy, aby likvidovali lidi, kteří proti korporaci demonstrovali. A pokud ta korporace sídlí v tzv. „vysoce demokratické zemi“ jako je Švýcarsko, a někdo odtud centrálně rozdává rozhodnutí tohoto typu, které potom mají dopad např. ve filiálkách na Filipínách a v Kolumbii, tak jsme automaticky v Orwellovi, automaticky se dostáváme k tomu, že žijeme v systému, který je jenom zdánlivě demokratický.
Myslíte, že je to třeba právě dáno tím rozsahem korporací? Že vzdálenosti, ztráta přímých informací, kontaktu, nepropojenost centrál a periferií zbavuje tyto podniky etiky a zodpovědnosti?
Jistě. Co je to vlastně korporace? To je obrovské množství akcionářů, kteří investovali, aby měli výnosy. V čele korporace je člověk, který je tlačený k tomu, aby neustále rostla produktivita. Celý náš život je pod tlakem neustále uměle rostoucí produktivity. Když šest měsíců produktivita neroste, vykopnou ho a jde na jeho místo někdo jiný. Ale růst se nedá do nekonečna. Kam dál to může jít? Já nechci, aby to znělo paranoidně, ale už teď probíhá tzv. komodifikace ekosystému, už teď fungují způsoby, jakými se dá zpoplatnit vzduch. Používáme vzduch, dýcháme ho, tak je to produkt, pojďme ho zpeněžit. Ziskovost je už natolik podstatná, že už se vlastně nezastavujeme ani před základními lidskými hodnotami.
K takovému tvrzení máte jistě důvod.
Vydali jsme se do Bruselu a dělali tam rozhovory s lobbisty, eurokraty, politiky, aktivisty, snažili se něco dozvědět. Klademe si otázky: co je to demokracie, jak by měla být řízená společnost, jaká jsou naše práva? Všichni jsme součástí toho korporativního systému, my všichni si kupujeme korporátní výrobky, všichni jsme toho součástí.
Neberte to zle, ale nepřipadá vám tváří v tvář těmto planetárním problémům umění jako slabý nástroj na jejich řešení?
Ano, je to docela možné. Samozřejmě ta činnost samotná je absurdní, to tzv. umění. Ale přesto si myslím, že nejzásadnější je, jak člověk dokáže transformovat svoje vlastní vědomí. A jestli už to transformuje na základě práce s literaturou, anebo při tom, když vydává jídlo druhým lidem, je lhostejné. Já věřím tomu, že to všechno jsou vnější formy reality. Ale podstatný je způsob, jakým každý z nás využije ten čas, který tu máme.
Můžete mi popsat, jak to probíhalo v Bruselu?
My jsme měli několik vytipovaných korporátních lobbistů a eurokratů.
Jak jste k nim přišli?
Na začátku všeho byly informace, informace, a zase informace. Postupně se to třídilo, zjišťovali jsme, ptali jsme se … A postupovali od jednoho člověka ke druhému. To je vždycky stejné…
Mohl byste o tom napsat knihu.
O každém takovém výzkumu by se dala napsat kniha. Smyslem bylo v osobních rozhovorech vnímat nejen informace, ale i to, jak se ti lidé chovají, jakým způsobem reagují. Mnohokrát jsme pro bruselské politiky připravili nečekané provokativní otázky a vnímali pak jejich reakce, body language, způsob, jakým zareagovali.
Můžete uvést příklad?
Měli jsme takovou srážku s jedním evropským politikem, poslancem, který prosazuje ve velkém geneticky modifikované zemědělství a my jsme na něj šli protiútokem. Tak tam byla velká, zajímavá agresivní reakce.
Co jste konkrétně udělali?
Dávali jsme mu otázky, o kterých jsme věděli, že ho budou velmi štvát a podařilo se nám ho vytočit.
Třískl něčím?
To si na půdě parlamentu nemohl dovolit.
Byli jste v kanceláři?
Byli jsme na chodbě před zasedačkou. My jsme se před tím infiltrovali na jedno jednání mezi poslance, seděli jsme mezi nimi a potom jsme tohoto člověka vytáhli ven. Myslel si, že jsme jeho obdivovatelé. Bylo zajímavé pozorovat formy jeho pasivní agresivity a manipulace. Potom jsme mluvili s člověkem, který byl na straně neziskovky a později se stal korporativním lobbistou. To bylo taky zajímavé srovnání. A potom samozřejmě aktivisti, kteří nás zasvěcovali do takových souvislostí, o kterých jsme do té doby nic netušili. Ani oni si nebyli jisti, kdo jsme, kdo nás poslal… Mnohokrát jsme narazili na základní lidskou nedůvěru. Ve velké míře jsou Informátoři o nedůvěře.
Řekněte mi, v čem se díky tomuto projektu Farma posunula?
Domnívám se, že každým projektem jdeme do neznáma a vždy je nový úkol možná o něco těžší než ten předchozí. Tady se najednou o hodně víc pracuje se slovem, s živě přenášeným videem. Ale i vnitřní montáž je neúprosnější. To téma nedovoluje žádný romantismus.
A co si představujete, že přijde po Informátorech?
Já mám tmu, já tam vůbec nic nemám, nevím, co bude dál. Já vím, že budu dělat další projekty, ale teď jsem plně soustředěn pouze na tento. To je prostě jediné dítě a další nebude. Nedokážu myslet jinak.
