Mýty a válka na Divadelní Odysee

V polo­vi­ně léta skon­čil dese­ti­den­ní fes­ti­val Diva­del­ní Ody­sea, vel­ký mezi­ná­rod­ní pro­jekt, kte­rý bude až do roku 2017 puto­vat Evro­pou. Vět­ši­na praž­ské­ho pro­gra­mu pat­ři­la míst­ním uměl­cům, orga­ni­zá­to­ři ale při­ví­ta­li i něko­lik návštěv ze zahraničí.

Jed­nou z nich byl pol­ský sou­bor Opol­ski Tea­tr Lal­ki i Akto­ra, kte­rý na Lodi Tajem­ství uve­dl 26., 27. a 28. čer­ven­ce Čeká­ní na déšť. Jed­ná se o mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ci, v níž kro­mě Polá­ků vystu­pu­je Ital, Fran­couz a Řek a kte­rá vznik­la pří­mo pro fes­ti­val Mee­ting the Odys­sey, respek­ti­ve je jed­ním ze čtyř pro­jek­tů, kte­ré by měly vznik­nout během čtyř­le­té­ho puto­vá­ní fes­ti­va­lu. Obra­cí se tedy pří­znač­ně k pří­bě­hu Ody­sea, ale ten­to­krát se zamě­ře­ním pozor­nos­ti na jeho ženu Pene­lo­pu, kte­rá v samot­ném epo­su hra­je ne pří­liš význam­nou roli. V Čeká­ní na déšť se stá­vá ústřed­ní posta­vou. Nesle­du­je­me dob­ro­druž­ství hrdi­ny Ody­sea, ale poci­ty a dušev­ní sta­vy jeho opuš­tě­né ženy, kte­rá na něj čeká dva­cet let.

Péne­lo­pé v podá­ní vyni­ka­jí­cí Aleksan­d­ry Adam­ske je jedi­nou žen­skou posta­vou na scé­ně. Je také jedi­nou kon­krét­ní posta­vou. Pět muž­ských cha­rak­te­rů se v prů­bě­hu před­sta­ve­ní pro­mě­ňu­je, jsou její­mi pří­buz­ný­mi, nápad­ní­ky, Péne­lo­pé v nich na pokra­ji šílen­ství vidí své­ho man­že­la. Před­sta­vi­te­lé muž­ských rolí ale pře­de­vším nená­pad­ně a ele­gant­ně pro­mě­ňu­jí scé­nu, sklá­da­jí­cí se z jed­né kovo­vé kon­struk­ce, kte­rá posou­vá­ním nebo naklá­pě­ním zná­zor­ňu­je pro­mě­nu mís­ta, času nebo atmo­sfé­ry. Ovlá­da­jí také pět figurín, kte­ré jsou obra­zem Pene­lo­py, pomá­ha­jí posou­vat děj kupře­du a zin­ten­ziv­ňu­jí nastí­ně­né situace.

