Il faut que ca çreve

Démo­ny Wima Van­de­key­buse, umě­lec­ké­ho šéfa vlám­ské­ho sou­bo­ru Ulti­ma Vez, už tro­chu zná­me. Na scé­ně se obje­vu­jí ve všech jeho insce­na­cích, ať už divo­ce tan­čí, civil­ně hra­jí, nebo se pohy­bu­jí na fil­mo­vém plátně.

V insce­na­ci Talk to the Demon pro­stu­pu­jí démo­ni dět­ským svě­tem. „Démo­ny pro mě před­sta­vu­jí lidé, kte­ří nezmi­zí v davu, jsou tro­chu nebez­peč­ní, a pro­to všech­ny tak při­ta­hu­jí. Sta­čí, aby při­šli do míst­nos­ti, a hned o nich víte… Ale tím démo­nem může být také dítě,” říká Wim Van­de­key­bus s fas­ci­na­cí v očích. Ani on, ani jeho prá­ce také nezmi­zí v davu. Jací jsou jeho vlast­ní démo­ni a co je to za divo­ký pla­men, kte­rý ho stá­le pohá­ní dopředu?

Před­sta­ve­ní Talk to the Demon řídí děti. Jak se tato myš­len­ka vyví­je­la?
Chtěl jsem vytvo­řit před­sta­ve­ní s dět­mi, kde by děti byly archi­tek­ty veče­ra. Když jsem o tom pře­mýš­lel, napadlo mě, že potře­bu­ji cha­rak­te­ry, kte­ré se vysky­tu­jí v hla­vě dítě­te. Potře­bo­val jsem na scé­ně něko­lik odliš­ných cha­rak­te­rů. Nako­nec tu hra­je osm růz­ných typů lidí a dítě je jen jed­ním z nich. Sto­jí sice pro­ti dospě­lým, ale není to outsider.

Jak se démo­ni pojí s dět­ským svě­tem?
Pro mě je vel­kým téma­tem démo­nic­ká nevin­nost. V mno­ha kul­tu­rách je démon – ďábel vel­mi nega­tiv­ní před­sta­va. Exis­tu­jí děti, kte­ré byly tře­ba už jako dvou­le­té oča­ro­vá­ny, odvr­že­ny a muse­ly žít s dal­ší­mi zakle­tý­mi dět­mi. Mys­lím, že démon je něco tem­né­ho, čemu musíš čelit, abys mohl žít v kli­du. Ale není to dob­ré, ani špat­né. Je to někde mezi.

Proč jste se roz­ho­dl, že vytvo­ří­te insce­na­ci bez hud­by?
Když jsem měl na scé­ně dítě, chtěl jsem sly­šet, jak dýchá. Chtěl jsem uká­zat úpl­nou naho­tu scé­ny, což je mož­ná logic­kým vyús­tě­ním mé prá­ce. Je to jako když foto­graf náh­le vyho­dí všech­ny pří­stro­je a řek­ne si, že bude malo­vat. Chá­pe­te. Je to tro­chu – tro­chu jako zabít vaší lás­ku. A já jsem straš­ně šťast­ný, že jsem to udě­lal. Pro­to­že někdy něco vypa­dá krás­ně s hud­bou, ale už ne tak krás­ně bez hud­by. Samo­zřej­mě je v před­sta­ve­ní hod­ně zvu­ků, ale není tu hud­ba, kte­rá by něco pře­krý­va­la. Vše je obnažené.

Čím vás fas­ci­nu­jí démo­ni a jaké máte démo­ny vy?
Démo­nů je víc a víc čím jste star­ší. Během let se spřá­te­lí­te s těmi dří­věj­ší­mi démo­ny, ale pak máte zase nové. Vždyc­ky jsem byl zau­jat nevě­do­mím. Někde na vrcho­lu něja­ké­ho ledov­ce je myš­len­ka, že je všech­no správ­ně, tak, jak má být. Ale pak zavřu oči a mám úpl­ný cha­os v hla­vě. Mám plno stra­chů. Před­sta­ve­ní, kde jsou všich­ni šťast­ní, všich­ni se milu­jí a taneč­ní­ci jsou krás­ní a mají krás­ná těla, jsou z mého pohle­du nud­ná. Nejsou tu špat­né cha­rak­te­ry, začí­ná to být tako­vá ta zdra­vá boha­tá bur­žo­a­zie. A moje insce­na­ce jsou sice vět­ši­nou vel­mi osob­ní, ale stá­le mám ješ­tě rozum nedě­lat je pou­ze o mně. V živo­tě totiž chce­me být jen klad­nou posta­vou. Špat­né cha­rak­te­ry – démo­ny – pro mě před­sta­vu­jí lidé, kte­ří nezmi­zí v davu, jsou tro­chu nebez­peč­ní, a pro­to všech­ny tak při­ta­hu­jí. Sta­čí, aby při­šli do míst­nos­ti, a hned o nich víte. Děti tyhle ener­gie cítí hroz­ně dob­ře. A samo jím může být. 

To zní sko­ro horo­ro­vě. Jak jste s dět­mi na scé­ně pra­co­val?
Děti musí vědět, co mají dělat, ale samo­zřej­mě mají něja­kou svo­bo­du. Na začát­ku se mě pta­li, jest­li se mi líbí, to, co děla­jí. Teď už jsou svo­bod­něj­ší. Nej­za­jí­ma­věj­ší prá­ce na scé­ně je s dvě­ma gene­ra­ce­mi – se sta­rý­mi lid­mi a s dět­mi. Někte­ré z dětí jsou neu­vě­ři­tel­né, zkou­ší jen pár dní a pak při­jdou a všech­no umí.

