Každý má svůj CED

Centrum experimentálního divadla (foto: David Konečný)

Osob­ně musím kon­sta­to­vat, že osla­vy tři­ce­tin Cen­t­ra expe­ri­men­tál­ní­ho diva­dla spl­ni­ly před­po­klá­da­ný účel podob­ných slav­nos­tí – vypla­vi­ly ze dna pamě­ti vesměs pozi­tiv­ní vzpo­mín­ky, daly pocí­tit souná­le­ži­tost setká­vá­ní a při­po­mně­ly mi, že kva­pem stár­nu. Pro­to­že jsem se účast­ni­la fes­ti­va­lo­vé­ho zahá­je­ní plat­for­my Terén a záro­veň zaži­la Diva­dlo U sto­lu; cho­di­la jsem na před­sta­ve­ní pro­jek­tu Jir­ka Kni­ha hle­dá auto­ra, pama­tu­ji pre­mi­é­ru Trap­ných muk… Aspoň Hvězdy na vrbě a inci­dent s poli­cis­ty po jed­né z repríz znám jen díky rešer­ši k semi­nár­ní prá­ci. Ovšem postu­pu­jí­cí věk umož­ňu­je jed­nu krás­nou věc – koša­tě­ní vzpo­mí­nek. Jejich roz­růs­tá­ním, pro­růs­tá­ním a spo­jo­vá­ním se tak vytvo­ří zdán­li­vě neko­neč­ný kom­plex cho­deb, v nichž se člo­věk rád pro­chá­zí či dokon­ce ztrácí.


Podob­nost toho­to kom­ple­xu s Domem pánů z Fana­lu a jeho mlad­ší pří­stav­bou je samo­zřej­mě zce­la záměr­ná. Objekt, v němž síd­lí 2/3 sub­jek­tů sklá­da­jí­cích dohro­ma­dy Cen­t­rum expe­ri­men­tál­ní­ho diva­dla, totiž ský­tá pro hro­mad­né spo­le­čen­ské akce jako 30 CED, kte­ré živo­tu insti­tu­ce jen a jen pro­spí­va­jí, ide­ál­ní pro­stor. Skrý­vá nespo­čet zákou­tí a zkra­tek, jež téměř simul­tán­ně pojmou: pro­hlíd­ku celé budo­vy včet­ně kan­ce­lá­ří, skrom­ný jar­mark, živou des­ko­vou hru, tři výsta­vy, dis­ku­si o per­spek­ti­vách diva­dla a zkouš­ku na hlav­ní večer­ní udá­lost plus vol­ně se pohy­bu­jí­cí, postá­va­jí­cí, popí­je­jí­cí oso­by. Vše sym­pa­tic­ky zapl­ně­no, v deš­ti­vých epi­zo­dách prav­da spí­še pře­pl­ně­no, ale aspoň lze pozdra­vit všech­ny zná­mé, o kte­ré se jed­né poda­ří zakopnout.

Foto: David Konečný

Prá­vě slo­že­ní lid­ské­ho osa­zen­stva akce se pro mne sta­lo hlav­ním, leč vskut­ku pros­tým leit­mo­ti­vem. Během odpo­led­ní­ho pro­gra­mu se totiž nasky­tl pohled na množ­ství čle­nů a čle­nek nejmlad­ších gene­ra­cí od kojen­ců a bato­lat až po tee­nage­ry. Nejmlad­ší dít­ka již vlád­nou­cí chůzí se pak svý­mi spon­tán­ní­mi vpá­dy na scé­nu pro­lí­na­la do pro­slo­vů gene­ra­ce nej­star­ší. Nejen­že tak při­spě­la kýže­ným per­for­ma­tiv­ním prv­kem neo­pa­ko­va­tel­né­ho a neplá­no­va­né­ho „tady a teď“, ale, a ano, teď si dovo­lím mír­ný patos, vzbu­zo­va­la dojem kon­ti­nu­i­ty kul­tur­ní pamě­ti, mož­nos­ti trvá­ní historie.

Ději­ny již pro­běh­lé zpří­to­m­ňo­va­ly pře­de­vším dvě udá­los­ti. Nej­pr­ve ver­ni­sáž výsta­vy His­to­rie (v) pro­sto­ru kurá­to­ro­va­ná osa­zen­stvem CEDov­ské­ho archi­vu a knihov­ny Ale­šem Kola­ří­kemAmá­lií Bulan­dro­vou. Na Sklep­ní scé­ně expo­zi­ci ote­ví­ral kvá­dr ze čtyř stran ověn­če­ný roz­lič­ný­mi arte­fak­ty spja­tý­mi s his­to­rií Cen­t­ra – repli­kou základ­ní­ho kame­ne, foto­por­trétem Boři­vo­je Srby, roz­ver­ný­mi foto­gra­fie­mi pro­váz­kov­ské­ho sou­bo­ru ve vyhlou­be­ných zákla­dech budou­cí diva­del­ní scé­ny, při­po­mín­ka­mi insce­na­cí ve for­mě pla­ká­tů a také video­smyč­kou se sestři­hem zázna­mů z děl a živo­ta Diva­dla U sto­lu. Výsta­va poskyt­la dvě obsáh­lej­ší při­po­mín­ky toho­to již zanik­lé­ho sou­bo­ru a jeho vůd­čí osob­nos­ti Fran­tiš­ka Der­fle­ra, kte­ré jiné vzpo­mí­ná­ní spí­še upozadilo.

