Znepokojující Informátoři

Oče­ká­va­né dílo Vila­ma Dočo­lo­man­ské­ho a sou­bo­ru Far­my v jes­ky­ni mělo ten­to týden pre­mi­é­ru v Diva­dle Ponec. Vidě­lo je nejen domá­cí pub­li­kum, ale i zahra­nič­ní hos­té Čes­ké taneč­ní plat­for­my. Téma Infor­má­to­rů je glo­bál­ní a mělo by zne­po­ko­jit kaž­dé­ho (zákaz­ní­ka) kde­ko­li na světě.

 „Jaké pije mléko?“

„Alac­ta.“

„Proč Alac­ta?“

„Pro­to­že je pro ni nejlepší.“

(pře­vza­to z doku­men­tár­ní­ho fil­mu UNICEF — „ For­mu­la for disaster“)

…

Z toho mála, co mají, utrá­ce­jí fili­pín­ské mat­ky vel­kou část peněz za koje­nec­kou stra­vu. V tele­vi­zi totiž sly­ší že „je stej­ně dob­rá jako mateř­ské mlé­ko“. Sys­te­ma­tic­ké mar­ke­tingo­vé masá­ži jsou při­tom vysta­ve­ny prak­tic­ky kon­ti­nu­ál­ně. V důsled­ku toho mno­hé z nich upouš­tě­jí od koje­ní, ačko­li jim v tom nebrá­ní žád­né fyzic­ké potí­že. Roz­pouš­tí instant­ní prá­šek v nezříd­ka zka­že­né vodě a jejich potom­ky potom trá­pí prů­jmy a nemoci.

Sys­te­ma­tic­ký bra­inwa­shing nej­hor­ší­ho kalib­ru si tu vybí­rá svou daň na dět­ském zdra­ví a v kraj­ních pří­pa­dech i na živo­tě – vše pod­le pra­vi­del hry, kte­ré sta­no­vu­je vel­ká potra­vi­nář­ská kor­po­ra­ce. Stát „nad stá­tem“, kte­rým moder­ní kor­po­ra­ce bez­po­chy­by jsou, si urču­je vlast­ní pra­vi­dla a ve spo­lu­prá­ci se stát­ní­mi sprá­va­mi jed­not­li­vých zemí „vymá­há“ jejich dodr­žo­vá­ní. Stát jako tako­vý se tak v pod­sta­tě pro­mě­ňu­je v pro­dlou­že­nou ruku kor­po­rá­tu a nevá­há jít pro­ti své­mu při­ro­ze­né­mu základ­ní­mu zájmu, kte­rým by měla být ochra­na zdra­ví a práv občan­ských i lidských.

Nová insce­na­ce sou­bo­ru Far­ma v jes­ky­ni vás nene­chá v kli­du, výpra­va do beze­dné­ho chřtá­nu kor­po­ra­cí, son­da sle­du­jí­cí jejich „život­ní“ pocho­dy a způ­sob vytěs­ně­ní člo­vě­ka jako tako­vé­ho na okraj zájmu (vrcho­lí­cí v závě­ru digi­ta­li­za­cí pří­tom­ných lid­ských bytos­tí za pomo­ci video­pro­jek­ce), nemů­že v člo­vě­ku zůstat bez odezvy.

Ačko­liv se v prů­bě­hu před­sta­ve­ní celou dobu hovo­ří o nejme­no­va­né „Potra­vi­nář­ské kor­po­ra­ci“, základ před­sta­ve­ní tvo­ří sku­teč­ný pří­pad skan­dál­ní­ho špe­ho­vá­ní sku­pi­ny akti­vis­tů infil­trá­tor­kou „Sarou Mey­lan“, jak zně­lo její faleš­né jmé­no, naja­tou potra­vi­nář­ským gigan­tem Nest­lé u švý­car­ské bez­peč­nost­ní agen­tu­ry Secu­ri­tas AG. Ta se účast­ni­la spo­leč­ných schůzek čle­nů sku­pi­ny, kte­ré se nezříd­ka ode­hrá­va­ly v jejich sou­kro­mých bytech. Dodnes se akti­vis­té nedo­zvě­dě­li, jaké všech­ny infor­ma­ce o nich samot­ných se Saře Mey­lan poda­ři­lo za celou dobu špe­ho­vá­ní nasbí­rat. Celý pří­pad se při­tom táhl něko­lik let, soud­ní dohru měl až na začát­ku loň­ské­ho roku, kdy švý­car­ský soud roz­ho­dl, že tyto spo­leč­nos­ti musí zapla­tit anti-glo­ba­lis­tic­kým akti­vis­tům z orga­ni­za­ce Attac kompenzace.

