O zlaté éře DOT504 a blanických rytířích

DOT pat­řil k naší taneč­ní špič­ce. Repre­zen­to­val čes­ký sou­čas­ný tanec v zahra­ni­čí. A to vel­mi úspěš­ně. Pak se ale tahle znač­ka poma­lu zača­la vytrá­cet ze scé­ny a najed­nou neví­me, co si pod ní vůbec máme před­sta­vit. Zani­ká nebo jí čeká obro­da? Roz­ho­vor s  umě­lec­kou ředi­tel­kou DOT504 Len­kou Otto­vou osvět­lí nejen blíz­kou budouc­nost sou­bo­ru, ale ujis­tí nás o jed­né nezvrat­né sku­teč­nos­ti – věci se mění, ať se nám to líbí, nebo ne.

Na taneč­ní scé­ně se pohy­bu­je­te přes dva­cet let jako pod­ni­ka­tel­ka a šéf­ka taneč­ní­ho sou­bo­ru. Jak se tyto vaše role v prů­bě­hu let proměňovaly?

Když jsem v roce 1991 zalo­ži­la taneč­ní stu­dio Dan­ce Per­fect, byl vše­o­bec­ně straš­ný hlad po taneč­ních akti­vi­tách. Byli jsme jedi­né taneč­ní stu­dio. Měli jsme na tanec mono­pol, a tak bylo jas­né, že tan­čit se bude cho­dit k nám. Všech­no šlo tak nějak samo­spá­dem. Ten­krát jsme dali jeden inze­rát do Večer­ní Pra­hy a měli jsme nar­vá­no. Během let se to ale zača­lo měnit. Při­by­la kon­ku­ren­ce. Kli­en­te­la se roz­měl­ni­la a s kri­zí ve spo­leč­nos­ti se napros­to změ­ni­la i moje funk­ce. Dřív jsem si mys­le­la, že čím budu star­ší, tím budu pra­co­vat méně, ale je to úpl­ně nao­pak! Ze začát­ku to byla sko­ro pro­cház­ka růžo­vým sadem, a teď jsem ve stu­diu od rána do veče­ra. Musím se věno­vat PR, manage­men­tu, kli­en­tům sná­šet mod­ré z nebe…

Co v Dan­ce Per­fec­tu zna­me­ná mod­ré z nebe?
Jde spí­še o mar­ke­tingo­vé nástro­je. Vymýš­lí­me růz­né sou­tě­že, spe­ci­ál­ní akce, člen­ství, růz­né zla­té čipy, execu­ti­ve class atd.… Pořád musí­te něco vymýš­let. Na prv­ním mís­tě je ale vždyc­ky kva­li­ta lek­to­rů. Dří­ve, v naší zla­té éře, jsme zva­li i zahra­nič­ní lek­to­ry, ale upřím­ně řeče­no si to teď nemů­že­me dovo­lit. Když před pěti lety vzni­kl sou­bor DOT504, zva­li jsme zahra­nič­ní cho­re­o­gra­fy pod hla­vič­kou DOTu. Lek­to­ři pra­co­va­li se sou­bo­rem a záro­veň dáva­li lek­ce v Dan­ce Perfectu. 

Může­te tro­chu při­blí­žit zla­tou éru DOT504?
Když se nám před pěti lety poda­ři­lo zís­kat tří­le­tý grant, byl to neu­vě­ři­tel­ný úspěch. Moh­li jsme si dovo­lit pla­tit pra­vi­del­né měsíč­ní hono­rá­ře čtyřem taneč­ní­kům. Teh­dy to byla Len­ka Vág­ne­ro­vá, Pavel Mašek, Petr Opav­ský a moje dce­ra Míša. Ti čty­ři měli zajiš­tě­né pra­vi­del­né den­ní tré­nin­ky. I pro­to jsme zva­li zahra­nič­ní cho­re­o­gra­fy, jako byl tře­ba Anton Ľah­ký, Tho­mas Steyert, Peter Mika s Olgou Cobos, aby měli taneč­ní­ci DOTu odpo­ví­da­jí­cí tech­nic­ké tréninky. 

