Macho (35) vs. Tanec Praha (33) No 1: Nádhera pachu – půvab šťáv

autoportrét

Pop je tro­chu pro­vo­ka­ce a taky tro­chu sku­teč­nost, s níž nikdo nepo­hne. Pop je. Pop pře­tr­vá­vá. Na pop se neu­mí­rá, a navíc na pop se umí nala­dit běž­ní inte­lek­tu­á­lo­vé stej­ně jako všich­ni ostat­ní. Pop osvo­bo­zu­je. Osvo­bo­zu­je jako insce­na­ce Gra­ces ital­ské cho­re­o­gra­f­ky Sil­vie Gri­bau­di, kte­rou odstar­to­val Tanec Praha.

Jak se roz­vol­ňu­jí vlád­ní opat­ře­ní v jakési aktu­ál­ní rea­li­tě, tak se v té jinak nor­mál­ní roz­vol­ňu­jí hra­ni­ce jed­not­li­vých forem. S rados­tí sle­du­ji, jak ten­to pozvol­ný pro­ces žánro­vé demo­kra­ti­za­ce reflek­tu­je i Tanec Pra­ha. Ve svém fes­ti­va­lo­vě blo­go­vém výstu­pu vyja­dřu­ji více než spo­ko­je­nost nad tím, že per­for­me­ři (včet­ně Sil­vie Gri­bau­di) jsou záro­veň špič­ko­vý­mi taneč­ní­ky i mimo­řád­ně vtip­ný­mi situ­ač­ní­mi komi­ky. S leh­kos­tí, bez kře­če komen­tu­jí vlast­ní prá­ci i její nej­dů­le­ži­těj­ší nástroj – tělo. Tělo v pro­sto­ru, respek­ti­ve tělo v pro­sto­ru a čase, jak se měni­lo jeho vní­má­ní napříč este­ti­ka­mi. Gra­ces je pásmo líz­nu­té uče­nou paro­dií seces­ní zdob­nos­ti (až kudr­li­nek), v němž se tema­ti­zu­je prázd­no­ta kul­tu těla (sko­ro až s vizu­ál­ní­mi postu­py Leni Rie­fen­sta­h­lo­vé) a kde dochá­zí k napros­to epic­ké­mu zná­sil­ně­ní Johan­na Straus­se mlad­ší­ho (pěk­ně tvr­dě – s leh­kos­tí vlast­ní jí i její dru­ži­ny, abych byl přes­ný) a výsmě­chu té nej­tu­pěj­ší, kon­zer­va­tiv­ní kla­si­ky. S ohrom­ným nad­hle­dem, a hlav­ně navzdo­ry ste­re­o­ty­pům. Někdo by snad mohl namí­tat, že insce­na­ce nic nepro­ble­ma­ti­zu­je a řeče­no jazy­kem klišé „nehla­dí pro­ti srsti“.

Já si nao­pak mys­lím, že Gri­bau­di v Gra­ces boří před­sud­ky a umí to solid­ně „nakou­řit“ kaž­dé­mu, kdo se bere pří­liš váž­ně. Činí napros­to pod­pra­ho­vě, jak to jenom pop umí – na oko odvá­dí pozor­nost od váž­ných témat, ale někde v poza­dí je obna­žu­je. Abych to vztá­hl napří­klad k již zmí­ně­né­mu Johan­nu Straus­so­vi mlad­ší­mu – zatím­co spous­ta lidí radost­ně hopsa­la na val­čí­ko­vých večí­r­cích s poci­tem, že lid­stvo dosáh­lo vrcho­lu, v poza­dí se hnět­ly pod­mín­ky pro vyvo­lá­ní prv­ní svě­to­vé vál­ky. Gri­bau­di tělu neu­bí­rá jeho poli­tic­ký roz­měr. Pou­ze k němu při­stu­pu­je s nad­hle­dem jako deka­dent­ní popstar a nevr­há se na bari­ká­dy s pla­ká­to­vý­mi pra­po­ry, pros­tě jede. Hra­je si a pro­vo­ku­je, tro­chu cynic­ky a tro­chu iro­nic­ky jako klaun, kte­rý si svou hru a pro­vo­ko­vá­ní uží­vá, a to navíc se str­hu­jí­cí svo­bo­do­my­sl­nos­tí a nezá­vis­los­tí. Při­po­meň­me v sou­vis­los­ti s Gra­ces, co v tom­to ohle­du pod­ni­ká Ridi­na Ahme­do­vá a jaký má zásah její pod­cast Sádlo o destig­ma­ti­za­ci těles­ných dis­po­zic na Čes­kém roz­hla­su Wave.

A co více dodat? No snad, že lakmu­sem sku­teč­né kva­li­ty jsou vždy kyse­lé výra­zy naší kon­zer­va­tiv­ní eli­ty, poně­vadž ti pro sexu­ál­ní revo­lu­ci ve skle­ni­ci vody nebu­dou mít pocho­pe­ní. Tak grá­cie Grácie!

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *