Začíná sedmý ročník Bazaar festivalu. Letos se s podtitulem „Jsme krajina“ posouvá k výrazně environmentálním otázkám. Jakou krajinou je festival aktuálně jsem se ptal jeho dramaturga a „duchovního otce“ Ewana McLarena.
Bazaar považuji od jeho začátku za politicky jasně vyhraněný festival. Co tě vedlo jako dramaturga k pootočení orientace z nějakých lidskoprávních, řekněme identitárních pozic právě na důsledky toho, čemu říkáme antropocén? Jsou pro tebe otázky klimatu politikum?
Pravdou je, že od svého založení před sedmi lety sloužil festival Bazaar především jako platforma pro tanečníky a divadelníky (ze střední a východní Evropy), kteří se zabývali otázkami identity. Časem se paleta přirozeně rozšířila a v současné době se jedná o festival nezávislých, inovativních tvůrců v oblasti tance a divadla, kteří ve své tvorbě reagují na politickou a společenskou situaci ve svém městě nebo zemi. Poštěstilo se mi získat finanční podporu, díky níž jsem mohl v roce 2019 před vypuknutím pandemie hodně cestovat. Tehdy jsem si uvědomil, že mnozí umělci ve Slovinsku, v Polsku, Maďarsku i na Ukrajině, ale i v dalších zemích, se ve svých dílech zabývají environmentálními otázkami. To se v mém případě propojilo s Cestami energie (2009 – 2015), cyklem site-specific performancí, který jsme vytvořili společně s Miroslavem Bambuškem a v němž jsme se věnovali dějinám ropy, uhlí, uranu a vody. Navíc jsme s dalšími členy festivalového týmu – Lucií a Bárou – vedli sáhodlouhé rozhovory o budoucí práci s komunitami mimo „městskou kulturní bublinu“ i o celkovém „zezelenání“ festivalu, k čemuž nás vedlo mnoho různých podnětů. V každém případě jsme dospěli k závěru, že abychom se mohli seriózně vypořádat s environmentálními otázkami, musíme je chápat jako otázky identity – proto téma My, krajina. Vážnost situace navíc předesílá, že se jedná o politické a společenské téma.
Nahlédnuto z jiné perspektivy: už nějakou dobu jsme sledovali jednu taneční umělkyni a choreografku z Polska, Agatu Siniarskou, která se ve svých dřívějších pracích výrazně zabývala právě identitou. Jmenovitě například v Matkách oceli (Mothers of Steel), projektu, který s naším přispěním realizovala společně s rumunskou choreografkou Mădălinou Dan. V roce 2019 nás polský Nowy Teatr pozval na přehlídku novinek na poli polského divadla a tance – a ona tam byla! Vedle předních polských tanečních osobností, jako ostrůvek v ráji. Vystupovala s první částí trilogie věnované našemu vztahu k přírodě a pracovala s ohromným, nesmírně působivým světelným designem. Zdá se, že přechod od osobní identity ke společenské se děje na více místech najednou. A právě díky tomuto impulsu se dramaturgické směřování letošního ročníku Bazaaru pozměnilo. Soustředíme se na tanec a životní prostředí. Vedle Agatina Jste v bezpečí (You Are Safe) nabídneme také české POCKetART a jejich Treatment of Remembering i díla z Bratislavy (Fettered to The Moment Jany Terekové) a Budapešti. Maďarka Zsizsa Rózsavölgyi je fenomenální taneční umělkyně, která ve své tvorbě od roku 2014 osciluje mezi choreografiemi věnovanými přírodě a otázkami identity. Návštěvníci Bazaaru si jistě vzpomenou na její provokativní performanci 1.7 z roku 2018 o ženách, od kterých se očekává, že budou rodit více a více dětí. A právě ta se teď vrací s „lektorským tancem“ na téma rozdílů mezi lidskou a zvířecí anatomií, který nese název Anthropodeny. Jedná se o téma identity, nebo o environmentální otázky? Podle mě oboje!
Řešili jsme, co dělat s unikátní, šestihodinovou slovinskou performancí Together Lejy Jurišić a Marka Mandiče ověnčenou celou řadou ocenění, kterou jsme loni kvůli covidovým omezením nemohli řádně uvést a jejímž tématem není příroda ani environment. Jenomže potom jsme zjistili, že tito vynikající tvůrci – jedna smělá tanečnice a performerka, druhý známý činoherec ve slovinkském Národním divadle s nebývalou schopností hrát celým tělem – připravili venkovní verzi této své variabilní performance o tom, jak žít, pracovat a milovat, a řekli jsme si: Musíme ji našim divákům konečně přivézt! Představení se bude konat v překrásných zahradách Studia ALTA – a jestliže se v tomto případě nejedná o performanci o environmentu, bude to přinejmenším environmentální uvedení!
