Cesta energiemi Ewana McLarena

foto: archiv divadla Alfred ve dvoře

Začí­ná sed­mý roč­ník Baza­ar fes­ti­va­lu. Letos se s podti­tu­lem „Jsme kra­ji­na“ posou­vá k výraz­ně envi­ron­men­tál­ním otáz­kám. Jakou kra­ji­nou je fes­ti­val aktu­ál­ně jsem se ptal jeho dra­ma­tur­ga a „duchov­ní­ho otce“ Ewa­na McLarena.

Baza­ar pova­žu­ji od jeho začát­ku za poli­tic­ky jas­ně vyhra­ně­ný fes­ti­val. Co tě ved­lo jako dra­ma­tur­ga k poo­to­če­ní ori­en­ta­ce z něja­kých lid­sko­práv­ních, řek­ně­me iden­ti­tár­ních pozic prá­vě na důsled­ky toho, čemu říká­me antro­po­cén? Jsou pro tebe otáz­ky kli­ma­tu politikum?
Prav­dou je, že od své­ho zalo­že­ní před sed­mi lety slou­žil fes­ti­val Baza­ar pře­de­vším jako plat­for­ma pro taneč­ní­ky a diva­del­ní­ky (ze střed­ní a východ­ní Evro­py), kte­ří se zabý­va­li otáz­ka­mi iden­ti­ty. Časem se pale­ta při­ro­ze­ně roz­ší­ři­la a v sou­čas­né době se jed­ná o fes­ti­val nezá­vis­lých, ino­va­tiv­ních tvůr­ců v oblas­ti tan­ce a diva­dla, kte­ří ve své tvor­bě rea­gu­jí na poli­tic­kou a spo­le­čen­skou situ­a­ci ve svém měs­tě nebo zemi. Poštěs­ti­lo se mi zís­kat finanč­ní pod­po­ru, díky níž jsem mohl v roce 2019 před vypuk­nu­tím pan­de­mie hod­ně ces­to­vat. Teh­dy jsem si uvě­do­mil, že mno­zí uměl­ci ve Slo­vin­sku, v Pol­sku, Maďar­sku i na Ukra­ji­ně, ale i v dal­ších zemích, se ve svých dílech zabý­va­jí envi­ron­men­tál­ní­mi otáz­ka­mi. To se v mém pří­pa­dě pro­po­ji­lo s Cesta­mi ener­gie (2009 – 2015), cyk­lem site-spe­ci­fic per­for­man­cí, kte­rý jsme vytvo­ři­li spo­leč­ně s Mirosla­vem Bam­buš­kem a v němž jsme se věno­va­li ději­nám ropy, uhlí, ura­nu a vody. Navíc jsme s dal­ší­mi čle­ny fes­ti­va­lo­vé­ho týmu – Lucií a Bárou – ved­li sáhodlou­hé roz­ho­vo­ry o budou­cí prá­ci s komu­ni­ta­mi mimo „měst­skou kul­tur­ní bub­li­nu“ i o cel­ko­vém „zeze­le­ná­ní“ fes­ti­va­lu, k čemuž nás ved­lo mno­ho růz­ných pod­ně­tů. V kaž­dém pří­pa­dě jsme dospě­li k závě­ru, že abychom se moh­li seri­óz­ně vypo­řá­dat s envi­ron­men­tál­ní­mi otáz­ka­mi, musí­me je chá­pat jako otáz­ky iden­ti­ty – pro­to téma My, kra­ji­na. Váž­nost situ­a­ce navíc pře­de­sí­lá, že se jed­ná o poli­tic­ké a spo­le­čen­ské téma.

