Letná v ležérním rozpoložení

Svět­la oko­lo cir­ku­so­vých cha­pi­taux září. Návštěv­ní­ci upa­lu­jí od poklad­ny ke sta­nům, sto­jí ve fron­tách, uží­va­jí si nebý­va­le ležér­ní atmo­sfé­ru a navzdo­ry povin­nos­ti nosit rouš­ky v hoj­ném počtu po před­sta­ve­ních nad­še­ně aplau­du­jí. Letos byla Let­ní Let­ná něja­ká jiná. Pro­vá­ze­lo jí nad­še­ní, kte­ré při­nes­lo uvol­ně­ní covi­do­vých záka­zů. Vše­ho si váží­me tak nějak víc. Uží­vá­me si, že může­me být spo­lu. A tak při­ná­ším jen něko­lik pohle­dů na cir­ku­so­vé zážit­ky letoš­ní­ho roč­ní­ku a cítím tak jako mys­lím ostat­ní — vděčnost…

Síla pří­tom­né­ho oka­mži­ku Johan­ne Hum­blet 
Insce­na­ce Rési­s­te není ani tak o odpo­ru, ale o sply­nu­tí. Se sebou samým, s pro­sto­rem, se svý­mi stra­chy, s momen­tem teď a tady. Johan­ne Hum­blet jde. Hou­pe se. Klou­že. Dělá sto­je na hla­vě. Visí při­tom něko­lik met­rů nad zemí na laně. Celých 45 minut je v pří­tom­ném okamžiku.

V čer­ném kabá­tu visí hla­vou dolů na pro­va­ze a vypa­dá jako neto­pýr. A on v tu chví­li oko­lo oprav­du pro­lét­ne. Nevím, jest­li jsem ho vidě­la jenom já. Čekám, že se jí zamo­tá do dlou­hých vla­sů, pro­to­že je ve výš­ce stej­ně doma jako Johan­ne. Dív­ka se pohy­bu­je, ale její střed těla i mys­li zůstá­vá nehyb­ný a pev­ný. Vla­sy roz­pus­tí a najed­nou je z ní vel­mi žen­ská a divo­ká rebel­ka, přes­to však pev­ná a stabilní.

Zpě­vač­ka Vir­gi­nie Fre­maux ve třpy­ti­vých zla­tých šatech hla­sem roz­re­zo­nu­je ven­kov­ní pro­stor. Zpí­vá do vět­ru, do stro­mů, do duše. Divo­ce a explo­ziv­ně. “Enjoy the pain until the last SHOUT”, zazní z její­ho hrd­la, jako by to bylo hlav­ní sdě­le­ní. Chceš-li žít napl­no, musíš všech­no pro­cí­tit na dřeň. Lep­ší pořád­ně pro­cí­tit bolest, než necí­tit nic.

Cirque Le Roux — Deer In The Head­li­ghts
Deer In The Head­li­ghts — Jelen v záři reflek­to­rů je frá­ze, kte­rá se pou­ží­vá pro ozna­če­ní doslo­va kon­ster­no­va­né­ho jedin­ce. Cirque Le Roux tak pojme­no­val melanž diva­dla, akro­ba­cie a fil­mo­vých pro­střed­ků. a kte­ré se tuto užas­lost sna­ží. Dá se říci, že se jim daří vykouz­lit na tvá­řích divá­ků výra­zy v širo­ce roz­kro­če­né šká­le od úža­su až po leh­ké zdě­še­ní. Cirque Le Roux odka­zu­je k ame­ric­ké fil­mo­vé gro­tes­ce. Rámu­je tak vyprá­vě­ní mla­dé­ho muže — her­ce, kte­rý retrospek­tiv­ně líčí záku­li­sí kon­ce své­ho živo­ta za vel­mi divo­kých okol­nos­tí. Tři sou­ro­zen­ci se setká­va­jí ve starém domě, v budoá­ru s his­to­ric­kým nábyt­kem, s množ­stvím závě­sů, dve­ří, oken a zákou­tí, aby příští­ho dne pocho­va­li svo­ji mat­ku. Odkrý­va­jí se nejen jejich pova­hy, ale hlav­ně pokři­ve­né vztahy.

