Megan Lawson — štěstí přeje připraveným

Kolik čes­kých taneč­ní­ků čeká, aby je někdo obje­vil? Aby jed­no­ho dne při­šel email, nebo zprá­va přes Face­book, že si někdo pro­hlé­dl jejich video a tou­ží je anga­žo­vat do skvě­lé­ho pro­jek­tu, kte­rý jim změ­ní život?

A může se v dneš­ní drs­né kon­ku­ren­ci vůbec něco tako­vé­ho stát? Půvo­dem kanad­ská taneč­ni­ce Megan Law­son je pří­kla­dem toho, že ano. Záro­veň je ale jas­né, že než k tomuhle oka­mži­ku dojde, je zapo­tře­bí hod­ně píle a tvr­dé práce.

Megan Law­son tan­či­la od dese­ti let muzi­kál, balet i jazz, až si jed­no­ho dne uvě­do­mi­la, že se chce tan­cem živit. Zaba­li­la kufr a odje­la do Ame­ri­ky, do L.A. Sta­la se člen­kou taneč­ní sku­pi­ny Fan­ny Pak. Netu­ši­la, že brzy bude toto sesku­pe­ní znát celá Ame­ri­ka. Netu­ši­la ani to, že za pár let bude tvo­řit cho­re­o­gra­fii pro Madon­nu. Urči­tě si ani nedo­ved­la před­sta­vit, že za pár let poje­de na tur­né po Evro­pě a bude učit tanec v Koda­ni, Lon­dýně, Paří­ži nebo v Praze…

V Pra­ze se Megan Law­son zasta­vi­la jen na dva dny, aby tu ved­la víken­do­vý workshop tan­ce ve stu­diu Con­tem­po­ra­ry. Ač jed­not­li­vé lek­ce ozna­či­la nálep­ka­mi jazz funk a con­tem­po­ra­ry, její styl je smě­si­cí všech mož­ných sty­lů, kte­rá se pod­ři­zu­je tomu, co chce sdě­lit.
Tahle extra­va­gant­ní roz­jí­ve­ná a tro­chu cra­zy hol­ka s pusou nama­lo­va­nou na čer­ve­no si ráda hra­je a svou ener­gií ráda inspi­ru­je dru­hé. Její workshop byl důka­zem toho, že je zapo­tře­bí, aby zahra­nič­ní lek­to­ři a cho­re­o­gra­fo­vé do Čech při­jíž­dě­li. Už jen kvů­li té motivaci…

Uči­la jsi v Pra­ze celý víkend jazz funk a con­tem­po­ra­ry. Jaké to bylo?
Skvě­lé. Ze začát­ku jsem cíti­la, že byli lidé tro­chu styd­li­ví. Díva­li se na mě a jako­by si říka­li: „Co je tohle za hol­ku? Co to sak­ra dělá v těch vese­lých bar­vách, pořád mlu­ví a k tomu hroz­ně nahlas,“ Na kon­ci hodi­ny už ale všech­no šla­pa­lo. Při­ja­li mě. Vím, že učím jinak, než jsou zvyklí. Jako uči­tel chci inspi­ro­vat. Nechci, aby se nau­či­li jen vari­a­ci, kte­rou dru­hý den stej­ně zapomenou.

Moh­la bys svůj styl nějak popsat?
To je dost těž­ká otáz­ka. Je to směs vše­ho, co jsem stu­do­va­la – R´n ´B, con­tem­po­ra­ry, jazz, funk. Vždyc­ky, když musím pojme­no­vat něja­kou taneč­ní lek­ci, tak si říkám – je to s bota­ma nebo bez bot? Jiné pozná­va­cí zna­me­ní v té smě­si nefun­gu­je. Tře­ba jazz funk, to jsou samo­zřej­mě boty, ale u mě nikdy nevíš, mož­ná, že to ve sku­teč­nos­ti bude hod­ně con­tem­po­ra­ry. Důle­ži­tá je pro mě jenom kva­li­ta. Nehý­bu se jen pro samot­né hýbá­ní. Chci něco vyja­d­řo­vat – poci­ty, momen­ty, vib­ra­ce, kte­rým rozu­mí každý.

