Spojení těch, kteří chtějí být – spojeni.

Po všem, co jed­not­liv­cům a kul­tu­ře jako cel­ku letoš­ní rok vzal (nebo dal) se k mému údi­vu nedě­je žád­ný boom. Kul­tur­ní insti­tu­ce se nezda­jí být přecpa­né, nikde se nesto­jí fron­ty ani se nepři­dá­va­jí reprí­zy. Všech­no je vzhů­ru noha­ma a z maso­vých udá­los­tí se stá­va­jí udá­los­ti intim­ní. Míří spí­še do nit­ra než ven, cílí na hlub­ší pro­ži­tek, ne na povrch­ní zába­vu. I když i ta je v rám­ci zacho­vá­ní rov­no­váhy pořád potřebná.

Napa­dá mě otáz­ka, jest­li se mi to líbí.

Kore­spon­Dan­ce bylo letos jiné, než si ho pama­tu­ji. Bylo niter­něj­ší, jed­not­li­vé per­for­man­ce čas­to simul­tán­ně pro­bí­ha­jí­cí a pře­de­vším svo­bod­né. Začí­na­lo tichým hem­že­ním, spo­je­ním zdán­li­vě neslu­či­tel­ných ele­men­tů, kte­ré si našly spo­leč­nou ces­tu. Hem­že­ním, kte­ré zrcadli­lo pohyb, pocit a mož­ná i celou spo­le­čen­skou situ­a­ci. Tu, ve kte­ré se uka­zu­je, že i barok­ní hud­ba s dan­ce batt­lem a impro­vi­za­ce s přes­nou parti­tu­rou mohou fun­go­vat ved­le sebe ve vzá­jem­né symbióze.

Pro­jekt Collectron pro­po­ju­jí­cí lidi z opač­ných míst Evro­py (a mož­ná i svě­ta) pra­cu­je se zázna­mem pohy­bu a jeho pří­mou pro­jek­cí. Zúčast­nit se ho může kdo­ko­li, kdo má odva­hu uká­zat jedi­neč­nost vlast­ní­ho pohy­bu. Nezá­le­ží moc na tom, jest­li jsem taneč­ník nebo vyzna­vač­ka mini­ma­lis­tic­ké­ho pohy­bu malíč­kem. I ten může být uni­kát­ní pro toho, kdo se chce zrov­na dívat. Bez roz­dí­lu bar­vy ple­ti, očko­va­cí­ho prů­ka­zu nebo názo­ru na svět. Kaž­dý kolemjdou­cí má nárok na to, stát se sou­čás­tí per­for­man­ce. Collectron je kolek­tiv­ním zážit­kem, kte­rý mno­hým tolik chy­běl. A ačko­li zapo­je­ní se, jako téměř vždy, vyža­du­je kus odva­hy, vidím nepře­ber­né množ­ství ostychu, kte­rý je pře­ko­nán v momen­tě, kdy jed­not­liv­ci zjiš­ťu­jí, že být „trap­ný“ je to nej­hor­ší, co jim může stát.

S myš­len­kou na use­brá­ní se jdu i na TAK­Til – něko­li­ka­ho­di­no­vou per­for­man­ce Ben­ja­mi­na Rich­te­ra. Vyža­du­je obrov­ské inter­pre­to­vo sou­stře­dě­ní, přes­nou prá­ci s objek­tem a spo­lu­prá­ci s divá­kem, kte­rý se (jako vždy) zapo­ju­je vel­mi opa­tr­ně. S rekvi­zi­tou, kte­rou Ben­ja­min na oka­mžik divá­ko­vi pro­půj­čí, poté odváž­li­vec zachá­zí s ostra­ži­tos­tí jako by držel něja­kou vzácnost.

