Jsme ojedinělí

V těch­to dnech vrcho­lí Malá Inven­tu­ra – fes­ti­val tzv. nové­ho diva­dla. Po tis­ko­vé kon­fe­ren­ci jsem se sešla s jeho ředi­tel­kou Adri­a­nou Svět­lí­ko­vou, kte­rá fun­gu­je spo­lu s Dag­mar Kan­tor­ko­vou, i v roli kurá­tor­ky fes­ti­va­lo­vé­ho programu.

Malá inven­tu­ra sice pre­zen­tu­je pro­jek­ty, kte­ré nomi­nu­jí jed­not­li­vé sub­jek­ty – diva­dla či pro­dukč­ní domy – zapo­je­né do networ­ku Nové sítě, ale letos se hlav­ní orga­ni­zá­tor­ky roz­hod­ly na pro­gram tro­chu dohléd­nout a zařa­dit i pár zahra­nič­ních novi­nek.  Nemluvě o šká­le dis­ku­sí, dopro­vod­ných pro­gra­mů a pro­jek­tu tzv. kul­tur­ní zpovědnice.

Jed­ním z důle­ži­tých aspek­tů pro výběr díla do pro­gra­mu Malé inven­tu­ry,  je jeho dis­po­no­va­nost hos­to­vat v zahra­ni­čí – mělo by být samo­zřej­mě umě­lec­ky kva­lit­ní, ale také jazy­ko­vě bez­ba­ri­é­ro­vé, sklad­né, dob­ře trans­por­to­va­tel­né a schop­né vyrov­nat se s nej­růz­něj­ší­mi pod­mín­ka­mi při pre­zen­ta­ci v cizi­ně. Vývoz čes­kých nezá­vis­lých pro­jek­tů z oblas­ti per­for­ming arts je v posled­ních letech jed­nou z pri­o­rit Nové sítě a do znač­né míry tím ovliv­ňu­jí vní­má­ní čes­ké­ho umě­ní v zahra­ni­čí, novým slov­ní­kem řeče­no – jeho brand, nebo-li znač­ku.  Po loň­ském úspě­chu v Edinbur­ghu dodejme, že úspěšně.

Pokolikáté už děláte inventuru?

Já jsem u Inven­tur od začát­ku, ale v roli ředi­tel­ky je to potře­tí. Dřív jsem zastu­po­va­la Diva­dlo NABLÍZKO, což byl jeden ze sub­jek­tů zapo­je­ných do fes­ti­va­lu, kde se pro­gram Malé inven­tu­ry také ode­hrá­val. Ale po dese­ti letech čin­nos­ti jsme diva­dlo muse­li v důsled­ku nedo­sta­teč­né gran­to­vé pod­po­ry uzavřít .  Dosta­la jsme potom nabíd­ku pra­co­vat pro Novou síť a sta­la jsme se v pod­sta­tě ředi­tel­kou festivalu.

Letos se MI odehraje po dvanácté. Jak hodnotíte vývoj tohoto festivalu? Troufnete si to posoudit?

Řek­la bych, že fes­ti­val zazna­me­ná­vá vrcho­ly a pro­pa­dy. Zkrát­ka není to tak, že kva­li­ta, kre­a­ti­vi­ta, multi­žánro­vost a dal­ší aspek­ty diva­dla, kte­ré pre­zen­tu­je­me, neu­stá­le narůs­tá.  Někte­rý roč­ník se oprav­du pove­de – napří­klad před dvě­ma lety byl úžas­ný pro­gram, — a jiný je slab­ší. Letos uvá­dí­me pro­jek­ty, kte­ré už mají za sebou něja­kou his­to­rii, bodo­va­li v zahra­ni­čí, jsou pro­vě­ře­né na fes­ti­va­lech. Pod­le mého názo­ru je nej­dů­le­ži­těj­ší pre­zen­to­vat téma­ta, kte­rá rezo­nu­jí ve spo­leč­nos­ti a jsou sro­zu­mi­tel­ná. S tro­chou nad­sáz­ky: pro mě je Inven­tu­ra  v jis­tém smys­lu fes­ti­va­lem lido­vým. Zále­ží mi na tom, aby pro­jek­ty, kte­ré pre­zen­tu­je­me, byly pří­stup­né i běž­ným divá­kům.  Nepouš­tí­me se s kole­gy z „networ­ku“, kte­rý nomi­nu­je díla do pro­gra­mu, do vel­kých zvratů.