Amazonie, Austrálie, Kalifornie, Sibiř, teď třeba Řecko nebo Turecko jsou nebo byly v plamenech. Vlna horka zasáhla devastujícím způsobem také Kanadu. Je to pro tebe osobní téma?
Velmi osobní to samozřejmě je, už proto, že jsem vyrostl v Calgary v Albertě, hlavním městě ropy.
Přestože jsem na univerzitě v Torontu studoval divadlo a herectví, musel jsem povinně absolvovat jeden přírodovědecký kurz. V roce 1987 mě tedy okolnosti donutily navštěvovat posluchárnu, kde přednášeli samí drsní vědci a odborníci na klima. Mluvili o modelech, které předpovídaly důsledky uvolňování skleníkových plynů do atmosféry, například prudké změny počasí nebo tání ledovců, a srovnávali je s přirozenými oblevami v minulosti. Vysvětlovali nám, jak tání polárního ledu změní slanost oceánů, dokonce natolik, že to může zpomalit důležité mořské proudy (jako Golfský, který ohřívá Evropu). A lidé budou zmatení, protože v některých oblastech světa bude paradoxně chladněji, a řeknou si: „Jaképak oteplování a sucho, vždyť máme zimu a záplavy!” Chtěli po nás, ať si představíme podobu budoucnosti v případě, že si lidstvo neuvědomí rizika a včas neomezí spalování fosilních paliv. A já, student herectví, jsem si s tím tenkrát nevěděl rady. Navíc nikdo netušil, že se v Evropě zanedlouho zhroutí komunismus a otevřou se trhy, nikdo nepředvídal industriální rozvoj Číny… Po skoro čtyřiceti letech letos Kanadu sužovala rekordní vedra (nevídaných 49 stupňů!!). Nebezpečí lesních požárů také přišlo dříve než jindy, a navíc přetrvává. V Evropě nejsou ničím novým přívalové deště ani zdrcující záplavy. Navíc se objevují první zprávy, že Golfský proud vykazuje známky kolapsu… A to jsou pouze jedny z mála paradoxů environmentální vědy. Zjistil jsem, že existují středoevropští umělci, kteří chtějí tyto a další vědecké paradoxy pochopit a přiblížit je publiku skrze příklady ze svého okolí. Ve svých dílech řeší povrchovou těžbu hnědého uhlí v Německu, Česku a Polsku, stav vod a lesů, naši závislost na ropě, ztrátu biodiverzity či potřebný odstup od lidského konání, který nabídne až geologický čas. Jde o důležitý posun v kultuře. Stojí to za to pozvat takové umělce a umožnit jim setkání s českými diváky. A nejen je — letos jsme na festival pozvali i hvězdné středoevropské vědce!
Nedávno zveřejněná zpráva Mezivládního panelu OSN ke klimatu mluví jasně: člověk způsobuje globální oteplování. Zároveň na mezinárodní festivaly se lítá letadly. Co s tím? Kde vidíš budoucnost internacionalizovaných festivalů, které jsou pro tanec, performing i divadlo smrtelně důležité?
Domnívám se, že jedno zásadní rozhodnutí jsme udělali již při zakládání festivalu. Místo abychom se soustředili na mezinárodní spolupráci ve smyslu zámořských a zaoceánských interpretů, rozhodli jsme se zaměřit na fascinující a napůl zapomenuté kulturní stopy ve střední a východní Evropě s občasným přesahem k Blízkému Východu. V minulých ročnících k nám létali i umělci z bližších zemí, ale v souladu s naším přesvědčením a měnícím se tematickým zacílením festivalu jsme tento přístup změnili. Pokud je mi známo, na letošní ročník s názvem My, krajina (We the Landscape) přicestují všichni účastníci vlakem. S jedinou výjimkou, a tou je ruský ensemble AKHE, který se k nám musí dostat až z Petrohradu (poznámka: kvůli přetrvávajícím covid opatřením nebylo umožněno umělecké skupině AKHE přicestovat do ČR. Festival zahájí české umělecké seskupení WARIOT IDEAL s jejich inscenací HLUBINY, které vtáhnou diváka až ke kořenům našeho vztahu k přírodnímu světu). Také do budoucna chceme lety omezit na minimum. Přesto si myslím, že se pokaždé najde jeden umělec nebo projekt, který budeme muset přepravit letecky. Domnívám se totiž, že je naším úkolem udržovat české publikum v kontaktu se světem – a dopravit umělce z Libanonu nebo Ruska do České republiky po zemi opravdu není snadný úkol.
