Mír je něco jako zdraví. Dokud se nezačne ztrácet, připadá mi jeho přání nebo u každého přípitku něco jako nepsaná povinnost. Až do chvíle, kdy se vytrácí a v tu chvíli je už moc těžké udělat i nepatrný krok zpět.
Letošní Divadelní svět Brno oficiálně zahájila inscenace Azyl souboru Kibbutz Contemporary Dance Company (dáke KCDC) s choreografií Ramiho Be´era.
KCDC je organismus, rodina, ekosystém, který spojuje jeden dech, nastavení těla, mysli i pohledu na tanec a jeho výklad. Výklad, který potřebuji čím dál tím méně.
Společnými jmenovateli Azylu jsou témata uprchlictví, (i)migrace, domova, vlasti, sounáležitosti a identity – vrtkavých sil, které se po celý život ztrácejí a znovu nalézají. Jsou závislé na lidech, politické, ekonomické i klimatické situaci, vztazích i vnímání sebe sama.
Lidé migrují, stěhují se, rozchází se a hledají nová bezpečná místa na Zemi. Na Zemi, která jakoby patřila všem a zároveň nikomu. Přesto okolo sebe slýchávám přesvědčení, že komukoli z nás tady na světě něco patří a máme tak nárok na to být v určitém prostředí v nadřazené pozici.
Azyl vyvolává množství asociací a mnohdy ambivalentní pocity, jako je úzkost a svoboda, dojem rychlosti i pomalého plynutí, stres i uvolnění. Nemusí mít ale podle všechno nutně jasný výklad. Jde o obraz zamotaných různobarevných klubíček. A já přiznávám, že jsem se chtěla “jen” fascinovaně dívat dál, ne je muset za každou cenu do posledního suku rozplétat.
Nejen způsob práce souboru, ale také téma, které si pro interpretaci Rami Be´er vybral navrací zpět do vědomé hry esenci našeho fyziologického bytí. A tím je dech. Bez něj nejsme, v něm začínáme, uklidňujeme se jím a navrací nás zpět k naší podstatě. Tanec jednotlivců i company KCDC vychází právě z dechu, z postavení kolen, těžiště a napojení na dech ostatních. Vytváří dojem měkkého, lehoučkého, tichého pohybu a zároveň kontrastuje s dynamikou, napětím, křehkostí a zranitelností lidské tělesné schránky. Ať už se nám to líbí nebo ne, její funkčnost stále definuje naše bytí na tomto světě.
Hodina je pro KCDC krátkých 60 minut a já nemám dost, chci se dívat dál. KCDC je soubor o několika desítkách těl, funguje ale jako jediný organismus. Množství individuálních osobních příběhů probíhajících v několika plánech naráz, se vždy zavinuly samy do sebe a z unikátních jedinců se utvářela ještě unikátnější skupina. Tyhle příběhy se (jak už to tak bývá) odehrávaly a odehrávají simultánně, neustávají a plynule přecházejí jeden v druhý. Skoro se zdá, že nikdy nekončí.
Způsob pohybového vyjádření KCDC je velmi sugestivní. Nepůsobí jako naučené kroky vydřené choreografie, ale jako něco samozřejmého. Tak samozřejmého jako je otevřít ráno oči a nadechnout se. Zhluboka.
Choreografie, scénografie a osvětlení: Rami Be’er
Střih zvuku: Rami Be’er, Alex Claude
Návrh kostýmů: Rami Be’er, Lilach Hatzbani
