Veronika Knytlová s Terezou Ondrovou v těchto dnech oslavují deset let od chvíle, kdy společně založily taneční skupinu VerTe Dance a pustily se do divokých vod nezávislého tance. Urazily kus cesty.
Mají dnes na kontě devatenáct projektů, vystupovaly v desítkách zemí a jako jediný soubor v Česku získaly třikrát hlavní cenu České taneční platformy To je úctyhodná bilance. Těch deset let je naplněných spoustou práce a hlavně – spolupráce.
VerTe působí skoro nerozlučně. V rozhovorech se často loajálně doplňují, vzájemně se sebou souhlasí. Zajímalo mě, ale jak reagují každá zvlášť. Alespoň na začátku rozhovoru je vyzpovídám separátně.
Otázky pro Veroniku
Jak se za těch deset let proměnila spolupráce s Terezou, a jak spolu dneska vycházíte?
Myslím, že se toho změnilo docela hodně. Na začátku jsme byly jenom my dvě a dělaly jsme samy úplně všechno od choreografie, přes interpretaci po produkci, PR atd. …
To už neděláte?
Tereza ještě ano, ale já ne. Jednak mám dvě malé děti, takže produkční úkoly nestíhám, ale na druhou stranu je pravda, že mi ani moc nejdou. Nejsem dostatečně rychlá a důkladná, jak by bylo třeba pro to, aby věci hladce fungovaly.
Kdysi jsme zas tak často nehrály a všechno jsme dělaly čistě z radosti. Studovaly jsme, tanec nás ještě neživil. Dnes je situace hodně odlišná. Máme produkční, dokonce hned několik, protože máme i víc projektů a většinu těch organizačních věcí řeší Tereza. Tím jsme se ale víc otevřely dalším lidem – a máme spolupracovníky jak tanečníky, tak choreografy i produkční. A zároveň jsme trochu uvolnily svoje vzájemné vazby. Tereza ještě dělá spoustu projektů, které se netýkají VerTe Dance.
A vám to nevadí?
Kdepak – já jsem ráda. Já bych taky ráda dělala nějaké projekty, které by se netýkaly Verte.
Co na vás na Tereze baví, co na ní oceňujete?
Já si na ní cením spousty věcí. Ale vážně – je toho hrozně moc. V první řadě je výborná interpretka. Jsme každá hodně jiná, oceňuji její klid a její přístup k věcem, který je v mnoha situacích opačný, než ten můj. Do jisté míry je mým vzorem. A hlavně ji mám ráda jako člověka.
Čím vás vytáčí?
Někdy tím samým… tím věčným, hodně velkým klidem.
Inspirujete se pořád?
Já myslím, že jo. Je to vzájemné. Pro mě je fakt hodně důležité, abychom spolu, kromě práce a zkoušek, zašly normálně na pivo, na koncert, sešly se s kamarády.
A jde to?
No, je to potřeba. Bez toho to nejde. Když si ten čas na sebe neuděláme, je to znát.
Stalo se někdy, že jste se sobě nějak názorově výrazně vzdálily?
Možná nás trochu vzdaluje do jisté míry fakt, že jsme každá v jiné osobní situaci. Zároveň je to ale i zajímavé a přínosné. Ale vlastně jsme si pořád neuvěřitelně blízko. Trávíme spolu drtivou většinu času.
Teď otázky pro Terezu
Jak dnes s Veronikou vycházíte a jak se proměnila za těch deset let kvalita spolupráce?
Na začátku nás pojilo opravdové přátelství, kdy jsme si říkaly, že nás baví být spolu a až tolik nám nezáleží na tom, co děláme, proč to děláme, nebo za jakým účelem to děláme. Zkrátka nás to spolu bavilo. Postupem času jsme přibíraly další spolupracovníky, skupina se na základě projektů rozšiřovala. Je pravda, že v poslední době se nám to trochu zvrhlo do takové skutečné profesionality. Musíme se smířit s tím, že jsme profesionální soubor, a tak musíme být zodpovědné za to, co děláme, zodpovědné za všechny lidi, co s námi spolupracují, a maličko už se tam pro mě vytrácí to, co bylo původně, totiž – že to všechno děláme z čisté radosti. Je to najednou velký kolos, který nás zaměstnává na plné obrátky!
