Nedovedu si představit zásnuby bez lásky

Foto: Tereza Bertunková

Reži­sér­ka Pet­ra Tej­no­ro­vá je ved­le Hal­ky Třešňá­ko­vé dal­ší uměl­ky­ní z Čes­ka, kte­rá se účast­ní mezi­ná­rod­ní­ho výzkum­né­ho pro­jek­tu IDENTITY.MOVE! Do pro­jek­tu vstou­pi­la ve dvo­ji­ci se slo­ven­ským taneč­ní­kem a cho­re­o­gra­fem Jarem Viňar­ským, s nímž odje­la pra­co­vat na rezi­den­ci do Sta­re­ho Bro­wa­ru v Pozna­ni. Pet­ře jsme polo­ži­li podob­né otáz­ky jako před časem Hal­ce, abychom zjis­ti­li, co pro ni zna­me­na­jí iden­ti­ta a pohyb a jak se pro­je­vu­jí v její autor­ské diva­del­ní tvorbě.

Čím vás téma pro­jek­tu IDENTITY.MOVE! – iden­ti­ta a její výzkum pro­střed­nic­tvím tan­ce a sou­vi­se­jí­cích umě­ní – oslo­vi­lo a moti­vo­va­lo k tomu, abys­te se do něj při­hlá­si­la?
Vytvá­řím pohos­tin­ské režie, ale i vlast­ní pro­jek­ty. U obou však roz­ho­du­jí dead­li­ny – data pre­mi­ér atd. I když by se samo­zřej­mě dalo říct, že datem pre­mi­é­ry nic nekon­čí, že se ješ­tě stá­le může insce­na­ce vyví­jet, že kaž­dá pre­mi­é­ra a dal­ší hra­ní je v pod­sta­tě vždy for­ma „work in pro­gress“, i přes­to všech­no musí­te dodr­žo­vat ter­mí­ny pro tis­ko­vou zprá­vu, PR foto­gra­fie, v gran­tech odpo­ví­dá­te dopře­du, ješ­tě než začne­te tvo­řit, co bude­te přes­ně dělat, jakým způ­so­bem a s kým. Pokud by se ve vašem pro­jek­tu obje­vi­lo více „nezná­mých“, napří­klad neví­te, kdy bude pro­ces ukon­čen, kdy a kde bude pre­mi­é­ra, neví­te ješ­tě přes­ně, zda pro­jekt bude potře­bo­vat dal­ší spo­lu­pra­cov­ní­ky, nikdo tako­vý způ­sob tvor­by nepod­po­ří. Jedi­né, co víte je, že skr­ze tvůr­čí pro­ces se může i téma začít vyví­jet tře­ba úpl­ně jiným smě­rem, než jste chtě­li nebo očekávali.

Pokud ve svém tvůr­čím pro­ce­su pra­cu­je­te s fle­xi­bi­li­tou, pohyb­li­vos­tí, náho­dou a neho­dou, je vám plat­for­ma pro­jek­tu IDENTITY.MOVE! veli­ce blíz­ká. A to je i můj pří­pad. IDENTITO. POHNI SE! Už samot­ný název pro­jek­tu zní jako vel­ká výzva. A výzvy mám ráda. Během sym­po­zia, rezi­denč­ních poby­tů a baza­rů se v tom­to pro­jek­tu může­te potkat s uměl­ci z růz­ných zemí a dis­ku­to­vat, kon­fron­to­vat se a sle­do­vat jejich tvůr­čí pro­ces – sdí­let zku­še­nos­ti. To se dělo i v Pozna­ni. Naše spo­lu­prá­ce se slo­ven­ským cho­re­o­gra­fem a taneč­ní­kem Jarem Viňar­ským vze­šla při­ro­ze­ně z toho, že jsme o sexu­ál­ní iden­ti­tě zača­li mlu­vit ješ­tě před tím, než jsme zjis­ti­li, že exis­tu­je pro­jekt IDENTITY.MOVE! Celé to zača­lo během pří­prav insce­na­cí Sen noci sva­to­ján­ské a Erek­ce srd­ce, kdy jsme nara­zi­li na před­náš­ku páro­vé tera­pe­u­t­ky z New Yor­ku Esther Perel, kte­rá se týka­la ero­tic­ké inte­li­gen­ce a člá­nek Rodri­ga. Nova­e­se, uměl­ce a kurá­to­ra ze Sao Pau­la, kte­rý roz­ví­jel teo­rii, pod­le níž nejsme, a vlast­ně jsme nikdy neby­li, homose­xu­ál­ní, hete­ro­se­xu­ál­ní ani bis­e­xu­ál­ní, poprav­dě jsme v zákla­du pou­ze sexuální.


