Osobně musím konstatovat, že oslavy třicetin Centra experimentálního divadla splnily předpokládaný účel podobných slavností – vyplavily ze dna paměti vesměs pozitivní vzpomínky, daly pocítit sounáležitost setkávání a připomněly mi, že kvapem stárnu. Protože jsem se účastnila festivalového zahájení platformy Terén a zároveň zažila Divadlo U stolu; chodila jsem na představení projektu Jirka Kniha hledá autora, pamatuji premiéru Trapných muk… Aspoň Hvězdy na vrbě a incident s policisty po jedné z repríz znám jen díky rešerši k seminární práci. Ovšem postupující věk umožňuje jednu krásnou věc – košatění vzpomínek. Jejich rozrůstáním, prorůstáním a spojováním se tak vytvoří zdánlivě nekonečný komplex chodeb, v nichž se člověk rád prochází či dokonce ztrácí.
Podobnost tohoto komplexu s Domem pánů z Fanalu a jeho mladší přístavbou je samozřejmě zcela záměrná. Objekt, v němž sídlí 2/3 subjektů skládajících dohromady Centrum experimentálního divadla, totiž skýtá pro hromadné společenské akce jako 30 CED, které životu instituce jen a jen prospívají, ideální prostor. Skrývá nespočet zákoutí a zkratek, jež téměř simultánně pojmou: prohlídku celé budovy včetně kanceláří, skromný jarmark, živou deskovou hru, tři výstavy, diskusi o perspektivách divadla a zkoušku na hlavní večerní událost plus volně se pohybující, postávající, popíjející osoby. Vše sympaticky zaplněno, v deštivých epizodách pravda spíše přeplněno, ale aspoň lze pozdravit všechny známé, o které se jedné podaří zakopnout.
Právě složení lidského osazenstva akce se pro mne stalo hlavním, leč vskutku prostým leitmotivem. Během odpoledního programu se totiž naskytl pohled na množství členů a členek nejmladších generací od kojenců a batolat až po teenagery. Nejmladší dítka již vládnoucí chůzí se pak svými spontánními vpády na scénu prolínala do proslovů generace nejstarší. Nejenže tak přispěla kýženým performativním prvkem neopakovatelného a neplánovaného „tady a teď“, ale, a ano, teď si dovolím mírný patos, vzbuzovala dojem kontinuity kulturní paměti, možnosti trvání historie.
Dějiny již proběhlé zpřítomňovaly především dvě události. Nejprve vernisáž výstavy Historie (v) prostoru kurátorovaná osazenstvem CEDovského archivu a knihovny Alešem Kolaříkem a Amálií Bulandrovou. Na Sklepní scéně expozici otevíral kvádr ze čtyř stran ověnčený rozličnými artefakty spjatými s historií Centra – replikou základního kamene, fotoportrétem Bořivoje Srby, rozvernými fotografiemi provázkovského souboru ve vyhloubených základech budoucí divadelní scény, připomínkami inscenací ve formě plakátů a také videosmyčkou se sestřihem záznamů z děl a života Divadla U stolu. Výstava poskytla dvě obsáhlejší připomínky tohoto již zaniklého souboru a jeho vůdčí osobnosti Františka Derflera, které jiné vzpomínání spíše upozadilo.
Výstavní prostor se dále linul úzkou chodbou spojující sál s katakombami, kde visely nerealizované návrhy na dostavbu Domu pánů z Fanalu (opravdové archivní skvosty), až do samotného sklepení, v němž větší zákoutí zabydlely vizuálně-zvukové instalace, menší fotografie a plakáty. Skromná, ale podněty nabitá expozice ideální pro krátký, ale výživný ponor do dějin cedovských souborů.
Na Sklepní scéně se odehrálo i hodinové vzpomínání těch, jež byli u zrodu instituce i nové budovy – Petra Oslzlého, Arnošta Goldflama, Bohumila Nekolného a Gity Fuchsové, druhá z událostí soustředěných předně na to, co již minulo. Byť se chvíli zdálo, že debata nedozná zdárného pokroku a zůstane jenom zábavnou hříčkou, jelikož: pamětníci nechtěli vzpomínat a hořekovali, že se ti teatrologové a kritikové měli ptát tenkrát, když se „to“ dělo (Goldflam), nepociťovali k slavnostnímu dni žádné emoce (Goldflam, Oslzlý) a jako nosné téma proponovali lokaci svých manželek (Goldflam, Nekolný); nakonec došlo nejen na přesnou historii zakládání CEDu (Oslzlý, Fuchsová), ale i na konceptualizaci kulturní politiky 90. let i současnosti (Nekolný) a samozřejmě na perličky. Padly tak dva mýty spojené s vnitřním vybavením komplexu budov. Zaprvé sauna v herecké šatně se nestavěla proto, že do ní nelze umístit odposlouchávací zařízení, ale jednoduše proto, že se v ní prý nejlépe vedou intelektuální debaty. Zadruhé místní hospoda není stavěna jen po vzoru anglického pubu, ale původně nesla i prvky francouzského bistra.
Aby se nikdo nemohl mýlit a myslet si, že lidé na jevišti představovali arbitry paměti a historie CEDu či jeho souborů, performovali svou variantu dějin i někteří pamětníci v řadách diváků. Nervózním poposedáváním, nesouhlasným mumláním a bručením pod zcela reálné vousy či naopak souhlasným přitakáváním a spokojeným mručením. Nejhlasitěji svou nespokojenost projevil režisér Ivo Krobot, když zvučně pronesl, že hodina vymezená diskusi je téměř u konce, a ještě nikdo svou pozornost neobrátil k Divadlu U stolu a Františkovi Derflerovi. Na což Oslzlý replikoval příběhem, kterak DUS do CEDu přišel.
Večerní happening v režii Ivana Buraje se pak nesl spíše v duchu kontinuity. Kontinuity ve smyslu navazování i proměn. Co rok Centra, to jedna osobnost a její devadesáti vteřinová vzpomínka v doprovodu tematických fotografií a akustických efektů Tomáš Vtípila a Michala Cába. Velký provázkovský sál se při této příležitosti proměnil v jednoduchou hodovní síň. U dlouhých stolů s občerstvením a kávou se stíral rozdíl mezi účinkujícími rozsazenými na rozličných místech a diváky a divačkami. Umělečtí šéfové a dramaturgyně dolévající sklenice s vínem podporovali žoviální atmosféru, jíž si akce od začátku držela. Přední zásluhu na ni ovšem měly vyřčené vzpomínky týkající se věcí celoinstitucionálních, souborových, ale i více méně osobních. Přispěly jimi zaměstnanci a zaměstnankyně napříč pracovními pozicemi. Od očekávaných herců a hereček přes účetní, pokladní, vedoucího výroby, produkční, osvětlovače až po archiváře. Jak se roční odpočet blížil současnosti klesal průměrný věk mluvčích – zde za mě tkví ona kontinuita. Od těch, jež s některou částí CEDu prošli pouť několika dekád, k těm, co se na ni připojili až nedávno. Všichni ale kráčejí bok po boku.
Historky, díky bohu a vzpomínajícím, na svém veselém základu nesly i zprávu o větších či menších strastech. O nedostatku financí ve všech oblastech, nedostatku času na náročné tvůrčí úkoly (natož toho volného), megalomanských požadavcích režisérů či pracovních úrazech. Večer zakončila projekce seznamu osobností, které se 30. výročí nedožily. Zdálo by se, že ke slovu tak přišly dějiny ve své bohatosti, nicméně z logiky logistiky se vždy něco odsune stranou. František Derfler tak zůstal u svých výstavních instalací v katakombách, Marián Amsler, pro mne určující osobnost HaDivadla po roce 2000, se prostě vypařil a mnoho dalších osobností opomínám i já. Docela jiná historie by se zřejmě vyloupla, kdyby se k celkovému obrazu připojily vedle bývalého ředitele CEDu i komentáře dalších bývalých zaměstnanců a zaměstnankyň, kteří a které svou stopu již zanechávají jinde.
Těžko uzavírat text o kontinuitě a neuzavřitelnosti historie (nejen) jedné instituce. Zřejmě zbývá jenom vědomě si přiznat, že se na jejím budování chtě nechtě podílím. A uplynulé řádky jsou jedním ze zamyšlení, co všechno do ní vlastně patří. Co chci, aby do ní patřilo. Zamyšlení, které by mělo probíhat neustále, tedy kontinuálně.
30 CED – oslavy třiceti let Centra experimentálního divadlo. 1. 10. 2022.
