PROMĚNA ke SVOBODĚ

foto: Jakub Červenka

Jak aktu­ál­ní je legen­dár­ní Kaf­ko­va Pro­mě­na uká­za­li Dek­ka­dan­cers ve vlast­ním taneč­ním zpra­co­vá­ní, kte­ré mělo praž­skou pre­mi­é­ru 6. září na Jat­kách 78. Sub­til­ní povíd­ka vyprá­ví o postup­né para­lý­ze jedin­ce v sys­té­mu, ve kte­rém se už nedá dýchat. Sou­bor Dek­ka­dan­cers si mys­lím Pro­mě­nu nevy­bral náho­dou. Vní­mám je jako tvůr­ce, pro kte­ré je svo­bo­da a život v prav­dě na prv­ním mís­tě.

Když se Řehoř Sam­sa jed­nou ráno pro­bu­dil z nepo­koj­ných snů, shle­dal, že se v poste­li pro­mě­nil v jaký­si nestvůr­ný hmyz. … Jeho čet­né, vzhle­dem k ostat­ní­mu obje­mu žalost­ně ten­ké nohy se mu bez­moc­ně komí­ha­ly před oči­ma… byl zvyk­lý spát na pra­vém boku, v nyněj­ším sta­vu se však do této polo­hy nemohl dostat. Ať sebou házel sebe­vět­ší silou na pra­vý bok, vždyc­ky se zase zhou­pl zpát­ky naznak.

Pro­mě­na začí­ná změ­nou sta­vu. Když se obchod­ní ces­tu­jí­cí Řehoř Sam­sa pro­bu­dí jako brouk, popi­su­je Kaf­ka pocit v těle, kte­ré už není své­mu nosi­te­li vlast­ní. Obraz Sam­so­va těla je meta­fo­rou jeho zmí­ta­jí­cí se uvěz­ně­né duše. Ondřej Vin­klát coby Řehoř Sam­sa (a ved­le Ště­pá­na Pecha­ra záro­veň jeden z cho­re­o­gra­fů) má již s Kaf­kou zku­še­nos­ti. Exce­lo­val napří­klad v roli Jose­fa K. v cho­re­o­gra­fii Pro­ces Mau­ra Bigon­zetti­ho. Na ten­to typ rolí má nejen pohy­bo­vě, ale i herec­ky. Výraz jeho těka­vých nepří­tom­ných očích se mění v upře­ný a zví­da­vý a násled­ně v pohled plný nadě­je tou­ží­cí po pohla­ze­ní a po lás­ce. K té už ale není cesty.

Tan­čí v čer­ném saté­no­vém pyža­mu. Čer­ná a kon­trast­ní bílá vytvá­ří základ­ní barev­ný tón scé­no­gra­fie. Čer­ná ta tem­ná je urče­ná pro Řeho­řův svět. Bílá pro nehmy­zí svět, kte­rý je rádo­by v pořád­ku. Jak to ale je s těmi barva­mi? Není náho­dou čer­ná bílá a naopak?

V pra­vém rohu jeviš­tě sto­jí hyperre­a­lis­tic­ká postel, šik­má a celá nevy­rov­na­ná, tak jako je Sam­so­va situ­a­ce. Jak­ko­li by rád ulehl, stá­le klou­že dolů. Jeho běsi jsou per­so­ni­fi­ko­va­né tře­mi posta­va­mi – per­for­me­ry v čer­ných celo­tě­lo­vých při­lé­ha­vých oblecích.

Když obe­jmou Sam­so­vo tělo svý­ma noha­ma, najed­nou se z něho stá­vá oprav­du brouk. To oni mu pro­půj­ču­jí údy, kte­ré se bez­moc­ně komí­ha­jí před oči­ma. Taneč­ní­ci sedí obkroč­mo za sebou, Sam­su svý­mi těly sko­ro scho­va­jí jako do kruný­ře. Pak ho ale opus­tí a jejich těla začnou pul­zo­vat, vzdou­vat se a zase kle­sat. Zatím­co jeho tělo nemo­houc­ně spo­čí­vá na lůž­ku, něco v jeho hla­vě nabí­rá na síle.

