Cirkus pod taktovkou Krakonoše – Festival Cirk-UFF 2021

Foto: Miloš Šálek

Po jubi­lej­ním desá­tém roč­ní­ku, kte­rý se ale díky koro­na­vi­ro­vé pan­de­mii ode­hrál výji­meč­ně na pod­zim, se letoš­ní mezi­ná­rod­ní fes­ti­val nové­ho cir­ku­su Cirk-UFF navrá­til na tra­dič­ní začá­tek červ­na. Pod­zim­ní bun­dy tak moh­ly opět vystří­dat slu­neč­ní brý­le, stu­de­né drin­ky a uvol­ně­něj­ší let­ní atmo­sfé­ra. Do posled­ní chví­le však neby­lo zce­la jas­né, za jakých okol­nos­tí (a jest­li vůbec) se bude moci fes­ti­val usku­teč­nit. Orga­ni­zá­to­ři se ovšem nene­cha­li nepře­hled­nou situ­a­cí odra­dit a zare­a­go­va­li na ní vel­mi poho­to­vě. Roz­hod­nu­tí akci uspo­řá­dat padlo při­bliž­ně tepr­ve měsíc před jejím samot­ným koná­ním. Za toto odhod­lá­ní pat­ří orga­ni­zá­to­rům vel­ká poklo­na. Na celém fes­ti­va­lo­vém dění totiž nebyl ten­to spěch ani v nejmen­ším znát. Netra­dič­ní bylo jen dra­ma­tur­gic­ké slo­že­ní fes­ti­va­lo­vé­ho pro­gra­mu. Libor Kasík, ředi­tel trut­nov­ské­ho spo­le­čen­ské­ho cen­t­ra UFFO a zakla­da­tel fes­ti­va­lu Cirk-UFF, kaž­do­roč­ně zve do Trut­no­va vel­ké zahra­nič­ní sou­bo­ry z Aus­trá­lie, Fran­cie nebo Kana­dy. Letoš­ní roč­ník vel­ký zahra­nič­ní sou­bor postrá­dal, nicmé­ně ho plně zastou­pi­li jed­not­liv­ci mezi­ná­rod­ních uměl­ců (Thu­la Moon Mar­tin, Mur­mu­yo) a před­sta­vi­te­lé vel­mi pes­t­ré čes­ké novo­cir­ku­so­vé scény. 

Prv­ní novin­kou letoš­ní sezó­ny fes­ti­va­lu Cirk-UFF bylo čes­ko-skot­ské novo­cir­ku­so­vé duo Balan­ce­a­lots (Han­nah Len­noxAleš Hrd­lič­ka). Tito dva čer­ství absol­ven­ti uni­ver­zi­ty Codarts Cir­cus Arts v Rot­ter­da­mu, ve své nové show Link the Click téma­ti­zu­jí střet onli­ne a offli­ne svě­ta. Hlav­ní­mi pro­střed­ky show byly balanc na rukou a klauné­rie (hlav­ní dis­ci­plí­ny Han­nah Len­nox), žong­lo­vá­ní (Ale­še Hrd­lič­ky). Jejich hra­cí stage tvo­řil vari­a­bil­ní vozí­ček, kte­rý se během show pře­sta­vo­val pod­le aktu­ál­ních potřeb. Mož­nos­tí vari­a­cí posky­tl oprav­du mno­ho, což by se dalo říct i o celé show, kte­rá hýři­la mno­ha nápa­dy, či spí­še „kódy“. Bylo jich ovšem tolik a násle­do­va­ly za sebou v tak rych­lém sle­du, že se v nich bylo vel­mi obtíž­né ori­en­to­vat. Pří­kla­dem může být výstup s barev­ný­mi míč­ky. Kaž­dá barva měla svůj tón a na zákla­dě žong­lo­vá­ní se roze­zně­la spe­ci­fic­ká melo­die. Ten­to prin­cip se ale vel­mi rych­le vyčer­pal a dvo­ji­ce pře­šla na dal­ší výstup, aniž by dosta­teč­ně dotáh­la před­cho­zí. Totéž pla­tí o kon­ci, ve kte­rém na mís­to gra­da­ce všech nápa­dů a ener­gie, kte­rou dvo­ji­ce nepo­chyb­ně dis­po­no­va­la, vyzní­val do ztracena.