Jakou roli v tom všem hra­jí média, jimiž jste se na začát­ku inspi­ro­val?
V médi­ích jsou děti čas­to pou­ží­vá­ny jako omlu­va. Dospě­lí se za nimi mohou skrý­vat. Nemo­hou se roz­vést, pro­to­že musí zůstat spo­lu kvů­li dítě­ti a tak podob­ně. A pak jsou tu jaká­si klišé, kte­rá se s dět­mi pojí. Jako napří­klad věta: „To je jen dítě“. Já mys­lím, že je to dnes úpl­ně jinak. Moc neví­me co s dět­mi dělat, pro­to­že jsou jako dospě­lí. Dítě nám říká, co máme dělat.

V Talk To the Demon má svou roli i pub­li­kum. Jak bys­te ji cha­rak­te­ri­zo­val?
Je to jed­no­du­chá role. Pub­li­kum je dav, kte­rý má také moc řídit před­sta­ve­ní. Dav řek­ne – jdi tam nebo tam, a násled­ky toho roz­hod­nu­tí se hned vra­cí jako bume­rang. To je pro mě téma poli­tic­ké, kte­ré je nastí­ně­né ve vel­mi jed­no­du­ché dra­ma­tur­gic­ké rovi­ně. Občas je i divák v hla­vě dítě­te. Zkrát­ka mám pocit, že tanec musí být  pro divá­ka nud­ný, když má jen pasiv­ní roli. Kdy­bychom se spo­lu bavi­li a já mlu­vil a vy neří­ka­la nic, tak to za chví­li nebu­de bavit ani jed­no­ho. Tanec musí být o pře­dá­vá­ní, o komunikaci.

Mimo­cho­dem… V jed­nom roz­ho­vo­ru jste řekl, že je tanec stá­le více kon­cep­tu­ál­ní. Pla­tí to pořád?
Tanec chce stá­le víc něco vysvět­lit, ale nějak neví, co a jak… Mně pomá­há udě­lat dra­ma­tur­gic­ký pří­běh, i když vel­mi aso­ci­a­tiv­ní, kte­rý dává smy­sl. Je to jako při­pra­vo­vat film. Když při­pra­vu­je­te film, potře­bu­je­te začá­tek a konec. Musí to být důvě­ry­hod­né a nesta­čí se jen hýbat.

Dove­de­te si před­sta­vit, že bys­te pra­co­val jako cho­re­o­graf tech­ni­kou fil­ma­ře? Měl při­pra­ve­ný scé­nář, pod­le kte­ré­ho bys­te postu­po­val?
Ne, pro­to­že tak také neto­čím. U fil­mu nepo­tře­bu­ji scé­nář. Mon­key San­dwich byl napsán na sed­mi stra­nách. Nikdo nevě­děl, o čem to bude. Teď se ale musím při­pra­vit na jiný způ­sob prá­ce. Film Gallo­ping Mind, kte­rý jsem při­pra­vo­val už vlo­ni a nako­nec ho z finanč­ních důvo­dů nemohl nato­čit, je film komerč­ní. Musí­te udě­lat roz­po­čet, vědět kolik dní bude­te točit. Na pla­ce je spous­ta lidí, a spous­ta úko­lů už nezá­vi­sí na mně. Komu­ni­ku­ji s prv­ním asi­s­ten­tem, kte­rý vše pře­dá­vá dál. Bude tam 60 dospě­lých her­ců, 15 dětí a koně. Je to tro­chu jako stroj, ale pořád jsou tu shod­né věci. Pra­cu­je­te se sku­pi­nou, kte­rou musí­te umět moti­vo­vat a nabít. Musí­te pořád vědět, jak dale­ko mohou cha­rak­te­ry zajít. Nejde o to mít na scé­ně poho­du a štěstí.

Při­pra­vu­je­te kro­mě fil­mu ješ­tě něja­ké dal­ší pro­jek­ty?
Před­sta­ve­ní What The Body Does Not Remem­ber jez­dí po svě­tě s jede­nác­ti hudeb­ní­ky. Hra­je se i boo­ty Loo­ting a pak bude­me při­pra­vo­vat show s Mau­ro Pawlowskim, kte­rý dělal hud­bu pro před­sta­ve­ní nie­u­w­Z­wart. Téma­tem bude zpěv — jak lidé umí zpí­vat na scé­ně a co umí pís­ně pře­dá­vat. Pre­mi­é­ra bude někdy na začát­ku červ­na 2015. Stá­le se také pro­mí­tá fil­mo­vá ver­ze Mon­key San­dwich, kte­rá byla vybra­ná na Bie­nalle do Bená­tek do sek­ce Hori­zon­ty. Mám z toho vel­kou radost, pro­to­že spous­ta lidí si našla tenhle film mezi vše­mi těmi komerč­ní­mi a řek­la: „Oh fuck, to byl teda film. To se mě dotklo.” A my ho nato­či­li ve dva­nác­ti dnech za osm­de­sát tisíc euro. Ať je to to tanec nebo film, ať to sto­jí pár šlu­pek, nebo mili­ó­ny, musí­te pořád cítit lidi, být v nich, uvnitř. Ve fran­couz­šti­ně se říká “Il faut que ca cre­ve” (musí se to roze­rvat) a to je to, co mě na tom všem pořád baví.