Sorcerer

Nabíd­nout turis­tům, kte­ří zaví­ta­jí do diva­dla Hyber­nie něco jiné­ho než osvěd­če­né Labu­tí jeze­ro, či Car­men, je poměr­ně smě­lý nápad. A kdo má v tako­vém pří­pa­dě v tuzem­sku poten­ci­ál oslo­vit širo­ké divác­ké spek­trum saha­jí­cí od náhodných/svátečních návštěv­ní­ků diva­del po divá­ky doko­na­le obe­zná­me­né s tím, co na poli živé­ho umě­ní sto­jí za to?

Jed­ním z tako­vých es je beze­spo­ru Len­ka Vag­ne­ro­vá, jejíž nová cho­re­o­gra­fie je sou­čás­tí před­sta­ve­ní pro­jek­tu Sor­ce­rer, jehož pre­mi­é­ru mělo hor­kem vyprah­lé praž­ské pub­li­kum mož­nost vidět v rám­ci tuzem­ské čás­ti mezi­ná­rod­ní­ho pro­jek­tu Mee­ting the Odyssey.

Před­sta­ve­ní bylo roz­dě­le­no na dvě čás­ti, kdy jeden a ten­týž sou­bor taneč­ní­ků nej­pr­ve před­sta­vil cho­re­o­gra­fii Feli­xe Lan­de­re­ra, a po pře­stáv­ce násle­do­va­la část vytvo­ře­ná pod vede­ním Len­ky Vag­ne­ro­vé. Začně­me tedy od kon­ce, a věnuj­me pozor­nost nej­pr­ve jí.

Napříč obě­ma část­mi se jako jed­no­tí­cí téma vinul strach, jeho podo­by a vní­má­ní. Vag­ne­ro­vá jej ucho­pi­la jako všu­dypří­tom­ný ele­ment, kte­rý je běž­nou sou­čás­tí živo­ta jako napří­klad dýchá­ní. Je pří­to­men ve slo­vech, ges­tech i ve vzta­zích; při­čemž jeho for­ma a inten­zi­ta dra­ma­tic­ky kolísá – se vše­mi těmi­to aspek­ty Vag­ne­ro­vá pra­cu­je. V Sor­ce­re­ro­vi roze­hrá­vá svůj part vel­mi nezvykle, téměř neta­neč­ně, zato však pro­myš­le­ně a efekt­ně. Rámec celé­ho před­sta­ve­ní tvo­ří večí­rek, na němž se setká­va­jí pozva­ní přá­te­lé se svý­mi „kost­liv­ci ve skří­ních” a jun­gov­ský­mi stí­ny. Nejis­to­ty, neschop­nost srov­nat se s oko­lím či sami se sebou, nebo vyhřez­lá agre­se, to vše pra­me­ní ze stra­chu, kte­rý si lidé vzá­jem­ně pře­dá­va­jí, podob­ně jako sdí­le­jí mole­ku­ly vzdu­chu. Nápo­věd týka­jí­cích se dal­ší­ho vývo­je je poskrov­nu, nic pří­liš nedá­vá tušit, kudy se bude vývoj ubí­rat, a zejmé­na, jakých podob postup­ně naby­de. Hned prv­ní dyna­mič­těj­ší pohy­by tvo­ří s dosa­vad­ní­mi trha­ný­mi efekt­ní kon­tras­ty a postup­ně posu­nu­jí obraz kupře­du. Kom­pakt­ní rámec večír­ku se boří a na jeho roz­va­li­nách jsou roze­hrá­vá­ny jed­not­li­vé mini­hry. V nich jsou divá­ku nej­pr­ve před­sta­ve­ni jed­not­li­ví akté­ři – (anti)hrdinové – aby byli vzá­pě­tí kon­fron­to­vá­ni se svým hos­ti­te­lem i se sebou samot­ný­mi. Nasta­ve­ný, a před­po­klá­da­ný, řád večír­ku (společnosti/vlastního živo­ta) se postup­ně hrou­tí, nebo je aktiv­ně roze­bí­rán, až je nako­nec kaž­dý izo­lo­ván sám o sobě. V efekt­ním mono­lo­gu je nám před­sta­ven game over bez dal­ších žeto­nů do nové­ho začát­ku; pohy­bo­vý jazyk je mimo­řád­ně ote­vře­ný divá­kům, udr­žu­je si však nád­her­nou dyna­mi­ku a půvab. Vag­ne­ro­vá svým taneč­ní­kům doko­na­le rozu­mí, doká­že odhad­nout jejich mož­nos­ti a schop­nos­ti a plně jich vyu­žít pro arti­ku­la­ci svých myš­le­nek. Divá­kům tak zůstá­vá celé před­sta­ve­ní až pře­kva­pi­vě „ote­vře­né” a sro­zu­mi­tel­né, neu­za­ví­rá se do sevře­né sym­bo­li­ky a názna­ků a neza­vá­dí svůj vlast­ní, sou­kro­mý, jazyk.

Taneč­ní­ci byli skvě­le sehra­ní, nejen z pohle­du vlast­ní­ho nača­so­vá­ní jed­not­li­vých pohy­bů, ale v rám­ci vzá­jem­ných inter­ak­cí a vazeb — „pat­ři­li k sobě“. Podob­ně kon­zis­tent­ní byly i jed­not­li­vé sou­čás­ti před­sta­ve­ní – logic­ky na sebe nava­zo­va­ly a míra kom­plex­nos­ti, boha­tosti a pro­pra­co­va­nos­ti toho, co se na jeviš­ti ode­hrá­va­lo, mi při­po­mně­lo nej­lep­ší opu­sy Van­de­key­bu­so­vy Ulti­my Vez. Vag­ne­ro­vá tak ve „své” čás­ti Sor­ce­re­ra uká­za­la, kam se postup­ně pro­pra­co­va­la – jde již zce­la bez debat o cho­re­o­gra­f­ku mezi­ná­rod­ní­ho for­má­tu, kte­rá má o svém díle pře­hled od začát­ku do kon­ce, nepo­ne­chá­vá v něm nic náho­dě a divá­ka nene­chá­vá vydech­nout. Vag­ne­ro­vá doka­zu­je, že je na tuzem­ské scé­ně oje­di­ně­lým úkazem.

V kon­tras­tu s její pra­cí vyzně­la prv­ní část, jež pat­ři­la již zmí­ně­né­mu han­no­ver­ské­mu cho­re­o­gra­fo­vi Feli­xu Lan­de­re­ro­vi, tro­chu zby­teč­ně mini­ma­lis­tic­ky a upja­tě. Tech­nic­ky šlo o sil­ný kus, jehož před­nos­ti by za jiných okol­nos­tí, kdy by dosta­ly v cel­ko­vém pohle­du více pro­sto­ru, dob­ře poslou­ži­ly jako základ­na pro vytvo­ře­ní sil­né­ho divác­ké­ho zážit­ku. Mož­ná nepřál čas nebo mís­to, mož­ná byl pro­blém někde jin­de, ale v důsled­ku byla Lan­de­re­ro­va část výraz­ně upo­za­dě­na a vyzně­la ke své vlast­ní ško­dě tro­chu do ztra­ce­na, navzdo­ry skvě­lým výko­nům tanečníků. 

Part 2