A jaké jsou vaše role v souboru?
Mám trochu pocit, že jsem od začátku ten tahoun, který ty věci dotlačí do konce. Společně projekty iniciujeme. Možná je to jenom nějaká moje interpretace, kterou jsem si vytvořila, asi i na základě toho, že Veronika má rodinu a děti. Snažím se pak brát veškerou zodpovědnost na sebe a nevím, jestli je to dobře.
Třeba taky budete mít děti a ona už je bude mít vychované a zastane, to co vy teď.
Možná.
Čeho si na ní ceníte?
Máme za sebou deset let, což je docela dlouhá doba. Prožily jsme spolu opravdu hodně intenzivního, kreativního a vlastně i přátelského času a vztahu. I když je spousta věcí, které mě třeba štvou, nebo spíš mrzí, tak si pořád uvědomuji, že je pro mě Veronika důležitý partner – máme společný humor, estetické cítění a nějaký společný názor na svět.
Čím vás vytáčí?
Veronika se někdy promění v zuřícího býka, který funí a dupe, a v těch chvílích je někdy těžké věci společně dotáhnout do konce.
A teď zase společně
Tak jsme překlenuli první část rozhovoru a můžeme pokročit na tu druhou, která už bude společná. Protože máte za sebou deset let, tak se nabízí otázka, jak jste si na začátku představovaly budoucnost VerTe?
Ver: Já jsem si to nedávno uvědomila, že mě nikdy nenapadlo, že to dotáhneme takhle „daleko“. Jsem za to hrozně vděčná a připadá mi to neuvěřitelný.
A co jste si představovala?
Ver: Že budu architektka, že budu někde úplně jinde.
Proto jste studovala pedagogiku?
Ver: Ještě před pedagogikou jsem chodila na architekturu.
A co vy, Terezo?
Te: Já tu naši oslavu desetiletí beru především jako společné zastavení, zamyšlení se a ohlédnutí. Pro mě je stále důležité to, co jsem cítila na začátku – to, že mě to baví. Pro mě není zas tak důležité, že jsme v kurzu, že na představení chodí hodně lidí, že vyděláváme peníze a podařilo se nám dostat se na pozici, po které touží kdekdo. A samozřejmě jsem za to opravdu vděčná, ale zároveň je moje motivace stejná jako kdysi. Musí mě to bavit. V momentě, kdy začnu něco dělat pro peníze a slávu, tak to přestane fungovat.
Kolik vám bude za deset let?
Te: Čtyřicet tři. O tom je to zamyšlení. Při pohledu zpět se ptám, co bude dál. Vyhovuje nám, jak fungujeme? Chceme pokračovat tak, jak jsme to dělali doteď, nebo chceme nějaké změny? Nebo nebudeme nic řešit a samovolně pokračovat dál??
Ver: Na deset let dopředu vizi nemáme. Tak na dva, na tři…
Když se samy podíváte na práci, která je za vámi, daly byste dohromady nějakou charakteristiku, něco, co vás odlišuje od jiných souborů, co vás činí jedinečnými?
Ver: Já jsem měla včera takový smutný večer, kdy jsem si prohlížela Facebook VerTe. Hrozně mě dojímalo, do jaké míry je veškerá práce neoddělitelně spojená s mým každodenním životem. Jako by to bylo skoro jedno a totéž a připadá mi skvělé, že i naši spolupracovníci jsou naši blízcí přátelé. To úplně každý nemá. Já tu složku osobního spříznění a porozumění považuji za velký dar.
Takže vy v tom repertoáru vidíte stopy svého života.
Ver: Absolutně.
Te: A jsme u premiéry Traces, neboli „stopy života”. V rámci VerTe jsme začínaly s komornějšími věcmi a postupně se propracovaly ke skupinovým projektům. Zároveň mám pocit, že jsme začínaly od abstrakce a nějaké „hodně velké estetiky“, protože nás prostě fascinovala krása pohybu. Postupně jsme se dostaly k fyzičtější akci, kterou teď považujeme za důležitější. Z našeho vnitřního úhlu pohledu mám pocit, že si s každým projektem snažíme klást překážky a hledat nový způsob práce, abychom nečerpaly jen samy ze sebe. Snažíme se pořád motivovat a oslovovat nové lidi. Teď nás třeba hrozně baví spolupracovat s divadelními režiséry a už delší čas se snažíme pracovat s živou hudbou. Jde vesměs o české kapely, které nejsou úplně mainstreamové. V tom je taky určitá jedinečnost a cennost Verte.