Zce­la jinou dyna­mi­ku při­nes­la poe­tic­ká per­for­men­ce Fish Eye Eliš­ky Brt­nic­ké. Pre­mi­é­ra se ode­hrá­la v jed­né z opra­ve­ných kobek praž­ské náplav­ky již v zimě v rám­ci fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis za sklem (recen­zi Emy Šlech­to­vé nalez­ne­te ZDE). V Trut­no­vě se per­for­man­ce ode­hrá­va­la vpro­střed kory­ta řeky Úpy na malé po hla­di­ně plo­vou­cí stage, mezi pilí­ři mos­tu upev­ně­né stage. Brt­nic­ká v bílých krát­kých šatech, kou­pa­cí čepi­ci a dlou­hou rou­rou nabíd­la divá­kům vel­mi atrak­tiv­ní podí­va­nou. Za zvu­ků repro­du­ko­va­né hud­by Sta­ni­sla­va Abra­há­ma se trut­nov­ské náplav­ce měni­la v bílé vajíč­ko, z něhož se postup­ně „vyklu­ba­ly“ kon­če­ti­ny, kte­ré ale vzá­pě­tí zde­for­mo­va­la bílou rou­rou. Pomo­cí ní své ruce nata­ho­va­la do dva­krát tako­vé vzdá­le­nos­ti nebo je spo­jo­va­la v jeden celek. Na pome­zí výtvar­né insta­la­ce, tan­ce a site spe­ci­fic per­for­man­ce, Brt­nic­ká pokra­ču­je ve svém umě­lec­kém výzku­mu mož­nos­tí své­ho těla a vybra­né­ho objek­tu. Ten bychom moh­li pozo­ro­vat již od její prv­ní sólo­vé per­for­man­ce Eno­la. K Eno­le mě při­vá­dí napří­klad vel­mi podob­ná scé­na, ve kte­ré si Brt­nic­ká máčí koneč­ky vla­sů v čer­né tuši, aby s nimi násled­ně nama­lo­va­la obraz. Ve Fish Eye si per­for­mer­ka koneč­ky vla­sů máčí v prou­du řeky. V obou pří­pa­dech (v Eno­leFish Eye) se jed­ná o vel­mi sil­né scé­ny. Eliš­ky Brt­nic­ké cir­ku­so­vá dis­ci­plí­na (hrazda) má v prů­bě­hu její­ho umě­lec­ké­ho půso­be­ní mno­ho podob. Neo­me­zu­je se v tvor­bě „jen“ na závěs­nou hrazdu. V per­for­man­ce Opti­con pra­co­va­la se sta­tic­kou hrazdou, v audi­owal­ku Hang Out vyu­ží­va­la „hrazdy“ veřej­né­ho pro­sto­ru (žeb­ří­ky, zábrad­lí, …). Zde sta­tic­ká hrazda vystu­po­va­la pří­mo z řeky neda­le­ko zmí­ně­né plo­vou­cí plat­for­my. Hrazda byla ukot­ve­na v opač­ném smě­ru, než je zvy­kem, tedy k zemi (na dno řeky). Ze bře­hu byla vidět jen její vel­mi malá část ve tva­ru obrá­ce­né hra­na­té závor­ky „ [ „. Zavě­še­ní neby­lo mož­né, v tom­to pří­pa­dě hrazda poslou­ži­la pou­ze k balan­co­vá­ní těs­ně nad hla­di­nou. Tato její kon­ti­nu­ál­ní prá­ce s pro­stře­dím jako inspi­rač­ním zdro­jem a čer­pá­ním témat ze samot­né dis­ci­plí­ny, činí Eliš­ku Brt­nic­kou své­byt­nou a inspi­ra­tiv­ní osob­nos­tí čes­ké novo­cir­ku­so­vé scény.