Ale přitom jste festivalem divadla, kterému se dřív říkalo alternativní. Těžko budete prezentovat nějaký mainstream. Našli jste si dokonce vlastní termín „nové divadlo“.

Ano,  tro­chu s tím ter­mí­nem boju­je­me.  Neu­stá­le o něm dis­ku­tu­je­me, sna­ží­me se nachá­zet argu­men­ty…  a ono se uka­zu­je, že se nové diva­dlo vyme­zu­je k pojmu „alter­na­tiv­ní“.  Nové diva­dlo je spíš rámec, nebo plat­for­ma, pro scé­nic­ké smě­ry, kte­ré vyví­je­jí nové meto­dy prá­ce, nový jazyk.  V novém diva­dle nejde pri­már­ně o to být jiný, odliš­ný, ale hle­dat něja­kou osob­ní a oso­bi­tou refle­xi světa.

Můžeme zkusit definici tak, že se „nové“ divadlo něčím odlišuje od toho „starého“?

V tom to není. Nesna­ží­me se odklá­nět od staré­ho diva­dla.  Pojem nové diva­dlo se začal pou­ží­vat pro­to, že jsme neu­stá­le memo­ro­va­li spous­tu pří­vlast­ků, abychom zahr­nu­li šíři žánrů, kte­ré se sna­ží­me mapo­vat.  Done­ko­neč­na jsme vyjme­no­vá­va­li: expe­ri­men­tál­ní, taneč­ní, vizu­ál­ní, non­ver­bál­ní, site spe­ci­fic atd.

Takže jste zvolili termín, který vás vysvobodí z otravného vyjmenovávání a, s určitou licencí, postihne divadlo, které vás zajímá. Není tedy zbytečné dělat z toho taxonomický pojem?

My ale máme stá­le potře­bu to vysvět­lo­vat.  Nemů­že­me nazvat to, co dělá­me, pře­hlíd­kou alter­na­tiv­ní­ho diva­dla. To už neod­po­ví­dá době.

V zásadě jde ale o autorské divadlo, které je vázáno na určitý druh prostoru.

Ano, a není zane­dba­tel­né, že jed­not­li­vé pro­jek­ty vzni­ka­jí niko­li na bázi kla­sic­ké­ho zkou­še­ní, ale vět­ši­nou na bázi rezi­denč­ních poby­tů, dokon­ce něko­li­ka­fá­zo­vých. Tako­vé rezi­den­ce se ode­hrá­va­jí v růz­ných zemí, —  začne se tře­ba v Němec­ku, pokra­ču­je v Čes­ku a dokon­čí se to ve Slo­vin­sku. Během rezi­denč­ní prá­ce jde o inten­ziv­ní pro­ži­tek celé­ho  týmu, kte­rý na díle pracuje.

A je možné nést tvůrčí vibrace, atmosféru, kvalitu vzniklých vnitřních vazeb projektu během jednotlivých rezidenčních fází? Nerozsype se to celé cestou k premiéře?

Pro mě jsou rezi­denč­ní poby­ty jed­ním z klí­čo­vých nástro­jů tvor­by, kte­rý by se měl maxi­mál­ně pod­po­ro­vat. Je to labo­ra­toř bez náro­ku na pozi­tiv­ní výsle­dek.  Ape­lu­je­me na uměl­ce, aby se na rezi­den­ci nestre­so­va­li výsled­kem, což je pro ně vel­mi osvo­bo­zu­jí­cí. Stej­ně jako mož­nost odstřih­nout se od běž­ných den­ních pro­voz­ních sta­ros­tí a sou­stře­dit se na tvor­bu. Je to luxus, kte­rý se vyplatí.

Jaké je místo nového divadla v evropském, nebo světovém, kontextu? Existuje například takový festival, jako je Malá inventura, někde jinde v zahraničí?

Tímhle zamě­ře­ním jsme oje­di­ně­lí. Vím, že napří­klad v Ame­ri­ce tako­vé fes­ti­va­ly exis­tu­jí, ale co se týče Evro­py, tak ne.  Sna­ži­li jsme se najít něja­kou spřá­te­le­nou orga­ni­za­ci, kte­rá by nám vlast­ně pomoh­la k dal­ší­mu networ­kin­gu, ale fokus na nové diva­dlo jako tako­vé, na multi­žánro­vost, nikde v Evro­pě není.

To mě překvapuje. Čím to je?

Zapr­vé je to dané finanč­ní­mi pod­mín­ka­mi. Evrop­ské fes­ti­va­ly mají lep­ší finanč­ní základ­nu a mohou si dovo­lit výprav­něj­ší pro­jek­ty. To je úpl­ně jiný žánr diva­dla, tak­že tam se naše nové diva­dlo nedostane.

Takže dalším rysem nového divadla je, že je chudé?

Není chudé, je to diva­dlo vel­mi kre­a­tiv­ních lidi, kte­ří umí pra­co­vat s napros­to růz­no­ro­dým bud­ge­tem. Roz­po­čet má zásad­ní vliv. Co se ale týká posta­ve­ní nové­ho čes­ké­ho diva­dla v zahra­ni­čí, tak to musím zakle­pat,  je oprav­du vel­mi dob­ré. Pro­jek­tů, kte­ré se dosta­nou z Malé inven­tu­ry do zahra­ni­čí, je rok od roku víc. Loni to byly asi dvě desít­ky insce­na­cí a zhru­ba čty­ři­cet výjez­dů. A spe­ci­fic­ký jazyk nové­ho diva­dla je v zahra­ni­čí roz­po­zna­tel­ný, je vel­mi oblí­be­ný v Pol­sku nebo prá­vě v Němec­ku, dokon­ce i v Dánsku.

Čím to divadlo rezonuje, čím je specifické, v čem spočívá ono „novodivadelní tajemství“?

Pře­de­vším je to ve výbě­ru témat.  Pak je pro zahra­nič­ní pub­li­kum zají­ma­vá ote­vře­nost a mini­mál­ní kal­kul s divá­kem. Potře­ba něco sdě­lit. To byl oprav­du nej­čas­těj­ší argu­ment.  Pro­jek­ty čes­ké­ho diva­dla jsou tvo­ře­ny z krys­ta­lic­ky čis­té­ho tvůr­čí­ho pře­tla­ku, kte­rý rezo­nu­je syro­vos­tí v komu­ni­ka­ci s divákem.

V členitém programu letošní Malé inventury mě zaujala kulturní zpovědnice. Co budete s jejími výstupy či nářky dále podnikat?