Jaké kon­krét­ní téma jste s taneč­ní­kem a cho­re­o­gra­fem Jarem Viňar­ským v Pozna­ni zkou­ma­li?

Máme hned něko­lik témat, s nimiž jsme vstou­pi­li do tvůr­čí­ho pro­ce­su. Jeden směr může­me nazvat Iden­ti­ta a sexu­a­li­ta, Iden­ti­ta a gen­der, tedy sexu­ál­ní iden­ti­fi­ka­ce ver­sus pohlav­ní role. Do toho­to smě­ru pat­ří i transse­xu­a­li­ta, otáz­ka do jaké míry sou­vi­sí naše pohlav­ní auten­ti­ci­ta s pro­stře­dím, do kte­ré­ho se rodí­me. V kon­tex­tu s transse­xu­a­li­tou nás zají­ma­jí také „drag king“ nebo „drag que­ens” per­for­man­ce (pozn. red.: tra­ves­ti žen a mužů).
Dru­hý směr může­me nazvat Iden­ti­ta a sebe-insce­no­vá­ní – iden­ti­ta jako kon­strukt sebe sama, kte­rý je sice vari­a­bil­ní, ale přes­to zůstá­vá konstruktem.

Z duchov­ních uči­te­lů jsme čet­li Šrí Nisar­ga­dat­ty Maha­radžu, jehož uče­ní se zabý­vá pocho­pe­ním lid­ské při­ro­ze­nos­ti a mož­nos­tí lid­ské transcen­den­ce. Styl a uče­ní Šrí Nisar­ga­dat­ty Maha­radžy je podob­ně jako uče­ní dáv­ných zeno­vých mis­trů prud­ké a pro­vo­ka­tiv­ní. „Není potře­ba vědět, co jsi, ale co nejsi…“. Ten­to dru­hý směr jde v duchu mot­ta „bez ver­ba­li­za­ce k pří­mé­mu zakou­še­ní“. Sáh­nout po spi­ri­tu­ál­ních tech­ni­kách a „uče­ních“ s sebou nese i to, že se medi­ta­ce sta­la sou­čás­tí naše­ho procesu.

S Jarem už jste něko­li­krát spo­lu­pra­co­va­la – např. na insce­na­ci Sen noci sva­to­ján­ské v brněn­ském HaDi­va­dle nebo na Erek­ci srd­ce se stu­den­ty DAMU. Jak pro­bí­ha­la vaše vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce v Pozna­ni a jak bys­te cha­rak­te­ri­zo­va­la vaši meto­du výzku­mu?
V sou­čas­né chví­li je někde v budouc­nos­ti to, že vznik­ne per­for­man­ce. Ale mož­ná taky nevznik­ne. Zatím je to tako­vé „bro­o­kov­ské bez­tva­ré tuše­ní“. Naše dosa­vad­ní spo­lu­prá­ce pro­bí­ha­la tak, že Jaro byl sou­čás­tí insce­nač­ní­ho týmu, teď by měl být pří­mo „na scé­ně“. Vztah reži­sér – taneč­ník však nevní­má­me kla­sic­ky – hie­rar­chic­ky. Spíš spo­lu-tvo­ří­me, pokud exis­tu­jí někdy naše role, tak si je pro­ha­zu­je­me, až nako­nec pře­sta­nou exis­to­vat. Nepo­tře­bu­je­me stá­le udr­žo­vat hra­ni­ce spo­lu­prá­ce, neboť si vzá­jem­ně důvě­řu­je­me. V Pozna­ni jsme čet­li, zkou­še­li, sle­do­va­li fil­my, medi­to­va­li, účast­ni­li jsme se tvůr­čích dílen s naši­mi kou­či. Tato setká­ní samo­zřej­mě ovliv­ni­la i náš proces.

