Naučte se dýchat.

Foto: Udi Hilman

Mír je něco jako zdra­ví. Dokud se nezačne ztrá­cet, při­pa­dá mi jeho přá­ní nebo u kaž­dé­ho pří­pit­ku něco jako nepsa­ná povin­nost. Až do chví­le, kdy se vytrá­cí a v tu chví­li je už  moc těž­ké udě­lat i nepa­tr­ný krok zpět.


Letoš­ní Diva­del­ní svět Brno ofi­ci­ál­ně zahá­ji­la insce­na­ce Azyl sou­bo­ru Kibbu­tz Con­tem­po­ra­ry Dan­ce Com­pa­ny (dáke KCDC) s cho­re­o­gra­fií Rami­ho Be´era.

KCDC je orga­nis­mus, rodi­na, eko­sys­tém, kte­rý spo­ju­je jeden dech, nasta­ve­ní těla, mys­li i pohle­du na tanec a jeho výklad. Výklad, kte­rý potře­bu­ji čím dál tím méně.

Spo­leč­ný­mi jme­no­va­te­li Azy­lu jsou téma­ta uprch­lic­tví, (i)migrace, domo­va, vlas­ti, souná­le­ži­tos­ti a iden­ti­ty – vrt­ka­vých sil, kte­ré se po celý život ztrá­ce­jí a zno­vu nalé­za­jí. Jsou závis­lé na lidech, poli­tic­ké, eko­no­mic­ké i kli­ma­tic­ké situ­a­ci, vzta­zích i vní­má­ní sebe sama.

Lidé migru­jí, stě­hu­jí se, roz­chá­zí se a hle­da­jí nová bez­peč­ná mís­ta na Zemi. Na Zemi, kte­rá jako­by pat­ři­la všem a záro­veň niko­mu. Přes­to oko­lo sebe slý­chá­vám pře­svěd­če­ní, že komu­ko­li z nás tady na svě­tě něco pat­ří a máme tak nárok na to být v urči­tém pro­stře­dí v nad­řa­ze­né pozici.

Azyl vyvo­lá­vá množ­ství aso­ci­a­cí a mnoh­dy ambi­va­lent­ní poci­ty, jako je úzkost a svo­bo­da, dojem rych­los­ti i poma­lé­ho ply­nu­tí, stres i uvol­ně­ní. Nemu­sí mít ale pod­le všech­no nut­ně jas­ný výklad. Jde o obraz zamo­ta­ných růz­no­ba­rev­ných klubí­ček. A já při­zná­vám, že jsem se chtě­la “jen” fas­ci­no­va­ně dívat dál, ne je muset za kaž­dou cenu do posled­ní­ho suku rozplétat.

Nejen způ­sob prá­ce sou­bo­ru, ale také téma, kte­ré si pro inter­pre­ta­ci Rami Be´er vybral navra­cí zpět do vědo­mé hry esen­ci naše­ho fyzi­o­lo­gic­ké­ho bytí. A tím je dech. Bez něj nejsme, v něm začí­ná­me, uklid­ňu­je­me se jím a navra­cí nás zpět k naší pod­sta­tě. Tanec jed­not­liv­ců i com­pa­ny KCDC vychá­zí prá­vě z dechu, z posta­ve­ní kolen, těžiš­tě a napo­je­ní na dech ostat­ních. Vytvá­ří dojem měk­ké­ho, lehouč­ké­ho, tiché­ho pohy­bu a záro­veň kon­tras­tu­je s dyna­mi­kou, napě­tím, křeh­kos­tí a zra­ni­tel­nos­tí lid­ské těles­né schrán­ky. Ať už se nám to líbí nebo ne, její funkč­nost stá­le defi­nu­je naše bytí na tom­to světě.

Hodi­na je pro KCDC krát­kých 60 minut a já nemám dost, chci se dívat dál. KCDC je sou­bor o něko­li­ka desít­kách těl, fun­gu­je ale jako jedi­ný orga­nis­mus. Množ­ství indi­vi­du­ál­ních osob­ních pří­bě­hů pro­bí­ha­jí­cích v něko­li­ka plá­nech naráz, se vždy zavi­nu­ly samy do sebe a z uni­kát­ních jedin­ců se utvá­ře­la ješ­tě uni­kát­něj­ší sku­pi­na. Tyhle pří­běhy se (jak už to tak bývá) ode­hrá­va­ly a ode­hrá­va­jí simul­tán­ně, neu­stá­va­jí a ply­nu­le pře­chá­ze­jí jeden v dru­hý. Sko­ro se zdá, že nikdy nekončí.

Způ­sob pohy­bo­vé­ho vyjá­d­ře­ní KCDC je vel­mi suges­tiv­ní. Nepů­so­bí jako nau­če­né kro­ky vydře­né cho­re­o­gra­fie, ale jako něco samo­zřej­mé­ho. Tak samo­zřej­mé­ho jako je otevřít ráno oči a nadech­nout se. Zhluboka.

Cho­re­o­gra­fie, scé­no­gra­fie a osvět­le­ní: Rami Be’er
Střih zvu­ku: Rami Be’er, Alex Clau­de
Návrh kos­tý­mů: Rami Be’er, Lilach Hatzbani

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.