Sty­li­za­ce posta­vi­ček je dove­de­ná do extré­mu. Poli­cajt – špa­něl­ský typ s při­lé­ha­vou ves­tič­kou vyta­hu­je bou­chač­ku na kaž­dé­ho i ze spán­ku. Jeho sest­ra Bea, baro­vá děva s hys­te­ric­kým hla­sem, se v alko­ho­lo­vém opa­ru věší na kaž­dé­ho, kdo je opač­né­ho pohla­ví. Jeho mlad­ší bra­tr, lovec, jako by oprav­du vybě­hl z džun­gle se cho­vá jako zví­řát­ko. Hod­ně se ječí a všech­no je tak tro­chu pře­hna­ně dra­ma­tic­ké a bláz­ni­vé. Co však insce­na­ci, pozve­dá do jiné polo­hy, jsou akro­ba­tic­ká čís­la. Sal­ta, part­ne­ři­na, zve­dač­ky na koleč­ko­vých brus­lích a dal­ší kous­ky vygra­du­jí do finá­le, u kte­ré­ho mi spadla bra­da. Muži visí­cí vyso­ko nad scé­nou za nohy hla­vou dolů chy­ta­jí a vymrš­ťu­jí žen­ské pro­tějš­ky, aby je násled­ně posí­la­ly dolů dal­ším akro­ba­tům. Neko­neč­ný let, tanec piru­et a při­hrá­vá­ní ve vzdu­chu na těch­to lid­ských hrazdách se dostá­vá do divo­ké dyna­mi­ky, u kte­ré divá­ci nedýchají.

Za mě ško­da, že tuto kva­lit­ní akro­ba­cii zastí­ni­lo ne již tak umě­lec­ky dob­ře zvlád­nu­té divadlo.

Odleh­če­ní Cirque La Com­pag­nie 
Insce­na­ce L’avis bidon je urči­tě jed­na z těch, kte­ré nám na Let­ní Let­né při­nes­li fran­couz­skou „ambi­an­ce“. Na vel­mi jed­no­du­ché scé­ně tvo­ře­né tyčí coby sto­žá­rem a slou­py z obna­že­né­ho leše­ní roze­hrá­vá čtve­ři­ce akro­ba­tů svo­jí odleh­če­nou show.

K akro­ba­tic­kým čís­lům jim sta­čí pros­té pomůc­ky – prk­no jako hou­pač­ka, žeb­řík jako chů­dy a mod­ré plas­to­vé bare­ly, kte­ré roz­to­mi­le pojme­nu­jí jako děti a ty se pak co chví­li „honí“ po jeviš­ti. Muži na nich „slajdu­jí“, rotu­jí, jez­dí na nich ve sto­ji na rukou, nebo se po nich převalují.

Dět­ská ima­gi­na­ce a hra­vost je sou­bo­ru vlast­ní. Udě­lat si legra­ci sami ze sebe nebo i z divá­ků nedě­lá sym­pa­tic­kým artis­tům pro­blém. (A pozor, to, že jsou to akro­ba­té sym­pa­tič­tí by se pro diva­del­ní recen­zi zdá­lo jako pra­chžád­ná kva­li­ta, ale u toho­to žán­ru je opak prav­dou!) Zís­ka­jí si totiž pub­li­kum a jejich stand up humor, jak­ko­li může být banál­ní, nako­nec fun­gu­je. A tak per­for­me­ři v jed­né scé­ně vyda­jí „war­ning“ divá­kům, že nesmí pře­kra­čo­vat hra­ni­ci jeviš­tě. V dal­ší scé­ně dob­ro­vol­ni­ci vyzvou, aby k nim šla na scé­nu… Ejhle…“Koukáme, že jste nás nepo­slou­cha­la,“ smě­jí se per­for­me­ři – komi­ci a ačko­li zpr­vu akro­ba­tic­ký­mi čís­ly spí­še šet­ří, na závěr nás pře­svěd­čí i o tom, že léta­ní vyso­ko je dost baví. Vzá­jem­ně se vymrš­ťu­jí na hou­pač­ce a s rados­tí meta­jí sal­ta a veletoče.