Tro­chu zábav­ný pohled. Pohled na měk­kou mani­pu­la­ci s dře­vě­ný­mi kvá­d­ry mi při­po­mí­ná dět­ské hry. Vyba­vu­je se mi Věž, Záchod nebo Miká­do, kde jeden neo­pa­tr­ný pohyb zna­me­ná pro­hru nebo mini­mál­ně strach s z ní. Vzá­pě­tí mi hla­vou pro­jíž­dí scé­na z Love Actu­ally, ve kte­ré Rowan Atkin­son pre­ciz­ně a uma­nu­tě balí Ala­nu Rickma­no­vi náhr­del­ník do „vánoč­ní kra­bič­ky“ a k doko­na­los­ti mu neu­stá­le schá­zí pre­zent dozdo­bit snít­kou jalov­ce. Ani hodi­ny sou­stře­dě­né prá­ce nemu­sí nut­ně vést k cíli nebo k úspě­chu. Někdy je pros­tě plně legi­tim­ní si jen hrát, ane­bo tuhle hru sle­do­vat zpo­vzdá­lí, a přes­to být fascinován.

Mlu­vit o hud­bě se neod­va­žu­ji, pro­to to, co jsem vní­ma­la u per­for­man­ce Hyper­spa­ce Jame­se Batche­lo­ra a sly­še­la nazvu zvu­kem. A nebo­jím se říct nepří­jem­ným zvu­kem, kte­ré­ho jako by se neda­lo zba­vit ani před ním utéct. Tenhle zvuk mi až nápad­ně při­po­mí­ná očím skry­tý, sub­jek­tiv­ní a mnoh­dy nesne­si­tel­ný tin­ni­tus. Při němž zpo­čát­ku mizí život a svět tako­vý, jaký ho posti­že­ný znal. Je těž­ké se s ním smí­řit a plně vní­mat poma­lý kon­ti­nu­ál­ní pohyb vychá­ze­jí­cí z napě­tí a maxi­mál­ní kon­cen­t­ra­ce inter­pre­ta. Je to kaž­do­den­ní boj se sebou samým a vlast­ní pozor­nos­tí ve vzta­hu k okol­ní­mu svě­tu. A přes­ně tohle byl pocit, kte­rý si vyba­vím při vzpo­mín­ce na Hyper­spa­ce Jame­se Batche­lo­ra. Chci ho vní­mat, sna­žím se, ale daří se mi to?

Oqda je Baby­lon. Je sérií nedo­ro­zu­mě­ní a poku­sů o pocho­pe­ní jed­not­li­vých postav Zpo­čát­ku bez pro­střed­ků, jak ho docí­lit. Ne nadar­mo jsme obda­ře­ni pěti smys­ly a tělem, jež nám umož­ňu­je jimi cítit a pro­je­vo­vat se. Tro­ji­ce akro­ba­tů je živým důka­zem toho, že slo­va někdy nejsou na mís­tě. A pohyb nao­pak může být ces­tou nejen k poro­zu­mě­ní, ale i lep­ší budouc­nos­ti jedin­ce ztra­ce­ném ve světě.

Tanec, akro­ba­cie a vlast­ně jaký­ko­li sport je o ovlád­nu­tí těla, kon­di­ci, opa­ko­vá­ní a tré­nin­ku. Podob­ně fun­gu­je zna­lost (nejen cizí­ho, ale mnoh­dy i mateř­ské­ho) jazy­ka. Tré­nink dělá mis­try – ten slov­ní nevy­jí­ma­je. Díky němu se u akro­ba­tic­kých před­sta­ve­ní nebo­jím, i když kdo ví jest­li někdo neza­škobrt­ne a nespad­ne do hlu­bin neporozumění.

FLING Gra­cie May Mar­shall a Anto­nia Air­bu­es vní­mám jako ana­lo­gii vzta­hu muže a ženy. Pohy­bo­vě dyna­mic­ká per­for­man­ce si jako komu­ni­kač­ní pro­stře­dek zvo­li­la obruč. Hod­ně obru­čí. Nejsou pru­ho­va­né, jak si je pama­tu­ji z dět­ských her, ale bílé a je jich mini­mál­ně dva­cet. Vytvá­ří rozkol, ale i spo­jov­ník, spo­leč­ný impulz, nikdy nekon­čí­cí cyk­lus i „dome­ček“, do nějž jsme se jako malí scho­vá­va­li. Může být nástro­jem moci a pro­je­vem síly. Stej­ně tak může před­sta­vo­vat klid a bez­pe­čí – sva­zek nebo pou­to. Oba per­for­me­ři v prá­ci s kru­hem září a pro­je­vu­jí svou samo­stat­nost a mis­trov­ství v akro­ba­tic­ké dis­ci­plí­ně. Mís­ty na povrch pro­sa­ku­je sou­boj jejich ega, binec nebo cha­os, kte­rý stří­da­vě zavlá­dá. Nako­nec ale zjiš­ťu­jí, že nej­lé­pe fun­gu­jí spo­leč­ně. Ten pár nesou­ro­dých lidí mě pře­kva­pu­je. Opouš­tí potře­bu zářit, pro­to­že jim sta­čí sví­tit – společně.

