Světla okolo cirkusových chapitaux září. Návštěvníci upalují od pokladny ke stanům, stojí ve frontách, užívají si nebývale ležérní atmosféru a navzdory povinnosti nosit roušky v hojném počtu po představeních nadšeně aplaudují. Letos byla Letní Letná nějaká jiná. Provázelo jí nadšení, které přineslo uvolnění covidových zákazů. Všeho si vážíme tak nějak víc. Užíváme si, že můžeme být spolu. A tak přináším jen několik pohledů na cirkusové zážitky letošního ročníku a cítím tak jako myslím ostatní — vděčnost…
Síla přítomného okamžiku Johanne Humblet
Inscenace Résiste není ani tak o odporu, ale o splynutí. Se sebou samým, s prostorem, se svými strachy, s momentem teď a tady. Johanne Humblet jde. Houpe se. Klouže. Dělá stoje na hlavě. Visí přitom několik metrů nad zemí na laně. Celých 45 minut je v přítomném okamžiku.
V černém kabátu visí hlavou dolů na provaze a vypadá jako netopýr. A on v tu chvíli okolo opravdu prolétne. Nevím, jestli jsem ho viděla jenom já. Čekám, že se jí zamotá do dlouhých vlasů, protože je ve výšce stejně doma jako Johanne. Dívka se pohybuje, ale její střed těla i mysli zůstává nehybný a pevný. Vlasy rozpustí a najednou je z ní velmi ženská a divoká rebelka, přesto však pevná a stabilní.
Zpěvačka Virginie Fremaux ve třpytivých zlatých šatech hlasem rozrezonuje venkovní prostor. Zpívá do větru, do stromů, do duše. Divoce a explozivně. “Enjoy the pain until the last SHOUT”, zazní z jejího hrdla, jako by to bylo hlavní sdělení. Chceš-li žít naplno, musíš všechno procítit na dřeň. Lepší pořádně procítit bolest, než necítit nic.

Cirque Le Roux — Deer In The Headlights
Deer In The Headlights — Jelen v záři reflektorů je fráze, která se používá pro označení doslova konsternovaného jedince. Cirque Le Roux tak pojmenoval melanž divadla, akrobacie a filmových prostředků. a které se tuto užaslost snaží. Dá se říci, že se jim daří vykouzlit na tvářích diváků výrazy v široce rozkročené škále od úžasu až po lehké zděšení. Cirque Le Roux odkazuje k americké filmové grotesce. Rámuje tak vyprávění mladého muže — herce, který retrospektivně líčí zákulisí konce svého života za velmi divokých okolností. Tři sourozenci se setkávají ve starém domě, v budoáru s historickým nábytkem, s množstvím závěsů, dveří, oken a zákoutí, aby příštího dne pochovali svoji matku. Odkrývají se nejen jejich povahy, ale hlavně pokřivené vztahy.
Stylizace postaviček je dovedená do extrému. Policajt – španělský typ s přiléhavou vestičkou vytahuje bouchačku na každého i ze spánku. Jeho sestra Bea, barová děva s hysterickým hlasem, se v alkoholovém oparu věší na každého, kdo je opačného pohlaví. Jeho mladší bratr, lovec, jako by opravdu vyběhl z džungle se chová jako zvířátko. Hodně se ječí a všechno je tak trochu přehnaně dramatické a bláznivé. Co však inscenaci, pozvedá do jiné polohy, jsou akrobatická čísla. Salta, partneřina, zvedačky na kolečkových bruslích a další kousky vygradují do finále, u kterého mi spadla brada. Muži visící vysoko nad scénou za nohy hlavou dolů chytají a vymršťují ženské protějšky, aby je následně posílaly dolů dalším akrobatům. Nekonečný let, tanec piruet a přihrávání ve vzduchu na těchto lidských hrazdách se dostává do divoké dynamiky, u které diváci nedýchají.
Za mě škoda, že tuto kvalitní akrobacii zastínilo ne již tak umělecky dobře zvládnuté divadlo.