Nahléd­nu­to z jiné per­spek­ti­vy: už něja­kou dobu jsme sle­do­va­li jed­nu taneč­ní uměl­ky­ni a cho­re­o­gra­f­ku z Pol­ska, Aga­tu Sini­ar­skou, kte­rá se ve svých dří­věj­ších pra­cích výraz­ně zabý­va­la prá­vě iden­ti­tou. Jme­no­vi­tě napří­klad v Mat­kách oce­li (Mothers of Ste­el), pro­jek­tu, kte­rý s naším při­spě­ním rea­li­zo­va­la spo­leč­ně s rumun­skou cho­re­o­gra­f­kou Mădă­li­nou Dan. V roce 2019 nás pol­ský Nowy Tea­tr pozval na pře­hlíd­ku novi­nek na poli pol­ské­ho diva­dla a tan­ce – a ona tam byla! Ved­le před­ních pol­ských taneč­ních osob­nos­tí, jako ost­růvek v ráji. Vystu­po­va­la s prv­ní čás­tí tri­lo­gie věno­va­né naše­mu vzta­hu k pří­ro­dě a pra­co­va­la s ohrom­ným, nesmír­ně půso­bi­vým svě­tel­ným designem. Zdá se, že pře­chod od osob­ní iden­ti­ty ke spo­le­čen­ské se děje na více mís­tech najed­nou. A prá­vě díky tomu­to impul­su se dra­ma­tur­gic­ké smě­řo­vá­ní letoš­ní­ho roč­ní­ku Baza­a­ru pozmě­ni­lo. Sou­stře­dí­me se na tanec a život­ní pro­stře­dí. Ved­le Aga­ti­na Jste v bez­pe­čí (You Are Safe) nabíd­ne­me také čes­ké POCKe­tART a jejich Tre­at­ment of Remem­be­ring i díla z Bra­ti­sla­vy (Fet­te­red to The Moment Jany Tere­ko­vé) a Buda­peš­ti. Maďar­ka Zsiz­sa Róz­sa­völ­gyi je feno­me­nál­ní taneč­ní uměl­ky­ně, kte­rá ve své tvor­bě od roku 2014 osci­lu­je mezi cho­re­o­gra­fie­mi věno­va­ný­mi pří­ro­dě a otáz­ka­mi iden­ti­ty. Návštěv­ní­ci Baza­a­ru si jis­tě vzpo­me­nou na její pro­vo­ka­tiv­ní per­for­man­ci 1.7 z roku 2018 o ženách, od kte­rých se oče­ká­vá, že budou rodit více a více dětí. A prá­vě ta se teď vra­cí s „lek­tor­ským tan­cem“ na téma roz­dí­lů mezi lid­skou a zví­ře­cí ana­to­mií, kte­rý nese název Anthro­po­de­ny. Jed­ná se o téma iden­ti­ty, nebo o envi­ron­men­tál­ní otáz­ky? Pod­le mě oboje!

Řeši­li jsme, co dělat s uni­kát­ní, šesti­ho­di­no­vou slo­vin­skou per­for­man­cí Toge­ther Lejy Juri­šićMar­ka Man­di­če ověn­če­nou celou řadou oce­ně­ní, kte­rou jsme loni kvů­li covi­do­vým ome­ze­ním nemoh­li řád­ně uvést a jejímž téma­tem není pří­ro­da ani envi­ron­ment. Jenomže potom jsme zjis­ti­li, že tito vyni­ka­jí­cí tvůr­ci – jed­na smě­lá taneč­ni­ce a per­for­mer­ka, dru­hý zná­mý čino­he­rec ve slo­vinkském Národ­ním diva­dle s nebý­va­lou schop­nos­tí hrát celým tělem – při­pra­vi­li ven­kov­ní ver­zi této své vari­a­bil­ní per­for­man­ce o tom, jak žít, pra­co­vat a milo­vat, a řek­li jsme si: Musí­me ji našim divá­kům koneč­ně při­vézt! Před­sta­ve­ní se bude konat v pře­krás­ných zahra­dách Stu­dia ALTA – a jestli­že se v tom­to pří­pa­dě nejed­ná o per­for­man­ci o envi­ron­men­tu, bude to při­nejmen­ším envi­ron­men­tál­ní uvedení!

Ama­zo­nie, Aus­trá­lie, Kali­for­nie, Sibiř, teď tře­ba Řec­ko nebo Turec­ko jsou nebo byly v pla­me­nech. Vlna hor­ka zasáh­la devas­tu­jí­cím způ­so­bem také Kana­du. Je to pro tebe osob­ní téma?
Vel­mi osob­ní to samo­zřej­mě je, už pro­to, že jsem vyros­tl v Cal­ga­ry v Alber­tě, hlav­ním měs­tě ropy.

