Sandwritten – Zhmotnění času

„Vyber­te si lís­te­ček, ale zatím se na něj nekou­kej­te.“, při­ví­tá divá­ky u vstu­pu dra­ma­tur­gic­ký super­vi­zor. Kaž­dý pří­cho­zí si na své mís­to v hle­diš­ti při­ná­ší drob­ný prou­žek papí­ru se záhad­ným vzka­zem. Zvě­da­vos­ti se dá ubrá­nit jen těž­ce, ale poky­ny jsou jas­né. Na scé­ně již sto­jí per­for­mer­ka Len­ka Švo­lí­ko­vá s vel­ký­mi pře­sý­pa­cí­mi hodi­na­mi. Za její­mi zády je roz­sy­pa­ná hro­ma­da pís­ku, nad kte­rou visí tři svět­lé šes­ti­bo­ké jehla­ny. Po usa­ze­ní posled­ní­ho divá­ka Švo­lí­ko­vá vyslo­vu­je dal­ší instruk­ce: „Postav­te se, pro­sím. Bude násle­do­vat dlou­há sek­ven­ce pohy­bů. Až jí uvi­dí­te, posaď­te se.“ To samé zopa­ku­je v něko­li­ka jazy­cích. Postá­va­jí­cím divá­kům začne sek­ven­ce spo­lu s pře­sý­pa­cí­mi hodi­na­mi odpo­čí­tá­vat čas.

---

Ryt­mic­ké pohy­by per­for­mer­ky v pís­ku se na něko­lik momen­tů pře­ta­ví v jed­not­kou času. Divác­ké reak­ce byly růz­né. Ti méně trpě­li­ví, vyru­še­ní ze své bez­peč­né pozi­ce, zača­li pře­šla­po­vat na mís­tě a pře­mýš­let o tom, co zna­me­ná konec úvod­ní sek­ven­ce. Ostat­ní klid­ně a trpě­li­vě pozo­ru­jí. Ane­bo jejich osob­ní boj s vní­má­ním času vře jen v duchu. To, co se ode­hrá­vá na stra­ně pub­li­ka, je jen nepa­tr­ným odra­zem akce per­for­mer­ky. Její boj s časem, na kte­rý odka­zu­je písek v pře­sý­pa­cích hodi­nách, vtě­lu­je do divo­ké­ho pře­ha­zo­vá­ní neu­cho­pi­tel­né hmo­ty z jed­né stra­ny na dru­hou, protka­né sna­hou ho zachy­tit, zasta­vit, ovlád­nout. Čas je ale neú­pros­ný a neu­stá­le běží dál.

Sna­ha mít situ­a­ci a dění neu­stá­le pod kon­t­ro­lou ale ze stra­ny per­for­mer­ky nepo­le­vu­je. Ovlád­nu­tí pří­tom­né­ho oka­mži­ku, vystří­dá věš­tě­ním budouc­nos­ti skry­té v křiš­ťá­lo­vé kou­li, kte­rou Švo­lí­ko­vá vyta­hu­je z hro­ma­dy pís­ku. S tím­to objek­tem před­vá­dí umně zvlád­nu­té tech­ni­ky kon­takt­ní­ho žong­lo­vá­ní, kte­ré v prů­bě­hu per­for­man­ce postup­ně odkrý­vá. Gra­du­jí­cí mani­pu­la­ce s kou­lí ale neod­vá­dí od původ­ní­ho ply­nu­tí a tema­tic­ké­ho vyzně­ní akce. Čirá kou­le evo­ku­je zmí­ně­nou věš­tec­kou pomůc­ku, se kte­rou lze pře­číst budouc­nost, mini­mál­ně tu napsa­nou mini­a­tur­ním pís­mem na záhad­ných papí­r­cích. Svou skle­ně­nou kou­li dosta­nou všich­ni divá­ci. Kdo nevě­ří na luš­tě­ní budouc­nos­ti, tomu nabíd­ne per­for­mer­ka mís­to náhle­du do nejis­tých zítř­ků, jinou per­spek­ti­vu na nad­chá­ze­jí­cí výstup laně. Všich­ni divá­ci si aspoň na malý moment při­lo­ží kou­li blí­že oku a díky záko­nům opti­ky, dosta­nou mož­nost sle­do­vat výstup vzhů­ru nohama.