Foto: David Konečný

Výstav­ní pro­stor se dále linul úzkou chod­bou spo­ju­jí­cí sál s kata­kom­ba­mi, kde vise­ly nere­a­li­zo­va­né návrhy na dostav­bu Domu pánů z Fana­lu (oprav­do­vé archiv­ní skvos­ty), až do samot­né­ho skle­pe­ní, v němž vět­ší zákou­tí zabyd­le­ly vizu­ál­ně-zvu­ko­vé insta­la­ce, men­ší foto­gra­fie a pla­ká­ty. Skrom­ná, ale pod­ně­ty nabi­tá expo­zi­ce ide­ál­ní pro krát­ký, ale výživ­ný ponor do dějin cedov­ských souborů.

Foto: David Konečný

Na Sklep­ní scé­ně se ode­hrá­lo i hodi­no­vé vzpo­mí­ná­ní těch, jež byli u zro­du insti­tu­ce i nové budo­vy – Pet­ra Oslzlé­ho, Arnoš­ta Gol­d­fla­ma, Bohu­mi­la Nekol­né­hoGity Fuch­so­vé, dru­há z udá­los­tí sou­stře­dě­ných před­ně na to, co již minu­lo. Byť se chví­li zdá­lo, že deba­ta nedo­zná zdár­né­ho pokro­ku a zůsta­ne jenom zábav­nou hříč­kou, jeli­kož: pamět­ní­ci nechtě­li vzpo­mí­nat a hoře­ko­va­li, že se ti tea­t­ro­lo­go­vé a kri­ti­ko­vé měli ptát ten­krát, když se „to“ dělo (Gol­d­flam), nepo­ci­ťo­va­li k slav­nost­ní­mu dni žád­né emo­ce (Gol­d­flam, Oslz­lý) a jako nos­né téma pro­po­no­va­li loka­ci svých man­že­lek (Gol­d­flam, Nekol­ný); nako­nec došlo nejen na přes­nou his­to­rii zaklá­dá­ní CEDu (Oslz­lý, Fuch­so­vá), ale i na kon­cep­tu­a­li­za­ci kul­tur­ní poli­ti­ky 90. let i sou­čas­nos­ti (Nekol­ný) a samo­zřej­mě na per­lič­ky. Padly tak dva mýty spo­je­né s vnitř­ním vyba­ve­ním kom­ple­xu budov. Zapr­vé sau­na v herec­ké šat­ně se nesta­vě­la pro­to, že do ní nelze umís­tit odpo­slou­chá­va­cí zaří­ze­ní, ale jed­no­du­še pro­to, že se v ní prý nej­lé­pe vedou inte­lek­tu­ál­ní deba­ty. Zadru­hé míst­ní hos­po­da není sta­vě­na jen po vzo­ru ang­lic­ké­ho pubu, ale původ­ně nes­la i prv­ky fran­couz­ské­ho bistra.

Foto: David Konečný

Aby se nikdo nemohl mýlit a mys­let si, že lidé na jeviš­ti před­sta­vo­va­li arbit­ry pamě­ti a his­to­rie CEDu či jeho sou­bo­rů, per­for­mo­va­li svou vari­an­tu dějin i někte­ří pamět­ní­ci v řadách divá­ků. Ner­vóz­ním popo­se­dá­vá­ním, nesou­hlas­ným mumlá­ním a bru­če­ním pod zce­la reál­né vou­sy či nao­pak sou­hlas­ným při­ta­ká­vá­ním a spo­ko­je­ným mru­če­ním. Nej­hla­si­tě­ji svou nespo­ko­je­nost pro­je­vil reži­sér Ivo Kro­bot, když zvuč­ně pro­ne­sl, že hodi­na vyme­ze­ná dis­ku­si je téměř u kon­ce, a ješ­tě nikdo svou pozor­nost neob­rá­til k Diva­dlu U sto­lu a Fran­tiš­ko­vi Der­fle­ro­vi. Na což Oslz­lý repli­ko­val pří­bě­hem, kterak DUS do CEDu přišel.