Přes­to­že jsem na uni­ver­zi­tě v Toron­tu stu­do­val diva­dlo a herec­tví, musel jsem povin­ně absol­vo­vat jeden pří­ro­do­vě­dec­ký kurz. V roce 1987 mě tedy okol­nos­ti donu­ti­ly navště­vo­vat poslu­chár­nu, kde před­ná­še­li samí drs­ní věd­ci a odbor­ní­ci na kli­ma. Mlu­vi­li o mode­lech, kte­ré před­po­ví­da­ly důsled­ky uvol­ňo­vá­ní skle­ní­ko­vých ply­nů do atmo­sfé­ry, napří­klad prud­ké změ­ny poča­sí nebo tání ledov­ců, a srov­ná­va­li je s při­ro­ze­ný­mi oble­va­mi v minu­los­ti. Vysvět­lo­va­li nám, jak tání polár­ní­ho ledu změ­ní sla­nost oce­á­nů, dokon­ce nato­lik, že to může zpo­ma­lit důle­ži­té moř­ské prou­dy (jako Golfský, kte­rý ohří­vá Evro­pu). A lidé budou zma­te­ní, pro­to­že v někte­rých oblas­tech svě­ta bude para­dox­ně chlad­ně­ji, a řek­nou si: „Jaké­pak otep­lo­vá­ní a sucho, vždyť máme zimu a zápla­vy!” Chtě­li po nás, ať si před­sta­ví­me podo­bu budouc­nos­ti v pří­pa­dě, že si lid­stvo neu­vě­do­mí rizi­ka a včas neo­me­zí spa­lo­vá­ní fosil­ních paliv. A já, stu­dent herec­tví, jsem si s tím ten­krát nevě­děl rady. Navíc nikdo netu­šil, že se v Evro­pě zane­dlou­ho zhrou­tí komu­nis­mus a ote­vřou se trhy, nikdo nepřed­ví­dal industri­ál­ní roz­voj Číny… Po sko­ro čty­ři­ce­ti letech letos Kana­du sužo­va­la rekord­ní ved­ra (neví­da­ných 49 stup­ňů!!). Nebez­pe­čí les­ních požá­rů také při­šlo dří­ve než jin­dy, a navíc pře­tr­vá­vá. V Evro­pě nejsou ničím novým pří­va­lo­vé deš­tě ani zdr­cu­jí­cí zápla­vy. Navíc se obje­vu­jí prv­ní zprá­vy, že Golfský proud vyka­zu­je znám­ky kolap­su… A to jsou pou­ze jed­ny z mála para­do­xů envi­ron­men­tál­ní vědy. Zjis­til jsem, že exis­tu­jí stře­do­ev­ropští uměl­ci, kte­ří chtě­jí tyto a dal­ší vědec­ké para­do­xy pocho­pit a při­blí­žit je pub­li­ku skr­ze pří­kla­dy ze své­ho oko­lí. Ve svých dílech řeší povr­cho­vou těž­bu hně­dé­ho uhlí v Němec­ku, Čes­ku a Pol­sku, stav vod a lesů, naši závis­lost na ropě, ztrá­tu bio­di­ver­zi­ty či potřeb­ný odstup od lid­ské­ho koná­ní, kte­rý nabíd­ne až geo­lo­gic­ký čas. Jde o důle­ži­tý posun v kul­tu­ře. Sto­jí to za to pozvat tako­vé uměl­ce a umož­nit jim setká­ní s čes­ký­mi divá­ky. A nejen je — letos jsme na fes­ti­val pozva­li i hvězd­né stře­do­ev­rop­ské vědce!