Prv­ním kou­čem byl Kei­th Hen­nessy. Kanad­ský taneč­ník a cho­re­o­graf žijí­cí v San Fran­cis­ku. Jeho tvor­ba je inter­dis­ci­pli­nár­ní a expe­ri­men­tál­ní, půso­bí­cí v napě­tí mezi inti­mi­tou a podí­va­nou, réto­ri­kou a ritu­á­lem, osob­ním a soci­ál­ním, což je dost blíz­ké naše­mu tvůr­čí­mu cítě­ní a pro­po­zi­cím. S ním jsme řeši­li otáz­ku queer per­spek­ti­vy, uto­pie, pro­po­je­ní umě­lec­ké, osob­ní, ale i kul­tur­ní iden­ti­ty. V něko­li­ka­den­ní taneč­ní labo­ra­to­ři jsme zakou­še­li ritu­ál­ní umí­rá­ní, tanec jako pro­test, tanec jako medi­ta­ci, faleš­né šar­la­tán­ské léče­ní. Dal­ším kou­čem byl Peter Pleyer, býva­lý němec­ký herec, kte­rý půso­bil jako taneč­ník a asi­s­tent u cho­re­o­gra­f­ky Yoshi­ko Chu­ma v New Yor­ku a Mar­ka Tomp­kin­so­na v Paří­ži. S Pete­rem jsme stu­do­va­li někte­ré queer per­for­man­ce, impro­vi­zo­va­li, tvo­ři­li jsme myš­len­ko­vé mapy, což je tako­vý dia­gram, kte­rý slou­ží k vizu­ál­ní­mu uspo­řá­dá­ní myš­le­nek a informací.

A jeli­kož jsem už říka­la, že sáh­nout po uče­ní spi­ri­tu­ál­ních tech­nik zna­me­ná také je vyzkou­šet a zakou­šet, tak růz­né medi­tač­ní tech­ni­ky a tech­ni­ky cha­nel­lin­gu s námi dělal spi­ri­tu­ál­ní uči­tel Kana­ďan Wil­li­am Yensen.

MOVE! v názvu pro­jek­tu vyja­dřu­je mimo jiné pře­svěd­če­ní, že iden­ti­ta není nic sta­bil­ní­ho, ale mění se. Jak vy sama chá­pe­te kon­cept iden­ti­ty ve vzta­hu ke sta­bi­li­tě a změ­ně?
Abychom se změ­ni­li – posu­nu­li, musí­me v urči­tý moment vše, s čím jsme se během živo­ta iden­ti­fi­ko­va­li, nechat ode­jít. Posun však nemu­sí zna­me­nat pohyb po přím­ce, tedy dostat se z bodu A do bodu B, při­čemž cílem je dostat se do bodu C. Také slo­vo – nechat ode­jít – nemu­sí zna­me­nat zavrh­nout, odstřih­nout úpl­ně. Žád­ná dis­ci­plí­na se nemů­že vyví­jet, pokud se sama nezačne pohy­bo­vat a k tomu je zapo­tře­bí nej­růz­něj­ších pro­střed­ní­ků, fik­tiv­ních stej­ně jako reál­ných, pro­to­že jejich pro­střed­nic­tvím může­me vyjá­d­řit to, co jinak sami nevy­já­d­ří­me, což říká filo­zof Gilles Deleuze.


Pokud bys­te měla ohle­dat identi­tu sou­čas­né­ho diva­dla, o jaké hlav­ní pilí­ře se pod­le vás opí­rá?

V mém pří­pa­dě asi nej­víc o devi­sing meto­dy. Doslov­ně by ten­to pojem zna­me­nal navr­ho­vá­ní diva­dla, obje­vo­vá­ní diva­dla tím, že ho dělám, že ho zkou­ším. Dost se zto­tož­ňu­ji s poje­tím brit­ské sku­pi­ny For­ced Enter­ta­in­ment, kte­rá o devi­sing the­a­t­re mlu­ví jako o hle­dá­ní scé­nic­ké­ho tva­ru na zákla­dě sku­pi­no­vé spo­lu­prá­ce. Exis­tu­je mno­ho sku­pin, kte­ré při své tvor­bě vyu­ží­va­jí devi­sing methods. Nee­xis­tu­je jeden jedi­ný návod, stej­ně tak jako nee­xis­tu­je jed­na jedi­ná meto­da. Devi­sing the­a­t­re je zalo­že­no na osob­ním pří­stu­pu kon­krét­ní sku­pi­ny či tvůr­ce. Pro mě osob­ně je devi­sing „roz­ví­je­jí­cí“ meto­dou na dané téma. Téma se v pod­sta­tě postup­ně skr­ze pro­ces kon­kre­ti­zu­je. Tak­též tvar. Téma ani tvar nevy­chá­ze­jí z tex­tu. Devi­sing methods jdou pro­ti hie­rar­chic­ké­mu sys­té­mu, kte­rý odrá­ží spí­še insti­tu­ci, než pro­ces. Tvo­řit for­mou devi­sing zna­me­ná vytvá­řet pro­jekt, kte­rý dopo­sud nee­xis­tu­je. Je to tvor­ba bez pře­dem urče­né­ho postu­pu. Vše se nalez­ne až během pro­ce­su zkou­še­ní. Pokud budu srov­ná­vat devi­sing s inter­pre­tač­ním diva­dlem, tak se vždy dosta­nu k množ­né­mu čís­lu, neboť opro­ti jed­no­mu hla­su auto­ra, jed­no­mu hla­su reži­sé­ra tu sto­jí kolek­tiv­ní autor­ství a kolek­tiv­ní tvor­ba. Devi­sing sou­čas­ně zastřešu­je tolik mož­ných vari­ant a modi­fi­ka­cí, že nemu­sí nut­ně zna­me­nat, že u všech sou­bo­rů jsou role reži­sé­ra a dra­ma­tur­ga pře­ko­na­né. A pokud se posu­ne­me od devi­sing, tak se iden­ti­fi­ku­ji v sou­čas­nos­ti s šir­ším poje­tím slo­va queer – ote­ví­rat se jaké­ko­li mož­nos­ti, jaké­mu­ko­li jazy­ku tvor­by do budouc­nos­ti… Nechci se zapouz­dro­vat, pro­to­že to by zna­me­na­lo zabrá­nit vývoji.

Co pro vás jako reži­sér­ku zna­me­ná v insce­na­ci tělo a pohyb?
V diva­dlech se opro­ti jiným dru­hům umě­ní může­te setkat s živým člo­vě­kem. Expre­se živo­ta je tělo. Tělo, to je fyzic­ká pří­tom­nost. Pohyb není jen pře­sun těl v pro­sto­ru. Pohyb je prá­ce s časem. Pohyb je v prá­ci s vyprá­vě­ním. Pohyb se může dít v divá­ko­vě mys­li. Pohyb se děje v jeho vní­má­ní a par­ti­ci­pa­ci, divák spo­ju­je neu­stá­le nové s tím, co už uply­nu­lo a to je také pohyb.

Jste také peda­gož­kou Kated­ry alter­na­tiv­ní­ho a lout­ko­vé­ho diva­dla DAMU. Čím peda­go­gic­ká prá­ce obo­ha­cu­je a ovliv­ňu­je vaši tvor­bu?
Peda­go­gic­ká prá­ce mě doza­jis­ta obo­ha­cu­je, je to per­ma­nent­ní diva­del­ní zkouš­ka, sdí­le­ná zku­še­nost. Potká­vá­te lidi, kte­ří jsou čer­s­tvě zapá­le­ní pro tvor­bu. Hudeb­ní skla­da­tel­ka Nadia Bou­lan­ger se vždy svých stu­den­tů pta­la: „Můžeš žít bez hud­by?“ A když stu­dent odpo­vě­děl „ano“, řek­la mu „děkuj Bohu a na shle­da­nou.“ Mys­lím, že tahle otáz­ka je důle­ži­tá. Nedo­ve­du si před­sta­vit zásnu­by s někým, koho vlast­ně nemi­lu­ji. Ten, koho musí­te k tomu, aby něco udě­lal, aby něco vytvo­řil nutit, nikdy nic neudělá.

Více detai­lů o prů­bě­hu celé­ho tvůr­čí­ho pro­ce­su Pet­ry a Jara najde­te na www.identitydoesnotexist.com.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Jana Bohutínská

Koučka a novinářka zaměřená na umění, kulturu a byznys. Pracovala mj. jako redaktorka časopisu Taneční zóna a kulturního čtrnáctideníku A2, vedla workshopy kritického psaní. Jako koučka se vedle dalších oblastí věnuje problematice druhé kariéry umělců.