„Kor­po­ra­ce před­sta­vu­je para­dox – insti­tu­ci vytvá­ře­jí­cí vel­ké bohat­ství, ale způ­so­bu­jí­cí enorm­ní – a čas­to skry­té – škody.“

(pře­vza­to z doku­men­tár­ní­ho fil­mu „The Cor­po­rati­on“, 2003)

Ten­to i dal­ší pří­pa­dy vytvo­ři­ly kon­cep­ci, či spí­še plat­for­mu, na níž pra­cu­je Vili­am Dočo­lo­man­ský se svým sou­bo­rem v taneč­ním a výra­zo­vém jazy­ce, kte­rý je pro Far­mu typic­ký a kte­rý od minu­lých insce­na­cí neza­zna­me­nal nijak dra­ma­tic­ký vývoj, což v důsled­ku neby­lo pří­liš na ško­du. Téma se tak ale­spoň neroz­bi­lo na nejis­to­tě a hle­dá­ní nových, pře­kva­pu­jí­cích prv­ků za kaž­dou cenu. Kro­mě toho se mohl sou­bor plně věno­vat dal­ším aspek­tům, kte­ré v pří­pa­dě podob­ně anga­žo­va­né­ho před­sta­ve­ní musí hrát a pri­o­ri význam­něj­ší roli. Zpra­co­vá­va­né téma je beze­spo­ru plné hnu­su, před kte­rým se sou­stav­ně chrá­ní­me vlast­ní bari­é­rou igno­ran­ce (pohle­du za ni se při­tom obvykle sebezá­chov­ně vyhý­bá­me – naku­pu­je­me, vybí­rá­me a nechce­me při­tom být ruše­ni) a pro­to je zde zce­la na mís­tě rezig­na­ce na měk­čí­cí este­ti­ku, kte­rá jde stranou.

Taneč­ní­ci přes­to stá­le mlu­ví pro­pra­co­va­ným jazy­kem, pra­cu­jí s mnoh­dy vel­mi expre­siv­ní­mi, ale záro­veň čis­tý­mi a svým způ­so­bem mini­ma­lis­tic­ký­mi výra­zy. Zce­la zásad­ní roli zde ten­to­krát hra­je slo­vo a mož­ná čás­teč­ná zna­lost celé­ho kon­cep­tu – při­běh­nout na posled­ní chví­li na před­sta­ve­ní, obsa­dit zbý­va­jí­cí prázd­nou žid­li a dou­fat, že tím o nic nepři­chá­zím, je v tom­to pří­pa­dě naivní.

Už dlou­ho neby­lo v čes­kém tan­ci a pohy­bo­vém diva­dle vidět před­sta­ve­ní, kte­ré by půso­bi­lo tak­to pří­mo a kon­krét­ně – zku­še­nos­ti akti­vis­tů, lob­bis­tů i úřed­ní­ků byro­kra­tic­ké­ho apa­rá­tu v Bru­se­lu, od nichž tvůr­ci čer­pa­li, jsou tu před­klá­dá­ny bez oba­lu, tělo slou­ží pou­ze jako jejich médi­um, při­čemž samo o sobě nevy­tvá­ří žád­né zby­teč­ně ruši­vé pozadí.

Svým sdě­le­ním jsou Infor­má­to­ři nesne­si­tel­ně zne­po­ko­ju­jí­cí a z toho­to důvo­du i na čes­kých diva­del­ních prk­nech nesmír­ně osvě­žu­jí­cí a potřební.