Insce­na­ce L´avis bidon před­sta­vu­je leh­kost a zába­vu, kte­rou oce­ňu­ji u fran­couz­ské­ho nové­ho cir­ku­su. Žád­ná deka­den­ce ani revo­lu­ce se ale neko­ná. Cílem je při­nést dobrou nála­du, kte­rou po před­sta­ve­ní dola­dí fran­couz­ská galet­te a dob­ré víno…

Eliš­ka Pod­zim­ko­vá jako pou­ťo­vá nomád­ka
Posled­ní noc Let­ní Let­né máme lehce deka­dent­ní nála­du. Je tro­chu ješ­tě léto a tro­chu už pod­zim. Víme, že všech­na ta svět­la oko­lo, příští noc sví­tit nebu­dou.
Už se sko­ro vydá­vá­me domů, ale nako­nec nás zlá­ká nomád­ský bar plný ráko­su, kvě­tin a obra­zů. Zní cin­kot skle­ni­ček, smích. 
Jako bychom pro­šli za zrca­dlo a obje­vi­li se někde upro­střed Fili­pín, kde před­ne­dáv­nem ces­to­va­la výtvar­ni­ce a ilu­strá­tor­ka Eliš­ka Pod­zim­ko­vá, kte­rá má tohle na svě­do­mí. Ale mož­ná že se oci­tá­me ješ­tě mno­hem dál v pro­sto­ru naší fantazie.

Ani nevím jak a najed­nou mám na očích brý­le a puš­ku v ruce. Jsme na pou­ťo­vé střel­ni­ci, ve kte­ré nám okos­tý­mo­va­ný prů­vod­ce s cho­cho­la­tou čepi­cí, kusem bůhví­čí srs­tí na hru­di a čer­ný­mi brý­le­mi nabí­jí zbraň. Papí­ro­vé růže pro všech­ny krá­lov­ny noci, svět­ské víly a luna­par­ko­vé divoženky.

Eliš­ka má v sobě diva­del­ní vidě­ní a dět­skou hra­vost. Ve svých pro­jek­tech a výsta­vách, vzpo­mí­nám napří­klad na Malé­ho prin­ce, zařa­zu­je inter­ak­tiv­ní prv­ky, se scé­no­gra­fic­kou doved­nos­tí vykres­lu­je pro­stře­dí a svou ima­gi­na­tiv­nos­tí nás doká­že rych­le vtáh­nout do děje. I tady se jí rela­tiv­ně malý pro­stor plá­tě­né­ho sta­nu poda­ři­lo roze­vřít do jiných dimen­zí a pokud jste si k tomu dali drink od Don Papa Rum, kte­rý celý pro­jekt zašťi­ťo­val, asi už jste se ani nechtě­li z její­ho ost­ro­va vrá­tit zpátky.

Ze závě­su na nás špu­lí pusu Fri­da Kah­lo a já si vyba­vu­ji její větu:

„K čemu potře­bu­ji nohy, pokud mám kří­d­la na létá­ní.“

Fri­da Kahlo

Les Filles du Renard Pâle — Rési­s­te
Kolek­tiv­ní tvor­ba pod režij­ním vede­ním Johan­ne Hum­blet
Spo­lu­prá­ce: Yann Ecauvre
Umě­lec­ká spo­lu­prá­ce: Maxi­me Bour­don
Hud­ba: Deadwo­od
Pro­va­zo­chod­ky­ně: Johan­ne Hum­blet
Zpěv: Vio­let­te Legrand or Lison Maillet
Stage mana­žer: Ste­ve Duprez
Zvuk: Jérémy Manche / or / Mathieu Ryo 
Light Design: David Bau­de­non / or / Clé­ment Bon­nin 
Kos­týmy: Solen­ne Cap­mas
Obuv: Mai­son Clai­r­voy
Kon­struk­ce lana: Sud Side
Pro­duk­ce: Béré­ni­ce Riollet

Cirque La Com­pag­nie — L’Avis Bidon
Hra­jí: Boris Fodel­la, Bap­tis­te Clerc, Zacha­ry Arnaud, Char­lie Mach
Hud­ba: Ala­in Fran­co­eur
Tech­ni­ka: Clé­ment Fodella

Cirque Le Roux – Deer In The Head­li­ghts
Hra­jí: Coli­ne Mazu­rek, Craig Gadd, Konan Lari­vère, Naël Jam­mal
Původ­ní hud­ba: Ale­xan­dra Strélisk
Režie: Loli­ta Cos­tet, Char­lot­te Sali­ou, Gré­go­ry Arse­nal, Phi­lip Rosenberg et Yan­nick Tho­mas
Cho­re­o­gra­fie: Brad Mus­gro­ve
Kos­týmy: Emi­ly L Ocken­fels et Cla­ris­se Bau­di­nière
Light design: Her­ve Dile
Sound design: Jean-Marie Canoville