Po všem, co jednotlivcům a kultuře jako celku letošní rok vzal (nebo dal) se k mému údivu neděje žádný boom. Kulturní instituce se nezdají být přecpané, nikde se nestojí fronty ani se nepřidávají reprízy. Všechno je vzhůru nohama a z masových událostí se stávají události intimní. Míří spíše do nitra než ven, cílí na hlubší prožitek, ne na povrchní zábavu. I když i ta je v rámci zachování rovnováhy pořád potřebná.
Napadá mě otázka, jestli se mi to líbí.
KoresponDance bylo letos jiné, než si ho pamatuji. Bylo niternější, jednotlivé performance často simultánně probíhající a především svobodné. Začínalo tichým hemžením, spojením zdánlivě neslučitelných elementů, které si našly společnou cestu. Hemžením, které zrcadlilo pohyb, pocit a možná i celou společenskou situaci. Tu, ve které se ukazuje, že i barokní hudba s dance battlem a improvizace s přesnou partiturou mohou fungovat vedle sebe ve vzájemné symbióze.
Projekt Collectron propojující lidi z opačných míst Evropy (a možná i světa) pracuje se záznamem pohybu a jeho přímou projekcí. Zúčastnit se ho může kdokoli, kdo má odvahu ukázat jedinečnost vlastního pohybu. Nezáleží moc na tom, jestli jsem tanečník nebo vyznavačka minimalistického pohybu malíčkem. I ten může být unikátní pro toho, kdo se chce zrovna dívat. Bez rozdílu barvy pleti, očkovacího průkazu nebo názoru na svět. Každý kolemjdoucí má nárok na to, stát se součástí performance. Collectron je kolektivním zážitkem, který mnohým tolik chyběl. A ačkoli zapojení se, jako téměř vždy, vyžaduje kus odvahy, vidím nepřeberné množství ostychu, který je překonán v momentě, kdy jednotlivci zjišťují, že být „trapný“ je to nejhorší, co jim může stát.
S myšlenkou na usebrání se jdu i na TAKTil – několikahodinovou performance Benjamina Richtera. Vyžaduje obrovské interpretovo soustředění, přesnou práci s objektem a spolupráci s divákem, který se (jako vždy) zapojuje velmi opatrně. S rekvizitou, kterou Benjamin na okamžik divákovi propůjčí, poté odvážlivec zachází s ostražitostí jako by držel nějakou vzácnost.
Trochu zábavný pohled. Pohled na měkkou manipulaci s dřevěnými kvádry mi připomíná dětské hry. Vybavuje se mi Věž, Záchod nebo Mikádo, kde jeden neopatrný pohyb znamená prohru nebo minimálně strach s z ní. Vzápětí mi hlavou projíždí scéna z Love Actually, ve které Rowan Atkinson precizně a umanutě balí Alanu Rickmanovi náhrdelník do „vánoční krabičky“ a k dokonalosti mu neustále schází prezent dozdobit snítkou jalovce. Ani hodiny soustředěné práce nemusí nutně vést k cíli nebo k úspěchu. Někdy je prostě plně legitimní si jen hrát, anebo tuhle hru sledovat zpovzdálí, a přesto být fascinován.
Mluvit o hudbě se neodvažuji, proto to, co jsem vnímala u performance Hyperspace Jamese Batchelora a slyšela nazvu zvukem. A nebojím se říct nepříjemným zvukem, kterého jako by se nedalo zbavit ani před ním utéct. Tenhle zvuk mi až nápadně připomíná očím skrytý, subjektivní a mnohdy nesnesitelný tinnitus. Při němž zpočátku mizí život a svět takový, jaký ho postižený znal. Je těžké se s ním smířit a plně vnímat pomalý kontinuální pohyb vycházející z napětí a maximální koncentrace interpreta. Je to každodenní boj se sebou samým a vlastní pozorností ve vztahu k okolnímu světu. A přesně tohle byl pocit, který si vybavím při vzpomínce na Hyperspace Jamese Batchelora. Chci ho vnímat, snažím se, ale daří se mi to?