Nedáv­no zve­řej­ně­ná zprá­va Mezi­vlád­ní­ho pane­lu OSN ke kli­ma­tu mlu­ví jas­ně: člo­věk způ­so­bu­je glo­bál­ní otep­lo­vá­ní. Záro­veň na mezi­ná­rod­ní fes­ti­va­ly se lítá leta­dly. Co s tím? Kde vidíš budouc­nost inter­na­ci­o­na­li­zo­va­ných fes­ti­va­lů, kte­ré jsou pro tanec, per­for­ming i diva­dlo smr­tel­ně důležité?
Domní­vám se, že jed­no zásad­ní roz­hod­nu­tí jsme udě­la­li již při zaklá­dá­ní fes­ti­va­lu. Mís­to abychom se sou­stře­di­li na mezi­ná­rod­ní spo­lu­prá­ci ve smys­lu zámoř­ských a zao­ce­án­ských inter­pre­tů, roz­hod­li jsme se zamě­řit na fas­ci­nu­jí­cí a napůl zapo­me­nu­té kul­tur­ní sto­py ve střed­ní a východ­ní Evro­pě s občas­ným pře­sa­hem k Blíz­ké­mu Výcho­du. V minu­lých roč­ní­cích k nám léta­li i uměl­ci z bliž­ších zemí, ale v sou­la­du s naším pře­svěd­če­ním a mění­cím se tema­tic­kým zací­le­ním fes­ti­va­lu jsme ten­to pří­stup změ­ni­li. Pokud je mi zná­mo, na letoš­ní roč­ník s názvem My, kra­ji­na (We the Land­s­ca­pe) při­ces­tu­jí všich­ni účast­ní­ci vla­kem. S jedi­nou výjim­kou, a tou je rus­ký ensem­ble AKHE, kte­rý se k nám musí dostat až z Pet­ro­hra­du (poznám­ka: kvů­li pře­tr­vá­va­jí­cím covid opat­ře­ním neby­lo umož­ně­no umě­lec­ké sku­pi­ně AKHE při­ces­to­vat do ČR. Fes­ti­val zahá­jí čes­ké umě­lec­ké sesku­pe­ní WARIOT IDEAL s jejich insce­na­cí HLUBINY, kte­ré vtáh­nou divá­ka až ke koře­nům naše­ho vzta­hu k pří­rod­ní­mu svě­tu). Také do budouc­na chce­me lety ome­zit na mini­mum. Přes­to si mys­lím, že se pokaž­dé najde jeden umě­lec nebo pro­jekt, kte­rý bude­me muset pře­pra­vit letec­ky. Domní­vám se totiž, že je naším úko­lem udr­žo­vat čes­ké pub­li­kum v kon­tak­tu se svě­tem – a dopra­vit uměl­ce z Liba­no­nu nebo Rus­ka do Čes­ké repub­li­ky po zemi oprav­du není snad­ný úkol.

A jak by sis ty jako aktiv­ní diva­del­ník před­sta­vo­val udr­ži­tel­né divadlo?
Tím se dostá­vá­me k dal­ší­mu para­do­xu. Všich­ni víme, že je mno­hem udr­ži­tel­něj­ší zamě­řit se na „míst­ní“ pro­jek­ty a uměl­ce, naším úko­lem však záro­veň je zved­nout peri­skop co nej­výš a uká­zat divá­kům, co se ode­hrá­vá tam ven­ku. Musí­me veli­ce peč­li­vě vybrat ale­spoň něko­lik důle­ži­tých děl a uměl­ců ze vzdá­le­něj­ších kon­čin, abychom „pro­vo­ko­va­li“ před­sta­vi­vost našich divá­ků i uměl­ců a roz­ši­řo­va­li jejich pově­do­mí o diva­dle a tanci.

Máš srov­ná­ní z vel­ké čás­ti Evro­py, resp. svě­ta. Jak se otáz­kou udr­ži­tel­nos­ti diva­dla zabý­va­jí tam? Jest­li vůbec?
Mno­hé fes­ti­va­ly vyhlá­si­ly, že leta­dlo smě­jí pou­žít pou­ze ti uměl­ci, kte­ří byd­lí mini­mál­ně 700 kilo­me­t­rů od mís­ta koná­ní. Záro­veň jejich orga­ni­zá­to­ři kla­dou důraz na to, aby pokaž­dé pozva­li něko­lik hos­tů i z vět­ší dál­ky. Tak, jako Golfský proud v oce­á­nech zmír­ňu­je tep­lo­tu na povrchu pla­ne­ty, exis­tu­je živo­ta­dár­ný koloběh kul­tur­ních ide­jí a pří­stu­pů. A my se musí­me posta­rat o to, abychom od něj nezů­sta­li odříznutí.