Dal­ší v Trut­no­vě uve­de­nou novin­kou letoš­ní sezó­ny byla per­for­man­ce Vrá­ny sou­bo­ru Holek­tiv. Vli­vem pan­de­mic­ké situ­a­ce měly Vrá­ny pre­mi­é­ru taneč­ní film a v Trut­no­vě se dočka­ly své stan­dard­ní „offli­ne“ ver­ze. Jed­ná se o zce­la jiný for­mát, než na jaký jsme u Holek­ti­vu zvyklí. Před­ně, zde nevy­stu­pu­jí všech­ny per­for­mer­ky z jejich tria (Eva Sta­rá v per­for­man­ci chy­bí). Dru­hou odliš­nos­tí je cel­ko­vý vizu­ál a obsa­ho­vé sdě­le­ní. Tvor­ba Holek­ti­vu se vyzna­ču­je leh­kou nad­sáz­kou, iro­nií s prv­ky gro­tes­ky. Samy tvůr­ky­ně v ano­ta­ci avi­zu­jí, že Vrá­na­mi zapo­ča­ly novou eta­pu abs­trakt­něj­ší, více expe­ri­men­tál­ní tvor­by. Holek­tiv si při­zval k režij­ní spo­lu­prá­ci Eliš­ku Brt­nic­kou, což je zna­tel­né na kom­pakt­nos­ti tva­ru a vybu­do­va­né atmo­sfé­ře. V čes­kém pro­stře­dí není stá­le posta­va dra­ma­tur­ga ani reži­sé­ra v novo­cir­ku­so­vých pro­jek­tech obvyk­lá. Vra­nám domi­nu­je čer­ná barva. Čer­né jsou jed­no­du­ché kos­týmy, vel­ký objekt v podo­bě tlust­ší čín­ské tyče s otvo­ry na dře­vě­né kolí­ky, čer­ný je věne­ček, kte­rý je zde sym­bo­lem hra­vé­ho dět­ství, vel­ké lás­ky, ale i tra­gic­ké smr­ti. Celou pohy­bo­vou per­for­man­ci dopro­vá­ze­la pohl­cu­jí­cí živá hud­ba a zpěv pře­váž­ně lido­vých pís­ní v podá­ní vio­lon­cel­list­ky Tere­zie Vodič­ka Kova­lo­vé. Pokud je ten­to pro­jekt pře­lo­mem v poe­ti­ce a tvor­bě sou­bo­ru Holek­tiv, máme se na co těšit.

Dal­ší insce­na­cí, kte­ré bych zde chtě­la věno­vat více pro­sto­ru, jsou Voyer­ky sou­bo­ru Cir­kus TeTy. Sou­bor ozna­ču­je nej­no­věj­ší pro­jekt za expe­ri­ment, kte­rý téma­ti­zu­je mateř­ství a s tím sou­vi­se­jí­cí změ­nu běž­né­ho živo­ta a sou­stře­dě­ní. Expe­ri­ment jsem poci­ťo­va­la hlav­ně ve chví­li, kdy se jeviš­tě v jeden moment zapl­ni­lo malý­mi dět­mi a růžo­vý­mi ping­pon­go­vý­mi míč­ky (pod­le tvůr­ců zhru­ba 600). Zma­tek, kte­rý z vte­ři­ny na vte­ři­nu zavlá­dl, nebyl zase tak neob­vyk­lým diva­del­ním úka­zem. Spí­še mě pře­kva­pi­lo, co to udě­la­lo se mnou a mým oko­lím. Divá­ci z prv­ních řad měli ten­den­ci míč­ky, kte­ré pada­ly ze stage, sbí­rat a házet po celou dobu před­sta­ve­ní (i ve chví­lích, kdy to bylo zce­la nevhod­né). Dal­ší roz­ptý­le­ním, kte­ré­mu jsem čás­teč­ně neu­nik­la ani já, byla „záchra­na“ pobí­ha­jí­cích děti. jež v mých očích a mys­li, muse­ly zce­la jis­tě zahu­čet pod podi­um, uklouz­nout po míč­cích nebo se něja­kým jiným ukrut­ným způ­so­bem při­za­bít. Expe­ri­ment na mě tedy prav­dě­po­dob­ně zapů­so­bil doko­na­le. Do teď se nemůžu zba­vit své aso­ci­a­ce – 600 růžo­vých míč­ků – růžo­vé štěs­tí – 600 růžo­vých Ibal­gi­nů. Celek vzni­kal z pohy­bo­vých labo­ra­to­ří pod vede­ním tří cho­re­o­gra­fek z oblas­ti tan­ce, non­ver­bál­ní­ho diva­dla a nové­ho cir­ku­su (Eliš­ka Brt­nic­ká, Céci­le da Cos­taMar­ké­ta Vacov­ská). Nashro­máž­dě­ný mate­ri­ál pak zpra­co­vá­va­la Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá, reži­sér­ka a dra­ma­tur­gy­ně celé­ho pro­jek­tu, kte­rá s deví­ti žena­mi a šes­ti dět­mi nazkou­še­la koneč­ný tvar. Per­fo­man­ce byla plná vtip­ných momen­tů a tema­ti­zo­va­la tou­hu po odpo­čin­ku, strach z chyb a jiné „rados­ti“ mateř­ství, o kte­rých se tak čas­to nemluví.

