Cirk La Putyka sází na čísla

Ostře sle­do­va­ný Cirk La Puty­ka v nové insce­na­ci vsa­dil na osvěd­če­nou režij­ní znač­ku. Reži­sé­rem Play se tak stal Mak­sim Koma­ro, uzná­va­ný fin­ský novo­cir­ku­so­vý reži­sér, kte­rý v roce 2012 uve­dl spo­leč­ně s Cir­kem La Puty­ka insce­na­ci Slaps­tick Sona­ta.

V Čechách si na funk­ci (novo)cirkusového reži­sé­ra zvy­ká­me poma­lu, ale pro exis­ten­ci nové­ho cir­ku­su je nepo­stra­da­tel­ná, a dalo by se říci stě­žej­ní. Jeli­kož už nový cir­kus v umě­lec­kém pro­stře­dí figu­ru­je dosta­teč­ně dlou­ho, ros­tou v něm i osob­nos­ti, kte­ré svou tvůr­čí čin­nos­tí pojem novo­cir­ku­so­vý režisér/ka napl­ňu­jí – jsou to např. Daniel Gul­ko, Mathu­rin Bol­ze, Phia Ménard, Albin Waret­te, Ala­in Fran­co­eur, nebo Til­de Björfors.

Mak­sim Koma­ro je původ­ně žong­lér. Jako tvůr­ce insce­na­cí nové­ho cir­ku­su tak vychá­zí z podrob­ných zna­los­tí žong­lo­vá­ní a zná i záko­ni­tos­ti a mož­nos­ti jiné­ho cir­ku­so­vé­ho pohy­bu. Úzké sepě­tí pří­mo s cir­ku­so­vou pra­xí ovliv­ňu­je Koma­rův režij­ní styl. Koma­ro tak mnoh­dy více vychá­zí pří­mo z pohy­bu samot­né­ho, kte­rý se jako výra­zo­vý pro­stře­dek nabí­zí. Více než pří­běh Koma­ra zají­má a baví krát­ké dyna­mic­ké sek­ven­ce, drob­né diva­del­ně-cir­ku­so­vé etu­dy. Podob­ně jako insce­na­ce Slaps­tick Sona­ta, ani Play není zalo­že­no na pří­bě­hu. Slaps­tick Sona­ta se tema­tic­ky drže­la němé fil­mo­vé gro­tes­ky, zatím­co výprav­ný i obsa­ho­vý rámec Play je zasa­ze­ný do pro­stře­dí dět­ské­ho hřiš­tě a dopl­něn o růz­né akti­vi­ty s ním spo­je­né. Koma­ro si s nimi jako reži­sér a cho­re­o­graf pohrá­vá více než vol­ně. Posta­vy při­chá­zí a odchá­zí, mnoh­dy mezi sebou ani nero­ze­hra­jí žád­nou situ­a­ci, jin­dy pro změ­nu hned něko­lik v jedi­ném obra­zu. Jeden artis­ta před­sta­vu­je hned něko­lik postav, spí­še cha­rak­te­ro­vých typů: dítě, údrž­bá­ře, seni­o­ra, atd. Pro­to všich­ni pro­ta­go­nis­té čas­to stří­da­jí pře­vle­ky. Cir­ku­so­vý pohyb je v urči­tých výstu­pech pou­žit k vyjá­d­ře­ní vzta­hů v urči­té situ­a­ci – např. roz­trž­ka mezi chlap­ci a dív­kou na hou­pač­ce – a někdy jen jako pre­zen­ta­ce výji­meč­né fyzic­ké schop­nos­ti – např. sko­ko­vé vari­a­ce odra­že­né z kmi­ta­jí­cí hou­pač­ky. Spo­jo­va­te­lem toho vše­ho je vypra­věč v podá­ní Jiří­ho Kohou­ta. Ve svých pro­mluvách melan­cho­lic­ky vzpo­mí­ná na zašlou slá­vu jed­no­ho dět­ské­ho hřiš­tě. Zbyt­ky toho­to mís­ta se divá­kům roz­pro­stí­ra­jí před očima.

Scé­nic­ký pro­stor je jed­no vel­ké hřiš­tě, na němž je všech­no vět­ší, rych­lej­ší, pros­tě pře­hna­né; obří boxer­ské ruka­vi­ce, pes­t­ro­ba­rev­né elas­tic­ké obleč­ky a obří mimi­na, kte­rá krmí mlé­kem žena s obří­mi ňad­ry vrá­vo­ra­jí­cí na chůdách.

Téma hry, zvláš­tě té dět­ské, pro­stu­pu­je celým před­sta­ve­ním insce­na­ce Play. Závě­reč­ným obra­zem se cyk­lus uza­ví­rá: obří mimi­na (akro­ba­té mas­ko­va­ní dud­lí­ky a vel­ký­mi ple­na­mi) se uká­žou na začát­ku před­sta­ve­ní a v závě­ru před­sta­ve­ní se na scé­nu také vrací.

