Povstat z popela. K věčné kráse!

Tak by mohl znít nej­struč­něj­ší popis insce­na­ce Bale­tu Národ­ní­ho diva­dla inspi­ro­va­né odvě­kým pří­bě­hem báj­né­ho Féni­xe. K nanej­výš aktu­ál­ní­mu vyzně­ní výraz­ně při­spě­la loň­ská své­rázná „diva­del­ní“ sezo­na i jar­ní on-line pre­mi­é­ra prv­ních dvou cho­re­o­gra­fií. Nezpo­chyb­ni­tel­ný um, vní­ma­vost a ima­gi­na­ce tvůr­ců vytvá­ře­jí výsled­ný počin a pod­tr­hu­jí nena­hra­di­tel­nost pro­po­je­ní jeviš­tě – hle­diš­tě. Kéž by Pho­enix navždy zůstal důstoj­nou teč­kou za obdo­bím zma­ru, nejen pro divadelníky. 

Insce­na­ce měla svě­to­vou pre­mi­é­ru 22. červ­na, tvo­ří ji tři cho­re­o­gra­fie věhlas­ných svě­to­vých taneč­ní­ků a cho­re­o­gra­fů. Spo­ju­je je ryze moder­ní poje­tí rámo­va­né mini­ma­lis­tic­kou scé­nou. Výsled­nou výtvar­nou vel­ko­le­post vytvá­ří „jen“ svět­lo a někdy dým. (Kos­týmy v obdob­ném poje­tí.) V téměř abso­lut­ním pro­po­je­ní s lad­nos­tí pohy­bů taneč­nic a taneč­ní­ků, sem tam s rekvi­zi­tou a s hud­bou nanej­výš půso­bi­vou jen vyzní­vá prav­di­vost rče­ní: V jed­no­du­chos­ti je krá­sa. Záro­veň je to potvr­ze­ním, důka­zem o jedi­neč­nos­ti diva­dla, jeho své­byt­ných prin­ci­pů: teď a tady, uhra­nu­tí pře­svěd­či­vos­tí, kouz­lem oka­mži­ku, až tele­pa­tic­ké­ho pro­po­je­ní mezi jeviš­těm a hle­diš­těm, kte­ré žád­ný záznam ze své pod­sta­ty nemů­že zachy­tit či zpro­střed­ko­vat v míře srov­na­tel­né. (To je také důvod, proč Shake­spea­re aj. nikdy nezmi­zí z jeviš­tě, pokud vlád­ci diva­dlo neza­hu­bí svý­mi své­vol­ný­mi restrik­ce­mi nebo země­kou­li, život na ní, nezni­čí člo­věk, pří­pad­ně jiná živel­ná kata­stro­fa. Základ­ní emo­ce a lid­ské moti­va­ce jsou po sta­le­tí stej­né, stá­le se opa­ku­jí. V opa­ko­vá­ní, resp. zno­vuzpří­to­m­ňo­vá­ní spo­čí­vá dal­ší stě­žej­ní diva­del­ní prin­cip. Mění se sou­vis­los­ti, význa­my, vzni­ka­jí nové para­le­ly. Pro divá­ka diva­del­ní prk­na mohou být i učeb­ni­cí: psy­cho­lo­gic­kou, his­to­ric­kou, čas­to­krá­te obo­jí. A vždy je skvě­lé, když se po pádu, omy­lu poda­ří povstat z pope­la a pou­če­ni pří­či­na­mi i násled­ky dorůst do býva­lé krá­sy, vnitř­ní i vněj­ší, resp. ji díky čer­s­tvě naby­té zku­še­nos­ti pře­růst. A vní­ma­vé­mu naštěs­tí koli­krát posta­čí zku­še­nost jen zpro­střed­ko­va­ná.)