Jak jsem již nazna­či­la výše, v čes­kém pro­stře­dí není “insti­tu­ce” dra­ma­tur­ga či reži­sé­ra v novo­cir­ku­so­vých pro­jek­tech obvyk­lá. V sezna­mech tvůr­ců je tako­vé „vněj­ší oko“ zastou­pe­no jen (a pokud jest­li) na pozi­ci s názvem super­vi­ze. Těž­ko sou­dit, proč tomu tak je. Mož­ná za tím může být tou­ha uměl­ců po vlast­ní nezá­vis­lé tvor­bě a před­sta­va domi­nant­ní­ho reži­sé­ra či dra­ma­tur­ga, je od spo­lu­prá­ce odra­zu­je. Tako­vý typ spo­lu­prá­ce (domi­nant­ní reži­sér, podro­be­ný umě­lec) není ale nut­ný. Posta­vu dra­ma­tur­ga či reži­sé­ra lze brát i jako dal­ší­ho čle­na tvůr­čí­ho týmu, jehož hlav­ním cílem bude dia­log. Na výsled­ném tva­ru se tato fun­gu­jí­cí spo­lu­prá­ce pode­pí­še vět­ši­nou pozi­tiv­ně. Pozo­ru­jí to divá­ci a, sou­dě pod­le posled­ní­ho roč­ní­ku Cirk-UFF, i samot­ní umělci.

Fes­ti­val Cirk-UFF 2021

Balan­ce­a­lots: Link the Clicks
Per­for­me­ři: Han­nah Len­nox a Aleš Hrdlička
Umě­lec­ký porad­ce: Joris De Jong
Kopro­duk­ce: Cir­cusstad Fes­ti­val Rotterdam
Scé­na: Jan Smrkovský

Eliš­ka Brt­nic­ká: Fish Eye
Kon­cept, per­for­mer: Eliš­ka Brtnická
Sound design, per­for­mer: Sta­ni­slav Abrahám
Light design a tech­ni­ka: Vla­do Vele­ta, Pro­kop Vondruška
Kos­tým­ní spo­lu­prá­ce: Pet­ra Vlachynská
Pro­duk­ce: Eva Roškaňuková
Video trai­ler: Jakub Dušek
Scé­no­gra­fic­ký objekt je pře­vzat z insce­na­ce Nesne­si­tel­ná teku­tost bytí.

Holek­tiv: Vrány
Kon­cept a inter­pre­ta­ce: Andrea Vyky­sa­lá, Karo­lí­na Křížková
Režij­ní spo­lu­prá­ce: Eliš­ka Brtnická
Scé­no­gra­fic­ký objekt: Stu­dio Herr­mann & Coufal
Hud­ba: Tere­zie Vodič­ka Kovalová
Kos­týmy: Micha­e­la Čapková
Svět­lo a zvuk: Niels Doucet
Pro­duk­ce a PR: Andrea Vyky­sa­lá, Sára Pospíšilová
Pro­jekt vzni­kl za pod­po­ry: Minis­ter­stva kul­tu­ry ČR, Magis­trá­tu hl. měs­ta Pra­hy, HAMU, Stát­ní­ho fon­du kul­tu­ry ČR, Cirque­o­nu, Jatka78 a KD Mlejn

Cir­kus Tety: Voyerky
Režie a dra­ma­tur­gie: Mar­ti­na Hajdy­la Lacová
Per­for­mer­ky: Pav­la Rož­níč­ko­vá (a Sára), Kate­ři­na Klu­sá­ko­vá (a Lio­nel), Kate­ři­na Petr­lí­ko­vá (a Dor­ka a Borek), Klá­ra Hajdi­no­vá (a Auro), Jiři­na Joná­ko­vá (a Nela), Vero­ni­ka Smol­ko­vá, Karo­lí­na Kříž­ko­vá, Micha­e­la Sta­rá, Sté­pha­nie Nyo­ta N’Duhirahe
Pohy­bo­vé labo­ra­to­ře: Eliš­ka Brt­nic­ká, Céci­le da Cos­ta, Mar­ké­ta Vacovská
Akro­ba­tic­ká super­vi­ze: Sté­pha­nie Nyo­ta N’Duhirahe
Pro­duk­ce: Jana Ada Kubíč­ko­vá, Pav­la Rožníčková
Hud­ba: Ivo Sedláček

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Kateřina Korychová

Bakalářské studium ukončila na oboru Divadelní věda na FF UK prací Dramaturgie českého nového cirkus – Tvorba Elišky Brtnické v roce 2019. V současné době pokračuje v navazujícím magisterském studiu na katedře Divadelních a filmových studií na FF UP. Praxi získává psaním recenzí a textů pro internetový magazín Taneční aktuality, Cirqueon – centrum pro nový cirkus a Divá báze. V roce 2019 se stala součástí elévského programu Českého rozhlasu a kulturní sekce studentského radia UP AIR.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *