Na nedávno skončeném veletrhu-festivalu International Tanzmesse jsem se hned první den vypravila hledat ukrajinský stánek. Zástupci Ukrajiny sdíleli jeden „booth“ s prezentéry z Litvy. V rohu stánku se krčila Jelena Lobova a snažila se připojit na wifi, aby mohla sledovat nejnovější zprávy z domova. Když jsem projevila zájem o situaci na Ukrajině a požádala ji o rozhovor, připadalo mi, že se jí nějak ulevilo. Úplně zazářila. Já se ale cítila mizerně. Jako vždycky, kdy na ruskou okupaci pomyslím. Můj pocit bezmoci je nezajímavý, Jelenino odhodlání i racionalita — obdivuhodné a příkladné.
Jaký projekt tady na Tanzmesse prezentujete?
Přijeli jsme představit aktivity ZelyonkaFestu, což je mezinárodní festival současného tance na Ukrajině. Festival má čtyřletou historii, a my jsme právě v procesu plánování jeho pátého ročníku, který se bude konat v dubnu 2015. Festival vznikl jako soukromá iniciativa bez jakékoli státní podpory, a tak funguje dodnes.
Na co se tento kyjevský festival obvykle zaměřuje?
Téma příštího ročníku jsou „hranice“. V širším slova smyslu jsou hranice nesmírně významným momentem našich životů. Ptáme se, jak jsou definovány osobní meze, jak se chováme, když někdo naruší naši osobní zónu, dokážeme vždycky vyřešit situaci, když narušíme hranice toho druhého…? Hranice zemí je další významný úhel pohledu na toto téma – co dělat, když soused překročí společnou hranici a začne být agresivní? Tady na Tanzmesse jsme našli několik souborů z různých zemí, které toto téma řeší ve svých choreografiích.
Jaký vliv má současná politická situace na vaši každodenní práci a osobní vztahy?
Teď jsme ve válce s Ruskem. Ruští vojáci nejprve anektovali Krym, a teď se pokoušejí obsadit některá území východní Ukrajiny. Tohle náš život zaručeně změnilo. Naše země se „fyzicky” mění: ne všichni Ukrajinci například mohou jezdit na Krym! Ti, kteří aktivně bojují proti Rusku, se na Krym nedostanou. Například k nim patřím i já. Můj spolupracovník Anton Ovčanikov tam chce jet na master classes, uvidíme, jestli mu dovolí překročit hranice.
Z hlediska vztahů se pohybujeme na bezpečné straně, jelikož většina kreativních lidí rozumí tomu, co se děje a nejsou pod vlivem „zombie tv” – jak nazýváme ruskou propagandu v televizi. Podporujeme choreografy z Krymu, Doněcku, Luhansku a snažíme se spolupracovat. ZelyonkaFest pořádala v srpnu rezidence a měli jsme tu účastníky z Charkova, Luhanska, Chersonu, Krymu i Kyjeva.
Jaká je za této situace atmosféra mezi ukrajinskými umělci? Jak na vyostřenou politickou situaci reagují?
Řekla bych, že se dělí do dvou kategorií: první skupina se soustředí na svůj „byznys” – jde o komerční taneční školy. Čas od času pošlou peníze na konto uprchlíků nebo armády. Druhá kategorie hledá nové cesty jak reagovat na válku pomocí tvorby a snaží se pokračovat v přípravě nových představení. Víme, že jednoho dne válka skončí a budeme muset zemi znovu postavit na nohy, a také formulovat novou kulturní politiku. Takže – my ani nemáme právo naši práci zastavit.
Museli jste před zahájením konfliktu jistě spolupracovat i s ruskými umělci. Jak s nimi komunikujete v podmínkách probíhající krize?
Je naprosto vyloučené mluvit s Rusy o současné situaci. Oni to vidí naprosto odlišně. Dokonce ani ti, kteří Ukrajinu podporují, nerozumějí Majdanu, a nechápou proč jsme na něj tak hrdí. Takže spolupráce s ruskými umělci není téma těchto dnů. Chce to trochu času, odstupu a pak – po nějaké době – můžeme restartovat naše vztahy.
Jak vzhledem k současné realitě vnímáte roli umění?
Role současného umění je stejná, jako v jakékoli jiné době a situaci: znamená to stavět se proti zjednodušování skutečného obrazu světa. V současné době máme za cíl čelit jakémukoli projevu propagandy a nabídnout nezávislý pohled na události.