Před­sta­ve­ní se ubí­rá vcel­ku před­po­klá­da­tel­ným smě­rem. Hlav­ní hrdin­ka nejdřív svůj čas trá­ví bez­myš­len­ko­vi­tým ste­re­o­typ­ním vyko­ná­vá­ním domá­cích pra­cí, poslé­ze se svou samo­tu pokou­ší pře­bít sexu­ál­ní­mi rado­ván­ka­mi s pěti­cí mužů, až pro ni nako­nec všech­no ztrá­cí smy­sl a dostá­vá se do sta­vů blouz­ně­ní, hys­te­rie nebo letar­gie. Inze­ro­va­ná myš­len­ka před­sta­ve­ní „uká­zat kom­pli­ko­va­né, dvoj­znač­né a neob­je­ve­né štěs­tí Péne­lo­pé a jak fas­ci­nu­jí­cí a význam­né může být v sou­čas­né době“ pří­liš zře­tel­ná není. I pros­tý vhled do duše opuš­tě­né ženy ale může být fas­ci­nu­jí­cí, zvlášť když je fas­ci­nu­jí­cí její před­sta­vi­tel­ka, což zmí­ně­ná Aleksan­d­ra Adam­ska roz­hod­ně je. Má přes­nou, sko­ro až balet­ní tech­ni­ku, je ale pře­svěd­či­vá i v civil­ním pro­je­vu. Zou­fal­ství, pláč i hys­te­ric­ký smích doká­že zahrát bez pou­ži­tí obvyk­lých klišé. Má navíc výraz­ný hlas, kte­rý modu­lu­je od pro­ni­ka­vých skře­ků po niter­ný tichý zpěv. Dru­hým výraz­ným a fas­ci­nu­jí­cím zje­vem je hudeb­ník Sam­bor Dud­ziński, kte­rý pří­mo na pódiu vytvá­ří hudeb­ní smyč­ky za pou­ži­tí klá­ves, bub­nu, per­ku­sí, didge­ri­doo a dal­ších těž­ko iden­ti­fi­ko­va­tel­ných nástro­jů. Zpí­vá, kři­čí, vyje, ště­ká. Kro­mě toho, že mu to všech­no oprav­du jde, pou­tá i svým vzhle­dem – něco mezi pan­ká­čem, pirá­tem a vikingským váleč­ní­kem. Krás­ně by mohl zapad­nout i do Homé­ro­va epo­su. Tomu zase vel­mi svěd­čí pro­stře­dí diva­del­ní Lodi Tajem­ství. Čeká­ní na déšť samo o sobě asi neas­pi­ru­je na diva­del­ní udá­lost roku, mělo ale štěs­tí na skvě­lé inter­pre­ty, v našem pří­pa­dě i na ade­kvát­ní prostor.

Celý fes­ti­val 30. čer­ven­ce uza­vře­la dru­há mezi­ná­rod­ní kopro­duk­ce, spo­leč­né před­sta­ve­ní izra­les­ké­ho Cli­pa The­a­ter a praž­ské­ho, či přes­ně­ji v Pra­ze půso­bí­cí­ho Tea­tr Novo­go Fron­ta, nazva­né With Unar­med For­ces. Ješ­tě před něj ale orga­ni­zá­to­ři zařa­di­li část pro­gra­mu, kte­rou nazva­li Esen­ce tan­ce. V ní dali pro­stor mla­dým čes­kým uměl­cům, aby před­sta­vi­li svou tvor­bu. Mís­to inze­ro­va­ných čtyř nako­nec vystou­pi­li jen dva: Loco:Motion Com­pa­ny a Mar­tin Tala­ga. Loco:Motion se před­sta­vi­li s due­tem z jejich celo­ve­čer­ní­ho před­sta­ve­ní Kis­met. Jako bychom toto sché­ma vidě­li už sto­krát: taneč­ni­ce nese bez­vlád­né­ho taneč­ní­ka, sna­ží se ho pro­brat, mani­pu­lu­je s ním. On se náh­le čiper­ně pro­bí­rá, vese­le tan­čí, vypa­dá to naděj­ně; byl to ale jenom sen nebo posled­ní záchvěv a taneč­ník zase upa­dá do bez­vlád­nos­ti. Inter­pre­tač­ně díl­ko půso­bi­lo více než nepro­fe­si­o­nál­ně, cho­re­o­gra­fic­ky jako by se vrá­ti­lo o pár let zpát­ky (od našla­po­vá­ní přes špič­ky jsme se už snad tro­chu posu­nu­li). Od Loco:Motion bych čeka­la víc. Pojď­me si mys­let, že to způ­so­bi­lo jenom vytr­že­ní z kon­tex­tu celo­ve­čer­ní­ho představení.

Nao­pak Mar­tin Tala­ga, kte­rý na sebe upo­zor­nil už v nedáv­ných veče­rech HAMU, potvr­dil, že je nejen šikov­ný taneč­ník, ale pře­de­vším talen­to­va­ný cho­re­o­graf s vel­kou inven­cí a ori­gi­na­li­tou. V kuse nazva­ném BOI vystou­pil spo­lu se zpě­vač­kou Katarí­nou Kali­vo­do­vou, kte­rá tanec dopro­vá­ze­la vari­a­ce­mi na slo­ven­ské lido­vé pís­ně, hrá­la (nebo spíš vylu­zo­va­la zvu­ky) na dudy, stej­ně jako v závě­ru sám Tala­ga. Sou­dě dle jeho cho­re­o­gra­fie, uve­de­né na Tan­ci HAMU, slo­ven­ský folk­lór ho zají­má a inspi­ru­je. Nejed­ná se ale o žád­né vari­a­ce na folk­lór­ní tan­ce; ty jsou jenom výcho­zím bodem, kte­rý Tala­ga roz­ví­jí v oprav­du ori­gi­nál­ní dílo. Dou­fej­me, že mu to zůstane.