Ale abychom neby­li jenom pesi­mis­tič­tí. Sobot­ní Baza­ar, vel­ký vklad pro domá­cí tvůr­čí pro­stře­dí. Jak jsi s jeho vývo­jem spo­ko­jen a čekal jsi, že se takhle rozroste?
Neu­stá­le hle­dá­me způ­so­by, jak zlep­šit fun­go­vá­ní sou­čás­ti naše­ho fes­ti­va­lu s názvem Sobot­ní Baza­ar. Ten tvůr­cům umož­ňu­je posu­nout prá­vě vzni­ka­jí­cí díla pomo­cí nových impul­zů a nápa­dů, kte­ré jim poskyt­ne „kon­fron­ta­ce“ se zví­da­vým pub­li­kem, ješ­tě před jejich dokon­če­ním a násled­nou pre­mi­é­rou. Záro­veň při­ná­ší divá­kům mož­nost lépe poro­zu­mět pro­ce­su vzni­ku nezá­vis­lé­ho umě­lec­ké­ho díla/performance. Ze všech sil se sna­ží­me, aby si tato udá­lost zacho­va­la intim­ní cha­rak­ter, a přes­to je nabíd­ka zají­ma­vých roz­pra­co­va­ných umě­lec­kých pro­jek­tů mno­hem vyš­ší, než doká­že­me uspo­ko­jit. Letos před­sta­ví­me šest pozo­ru­hod­ných poči­nů a jejich tvůr­ců, včet­ně dvou čes­kých: Kate­ři­ny Szy­man­skiAli­ce Minar. Dal­ší pochá­ze­jí z Němec­ka, Pol­ska, Maďar­ska a Slo­ven­ska. Kaž­dý rok se v rám­ci Sobot­ní­ho Baza­a­ru sna­ží­me divá­kům nabíd­nout také mini­mál­ně jeden dokon­če­ný pro­jekt, jehož podo­ba krys­ta­li­zo­va­la během fes­ti­va­lu o rok dří­ve. Letos to bude Tre­at­ment of Remem­be­ring sku­pi­ny POCKe­tART, jehož ven­kov­ní ver­zi divá­ci uvidí.

Kam čekáš, že se Baza­ar posu­ne do budoucna?
Pře­kva­pil mě nárůst fes­ti­va­lo­vé­ho pub­li­ka. V roce 2019 jsme zača­li hle­dat pro­sto­ry s vět­ší kapa­ci­tou, abychom napl­ni­li poptáv­ku, navý­ši­li jsme pro­de­je vstu­pe­nek, jenomže pak ude­ři­la pan­de­mie… To nás při­mě­lo zamys­let se nad jiným typem růstu. Jak by se Baza­ar mohl stát pře­hlíd­kou ino­va­tiv­ních per­for­ma­tiv­ních pro­jek­tů z Čes­ké repub­li­ky a z okol­ních zemí, kte­ré vzni­ka­jí v rám­ci dia­lo­gu s men­ší­mi měs­ty nebo zne­vý­hod­ně­ný­mi komu­ni­ta­mi a men­ši­na­mi? V tuto chví­li tepr­ve zkou­má­me, jak by tako­vý posun mohl změ­nit podo­bu fes­ti­va­lu během příš­tích tří až pěti let.

Věří­me, že nás čeka­jí eko­no­mic­ké změ­ny, kte­ré pra­me­ní ve změ­nách kli­ma­tu a ústí prá­vě ve změ­ny eko­no­mic­ké­ho cha­rak­te­ru a kte­ré budou kom­pli­ko­vat život veli­kým sku­pi­nám lidí. Teh­dy už musí­me vědět nejen to, jak s tako­vý­mi komu­ni­ta­mi vést dia­log, ale také, jak jim umož­nit vyjá­d­řit sebe sama.

Mezi­tím se podrob­ně­ji zají­má­me o téma­ta jako migra­ce prá­ce, zbo­ží a ptá­ků, kte­rá bude­me reflek­to­vat v příš­tím roč­ní­ku. Pro rok 2023 jsme se inspi­ro­va­li Devět­si­lem a jejich Baza­rem moder­ní­ho umě­ní z roku 1923 a vznik­ne Baza­ar živé­ho umě­ní. Bude­me zkou­mat, jak může tanec a per­for­man­ce fun­go­vat jako vizu­ál­ní umě­ní napří­klad v pro­sto­rách gale­rií, a naopak.

Pře­klad: Mar­ké­ta Polochová

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.