Asi i pro­to byl DOT 504  vel­mi úspěš­ný, nejen v Čechách…
Přes­ně tak. Hod­ně jsme si váži­li tře­ba úspě­chu v Edinbur­ghu (Herald Angel Award v roce 2009), nebo na Aerowa­ves.  Ale pak nám tří­le­tý grant skon­čil a my zís­ka­li jen jed­no­le­tý a pod­stat­ně men­ší. Už jsme nemoh­li taneč­ní­ky zaměst­ná­vat, a to byl vel­ký roz­díl. Taneč­ní­ci zača­li pra­co­vat i na jiných pro­jek­tech a utí­ka­la nám spous­ta mož­nos­tí vystu­po­vat. Zkrát­ka jsme nemoh­li dát dohro­ma­dy ter­mí­ny. Pře­sta­li jsme oslo­vo­vat zahra­nič­ní cho­re­o­gra­fy, a zača­la tvo­řit Len­ka Vág­ne­ro­vá. Dosta­la záze­mí a mož­nost pra­co­vat se skvě­lý­mi taneč­ní­ky a vytvo­ři­la moc dob­ré věci. Pak se ale sta­bi­li­zo­va­la na taneč­ní scé­ně jako tvůr­ce a v úpl­ně jiném měřít­ku… bylo při­ro­ze­né, že měla ten­den­ci se osa­mo­stat­ňo­vat. Minu­lý rok si vytvo­ři­la vlast­ní com­pa­ny a Pavel Mašek ode­šel k Wimu Van­de­key­bu­so­vi. A my jsme muse­li sta­bi­li­zo­vat nový kádr. 

Od toho obdo­bí byla situ­a­ce s DOTem pro nás, divá­ky, hod­ně nejas­ná. Zachrá­nit DOT bylo jenom na vás. Jaké jste měla plá­ny?
Zača­li jsme obno­vo­vat 100Wounded Tears. Bylo to naše nej­ú­spěš­něj­ší před­sta­ve­ní. Úpl­ně jsme ho pře­ob­sa­di­li. Jedi­ní, kdož zůsta­li, byl Cson­gor Kassai a Jaro Ond­ruš. Vytvo­ři­la se dob­rá par­ta nových lidí, mezi nimiž byla Mar­ti­na Laco­vá, Kat­ka Stu­pec­ká, Lukáš Homo­la ad. Ale zase jsme se dosta­li do kom­pli­ka­cí. Ve Woun­ded Tears je vel­ké obsa­ze­ní a vzhle­dem k tomu, že kaž­dý hrál také někde jin­de, neby­li jsme schop­ni sla­dit taneč­ní­ky ter­mí­no­vě. Obno­ve­né před­sta­ve­ní se tak hrá­lo jen párkrát.

A potom při­šlo před­sta­ve­ní Bou­chač­ka, kte­ré jste po pre­mi­é­ře muse­la stáh­nout z pro­gra­mu …
Musím říct, že minu­lý rok byl pro nás oprav­du špat­ný. Plá­no­va­li jsme totiž původ­ně úpl­ně jinou pre­mi­é­ru – duet Micha­e­ly Otto­vé a Mar­ti­na Vra­né­ho. Ten se totiž stá­val novou tvá­ří DOTu. Vlast­ně ve všech rolích nahra­dil Pav­la Maš­ka. Míša ale otě­hot­ně­la a nako­nec i Mar­tin Vra­ný od pro­jek­tu odstou­pil. A my jsme se nemoh­li hnout z mís­ta. Chtě­li jsme men­ší pro­jekt a obsa­dit do něj někte­ré taneč­ní­ky z nové­ho „Woun­ded“.

Kdo měl být pod­le vašich před­stav dal­ší stě­žej­ní osob­nos­tí nové­ho DOTu?
Urči­tě Lukáš Homo­la, kte­rý měl pohy­bo­vý mate­ri­ál blíz­ký sou­bo­ru. Je hod­ně mla­dý, a  vel­mi talen­to­va­ný. Ten se pak obje­vil i v Bouchačce. 

No, a když se mi duet roz­pus­til před oči­ma, nevě­dě­li jsme co dál. Sho­dou okol­nos­tí mi někdo dopo­ru­čil Jiří­ho Pokor­né­ho a já jsem vědě­la, že v urči­té době byl úžas­ný a prv­ní schůz­ky s ním byly inspi­ra­tiv­ní. Už jsem ale nevě­dě­la o jeho alko­ho­lo­vém období.