Závěr veče­ra i fes­ti­va­lu pat­řil už zmí­ně­ným Cli­pa The­a­ter a Teat­ru Novo­go Fron­ta s jejich více než rok sta­rým před­sta­ve­ním With Unar­med For­ces. Téma nesmy­sl­né vál­ky, kte­rá zasa­hu­je do živo­ta oby­čej­ných lidí, je v Izra­e­li nej­spíš aktu­ál­ní pořád, ale v rám­ci udá­los­tí posled­ních měsí­ců nejen na Před­ním výcho­dě se muse­lo dotknout všech. Tím spíš, že Novo­go Fron­ta a Cli­pa The­a­ter poja­li vál­ku čás­teč­ně jako gro­tes­ku – o to víc vyzní­vá absurd­ně a děsi­vě.
 Gro­tesk­ní figur­kou byla Iri­na Andre­e­va v kos­tý­mu růžo­vé žel­vy nin­ji. Jako malý, drob­ný a poťouch­lý gene­rál cupi­ta­la po scé­ně, hla­sem skřít­ka vydá­va­la near­ti­ku­lo­va­né roz­ka­zy. Ze dvou mužů (Dmi­t­ry Tuyl­pa­nov a Achille­as Cha­riskos) a jed­né ženy (Idit Her­man, kte­rá je záro­veň reži­sér­kou insce­na­ce) sesta­vo­va­la růz­né obra­zy, přesku­po­va­la je, dáva­la jim do rukou nej­růz­něj­ší před­mě­ty den­ní potře­by, vše jako­by beze smys­lu a jen pro vlast­ní potě­še­ní z toho, že s nimi může libo­vol­ně mani­pu­lo­vat. Jim se to moc nelí­bí, ale evi­dent­ně nema­jí na vybra­nou. Dva muži, kte­ří se spo­lu přá­tel­sky, civil­ně baví, ale v prů­bě­hu hovo­ru posou­va­jí své židle smě­rem od sebe, pro­to­že jsou z roz­hod­nu­tí gene­rá­la nepřá­te­li. Jeden z taneč­ní­ků udě­lá díru do lah­ve s napě­ně­nou sodov­kou, ze kte­ré prší voda za zvu­ku kulo­me­tu. Vojen­ský laza­ret. Pie­ta. Muče­ní násle­do­va­né bli­ká­ním svě­tel a zvu­ky jis­ker elek­tric­ké­ho prou­du… Tyto a dal­ší výje­vy Nin­ja-gene­rál pozo­ru­je uve­le­be­ný na mat­ra­ci a rozkoš­nic­ky kou­ří. Svou neo­me­ze­nou moc sym­bo­lic­ky zavr­ší, když pře­střih­ne stru­nu, drží­cí pohro­ma­dě „stroj“ slo­že­ný z rekvi­zit a všech tří per­for­me­rů. Před­sta­ve­ní je plné oprav­du sil­ných momen­tů, je jich ale až moc, a smys­ly se časem jejich vní­má­ním otu­pí. Což je vlast­ně to nejdě­si­věj­ší: kou­ká­me na hrů­zy a nási­lí tak čas­to, až nás pře­sta­nou vzru­šo­vat. Tím, že se někte­ří divá­ci zjev­ně nudi­li a cho­di­li si během před­sta­ve­ní pro pivo, se teo­re­tic­ky zařa­di­li k těm, kte­ré cizí utr­pe­ní neza­jí­má. Mož­ná je to pří­liš vyhro­ce­ná inter­pre­ta­ce, ale nelze se jí ubránit.

Diva­del­ní Ody­sea si tedy nevy­bra­la pří­liš opti­mis­tic­ké zakon­če­ní. Kdo ví, nako­lik opti­mis­tic­ká je finanč­ní bilan­ce fes­ti­va­lu s téměř nulo­vou pro­pa­ga­cí a mnoh­dy polo­prázd­ným hledištěm.