A jak by sis ty jako aktivní divadelník představoval udržitelné divadlo?
Tím se dostáváme k dalšímu paradoxu. Všichni víme, že je mnohem udržitelnější zaměřit se na „místní“ projekty a umělce, naším úkolem však zároveň je zvednout periskop co nejvýš a ukázat divákům, co se odehrává tam venku. Musíme velice pečlivě vybrat alespoň několik důležitých děl a umělců ze vzdálenějších končin, abychom „provokovali“ představivost našich diváků i umělců a rozšiřovali jejich povědomí o divadle a tanci.
Máš srovnání z velké části Evropy, resp. světa. Jak se otázkou udržitelnosti divadla zabývají tam? Jestli vůbec?
Mnohé festivaly vyhlásily, že letadlo smějí použít pouze ti umělci, kteří bydlí minimálně 700 kilometrů od místa konání. Zároveň jejich organizátoři kladou důraz na to, aby pokaždé pozvali několik hostů i z větší dálky. Tak, jako Golfský proud v oceánech zmírňuje teplotu na povrchu planety, existuje životadárný koloběh kulturních idejí a přístupů. A my se musíme postarat o to, abychom od něj nezůstali odříznutí.
Ale abychom nebyli jenom pesimističtí. Sobotní Bazaar, velký vklad pro domácí tvůrčí prostředí. Jak jsi s jeho vývojem spokojen a čekal jsi, že se takhle rozroste?
Neustále hledáme způsoby, jak zlepšit fungování součásti našeho festivalu s názvem Sobotní Bazaar. Ten tvůrcům umožňuje posunout právě vznikající díla pomocí nových impulzů a nápadů, které jim poskytne „konfrontace“ se zvídavým publikem, ještě před jejich dokončením a následnou premiérou. Zároveň přináší divákům možnost lépe porozumět procesu vzniku nezávislého uměleckého díla/performance. Ze všech sil se snažíme, aby si tato událost zachovala intimní charakter, a přesto je nabídka zajímavých rozpracovaných uměleckých projektů mnohem vyšší, než dokážeme uspokojit. Letos představíme šest pozoruhodných počinů a jejich tvůrců, včetně dvou českých: Kateřiny Szymanski a Alice Minar. Další pocházejí z Německa, Polska, Maďarska a Slovenska. Každý rok se v rámci Sobotního Bazaaru snažíme divákům nabídnout také minimálně jeden dokončený projekt, jehož podoba krystalizovala během festivalu o rok dříve. Letos to bude Treatment of Remembering skupiny POCKetART, jehož venkovní verzi diváci uvidí.
Kam čekáš, že se Bazaar posune do budoucna?
Překvapil mě nárůst festivalového publika. V roce 2019 jsme začali hledat prostory s větší kapacitou, abychom naplnili poptávku, navýšili jsme prodeje vstupenek, jenomže pak udeřila pandemie… To nás přimělo zamyslet se nad jiným typem růstu. Jak by se Bazaar mohl stát přehlídkou inovativních performativních projektů z České republiky a z okolních zemí, které vznikají v rámci dialogu s menšími městy nebo znevýhodněnými komunitami a menšinami? V tuto chvíli teprve zkoumáme, jak by takový posun mohl změnit podobu festivalu během příštích tří až pěti let.
Věříme, že nás čekají ekonomické změny, které pramení ve změnách klimatu a ústí právě ve změny ekonomického charakteru a které budou komplikovat život velikým skupinám lidí. Tehdy už musíme vědět nejen to, jak s takovými komunitami vést dialog, ale také, jak jim umožnit vyjádřit sebe sama.
Mezitím se podrobněji zajímáme o témata jako migrace práce, zboží a ptáků, která budeme reflektovat v příštím ročníku. Pro rok 2023 jsme se inspirovali Devětsilem a jejich Bazarem moderního umění z roku 1923 a vznikne Bazaar živého umění. Budeme zkoumat, jak může tanec a performance fungovat jako vizuální umění například v prostorách galerií, a naopak.
Překlad: Markéta Polochová