A tady mám pocit, že Dek­ka­dan­cers Sam­so­vi daru­jí něco, co před­tím neměl – MOC. Nová brou­čí podo­ba dodá­vá posta­vě i odva­hu. Ze Sam­sy, šedi­vé­ho obchod­níč­ka, kte­rý vystou­pí z davu, se najed­nou může stát podiv­ná stvů­ra, kte­rá naže­ne strach a před kte­rou všich­ni utí­ka­jí jako smys­lů zbavení.

LEŽÉRNÍ KAVÁRENSKÁ
Kaf­ko­va povíd­ka není jen exis­ten­ci­ál­ní. Je v ní i humor, kte­rý spo­čí­vá v absur­di­tě situ­a­cí, v para­do­xech slov­ních spo­je­ní i dějů. „Dek­ká­čům“ se tuto leh­kost poda­ři­lo do cho­re­o­gra­fie při­nést v jis­té ležér­nos­ti. Mimo hmy­zí pokoj může hrát kavá­ren­ská hud­ba. Jako by ven­ku stá­le bylo neděl­ní odpo­led­ne. Sam­so­va rodi­na i pro­ku­ris­ta jsou oble­če­ni v bílých neděl­ních obleč­kách na tenis ve sty­lu prv­ní repub­li­ky. Nikdo pře­ci nemu­sí vědět, co se děje doma. Faleš­ná poho­dič­ka je ale nako­nec vždy roz­ru­še­ná a dekon­stru­o­va­ná. Pro­zra­zu­je je řeč těla. Ges­ta rukou vytvá­ří zme­cha­ni­zo­va­né pohy­by a opa­ku­jí­cí se cho­re­o­gra­fie paží. Auto­ma­tis­mus může být i život­ním stylem.

Pro­mě­ně od Dek­ka­dan­cers je jaká­si vnitř­ní revol­ta. Až mám pocit, že když se v závě­ru Ondřej Vin­klát svlék­ne do naha, začne tan­čit tanec plný svo­bo­dy. Nako­nec však ale teč­ka cho­re­o­gra­fie zůsta­ne v inten­cích Kaf­ko­vých — v tichos­ti ODEJÍT. Jedi­né výcho­dis­ko. A nako­nec asi i nej­vět­ší svoboda.

Insce­na­ce byla původ­ně při­pra­ve­ná pro Diva­dlo J. K. Tyla v Plz­ní v roce 2018. Praž­ská pre­mi­é­ra v nové podo­bě a s novým obsa­ze­ním pro­běh­la 2021.

Pro­mě­na
režie: Ště­pán Beny­ovsz­ký
cho­re­o­gra­fie: Ondřej Vin­klát, Ště­pán Pechar,
hud­ba: Lohnie John­son, Djan­go Reind­har­dt, Latcho Drom, The Mills Bro­thers, Hauschka, Rone, Ondřej Vin­klát (rekom­po­zi­ce) 
scé­na: Pavel Knolle
svě­tel­ný design: Ondřej Šesták
tan­čí: Ondřej Vin­klát, Ive­ta Krme­lo­vá, Mar­ké­ta Pospí­ši­lo­vá, Ale­xan­dr Sadi­rov, Michal Kováč, Tere­za Kuče­ro­vá, Jiří Waň­ka, Rena­to De Leon, Len­ka Hra­bov­ská, Jaro­sla­va Janečková

pre­mi­é­ra: 6. 9. 2021

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Markéta Faustová

Redaktorka webu a časopisu Taneční zóna. Absolvovala divadelní vědu na Univerzitě Karlově. K tanci má blízko nejen teoreticky – intenzivně navštěvuje různé tanečník kurzy a workshopy a také působila jako manažerka s Vertedance Company. Pracuje jako PR manažerka kulturních projektů v agentuře 2media.cz. Vede hodiny flow jógy.