Máme za sebou pilot­ní pro­jekt, kdy jsme v roli zpo­věd­nic fun­go­va­ly spo­lu s kole­gy­ní Dag­mar Kan­tor­ko­vou a vydr­že­ly jsme v mínus třech stup­ních dvě hodi­ny poslou­chat stes­ky oby­va­tel Varnd­sdor­fu. Mys­le­ly jsme si, že bude­me muset lidi nahá­nět, ale uká­za­lo se, že sami mají potře­bu podě­lit se o svo­je frustra­ce, týka­jí­cí se nena­pl­ně­ných před­stav o živo­tě a o tom, jaké mís­to v něm má umě­ní a kul­tu­ra.  Pocti­vě jsme si ty roz­ho­vo­ry zapi­so­va­ly. Výsle­dek pak kon­zul­to­va­ly s míst­ní­mi kul­tur­ní­mi ani­má­to­ry. Vše si peč­li­vě dál schra­ňu­je­me a dopl­ňu­je­me o dal­ší zku­še­nos­ti a mís­ta. Měl by z toho vznik­nout tako­vý atlas pro­blé­mů, kte­rý vyu­ži­je­me k nové­mu pro­jek­tu Peri­fe­rie, kte­rý zkou­má vztah cen­ter a okra­jů, poten­ci­ál okra­jo­vých kul­tur­ních a umě­lec­kých jevů.

Mohla byste zmínit nějaké téma, nějaký příklad toho, na co si lidé v kulturní zpovědnici stěžovali?

Hlav­ním téma­tem byl fakt, že se k lidem nedo­stá­va­jí infor­ma­ce.  Chtě­jí se zba­vit ste­re­o­ty­pů, žít víc kul­tur­ně, odre­a­go­vat se, zamys­let se nad sebou …

To třeba říká paní, která prodává v sámošce?

Ano. Potom při­šli lidé, kte­ří byli roz­čí­le­ní a zkla­ma­ní. Mys­le­li si, že když při­je­de napří­klad „ Diva­dlo na Jizer­ce“, tak že zaži­jí něco, co jim změ­ní život.  A ono nic. A potom navští­ví něja­ké jed­no­du­ché před­sta­ve­ní „alter­na­tiv­ních mla­dí­ků“ a sty­dí se při­znat, že je to zasáh­lo.  Nás to samo­zřej­mě těši­lo, ale pře­kva­pi­lo nás, jak hod­ně lidí řeší to, že by měli někam cho­dit mezi lidi, reflek­to­vat to, co vidě­li, dál to komu­ni­ko­vat a nedě­la­jí to. V pod­sta­tě potře­bo­va­li pomoc s tím, jak mají začít.

Potřebuji kulturní koučink?

Přes­ně tak. Což nás straš­ně pře­kva­pi­lo. My jsme čeka­li, že budou říkat, že sta­ros­ta je blbec, že budou kri­ti­zo­vat pomě­ry, ale oni potře­bo­va­li „psy­cho­ra­du“, kou­čink.  Tyto výpo­vě­di nás také naved­li napří­klad na pořá­dá­ní dis­ku­se „víra jako umě­ní, nebo umě­ní jako víra“. Čas­to jsme sly­še­li: „Když jsem byl malý cho­dil jsem s babič­kou na kon­cer­ty, do diva­dla, a pak … v něco jsem věřil, v něco sil­né­ho,  a najed­nou to neu­mím udr­žet. “ Také se nás napří­klad pta­li, jest­li exis­tu­je něja­ká kul­tur­ní cír­kev, že by se do ní při­hlá­si­li.  Cho­di­ly za námi celé rodi­ny, sedě­ly tam v malém pro­s­tůr­ku po čtyřech, nebo při­šly osm­de­sá­ti­le­té babič­ky s osmi­le­tý­mi prav­nu­ky. Bylo to dojem­né. Jsme zvě­da­ví, jak bude rezo­no­vat ten­to pro­jekt  v Pra­ze. Rádi bychom tam posa­di­ly něja­kou kul­tur­ní iko­nu, něko­ho významného …

Ředitele České televize, třeba?

Tře­ba. Nebo minis­t­ra kul­tu­ry, když to pře­že­nu ješ­tě víc… Dát pří­le­ži­tost k intim­ní­mu roz­ho­vo­ru, ptát se na nepří­jem­né věci nebo na úpl­né bana­li­ty – tak to je dal­ší roz­měr, kte­rý bychom chtě­li rozvinout.