To je mož­ná ta jedi­ná chví­le, kdy se čas na moment zasta­ví. Může za to nad­při­ro­ze­né „něco“, co vyvo­lá­vá v divá­cích závěs­ná akro­ba­cie. Spo­je­ní lad­nos­ti, vel­ké síly a pří­tom­né­ho ris­ku. Povzne­se­ní se nad jed­not­li­vé vte­ři­ny (zrn­ka pís­ku), kte­ré postup­ně od ver­ti­kál­ní­ho lana odpa­dá­va­ly a mize­ly v nepře­hled­né hro­ma­dě, kte­rou per­for­mer­ka necha­la hlu­bo­ko pod sebou. Lano ale po chví­li mizí. Jedi­ná mož­nost úni­ku zmi­ze­la až moc rychle.

Pís­ku stá­le při­bý­vá, budouc­nost je teď. Kdo před ní bude str­kat hla­vu do pís­ku, skon­čí s klaun­ským nosem a otr­ha­ným pyt­lem mís­to oble­če­ní, stej­ně jako per­for­mer­ka. Pro klau­na, bláz­na nepla­tí pra­vi­dla, netrá­pí se ply­nu­tím času a mož­ná ani budouc­nos­tí. Jedi­né, co ho mož­ná spo­ju­je se vše­mi ostat­ní­mi, je minu­lost. Mož­ná ta ho do pozi­ce bláz­na dosta­la. Díky své­mu posta­ve­ní si vzpo­mín­ky může upra­vo­vat pod­le své­ho. S vel­kým koš­tě­tem se pouš­tí do mani­pu­la­ce s pís­kem, ze kte­ré­ho malu­je obraz­ce. Aso­ciu­jí man­da­ly, doko­na­le upra­ve­né píseč­né pole v japon­ských zahra­dách či vel­ké blu­diš­tě. Do při­pra­ve­ných vzor­ců (mož­ná zákru­tů vzpo­mí­nek), si blá­zen dosa­zu­je tvá­ře, se kte­rý­mi se ve svých vzpo­mín­kách setkal.

Všech­ny sna­hy o divác­kou akti­vi­za­ci (změ­na mís­ta, skle­ně­ná kou­le, pozvá­ní do blu­diš­tě) jsou vel­mi jas­ně for­mu­lo­va­né a peč­li­vě při­pra­ve­né. I přes to (nebo prá­vě pro­to) se divá­ci nesta­nou part­ne­ři akce, ale jas­ně instru­o­va­ný­mi pozo­ro­va­te­li. Pře­kro­če­ní této hra­ni­ce a navá­zá­ní svo­bod­né­ho part­ner­ství s mož­nos­tí vol­by, brá­ní kukát­ko­vé uspo­řá­dá­ní hle­diš­tě. Mezi divá­ky a per­for­mer­kou se totiž vytvo­ří nepře­kro­či­tel­ná „čtvr­tá stě­na“, kte­rá přes všech­ny usi­lov­né sna­hy (pří­mé oslo­vo­vá­ní jed­not­li­vých divá­ků, občas­né osvět­le­ní hle­diš­tě) pro­lo­me­na není.

Závod s časem kon­čí ve zmí­ně­ném pís­ko­vém laby­rin­tu, do kte­ré­ho jsou divá­ci postup­ně zvá­ni. Kaž­dý v něm dosta­ne při­dě­le­né mís­to a čeká. Kaž­dý jed­not­li­vec se tím stal sou­čás­tí vzpo­mí­nek na sple­ti­tou minu­lost. Pře­sý­pa­cí hodi­ny začí­na­jí od začát­ku odpo­čí­tá­vat konec. Ane­bo jen dal­ší začátek?

San­dwrit­ten
Autor­ka a per­for­mer­ka: Len­ka Švo­lí­ko­vá
Pohy­bo­vá spo­lu­prá­ce: Sté­pha­nie N’Duhirahe
Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Ondřej Hol­ba
Hud­ba: Roman Dža­čár
Light design: Katarí­na Ďuri­co­vá
Kos­týmy: Jana Berán­ko­vá
Pre­mi­é­ra: 12. 12. 2021, KD Mlejn