Macho (36) vs. TP (33): Úplně vše – Nic navíc

Tan­ci Pra­ha se poda­řil napl­nit ide­ál kaž­dé­ho tzv. vel­ké­ho fes­ti­va­lu. Při­vést – nej­lé­pe popr­vé – do domá­cí­ho kon­tex­tu guest star svě­to­vé­ho for­má­tu, na níž se sho­du­je laic­ká s odbor­nou veřej­nos­tí, a kte­rou ado­ru­jí diva­del­ní gee­ko­vé v glo­bál­ním měřít­ku. Pro lidi, kte­ří se dob­ře (příč­ně) ori­en­tu­jí v pro­sto­ru mezi diva­dlem, tan­cem a výtvar­nou insta­la­cí tak „posta­čí“ věta: Dimi­t­ris Papai­o­an­nou byl v Pra­ze. Kon­fron­to­vat se s jeho vizu­ál­ním jazy­kem naži­vo bych při­rov­nal k tiché­mu, vprav­dě obdiv­né­mu zírá­ní na neu­cho­pi­tel­ný, dechbe­rou­cí monu­ment kre­a­ti­vi­ty a abso­lut­ní syn­te­tic­ké formy.

O moci a síle obra­zů vypo­ví­dá už fakt, že se o nich dá psát i měsíc (a něja­ké drob­né) poté, kdy je na jeviš­ti Nové scé­ny Národ­ní­ho diva­dla svý­mi těly, až nad­lid­sky dis­ci­pli­no­va­nou káz­ní v kaž­dém sva­lu (u per­for­me­rů jak v cho­re­o­gra­fii tak ani­ma­ci lout­ky vel­ké­ho býka) a jakousi bez­pre­ce­dent­ní totál­ní vizí (u strůj­ce celé­ho kon­cep­tu) vykres­li­la Papai­o­an­nou­va mezi­ná­rod­ní crew v insce­na­ci Transver­se Ori­en­tati­on. Kate­go­rie reži­sér, cho­re­o­graf, (asi nej­blí­že) sochař u toho­to sve­ře­pé­ho, čino­ro­dé­ho řec­ké­ho tvůr­ce nee­xis­tu­jí. Pokud ho mám cito­vat ze setká­ní s novi­ná­ři, tak se sám necí­tí jako vyhra­ně­ný, jed­no­znač­ně (příč­ně) ori­en­to­va­ný na jed­nu kon­krét­ní oblast. Vní­má­ní vlast­ní pozi­ce u něj může půso­bit libo­vol­ně, ale jeho tvor­ba niko­liv, stej­ně jako vel­mi peč­li­vě až úzkost­li­vě selek­to­va­ná sebe­pre­zen­ta­ce na soci­ál­ních sítích nebo plat­for­mě Vimeo (kde najde­te jeho videa). Mám pocit, že uměl­co­vo pre­ciz­ně budo­va­né port­fo­lio je od jeho prá­ce neod­dě­li­tel­né a pla­tí za plno­hod­not­nou sou­část insce­na­cí. Fun­gu­je jako vyni­ka­jí­cí dopl­ně­ní kon­tex­tu ať už jeho dří­věj­ších i aktu­ál­ních tvůr­čích postu­pů / fines (zejmé­na díky prů­ře­zům z pra­cí od 80. let do sou­čas­nos­ti), ale také prů­vod­ce vývo­jem jeho obra­zi­vos­ti a scé­nic­kých rea­li­za­cí. Sám tvůr­ce také v mno­hém posky­tu­je pře­hled­ný klíč nejen k Transver­se Ori­en­tati­on. Tu a tam na Instagra­mu zve­řej­ní Papai­o­an­nou obrá­zek sochy, mal­by, scre­en­sho­tu z fil­mu, kte­rý jej inspi­ro­val pro kon­krét­ní obraz. O výji­meč­nos­ti této sebe­pre­zen­ta­ce svěd­čí nejen to, že trai­ler k insce­na­ci Transver­se Ori­en­tati­on má neu­vě­ři­tel­ných šest minut a tvůr­ce v ukáz­kách nechá­vá nahléd­nout do prin­ci­pu téměř kaž­dé sek­ven­ce v insce­na­ci stej­ně jako sebe­jis­tě zve­řej­ňu­je tvůr­čí pod­vě­do­mí, neboť sám dob­ře ví, kam oča­ro­va­né­ho divá­ka smě­řu­je a že mu to naži­vo, stej­ně na videu, vychází.