Oqda je Babylon. Je sérií nedorozumění a pokusů o pochopení jednotlivých postav Zpočátku bez prostředků, jak ho docílit. Ne nadarmo jsme obdařeni pěti smysly a tělem, jež nám umožňuje jimi cítit a projevovat se. Trojice akrobatů je živým důkazem toho, že slova někdy nejsou na místě. A pohyb naopak může být cestou nejen k porozumění, ale i lepší budoucnosti jedince ztraceném ve světě.
Tanec, akrobacie a vlastně jakýkoli sport je o ovládnutí těla, kondici, opakování a tréninku. Podobně funguje znalost (nejen cizího, ale mnohdy i mateřského) jazyka. Trénink dělá mistry – ten slovní nevyjímaje. Díky němu se u akrobatických představení nebojím, i když kdo ví jestli někdo nezaškobrtne a nespadne do hlubin neporozumění.
FLING Gracie May Marshall a Antonia Airbues vnímám jako analogii vztahu muže a ženy. Pohybově dynamická performance si jako komunikační prostředek zvolila obruč. Hodně obručí. Nejsou pruhované, jak si je pamatuji z dětských her, ale bílé a je jich minimálně dvacet. Vytváří rozkol, ale i spojovník, společný impulz, nikdy nekončící cyklus i „domeček“, do nějž jsme se jako malí schovávali. Může být nástrojem moci a projevem síly. Stejně tak může představovat klid a bezpečí – svazek nebo pouto. Oba performeři v práci s kruhem září a projevují svou samostatnost a mistrovství v akrobatické disciplíně. Místy na povrch prosakuje souboj jejich ega, binec nebo chaos, který střídavě zavládá. Nakonec ale zjišťují, že nejlépe fungují společně. Ten pár nesourodých lidí mě překvapuje. Opouští potřebu zářit, protože jim stačí svítit – společně.
Pohádku nakonec.
Alice in Wonderland je zhmotněním imaginace a lidské fantazie. Díky těmto dvěma schopnostem lidské mysli, jsem schopna prostřednictvím Tilde Knudsen uvěřit čemukoli. Třeba vyprávění příběhu pomocí těla a několika málo rekvizit. Ty se v průběhu mění. Mohou být králičí norou, kouzelnou houbou, díky níž Alenka může být úplně malinkatá anebo velká tak, že hlavou prorazí strop. Alenka, Kloboučník ani Králík nejsou tak úplně v Zemi za zrcadlem, ale na chvíli stojí vedle mě a jsou součástí mého příběhu. I když se jejich příběh odehrává kdesi v bájné krajině plné špinavého nádobí a podivných stvoření, jejich fantazie dosáhla tam, kam dosáhla neviditelná ruka, která je vedla. A možná dosáhla i někam dál. Třeba do dětství, kde je možné všechno.
Svoboda vyžaduje zodpovědnost, včetně té za vlastní čas. I když pro mě byl program a začátek jednotlivých performance občas nepřehledný a matoucí, probíhal neustále. Poskytoval svobodu a volnost ve výběru toho co a kdy uvidím. Festival Korespondance dokázal (v době, kterou často určuje rozdělování společnosti, vyhrocená diskuze nebo nenávistné komentáře) spojit a vytvořit na pár dní bezpečný domácí prostor pro dialog a uměleckou tvorbu.
Doma je doma. Třebaže všechno nefunguje stoprocentně, stejně se ráda vracím. A proč? Protože je to místo, které je schopné poskytnout mi pocit bezpečí, sdílení a sounáležitosti.
Collectron
Koncept, performance: Jana Bitterová & Ian Biscoe
TAKTil
Koncept a interpretace: Benjamin Richter
Hyperspace
Choreografie, interpretace, koncept: James Batchelor
Hudba a zvukový design: Morgan Hickinbotham
Oqda
Koncept a interpretace: Mohammed Hammich, Wahib Hammich, Farah Deen
Tanečník pro R+D: Amber Cayasso
Režie: Etta Ermini
FLING
Koncept: Gracie May Marshall, Cristian Fierro
Interpretace: Gracie May Marshall, Antonio Airbues
Allice in Wonderland
Interpretace: Tilde Knudsen
Návrh kostýmů: Susan Marshall
Režie: Peter Kirk
Choreografie a dramaturgie: Tilde Knudsen
Hudba: Klaus Risager
Konzultant choreografie: Liv Mikaela Sanz