Jsi pořád sou­čás­tí sku­pi­ny Fan­ny Pak, kte­rá se dva­krát zúčast­ni­la zná­mé taneč­ní sou­tě­že America´s Best Dan­ce Crew? Změ­ni­la sou­těž tvůj život?
Do sou­tě­že se Fan­ny Pak dosta­li díky kon­kur­zu před pěti, šes­ti lety. Byli jsme mezi čtr­nác­ti dal­ší­mi sku­pi­na­mi, ale vzhle­dem k tomu, že to je v Ame­ri­ce jedi­ná sou­těž pro taneč­ní sku­pi­ny, kte­rá běží v tele­vi­zi, mělo to oprav­du dopad. Lidé mě popr­vé zača­li kon­tak­to­vat, díva­li se na moje videa, pta­li se mě, jest­li u nich budu učit. Prv­ní nabíd­ku jsem dosta­la přes face­book. Při­šla mi jed­no­du­chá zprá­va: „Chtěl bych tě pozvat učit na čer­ven­co­vý fes­ti­val do Itá­lie.“ Prý vidě­li mé video – mys­lím, že jsem v tu dobu měla na you­tu­be jen jed­no. Nikdy před­tím jsem neby­la v Evro­pě a pama­tu­ji se, jak jsem ská­ka­la rados­tí. Bylo to skvě­lé. Na Medi­terra­no Dan­ce fes­ti­val, kam jsem se díky pozvá­ní dosta­la, se setká­va­lo hod­ně lidí z Evro­py. Zís­ka­la jsem hod­ně kontaktů…

Je sou­těž America´s Best Dan­ce Crew ote­vře­ná všem taneč­ním sty­lům?
Hlav­ní je urči­tě hip hop. My jsme teh­dy byli dost oje­di­ně­lí, pro­to­že jsme mícha­li hip hop s con­tem­po­ra­ry, ale dneska, po letech, měla show i pole dan­ce­ry, bre­akdan­ce­ry, taneč­ní­ky lati­na i více contemporary.

Jaká je sku­pi­na Fan­ny Pak teď, po šes­ti letech od vaší prv­ní sou­tě­že? Udr­žu­je si pořád tu stej­nou šťá­vu?
Pro všech­ny z Fan­ny Pak nasta­la doba, kdy se zača­li hod­ně věno­vat svým vlast­ním pro­jek­tům a kari­é­rám. Sohey Sugi­ha­ra tan­čí s Brit­ney Spears, Nata­lie Gil­mo­re s Jus­ti­nem Tim­ber­la­kem. Náš hlav­ní cho­re­o­graf, kte­rý mě toho tolik nau­čil, Matt Cady dělá hud­bu, zpí­vá a hra­je, pra­cu­je na cho­re­o­gra­fi­ích a učí, Glen­da Mora­les má mimin­ko, a já chci ces­to­vat po celém svě­tě, učit a pra­co­vat na svých věcech a hlav­ně tan­čit, což se mi daří.

Ty si také jako tví kole­go­vé z Fan­ny Pak pra­co­va­la v hudeb­ním showbyz­ny­su s vel­ký­mi hvězda­mi…
Měla jsem to štěs­tí, že jsem na America´s Best Dan­ce Crew pozna­la dvo­ji­ci cho­re­o­gra­fů Tabi­thu a Napo­le­o­na Bud­dy D’umo. Je to man­žel­ský pár. Na sou­tě­ži pra­co­va­li jako cho­re­o­gra­fic­ká super­vi­ze. Zepta­li se mě teh­dy, jest­li jim mohu pomo­ci asis­to­vat na jed­né show a potom z toho byla tří­le­tá spo­lu­prá­ce. Vza­li mě pod kří­d­la a nau­či­li straš­ně moc o hudeb­ním prů­mys­lu, o prá­ci na jeviš­ti, o prá­ci s tele­vi­zí, s rekla­mou. Pro mě osob­ně jsou v hudeb­ním prů­mys­lu ti nej­lep­ší. Minu­lý rok zís­ka­li Emmy. Pra­co­va­li jsme spo­lu na show Davi­da Guet­ty, Nata­shy Bed­din­g­field nebo Toni Bra­x­ton. Jsem jim za hod­ně věcí vděčná.

Jaké to je, pra­co­vat pro tako­vá jmé­na?
Já ani moc nevní­mám, že jsou to vel­ké hvězdy. Wow efekt u mě trvá tak pět sekund. Pak tam zkrát­ka jsi a musíš pra­co­vat. Když jsme spo­lu s Mat­tem Cadym dosta­li prá­ci na tur­né Madon­ny, jen jsme si řek­li – „Dej mi fac­ku, že to není prav­da? Ne, ty mi dej fac­ku!“, a pak už jsme jeli. Já jsem byla uči­tel a Madon­na student.