Dmi­t­ris Papai­on­nu ovšem není pou­ze úhled­ný a přes míru artist­ní umě­lec. Nere­zig­no­val totiž na moment pře­kva­pe­ní. Síla jeho obra­zů je v momen­tě stři­hu, kdy gra­du­je jejich omam­nost, aby je vzá­pě­tí nego­val gro­tesk­ním efek­tem či je úpl­ně popřel (při­po­me­nu vrchol­ně iro­nic­kou teč­ku, kdy se jeden z per­for­me­rů s mopem v ruce sna­ží vysu­šit kata­k­ly­zma­tic­kou poto­pu svě­ta). Zno­vu a zno­vu defi­nu­je ide­ál krá­sy. Není mu cizí ani defor­ma­ce lid­ské­ho těla, pře­krou­ce­ní pri­már­ních pohlav­ních zna­ků nebo gen­de­ro­vé iden­ti­ty. Tes­tu­je cit­li­vost na syro­vé, ale záro­veň tak samo­zřej­mé a z kolek­tiv­ní­ho vědo­mí vytla­če­né výje­vy (napří­klad nahá sta­rá žena krá­če­jí­cí přes jeviš­tě o ber­lích) a nebo neu­r­va­le utne hudeb­ní pod­klad upro­střed tónu a ticho nao­pak roz­bi­je zvu­kem bli­ka­jí­cí lam­py. Kaž­dá drob­nost, před­mět, akce je v insce­na­ci vlo­že­na coby mati­ce dlaž­by do kom­pli­ko­va­né­ho vzor­ce, jehož čte­ní a pozo­ro­vá­ní způ­so­bu­je maxi­mál­ně opoj­nou závrať. V kon­fron­ta­ci s tako­vou mocí člo­věk může ex post pod­lé­hat pochyb­nos­tem, zda si pod­ma­ni­vost pří­liš nepři­pus­til a neztra­til od ní odstup.

I kdy­by při­pus­til — je k tomu nespor­ný důvod. V Transver­se Ori­en­tati­on se totiž snou­bí mis­trov­ský timing, dra­ma­tur­gic­ká gra­ci­éz­nost, kdy se bez pato­su, zato nalé­ha­vě kon­cen­t­ro­va­ně roz­ví­jí (řeče­no s nad­sáz­kou) veli­káš­ská, zato nevy­prázd­ně­ná před­sta­va o vel­kém diva­dlem. O ohrom­ném plát­nu, kte­ré jak se zdá Papai­on­nu umí obsáh­nout v abso­lut­ní syn­té­ze a spo­jit suve­rén­ně v jed­nom z nej­sil­něj­ších (v dané době) post­co­vi­do­vých, ale v důsled­ku i pre­co­vi­do­vých zážitků.

Transver­se Orientation
Kon­cept, režie: Dimi­t­ris Papaioannou
Účin­ku­jí: Dami­a­no Otta­vio Bigi, Šuka Horn, Jan Möll­mer, Bre­an­na O’Mara, Tina Papa­ni­ko­la­ou, Łukasz Przy­tar­ski, Chris­tos Stri­no­pou­los, Micha­lis Theophanous
Hud­ba: Anto­nio Vivaldi
Scé­no­gra­fie: Tina Tzo­ka & Lou­kas Bakas
Zvuk: Coti K.
Kos­týmy: Agge­los Mendis
Svě­tel­ný design: Ste­pha­nos Droussiotis
Pre­mi­é­ra: 2. 6. 2021, Lyon, Francie