Nabídnout turistům, kteří zavítají do divadla Hybernie něco jiného než osvědčené Labutí jezero, či Carmen, je poměrně smělý nápad. A kdo má v takovém případě v tuzemsku potenciál oslovit široké divácké spektrum sahající od náhodných/svátečních návštěvníků divadel po diváky dokonale obeznámené s tím, co na poli živého umění stojí za to?
Jedním z takových es je bezesporu Lenka Vagnerová, jejíž nová choreografie je součástí představení projektu Sorcerer, jehož premiéru mělo horkem vyprahlé pražské publikum možnost vidět v rámci tuzemské části mezinárodního projektu Meeting the Odyssey.
Představení bylo rozděleno na dvě části, kdy jeden a tentýž soubor tanečníků nejprve představil choreografii Felixe Landerera, a po přestávce následovala část vytvořená pod vedením Lenky Vagnerové. Začněme tedy od konce, a věnujme pozornost nejprve jí.
Napříč oběma částmi se jako jednotící téma vinul strach, jeho podoby a vnímání. Vagnerová jej uchopila jako všudypřítomný element, který je běžnou součástí života jako například dýchání. Je přítomen ve slovech, gestech i ve vztazích; přičemž jeho forma a intenzita dramaticky kolísá – se všemi těmito aspekty Vagnerová pracuje. V Sorcererovi rozehrává svůj part velmi nezvykle, téměř netanečně, zato však promyšleně a efektně. Rámec celého představení tvoří večírek, na němž se setkávají pozvaní přátelé se svými „kostlivci ve skříních” a jungovskými stíny. Nejistoty, neschopnost srovnat se s okolím či sami se sebou, nebo vyhřezlá agrese, to vše pramení ze strachu, který si lidé vzájemně předávají, podobně jako sdílejí molekuly vzduchu. Nápověd týkajících se dalšího vývoje je poskrovnu, nic příliš nedává tušit, kudy se bude vývoj ubírat, a zejména, jakých podob postupně nabyde. Hned první dynamičtější pohyby tvoří s dosavadními trhanými efektní kontrasty a postupně posunují obraz kupředu. Kompaktní rámec večírku se boří a na jeho rozvalinách jsou rozehrávány jednotlivé minihry. V nich jsou diváku nejprve představeni jednotliví aktéři – (anti)hrdinové – aby byli vzápětí konfrontováni se svým hostitelem i se sebou samotnými. Nastavený, a předpokládaný, řád večírku (společnosti/vlastního života) se postupně hroutí, nebo je aktivně rozebírán, až je nakonec každý izolován sám o sobě. V efektním monologu je nám představen game over bez dalších žetonů do nového začátku; pohybový jazyk je mimořádně otevřený divákům, udržuje si však nádhernou dynamiku a půvab. Vagnerová svým tanečníkům dokonale rozumí, dokáže odhadnout jejich možnosti a schopnosti a plně jich využít pro artikulaci svých myšlenek. Divákům tak zůstává celé představení až překvapivě „otevřené” a srozumitelné, neuzavírá se do sevřené symboliky a náznaků a nezavádí svůj vlastní, soukromý, jazyk.
Tanečníci byli skvěle sehraní, nejen z pohledu vlastního načasování jednotlivých pohybů, ale v rámci vzájemných interakcí a vazeb — „patřili k sobě“. Podobně konzistentní byly i jednotlivé součásti představení – logicky na sebe navazovaly a míra komplexnosti, bohatosti a propracovanosti toho, co se na jevišti odehrávalo, mi připomnělo nejlepší opusy Vandekeybusovy Ultimy Vez. Vagnerová tak ve „své” části Sorcerera ukázala, kam se postupně propracovala – jde již zcela bez debat o choreografku mezinárodního formátu, která má o svém díle přehled od začátku do konce, neponechává v něm nic náhodě a diváka nenechává vydechnout. Vagnerová dokazuje, že je na tuzemské scéně ojedinělým úkazem.
V kontrastu s její prací vyzněla první část, jež patřila již zmíněnému hannoverskému choreografovi Felixu Landererovi, trochu zbytečně minimalisticky a upjatě. Technicky šlo o silný kus, jehož přednosti by za jiných okolností, kdy by dostaly v celkovém pohledu více prostoru, dobře posloužily jako základna pro vytvoření silného diváckého zážitku. Možná nepřál čas nebo místo, možná byl problém někde jinde, ale v důsledku byla Landererova část výrazně upozaděna a vyzněla ke své vlastní škodě trochu do ztracena, navzdory skvělým výkonům tanečníků.
Choreografie: Felix Landerer, hudba: Christof Littmann, scénografie: Melanie Huke, kostýmy: Melanie Huke, interpretace: Josef Bartoš, Branislav Bašista, Samuel Denton, Simona Machovičová, Ross Martinson, Jessica van Rüschen, světelný design: Michal Kríž, FelixLanderer, zvukový design: Felix Landerer, grafika: Marc Seestaedt, producer: Landerer&Company, production manager: Achim Bernsee
Part 2
Choreografie: Lenka Vagnerová, hudba: Ivan Acher, hudbu nahráli: Jana Vébrová-zpěv, Kevin Rees-mluvené slovo, Ivan Acher-zpěv, sampler, flétny, harmonika, kytary, percuse, plynová maska, krevní misky, Gibhithe Zokudlondlobala, Abenzi Bemilingo, Magoak Aztiak-hlasy, scénografie: Melanie Huke, kostýmy: Melanie Huke, Anna Solilová, interpretace: Josef Bartoš, BranislavBašista, Samuel Denton, Simona Machovičová, Ross Martinson, Jessica van Rüschen, světelný design: Michal Kríž, zvukový design: Eva Hamouzová, producent: ProFitArt, produkce: Krystyna Mogilnicka, Radoslav Piovarči