Nemo­hu věřit, že zís­kat prá­ci pro Madon­nu, se sta­ne náho­dou…?
Můj děda vždyc­ky říkal, že se musí setkat správ­né nača­so­vá­ní a dob­rá pří­pra­va. Někdy se věci stá­va­jí náho­dou, když jsi ve správ­ný čas na správ­ném mís­tě, něko­ho potkáš, ale musíš tu výzvu potom zvlád­nout. Stá­le se cítím mla­dě a mla­dí lidé jsou schop­ni pla­vat, když je hodí do vody.

S Mat­tem jsme hod­ně maka­li, pra­co­va­li jsme na videích pro you­tu­be a před dvě­ma lety nás jeden z taneč­ní­ků, kte­rý tan­čil pro Madon­nu, dopo­ru­čil. Uká­zal jí naše videa a ona nás pozva­la na kon­kurz. Je to jeden týden jakých­si kon­kurz­ních worksho­pů a na kon­ci toho týd­ne nás požá­da­la, abychom při­pra­vi­li pro její show dvě čís­la. Byli jsme jen malý kus celé­ho puzzle. Jed­no čís­lo jsme děla­li s Mat­tem a jed­no jsem děla­la sama.

A jaká je spo­lu­prá­ce s Madon­nou?
Je to jedi­neč­ná žena. Mat­ka, uměl­ky­ně. Tvr­dě pra­cu­je a milu­je to, co dělá. Sta­rá se o všech­ny na pla­ce. Dívá se ti do očí, když s tebou mlu­ví. Zná tvé jmé­no. Ví, co chce, ale také je skvě­lý stu­dent. Byla to síla jí uka­zo­vat cho­re­o­gra­fii. Hrá­la jsem ji. Vždyc­ky jsem jí řek­la: „Mrk­ni na mě, teď hra­ju tebe,“ a ona říka­la – „Jo, to se mi líbí,“ nebo „Ne, to není ono, takhle to necí­tím,“ – a tak jsme muse­li zku­sit něco jiné­ho. Bylo napí­na­vé, čekat, co si pomys­lí o naší prá­ci. Ale potom při­šla odmě­na, když jsme všech­no vidě­li na scé­ně. Je to pře­ci jen jed­na z nej­vět­ších pop star minu­lé­ho století.

Jaká čís­la v show byla tvo­je?
Prv­ní čís­lo byla Madon­na se zbra­ní, něco jako scé­na z fil­mu Quen­ti­na Taran­ti­na – sny­per sce­ne a dru­hé čís­lo byl striptýz. Tak­že jsem řek­la své uči­tel­ce tan­ce, kte­rá se jela na show podí­vat na před­sta­ve­ní – „Kil­ling and sex are my num­bers“. Budeš na mě hroz­ně pyš­ná. Jinak ale hlav­ní oso­by, kte­rá s Madon­nou na show děla­ly, byli Rich a Tone Talauega

Už jsi nazna­čo­va­la, že chceš hod­ně ces­to­vat. Co plá­nu­ješ ve své kari­é­ře dál?
Teď jsem na tako­vé lek­tor­ské tour. Tak­že jsem v sed­mém nebi. Zača­la jsem worksho­py v Koda­ni, v Lon­dýně, násle­do­val Stoc­kholm, zít­ra jedu do Paří­že, do Amster­da­mu, Itá­lie, do NY a pak tepr­ve zpět do LA. Pra­ha je upro­střed ces­ty a kaž­dý den je jako sen. Pra­ha je tak straš­ně krás­ná. Ale co bude dál? Nej­spíš skle­ni­ce vína. Nedě­lám žád­né vel­ké plá­ny. Vše se může tak rych­le změ­nit. Kou­kám, jak vše ply­ne a kam mě ten proud done­se. Chci žít teď a tady a nepře­mýš­let, co bude za chví­li. V kaž­dém pří­pa­dě chys­tám na tenhle rok něja­ké dal­ší pro­jek­ty, ale ješ­tě o tom nechci mlu­vit. To je dal­ší věc, kte­rou jsem se nau­či­la – Nemluv­te o věcech v budouc­nos­ti, pro­to­že se mož­ná nesta­nou. Když se oprav­du dějí, tak už to může­te vyzvo­nit do celé­ho světa.