Sám sobě lout­kou?
Úvod­ní cho­re­o­gra­fie Dou­gla­se Lee Pup­pet zkou­má křeh­kou hra­ni­ci mezi živým a neži­vým, jis­té oka­mži­ky evo­ku­jí hry z naše­ho dět­ství, i jejich občas­nou kru­tost. Inspi­ra­cí pro auto­ra byla krá­sa pruž­nos­ti lid­ské­ho těla a též zkou­má­ní vněj­ší síly, jež ovlá­dá tělo dru­hé­ho. Lout­ka půso­bí jako neži­vý dvoj­ník člo­vě­ka, ten je zpr­vu jejím při­ro­ze­ným stí­nem, při­tom nepo­pí­rá, kdo je hyba­te­lem a kdo je objek­tem, tj. mrt­vou hmo­tou, jež je oži­vo­vá­na a vede­na. Sym­bi­ó­za však netr­vá věč­ně… Pup­pet je i hrou s lid­ským tělem a fan­ta­zií, kdy tělo může mít tři nohy a pět rukou. Pozvol­ně si uvě­do­mu­je­te kon­trast mezi svo­bo­dou pohy­bu a mani­pu­la­cí (s dru­hý­mi a také se sebou – až se sám sta­nu lout­kou). Nedá­vá však smy­sl slo­vy popi­so­vat obra­zy, ima­gi­na­ci ucho­po­vat raci­o­na­li­tou. Půso­bi­vost cho­re­o­gra­fie spo­čí­vá v emo­ci, v jejích pro­mě­nách a dyna­mi­ce. Sepě­tí pohy­bů s hud­bou je pod­ma­ni­vé, její dyna­mi­ka též. Od počá­teč­ní per­ku­si­o­nis­tic­ké „zvon­ko­hry“ (jak ze zpo­ma­le­né mecha­nic­ké střel­ni­ce na pou­ti) přes zur­čí­cí proud mezi kame­ním až po výsled­ný „vodo­pád“, kte­rý utne ticho, tma a skok do prázd­na. Atmo­sfé­ru oživlé­ho lout­ko­vé­ho diva­dla navo­zu­jí i reflek­to­ry jed­not­li­vě zavě­še­né na lanech a spouš­tě­né níž či vyta­ho­va­né výš. Kuže­ly svět­la a pod nimi oživlé mecha­nic­ké posta­vič­ky na vál­cích (jed­nou jsou pod­stav­ci, jin­dy se kutá­le­jí, někdy i s posta­vou). Hodí se vidět na vlast­ní oči. Auto­ry hud­by jsou Nico­las Sáv­va a David Ski­d­mo­re, dohro­ma­dy pět samo­stat­ných kom­po­zic jed­no­ho či dru­hé­ho skla­da­te­le, vyzní­va­jí však jak orga­nic­ký celek jed­no­ho auto­ra, sty­lo­vou blíz­kos­tí i poci­to­vě lec­ko­mu mohou při­po­me­nout sklad­by Ste­va Rei­cha a Phi­li­pa Glas­se. Dou­glas Lee je záro­veň auto­rem kos­tý­mů, scé­no­gra­fie a svě­tel­né­ho desig­nu (rea­li­za­ce Daniel Tesař).

Osl­ňu­jí­cí Wag­ner?
Insce­na­ci zakon­ču­je cho­re­o­gra­fie Pre­lu­de und Lie­bes­tod (Pře­de­hra a lás­ka ke smr­ti; Smrt lás­ky v jiném pře­kla­du) Caye­ta­na Sota na hud­bu Richar­da Wag­ne­ra z pře­de­hry a závě­ru ope­ry Tristan a Isol­da. Nejen pro milov­ní­ky děl toho­to skla­da­te­le se jed­ná o hud­bu bez pochyb monu­men­tál­ní a půso­bi­vou až do mor­ku kos­tí. Taneč­ní kre­a­ce jsou dyna­mic­ké, tech­nic­ky bri­lant­ní a věr­ně pod­tr­hu­jí vyhlá­še­ný Wag­ne­rův patos. Ale sub­jek­tiv­ně vidě­no: cosi tam skří­pe. Asi to byl záměr. Tou­ha po kon­tras­tu? Mož­ná vítěz­ství pří­liš­né­ho ratia nad emo­cí (jak pří­znač­né pro sou­čas­nost). Sou­kro­mé pochyb­nos­ti vyvo­lá­vá nesou­lad svět­la, light desig­nu s nála­dou hud­by. Netý­ká se to vizu­ál­ně i význa­mo­vě sil­né úvod­ní pasá­že se samu­ra­ji do půl těla, s bojo­vý­mi vějí­ři a s dýma­jí­cí miskou napl­ně­nou kadi­dlem. (Ten­to pro­log byl nao­pak pří­sli­bem, že k potě­še dojde oko nejen „sta­ro­mil­ské­ho“ divá­ka.) Násle­do­val půso­bi­vý „hori­zon­tál­ní“ střih, změ­na kos­tý­mů a nej­spíš i posun v čase. (Zkla­ma­né oče­ká­vá­ní je legi­tim­ní a uži­teč­ný prin­cip.) Zazně­ly prv­ní tóny pře­de­hry a po chví­li nezby­lo než si občas zastí­nit oči. Neo­sl­ňo­va­la však vel­ko­le­post Wag­ne­ro­vých tak­tů, ale boč­ní stu­de­né nevlíd­né industri­ál­ní zářiv­ko­vé svět­lo. Svit, občas až stro­bo­sko­pic­ké zábles­ky tru­bic zle­va, zpra­va, někdy z obou stran sou­čas­ně. Spo­leč­ně s čer­ní scé­ny a kos­tý­mů tan­čí­cích (late­xo­vé body) to evo­ko­va­lo atmo­sfé­ru taneč­ní­ho klu­bu, jen se své­ráz­ným hudeb­ním pro­gra­mem. Mís­ty svět­lo pohl­co­va­lo i taneč­ní­ky. Myš­len­ko­vá para­le­la? Meta­fo­ra? Rozum jis­tá vysvět­le­ní nabí­zel, poci­to­vě to však moc nefun­go­va­lo, ale­spoň ne pro pisa­te­le těch­to řád­ků. Sou­kro­mým vysvo­bo­ze­ním z této nekrát­ké pasá­že byl dal­ší „hori­zon­tál­ní“ střih uvá­dě­jí­cí závě­reč­nou část, kdy byl obno­ven „řád“ (mož­ná i onen Fénix povstal z pope­la) a svět­lo bylo zas vlíd­né (vrch­ní a tep­lé) a nejed­nou scé­na naby­la zas mag­ne­tic­ké při­taž­li­vos­ti jako u ostat­ních cho­re­o­gra­fií veče­ra. Asi kdy­by ony nemě­ly on-line pre­mi­é­ru už na jaře, tak by se nabí­ze­lo, aby Pre­lu­de und Lie­bes­tod bylo úvod­ní, niko­li závě­reč­nou cho­re­o­gra­fií. Nicmé­ně kaž­dý má svůj vkus a nad­še­né ova­ce pub­li­ka nazna­čo­va­ly, že pisa­te­lův vkus pat­ří k menšinovému.