Odlehčení Cirque La Compagnie
Inscenace L’avis bidon je určitě jedna z těch, které nám na Letní Letné přinesli francouzskou „ambiance“. Na velmi jednoduché scéně tvořené tyčí coby stožárem a sloupy z obnaženého lešení rozehrává čtveřice akrobatů svojí odlehčenou show.
K akrobatickým číslům jim stačí prosté pomůcky – prkno jako houpačka, žebřík jako chůdy a modré plastové barely, které roztomile pojmenují jako děti a ty se pak co chvíli „honí“ po jevišti. Muži na nich „slajdují“, rotují, jezdí na nich ve stoji na rukou, nebo se po nich převalují.
Dětská imaginace a hravost je souboru vlastní. Udělat si legraci sami ze sebe nebo i z diváků nedělá sympatickým artistům problém. (A pozor, to, že jsou to akrobaté sympatičtí by se pro divadelní recenzi zdálo jako prachžádná kvalita, ale u tohoto žánru je opak pravdou!) Získají si totiž publikum a jejich stand up humor, jakkoli může být banální, nakonec funguje. A tak performeři v jedné scéně vydají „warning“ divákům, že nesmí překračovat hranici jeviště. V další scéně dobrovolnici vyzvou, aby k nim šla na scénu… Ejhle…“Koukáme, že jste nás neposlouchala,“ smějí se performeři – komici a ačkoli zprvu akrobatickými čísly spíše šetří, na závěr nás přesvědčí i o tom, že létaní vysoko je dost baví. Vzájemně se vymršťují na houpačce a s radostí metají salta a veletoče.
Inscenace L´avis bidon představuje lehkost a zábavu, kterou oceňuji u francouzského nového cirkusu. Žádná dekadence ani revoluce se ale nekoná. Cílem je přinést dobrou náladu, kterou po představení doladí francouzská galette a dobré víno…

Eliška Podzimková jako pouťová nomádka
Poslední noc Letní Letné máme lehce dekadentní náladu. Je trochu ještě léto a trochu už podzim. Víme, že všechna ta světla okolo, příští noc svítit nebudou.
Už se skoro vydáváme domů, ale nakonec nás zláká nomádský bar plný rákosu, květin a obrazů. Zní cinkot skleniček, smích.
Jako bychom prošli za zrcadlo a objevili se někde uprostřed Filipín, kde přednedávnem cestovala výtvarnice a ilustrátorka Eliška Podzimková, která má tohle na svědomí. Ale možná že se ocitáme ještě mnohem dál v prostoru naší fantazie.
Ani nevím jak a najednou mám na očích brýle a pušku v ruce. Jsme na pouťové střelnici, ve které nám okostýmovaný průvodce s chocholatou čepicí, kusem bůhvíčí srstí na hrudi a černými brýlemi nabíjí zbraň. Papírové růže pro všechny královny noci, světské víly a lunaparkové divoženky.
Eliška má v sobě divadelní vidění a dětskou hravost. Ve svých projektech a výstavách, vzpomínám například na Malého prince, zařazuje interaktivní prvky, se scénografickou dovedností vykresluje prostředí a svou imaginativností nás dokáže rychle vtáhnout do děje. I tady se jí relativně malý prostor plátěného stanu podařilo rozevřít do jiných dimenzí a pokud jste si k tomu dali drink od Don Papa Rum, který celý projekt zašťiťoval, asi už jste se ani nechtěli z jejího ostrova vrátit zpátky.
Ze závěsu na nás špulí pusu Frida Kahlo a já si vybavuji její větu:
„K čemu potřebuji nohy, pokud mám křídla na létání.“
Frida Kahlo
Les Filles du Renard Pâle — Résiste
Kolektivní tvorba pod režijním vedením Johanne Humblet
Spolupráce: Yann Ecauvre
Umělecká spolupráce: Maxime Bourdon
Hudba: Deadwood
Provazochodkyně: Johanne Humblet
Zpěv: Violette Legrand or Lison Maillet
Stage manažer: Steve Duprez
Zvuk: Jérémy Manche / or / Mathieu Ryo
Light Design: David Baudenon / or / Clément Bonnin
Kostýmy: Solenne Capmas
Obuv: Maison Clairvoy
Konstrukce lana: Sud Side
Produkce: Bérénice Riollet
Cirque La Compagnie — L’Avis Bidon
Hrají: Boris Fodella, Baptiste Clerc, Zachary Arnaud, Charlie Mach
Hudba: Alain Francoeur
Technika: Clément Fodella
Cirque Le Roux – Deer In The Headlights
Hrají: Coline Mazurek, Craig Gadd, Konan Larivère, Naël Jammal
Původní hudba: Alexandra Strélisk
Režie: Lolita Costet, Charlotte Saliou, Grégory Arsenal, Philip Rosenberg et Yannick Thomas
Choreografie: Brad Musgrove
Kostýmy: Emily L Ockenfels et Clarisse Baudinière
Light design: Herve Dile
Sound design: Jean-Marie Canoville