Večer­ní hap­pe­ning v režii Iva­na Bura­je se pak nesl spí­še v duchu kon­ti­nu­i­ty. Kon­ti­nu­i­ty ve smys­lu nava­zo­vá­ní i pro­měn. Co rok Cen­t­ra, to jed­na osob­nost a její deva­de­sá­ti vte­ři­no­vá vzpo­mín­ka v dopro­vo­du tema­tic­kých foto­gra­fií a akus­tic­kých efek­tů Tomáš Vtí­pi­laMicha­la Cába. Vel­ký pro­váz­kov­ský sál se při této pří­le­ži­tos­ti pro­mě­nil v jed­no­du­chou hodov­ní síň. U dlou­hých sto­lů s občer­stve­ním a kávou se stí­ral roz­díl mezi účin­ku­jí­cí­mi roz­sa­ze­ný­mi na roz­lič­ných mís­tech a divá­ky a divač­ka­mi. Umě­leč­tí šéfo­vé a dra­ma­tur­gy­ně dolé­va­jí­cí skle­ni­ce s vínem pod­po­ro­va­li žovi­ál­ní atmo­sfé­ru, jíž si akce od začát­ku drže­la. Před­ní záslu­hu na ni ovšem měly vyřče­né vzpo­mín­ky týka­jí­cí se věcí celo­in­sti­tu­ci­o­nál­ních, sou­bo­ro­vých, ale i více méně osob­ních. Při­spě­ly jimi zaměst­nan­ci a zaměst­nan­ky­ně napříč pra­cov­ní­mi pozi­ce­mi. Od oče­ká­va­ných her­ců a here­ček přes účet­ní, poklad­ní, vedou­cí­ho výro­by, pro­dukč­ní, osvět­lo­va­če až po archi­vá­ře. Jak se roč­ní odpo­čet blí­žil sou­čas­nos­ti kle­sal prů­měr­ný věk mluv­čích – zde za mě tkví ona kon­ti­nu­i­ta. Od těch, jež s někte­rou čás­tí CEDu pro­šli pouť něko­li­ka dekád, k těm, co se na ni při­po­ji­li až nedáv­no. Všich­ni ale krá­če­jí bok po boku.

Foto: David Konečný

His­tor­ky, díky bohu a vzpo­mí­na­jí­cím, na svém vese­lém zákla­du nes­ly i zprá­vu o vět­ších či men­ších stras­tech. O nedo­stat­ku finan­cí ve všech oblas­tech, nedo­stat­ku času na nároč­né tvůr­čí úko­ly (natož toho vol­né­ho), mega­lo­man­ských poža­dav­cích reži­sé­rů či pra­cov­ních úra­zech. Večer zakon­či­la pro­jek­ce sezna­mu osob­nos­tí, kte­ré se 30. výro­čí nedo­ži­ly. Zdá­lo by se, že ke slo­vu tak při­šly ději­ny ve své boha­tosti, nicmé­ně z logi­ky logis­ti­ky se vždy něco odsu­ne stra­nou. Fran­ti­šek Der­fler tak zůstal u svých výstav­ních insta­la­cí v kata­kom­bách, Mari­án Amsler, pro mne urču­jí­cí osob­nost HaDi­va­dla po roce 2000, se pros­tě vypa­řil a mno­ho dal­ších osob­nos­tí opo­mí­nám i já. Doce­la jiná his­to­rie by se zřej­mě vyloup­la, kdy­by se k cel­ko­vé­mu obra­zu při­po­ji­ly ved­le býva­lé­ho ředi­te­le CEDu i komen­tá­ře dal­ších býva­lých zaměst­nan­ců a zaměst­nan­kyň, kte­ří a kte­ré svou sto­pu již zane­chá­va­jí jinde.

Foto: David Konečný

Těž­ko uza­ví­rat text o kon­ti­nu­i­tě a neu­za­vři­tel­nos­ti his­to­rie (nejen) jed­né insti­tu­ce. Zřej­mě zbý­vá jenom vědo­mě si při­znat, že se na jejím budo­vá­ní chtě nechtě podí­lím. A uply­nu­lé řád­ky jsou jed­ním ze zamyš­le­ní, co všech­no do ní vlast­ně pat­ří. Co chci, aby do ní pat­ři­lo. Zamyš­le­ní, kte­ré by mělo pro­bí­hat neu­stá­le, tedy kontinuálně.

Foto: David Konečný

30 CED – osla­vy tři­ce­ti let Cen­t­ra expe­ri­men­tál­ní­ho diva­dlo. 1. 10. 2022.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jiřina Hofmanová

Jiřina Hofmanová pracuje v Kabinetu pro výzkum divadla a dramatu při Divadelní fakultě JAMU a zároveň je doktorandkou oboru Divadelních studií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Ve svém výzkumu se věnuje dějinám českého, resp. československého divadla druhé poloviny 20. století. Mezi její aktuální záliby patří práce na disertaci, prokrastinace, lamentování nad stavem disertace, vaření, hrůza z toho, že disertace nebude nikdy hotová, čtení knih, jež se netýkají divadla, a chození do artových kin. Psaní o současném divadelním dění se nyní věnuje pouze na vyžádání, tedy minimálně, byť se k němu chce vrátit ve větším rozsahu.