Říjen si na sobě dal kulturně-společensky záležet. Během jednoho měsíce proběhlo zhruba pět festivalů, které měly co dočinění s tancem. Jeden ještě neskončil a druhý už navazoval.
Cestou z festivalu na festival jsme se mohli dvakrát zastavit ve volebních místnostech a zvolit zastupitele do měst a obcí a taky do senátu. 25 letům svobodného pohybu byla zasvěcená už sedmá přehlídka slovenské taneční tvorby Hybaj ho! K největším peckám programu patřily mj. hvězdy z Bruselu Les Slovaks. „Chtějí po mně, abych dělal Spící krasavici! Takový obludný balet!“ — běduje nad zakázkou pro petrohradský Michailovský balet zoufalý Nacho Duato ve filmu Disportrét, dokumentu, který získal Křišťálovou trofej televizního festivalu tanečních a hudebních filmů Zlatá Praha. Jednu z říjnových nedělí rozvibroval Hradčanské náměstí a zároveň sevillský La Plaza Nueva flamenkový flashmob. Dvacet naháčů v performanci Doris Uhlich More Than Naked zahájilo v Arše 4 + 4 dny v pohybu, které trvaly osm dní a kromě výstavy, představení a jiných divadelních akcí a intervencí pořádal festival i mezinárodní sympozium Czech Crash, na které do Prahy přijelo 30 světových festivalových kurátorů a objevili se i zhruba tři až čtyři čeští umělci. Slovinský choreograf, konceptuální umělec, autor Janez Janša v projektu Falcon!, hovořil o svém rozhodnutí stát se po padesátce tanečníkem. Zašel na pracovní úřad a zažádal o rekvalifikaci. Bylo mu u přepážky sděleno, že takový kurz není k dispozici, a to jenom z toho důvodu, že jej zatím nikdo nevyžadoval. To nezní jako „Vypadněte!“, že ne? V Arše proběhl taneční maraton, jehož se zúčastnili především studenti Duncan Centre a jejich pedagogové. Tímto projektem se rozloučila s Prahou Lenka Flory, která snad více než rok obětavě vedla branickou konzervatoř ve funkci pověřené ředitelky, ale cosi ve vesmíru řeklo jejímu úsilí a ambicím „Stop!“ Na scéně Státní opery vystoupil akademický baletní soubor Borise Eifmanna s baletem Rodin a okouzlil kritiky. Na Masarykově nádraží proběhl nenucený tango event a okouzlil průchozí kolemjdoucí a čekající cestující. „Zabydlete si svůj prostor, svoji ulici, svoje místo ve městě,” vyzývali organizátoři tango session Radka Šulcová a Ondřej Kobza úvodem. Místní bezdomovci dlouho neslyšeli nic tak rozumného. Na Piazzetě Národního divadla pro změnu vyrostly skleníky, v nichž se tancovalo a ohlašovalo, že Farma v jeskyni oslaví 12 let své explozivní činnosti. Úvodní inscenace jejího retrospektivního programu Divadlo/Theatre proběhlo na Nové scéně. Opět se potvrdilo, že ten prostor je černá díra energie. A že jí Farma má! Vyšlo letošní třetí číslo Taneční zóny. Pokračoval projekt Mluvme o tanci, tentokrát v žižkovské Pracovně. Probíral se dialog uměleckých generací, mluvilo se o vztahu tance a hudby, o strategii přežití tanečníků na volné noze, nebo o tom, jak je to s angažovaností tanečních umělců. „Jsou umělci vždycky levičáci, jenom proto, že jsou sociálně empatičtí?“ ptali se moderátoři publika. Nanohach v Ponci uvedli nové dílo Dyptich v choreografii Michala Záhory — „Nejde o představení, bez něhož by se nedalo v noci usnout, pokud si ale na něj uděláte čas, možná se vám bude spát – a snít – o poznání lépe. …“ – píše Jakub Novák ve své reflexi na našem webu. „Ale, kdy?“ – ptá se autorka těchto řádků při pohledu do listopadového diáře.