Proč jste k nové­mu pro­jek­tu zvo­li­la prá­vě čino­her­ní­ho reži­sé­ra?
Říka­la jsem si, že DOT je spe­ci­fic­ký fyzic­kým taneč­ním diva­dlem a mě vždyc­ky v čes­kých insce­na­cích režij­ní slož­ka vel­mi chy­bě­la. Chtě­la jsem to vzít niko­li z taneč­ní, ale z té dru­hé strán­ky, z diva­del­ní. A Jiří Pokor­ný při­šel s nápa­dem, že by moh­la v před­sta­ve­ní hrát Kat­ka Win­te­ro­vá a Hal­ka Třešňá­ko­vá. Zača­lo se zkou­šet.  Pak jsem ale vidě­la ukáz­ku a už jsem cíti­la, že to jde špat­ným smě­rem. Pořád jsem dou­fa­la, že to zachrá­ní per­for­me­ři na scé­ně, ale bohu­žel to neby­la prav­da. Sta­lo se, co se sta­lo. Nemys­le­la jsem si, že to bude tak straš­né. Napros­té fiasko.

Jaké to je pro vás jako šéf­ku sou­bo­ru? Cíti­la jste za toto fiasko zod­po­věd­nost?
Něja­kým způ­so­bem urči­tě. Teď se ale sna­žím dívat dopře­du. A vel­kou nadě­ji vklá­dám do pro­jek­tu, kte­rý prá­vě při­pra­vu­je­me. Oslo­vi­la jsem zno­vu Joze­fa Fruč­ka a Lin­du Kape­ta­neu. Vytvo­ři­li pro nás stě­žej­ní cho­re­o­gra­fie, dali sou­bo­ru tvář a já tuším, že se teď vra­cí, aby ji zachrá­ni­li. Joze­fo­vi věřím jako tvůr­ci, i jako člověku.

Vyjíž­dí bla­nič­tí rytí­ři a zatím to vypa­dá, že ve vel­kém sty­lu…
K nové­mu pro­jek­tu jsme vyhlá­si­li kon­kurz na taneč­ní­ky. Chtě­li jsme ho ome­zit jen na Čechy a  Slo­ven­sko, ale Jozef si infor­ma­ce pově­sil na svůj web a při­hlá­si­lo se pět set lidí! V prv­ním kole, kdy muse­li taneč­ní­ci poslat cv a videou­káz­ku, se  vybra­lo sto. Pět­a­tři­cet taneč­ní­ků bylo z Čech a Slo­ven­ska, zby­tek ze zahra­ni­čí. Jsou tam i lidé, kte­ří tan­či­li v DV8, u Wima Van­de­key­buse. Je to popr­vé, co něco tako­vé­ho dělá­me. Pre­mi­é­ra nové­ho pro­jek­tu bude 17. října. 

Půjde o vel­kou pro­duk­ci?
V tuhle dobu není mož­né pra­co­vat s vel­kým obsa­ze­ním. Dnes jsou tako­vá před­sta­ve­ní těž­ko pro­dej­ná a taneč­ní­ci se špat­ně dáva­jí dohro­ma­dy. Tak­že bychom chtě­li čtyř­člen­né obsazení.

A jaký je váš dlou­ho­do­běj­ší plán?
Asi nej­dů­le­ži­těj­ší je, aby pro­jekt, kte­rý Jozef s Lin­dou vytvo­ří, dob­ře repre­zen­to­val DOT u nás i v zahra­ni­čí. Už po kon­kur­zu ho začne­me pro­dá­vat. Musí­me dát lidem práci. 

Na příští rok máme pak roz­pra­co­va­nou dal­ší spo­lu­prá­ci – ten­to­krát se Char­lot­tou Öfver­holm. Jde o  duet, kte­rý jsme původ­ně plá­no­va­li. Z před­sta­ve­ní, kte­ré při­pra­vu­je­me teď, bych chtě­la sta­bi­li­zo­vat něja­ké dva lidi, kte­ří by byli duchem sou­bo­ru a v due­tu tan­či­li. K nim bychom pak při­bí­ra­li pro­jek­to­vě dal­ší per­for­me­ry a taneč­ní­ky. Tak jako to bylo s Len­kou a Pavlem …