Pohád­ku nako­nec. 
Ali­ce in Won­der­land je zhmot­ně­ním ima­gi­na­ce a lid­ské fan­ta­zie. Díky těm­to dvě­ma schop­nos­tem lid­ské mys­li, jsem schop­na pro­střed­nic­tvím Til­de Knud­sen uvě­řit čemu­ko­li. Tře­ba vyprá­vě­ní pří­bě­hu pomo­cí těla a něko­li­ka málo rekvi­zit. Ty se v prů­bě­hu mění. Mohou být krá­li­čí norou, kou­zel­nou hou­bou, díky níž Alen­ka může být úpl­ně malin­ka­tá ane­bo vel­ká tak, že hla­vou pro­ra­zí strop. Alen­ka, Klo­bouč­ník ani Krá­lík nejsou tak úpl­ně v Zemi za zrca­dlem, ale na chví­li sto­jí ved­le mě a jsou sou­čás­tí mého pří­bě­hu. I když se jejich pří­běh ode­hrá­vá kde­si v báj­né kra­ji­ně plné špi­na­vé­ho nádo­bí a podiv­ných stvo­ře­ní, jejich fan­ta­zie dosáh­la tam, kam dosáh­la nevi­di­tel­ná ruka, kte­rá je ved­la. A mož­ná dosáh­la i někam dál. Tře­ba do dět­ství, kde je mož­né všechno.

Svo­bo­da vyža­du­je zod­po­věd­nost, včet­ně té za vlast­ní čas. I když pro mě byl pro­gram a začá­tek jed­not­li­vých per­for­man­ce občas nepře­hled­ný a matou­cí, pro­bí­hal neu­stá­le. Posky­to­val svo­bo­du a vol­nost ve výbě­ru toho co a kdy uvi­dím. Fes­ti­val Kore­spon­dan­ce doká­zal (v době, kte­rou čas­to urču­je roz­dě­lo­vá­ní spo­leč­nos­ti, vyhro­ce­ná dis­ku­ze nebo nená­vist­né komen­tá­ře) spo­jit a vytvo­řit na pár dní bez­peč­ný domá­cí pro­stor pro dia­log a umě­lec­kou tvorbu.

Doma je doma. Tře­ba­že všech­no nefun­gu­je sto­pro­cent­ně, stej­ně se ráda vra­cím. A proč? Pro­to­že je to mís­to, kte­ré je schop­né poskyt­nout mi pocit bez­pe­čí, sdí­le­ní a sounáležitosti.

Collectron
Kon­cept, per­for­man­ce: Jana Bit­te­ro­vá & Ian Biscoe

TAK­Til
Kon­cept a inter­pre­ta­ce: Ben­ja­min Richter

Hyper­spa­ce
Cho­re­o­gra­fie, inter­pre­ta­ce, kon­cept: James Batche­lor
Hud­ba a zvu­ko­vý design: Mor­gan Hickinbotham

Oqda
Kon­cept a inter­pre­ta­ce: Moha­m­med Ham­mich, Wahib Ham­mich, Farah Deen
Taneč­ník pro R+D: Amber Cayas­so
Režie: Etta Ermini

FLING
Kon­cept: Gra­cie May Mar­shall, Cris­ti­an Fierro
Inter­pre­ta­ce: Gra­cie May Mar­shall, Anto­nio Airbues

Alli­ce in Won­der­land
Inter­pre­ta­ce: Til­de Knud­sen
Návrh kos­tý­mů: Susan Mar­shall
Režie: Peter Kirk
Cho­re­o­gra­fie a dra­ma­tur­gie: Til­de Knud­sen
Hud­ba: Klaus Risager
Kon­zul­tant cho­re­o­gra­fie: Liv Mika­e­la Sanz