Navzá­jem si býti slun­cem!
Nej­pů­so­bi­vě­ji se jevi­la pro­střed­ní cho­re­o­gra­fie Dos soles solos (Dvě osa­mě­lá slun­ce) Alejan­d­ra Cerruda. Jeho pří­stup, kdy ve své tvor­bě téměř nikdy nevy­prá­ví pří­běhy, mís­to toho téma nahlí­ží skr­ze emo­ce, obra­zy a dojmy, se uká­zal jako bez­chyb­ně funkč­ní, tj. uhran­či­vý. Mra­ze­ní v těle vyvo­lá­vá už samot­ná hud­ba pro smyč­co­vý kvar­tet skla­da­tel­ky Caro­li­ne Shaw (Entr´acte, Pla­in & Ele­vati­on). Drn­ká­ní na stru­ny v poma­lém tem­pu i táh­lé tahy smyč­ců, jin­dy v dyna­mič­těj­ší kaden­ci vám roze­chví­va­jí vnitř­nos­ti a bla­že­ně se roz­pouš­tí­te pod dote­ky krá­sy. Ve spo­je­ní s výtvar­ným řeše­ním scé­ny: dva svě­tel­né pane­ly levi­tu­jí­cí mezi hori­zon­tá­lou a ver­ti­ká­lou pro­svě­cu­jí­cí obla­ka kou­ře vyvo­lá­va­jí až magic­kou atmo­sfé­ru. Tři taneč­ni­ce a tři taneč­ní­ci. Roze­hrá­va­jí své due­ty s leh­kos­tí a lad­nos­tí a smě­řu­jí k abso­lut­ní­mu souzně­ní, až sply­nu­tí těl i duší. Jen pomí­ji­vost času, živo­ta je jedi­ným ome­ze­ním. Svo­jí emo­ci­o­na­li­tou a půso­bi­vou obraz­nos­tí napl­ňu­jí i před­sta­vy o věč­ném zro­ze­ní a sko­nu ono­ho báj­né­ho per­natce. Záro­veň jsou to tytéž neu­stá­le se opa­ku­jí­cí pří­běhy, mohou při­po­me­nout Filémó­na a Bau­cis. Nale­ze­ní, setká­vá­ní, spo­leč­né tvo­ře­ní i stvo­ře­ní, ces­ta za svět­lem, vzá­jem­né okouz­le­ní i osl­ně­ní… Odka­zu­jí k pří­bě­hům jed­not­liv­ců, resp. živo­tům párů nespočtu gene­ra­cí, jejichž pozem­ské dny rámu­je i napl­ňu­je lás­ka a vzájemnost.

Pho­enix
Balet Národ­ní­ho diva­dla (Národ­ní 2, Pra­ha 1)
svě­to­vá pre­mi­é­ra 22. červ­na 2021
Psá­no z před­sta­ve­ní 22. a 26. 6.
dal­ší reprí­zy od 23. 10.