V divadle Hybernia v rámci festivalu Divadelní Odysea proběhla 28. července premiéra inscenace Lenky Vagnerové Sorcerer. Choreografie, která se zabývá tématem strachu jako nejsilnější lidské emoce, čarodějnictvím a magií, vznikla v koprodukci s německým choreografem Felixem Landererem. S Lenkou jsme si povídaly o vzniku nového představení i o nejbližších plánech její company.
Proč jste se rozhodla pracovat právě s Felixem Landererem?
My jsme se s Felixem potkali ve Švédsku, jsou to skoro čtyři roky, a hodně jsme si sedli. Velmi se mi líbilo, jakým způsobem pracuje s pohybem, jakou vytváří dynamiku, jaký je člověk, a vůbec – moc jsme si rozuměli. Proto jsme se rozhodli udělat společné představení. Pár let se to různě odkládalo, i kvůli mému těhotenství, takže se ten dávný plán uskutečnil až teď.
To, že jste udělali dvě úplně samostatné části, bylo spíš z praktických důvodů, nebo to byl záměr od začátku?
Chtěli jsme společně pracovat na představení od začátku, tvořit na principu střídání kapitol tak, aby rukopis obou choreografů zůstal jasně čitelný. Jsme oba velmi rozdílní a rozhodli jsme se z této různorodosti a odlišných pohledů na jedno téma vycházet. Zjistili jsme ale během procesu, že bychom na to potřebovali mnohem víc času. I obsazení tanečníků je velmi pestré – poznat všechny lidi a vytvořit kompaktní dramaturgii jednoho celku trvalo déle, než jsme si na začátku mysleli. Takže nakonec jsme se rozhodli pro dvě oddělené části.
Takže jste pracovali každý zvlášť, nezávisle na sobě?
Ne. Domluvili jsme se na tématu, řešili, jak důležité jsou pro nás charaktery postav a jak s nimi každý z nás chce pracovat. Tvořili jsme na principu kapitol, celou dobu jsme diskutovali o dramaturgii, ale na sále jsme zkoušeli ze začátku každý sám. Chodili jsme se dívat na to, co dělá ten druhý, ale potřebovali jsme víc času na individuální práci. Vlastně až během procesu tvorby jsme se rozhodli, že každý vytvoří samostatnou choreografii. Od začátku jsme chtěli, aby představení mělo dva paralelní příběhy, které se prolínají, které se skrze kapitoly neustále vracejí a procházejí příběhem toho druhého, ovlivňují ho a posouvají. Takže dva paralelní světy, které ústí v jeden závěr, byly naším záměrem od začátku.
Říkala jste, že se žádným z tanečníků, kteří v Sorcererovi vystupují, jste nikdy předtím nepracovala. Na základě čeho jste je vybírali?
Byli jsme domluvení, že každá strana vybere tři lidi, já jsem měla workshop v Hannoveru, Felix v Praze. Chtěla jsem pozvat nové lidi, a to i z praktických důvodů, protože paralelně uvádíme starší inscenace, takže by to ani nešlo hrát dohromady. Ale s některými z nich jsme se znali už dříve, například se Samuelem Dentonem, který je z Británie, jsem měla možnost mnohokrát pracovat na mých workshopech v Skånes Dansteater ve Švédsku, je to tanečník, kterého jsem znala asi nejvíc. Pepu Bartoše a Simonu Machovičovou znám z HAMU, kde jsem učila. Braňo Bašista je úplně z jiného tanečního prostředí, hledala jsem někoho, kdo má odlišnou pohybovou kvalitu.
Složení tanečníků je poměrně národnostně pestré. Projeví se, že jsou každý odjinud?
Chtěli jsme to mít hodně pestré, to určitě, ale spíš jsme vybírali lidi, kteří jsou pro nás typově zajímaví. Každý z nich má úplně jinou jevištní zkušenost, někteří z nich jsou na scéně velmi dlouho, někteří tanečníci jsou mladší, někdo je silný v hereckém projevu… To, že má každý jiný background, mě velmi baví.
To, že v Sorcererovi vystupují dvě ženy a čtyři muži, vyplynulo během výběru tanečníků?
Musím říct, že jsme od začátku věděli, že chceme víc kluků. To bylo jasné. Felix měl svoji tanečnici vybranou, já jsem vybírala tanečnici tady. Shodli jsme se na rozdílných typech, každá je úplně jiná.
V jednom rozhovoru jste řekla, že chcete svoji část ještě rozpracovat. Máte už o tom nějakou konkrétní představu, nebo je na tuto otázku ještě brzy?
Určitě bych chtěla vytvořit v budoucnu samostatné celovečerní představení, protože jsem pracovala na spoustě materiálu, který charaktery rozvíjí ještě víc, ale do Sorcerera se nedostaly. Navíc nevím, jak dlouho budeme tohle představení hrát dohromady, protože to záleží taky na německé straně. Čeká nás zatím tour v Německu a reprízy na podzim v Praze.
Kdybyste tedy svou část rozpracovávala, zachovala byste stejný tým a obsazení?
Ano, chtěla bych pracovat s lidmi, kteří teď v představení účinkují, je jim ušito na míru. Uvidíme ale, jestli budou moct, protože každý z nich je freelancer a zvlášť u tanečníků ze zahraničí nevím, jaké mají plány. Také je to hodně otázka financí vozit lidi na pravidelné reprízy do Prahy. Ráda bych přizvala také některé své stávající tanečníky. Ale každopádně bych inscenaci, jednotlivé charaktery i celý příběh chtěla rozvést dál.
Premiéra Sorcerera proběhla v divadle Hybernia. To není úplně obvyklý prostor pro současný tanec. Šárka Pavelková (hlavní organizátorka Divadelní Odysey) řekla, že by v uvádění tanečních představení v Hybernii chtěla pokračovat i po skončení festivalu. Myslíte si, že to je v našich podmínkách reálné, aby se tak velké divadlo pravidelně zaplnilo? Cílem organizačního týmu je, aby byl tento žánr samofinancovatelný. Dá se to u nás uskutečnit?
Uskutečnit se to asi dá, je to spíš otázka na Šárku. Byla to pro náš soubor zajímavá zkušenost, hrát na velmi odlišné scéně. Pro mě ale Hybernia není úplně ideální prostor pro žánr, který děláme. Nejsem si také úplně jistá, jestli je taneční divadlo tohoto typu atraktivní pro většinu turistů. Je to velmi specifický žánr, na který diváci musí chtít přijít sami, není to něco, co se dá vnutit každému turistovi, který přijede do Prahy. Myslím, že je to taky na atmosféře představení znát – někteří lidé odcházejí s tím, že si koupili lístek na nějakou „show“, kterou asi neočekávali. Tohle byla moje zkušenost s turisty. Samozřejmě velmi podporuji záměr, aby bylo představení samofinancovatelné, to mně přijde velmi důležité.
Jak se vám tady vystupovalo? Tento projekt jste plánovali pro menší a uzavřenější prostor?
Určitě počítáme i s menšími a uzavřenějšími prostory. Projekt teď bude mít šňůru po Německu, kde jsou prostory intimnější, přímo určené pro fyzické divadlo. Tam naše komorní, detailní práce patří…
Vy sama už nějakou dobu na jevišti nevystupujete. Způsobilo to vaše mateřství, nebo jste se cíleně rozhodla, že se budete věnovat pouze choreografii?
Určitě to bylo i tím mateřstvím, protože člověk nemá vlastně žádný čas sám trénovat. Vystupování se nebráním, zahrála bych si velmi ráda, ale také nemám ambice být na jevišti za každou cenu. Potřebovala bych na to čas a asi by to představení měl režírovat někdo jiný, nechtěla bych ho dělat sama.
Proč?
Protože bych se chtěla soustředit jenom na roli performera, nechtěla bych řešit věci kolem, které jsou velmi náročné. Byla bych ráda, aby mě vedl někdo jiný. Já samozřejmě můžu dávat spoustu materiálu, nápadů, zapojovat se do celkové dramaturgie i estetiky představení, ale měl by ho režírovat někdo jiný.
Co máte v nejbližší době před sebou? Chystáte se už na nějaký nový projekt?
Máme naplánovaná vystoupení se starými věcmi, jedeme do Edinburgu na Fringe Festival s Jezdci a s La Lobou, do Düsseldorfu na Tanzmesse, pak je šňůra Sorcerera v Německu. Chceme to představení samozřejmě pravidelně hrát i v Praze. A na příští rok bych určitě chtěla chystat nový projekt.
Máte už nějaké konkrétní plány?
Ano, příprava nové kreace a workshopů v roce 2015, příprava Sorcerera v celovečerní podobě. Nejdůležitější je pro mne ale stávající představení co nejvíce reprízovat, aby mělo šanci uzrát.