Jiří Kohout, kte­rý nechy­bí téměř v žád­né z insce­na­cí Cir­ku La Puty­ka, spo­ju­je jed­not­li­vé artis­tic­ké výstu­py drob­ný­mi herec­ký­mi etuda­mi, ve kte­rých pře­va­žu­je herec­tví kome­di­ál­ní­ho typu. Ten­to­krát ale Kohout pře­chá­zí i do rovi­ny artis­tic­ké. Napl­ňu­je tak pod­sta­tu umě­lec­ké­ho dru­hu nové­ho cir­ku­su. Krát­ké, leč neče­ka­né a tudíž pře­kva­pu­jí­cí artis­tic­ké výstu­py, v jeho podá­ní půso­bí pře­kva­pi­vě pro­fe­si­o­nál­ně. Jiří Kohout v Cir­ku La Puty­ka totiž dopo­sud figu­ro­val výhrad­ně jako herec; v Play při­dá­vá i výraz cir­ku­so­vý. Vrcho­lem jeho pro­mě­ny v akro­ba­ta je výstup na hou­pač­ce. Roz­hou­pe ji do té míry, že se s ní něko­li­krát pro­to­čí kolem osy. Jiří Kohout je v Play doko­na­lým ztě­les­ně­ním moder­ní­ho cir­ku­so­vé­ho excen­t­ri­ka, ve své posta­vě obsáh­ne cha­rak­ter smut­né­ho augusta i třas­ka­vý humor stand up komika.

Cirk La Putyka 

Play obsa­hu­je celou řadu akro­ba­tic­kých výstu­pů, pře­de­vším v podá­ní muž­ských akro­ba­tů. Nut­no dodat, že pohled na akro­ba­ty Cir­ku La Puty­ka je okouz­lu­jí­cí. A to nejen pro­to, že nám je reži­sér záměr­ně ser­ví­ru­je do půl těl odha­le­né, ale pře­de­vším pro­to, že jejich akro­ba­tic­ká tech­ni­ka se rych­le zlep­šu­je. V mno­hých obra­zech insce­na­ce dosa­hu­je maxi­mál­ní lad­nos­ti a vir­tu­o­zi­ty. Někte­ří artis­té si za něko­lik let půso­be­ní u Cir­ku La Puty­ka dokon­ce vytvo­ři­li vlast­ní cir­ku­so­vý styl. V tom­to pří­pa­dě nemo­hu nezmí­nit Micha­e­la Bolt­na­ra, kte­rý je vyni­ka­jí­cím sko­ka­nem na rus­ké i korej­ské hou­pač­ce a sko­ro se zdá, že svá sal­ta nejen zná­so­bu­je, ale že ská­če výš a pro­vá­dí mno­hem ris­kant­něj­ší vru­ty i obraty.

Lad­ně před­vá­dí mani­pu­la­ci s míč­ky a kbe­lí­kem Ale­xan­dr Vol­ný. Jeho styl v sobě pojí jem­nost, sílu i sebe­kon­t­ro­lou. Díky tomu doká­že žong­lér­ský nebo mani­pu­lač­ní pohyb nepra­vi­del­ně fázo­vat, neče­ka­ně zasta­vo­vat a měnit jeho směr.

V Play jsme svěd­ky salt odra­že­ných ze země, pře­sko­ků, plav­ných salt i sta­vě­ní lid­ských pyra­mid. A jeli­kož scé­no­gra­fie simu­lu­je dět­ské hřiš­tě, jsou akro­ba­tům jed­not­li­vé kon­struk­ce opo­rou i odra­zo­vým můst­kem. Jako tře­ba už zmí­ně­ná houpačka.

Vystu­pu­jí pře­váž­ně ve sku­pi­ně. Figu­ry v jed­not­li­vých cho­re­o­gra­fi­ích pro­mě­ňu­jí dyna­mic­ky, doslo­va zbě­si­le. Všich­ni mužští pro­ta­go­nis­té, což je vět­ši­na obsa­ze­ní, na jeviš­ti fun­gu­jí jako jed­no tělo. I když cho­re­o­gra­fie čas­to vychá­zí ze vzá­jem­ných šar­vá­tek, akro­ba­ti musí být v kaž­dém svém pohy­bu, v kaž­dém úkro­ku stra­nou, napros­to přes­ní, aby neo­hro­zi­li sebe, nebo něko­ho jiného.

Cir­kus je všu­dypří­tom­ný. Koma­ro s ním v Play víc než ve Slaps­tick Sona­tě pra­cu­je jako s hma­ta­tel­ným mate­ri­á­lem, kte­rý se ale z pohy­bo­vé­ho ges­ta ne vždy mění v ges­to význa­mo­vé; pří­kla­dem mohou být výstu­py Zuza­ny Havr­lan­to­vé na šálách nebo obdi­vu­hod­ná sal­ta a lety plav­mo muž­ských pro­ta­go­nis­tů. Při­zna­ná cir­ku­so­vá exhi­bi­ce je kari­ko­vá­na a pod­po­ře­na výtvar­nou nad­sáz­kou (v pří­pa­dě Play elas­tic­ký­mi komic­ký­mi pře­vle­ky) nebo ozvlášt­ně­na gro­tesk­ním úškleb­kem artis­tů. Po strán­ce akro­ba­tic­ké jsou artis­té Cir­ku La Puty­ka sla­dě­ni, herec­ky už tolik ne. Je stá­le patr­né, kdo je více her­cem, a kdo akrobatem.

Jak jsme u Cir­ku la Puty­ka zvyklí, insce­na­ce bude zrát a měnit se s časem. Uvi­dí­me, jest­li z vel­ké mozai­ky vybe­rou ty nej­lep­ší stříp­ky a slo­ží je do kom­pakt­něj­ší­ho tvaru.