Můžete je pro pořádek vyjmenovat?
Dva, Zrní, Clarinet Factory
Vzpomenete za těch deset let na největší krizové období?
Ver: Jako osobní?
Tvorba je váš život, tak se ptám na obojí. Mám ale na mysli spíše to profesionální, kdy jste měly pocit, že to opravdu už dál nepůjde?
Te: Vždy, když jsem už nemohla, objevil se někdo, kdo mě z toho vytáhnul. Šlo spíše o ty organizační komplikace, které nás zavalovaly. Pak se ale objevili lidé jako Markéta Faustová a pak Karolína Hejnová, obě pro mě byly silným partnerem a oporou! Mohla jsem na ně přesunout spoustu práce. Ale Karolína už patří do užšího týmu a posouvá soubor i umělecky.
Co tedy chystáte na ty svoje slavné oslavy s meditativním zastavením? Mluvím o tom programu desetiletí…
Te: Chtěly bychom propojit všechny tři prostory, ve kterých působíme – což je Ponec, Archa, Alta. Rozhodli jsme se, že uvedeme naše nejúspěšnější inscenace, což jsou Simulante Bande, Korekce a Kolik váží vaše touha? Uvedeme také premiéru nové choreografie s Charlottou Öfverholm Traces a v jednom večeru také její sólo Lucky.
Ver: A na závěr uspořádáme v Altě neformální večírek pro kamarády a spolupracovníky. Chceme si to společně pořádně užít.
Ještě se vraťme k premiéře. Proč jste znovu oslovily ke spolupráci Charlottu a jak jste objevily choreografa Josepha Tmima?
Te: Charlota je osobnost, je to hrozně zajímavá ženská, hodně jsme se od ní naučily. Tentokrát jsme si řekly, že bychom rády zkusily být společně na jevišti jako interpretky a pozvaly nějakého choreografa. Ten nápad byl víceméně společný. Nechaly jsme na Charlottě, aby vybrala někoho, s kým by chtěla pracovat. A ona přivedla Josepha Tmima.
A můžete jej trochu představit a říct, jak se vám s ním pracuje?
Te: Joseph působil v 90. letech v Batsheva Dance Company, a ten izraelský, hodně fyzický, živelný styl nezapře. Je to pro nás zvláštní setkání, v dobrém slova smyslu „retro“. Jestliže chystáme premiéru k oslavám, které mají být ohlédnutím se zpět, tak se dá ten jeho pohybový slovník devadesátek brát jako médium na cestu proti proudu času.
Ver: Je to pro nás poučné a snažíme se dát jeho vidění náš osobní punc současného pohybu. Jestliže máme v Korekci padesát minut přibité nohy k podlaze, tak tady to je pravý opak.
Já mám poslední otázku, a tu si pořádně rozmyslete. Jaké je vaše narozeninové přání?
Ver: To je fakt těžká otázka. Moje narozeninové přání je, aby to takhle fungovalo dál. Já jsem hrozně spokojená, kam jsme se dostaly a budu hrozně ráda, když to bude pokračovat dál a bude to dál někam růst.
Te: My jsme si vytvořily svůj systém, který funguje, vytvořily jsme si podmínky, které fungují. Několikrát jsme uvažovaly o tom, že bychom si našly nějaký svůj vlastní prostor, ale my na to nemáme kapacitu. Takže si pronajímáme Altu, což je prostor, který máme rádi, a vyhovuje nám. Máme tady další prostory, kde můžeme hrát a kde nás chtějí a dávají nám dobré podmínky, takže jsem spokojena.
Ver: Taky se mi líbí, že se pořád zvětšuje divácká obec a že je plno i o reprízách. Jsme rádi, že se dá hrát v Česku i v zahraničí, že nás to pořád baví.
Tak ať to trvá věčně!
