Po jubilejním desátém ročníku, který se ale díky koronavirové pandemii odehrál výjimečně na podzim, se letošní mezinárodní festival nového cirkusu Cirk-UFF navrátil na tradiční začátek června. Podzimní bundy tak mohly opět vystřídat sluneční brýle, studené drinky a uvolněnější letní atmosféra. Do poslední chvíle však nebylo zcela jasné, za jakých okolností (a jestli vůbec) se bude moci festival uskutečnit. Organizátoři se ovšem nenechali nepřehlednou situací odradit a zareagovali na ní velmi pohotově. Rozhodnutí akci uspořádat padlo přibližně teprve měsíc před jejím samotným konáním. Za toto odhodlání patří organizátorům velká poklona. Na celém festivalovém dění totiž nebyl tento spěch ani v nejmenším znát. Netradiční bylo jen dramaturgické složení festivalového programu. Libor Kasík, ředitel trutnovského společenského centra UFFO a zakladatel festivalu Cirk-UFF, každoročně zve do Trutnova velké zahraniční soubory z Austrálie, Francie nebo Kanady. Letošní ročník velký zahraniční soubor postrádal, nicméně ho plně zastoupili jednotlivci mezinárodních umělců (Thula Moon Martin, Murmuyo) a představitelé velmi pestré české novocirkusové scény.
První novinkou letošní sezóny festivalu Cirk-UFF bylo česko-skotské novocirkusové duo Balancealots (Hannah Lennox a Aleš Hrdlička). Tito dva čerství absolventi univerzity Codarts Circus Arts v Rotterdamu, ve své nové show Link the Click tématizují střet online a offline světa. Hlavními prostředky show byly balanc na rukou a klaunérie (hlavní disciplíny Hannah Lennox), žonglování (Aleše Hrdličky). Jejich hrací stage tvořil variabilní vozíček, který se během show přestavoval podle aktuálních potřeb. Možností variací poskytl opravdu mnoho, což by se dalo říct i o celé show, která hýřila mnoha nápady, či spíše „kódy“. Bylo jich ovšem tolik a následovaly za sebou v tak rychlém sledu, že se v nich bylo velmi obtížné orientovat. Příkladem může být výstup s barevnými míčky. Každá barva měla svůj tón a na základě žonglování se rozezněla specifická melodie. Tento princip se ale velmi rychle vyčerpal a dvojice přešla na další výstup, aniž by dostatečně dotáhla předchozí. Totéž platí o konci, ve kterém na místo gradace všech nápadů a energie, kterou dvojice nepochybně disponovala, vyzníval do ztracena.
Zcela jinou dynamiku přinesla poetická performence Fish Eye Elišky Brtnické. Premiéra se odehrála v jedné z opravených kobek pražské náplavky již v zimě v rámci festivalu Cirkopolis za sklem (recenzi Emy Šlechtové naleznete ZDE). V Trutnově se performance odehrávala vprostřed koryta řeky Úpy na malé po hladině plovoucí stage, mezi pilíři mostu upevněné stage. Brtnická v bílých krátkých šatech, koupací čepici a dlouhou rourou nabídla divákům velmi atraktivní podívanou. Za zvuků reprodukované hudby Stanislava Abraháma se trutnovské náplavce měnila v bílé vajíčko, z něhož se postupně „vyklubaly“ končetiny, které ale vzápětí zdeformovala bílou rourou. Pomocí ní své ruce natahovala do dvakrát takové vzdálenosti nebo je spojovala v jeden celek. Na pomezí výtvarné instalace, tance a site specific performance, Brtnická pokračuje ve svém uměleckém výzkumu možností svého těla a vybraného objektu. Ten bychom mohli pozorovat již od její první sólové performance Enola. K Enole mě přivádí například velmi podobná scéna, ve které si Brtnická máčí konečky vlasů v černé tuši, aby s nimi následně namalovala obraz. Ve Fish Eye si performerka konečky vlasů máčí v proudu řeky. V obou případech (v Enole i Fish Eye) se jedná o velmi silné scény. Elišky Brtnické cirkusová disciplína (hrazda) má v průběhu jejího uměleckého působení mnoho podob. Neomezuje se v tvorbě „jen“ na závěsnou hrazdu. V performance Opticon pracovala se statickou hrazdou, v audiowalku Hang Out využívala „hrazdy“ veřejného prostoru (žebříky, zábradlí, …). Zde statická hrazda vystupovala přímo z řeky nedaleko zmíněné plovoucí platformy. Hrazda byla ukotvena v opačném směru, než je zvykem, tedy k zemi (na dno řeky). Ze břehu byla vidět jen její velmi malá část ve tvaru obrácené hranaté závorky „ [ „. Zavěšení nebylo možné, v tomto případě hrazda posloužila pouze k balancování těsně nad hladinou. Tato její kontinuální práce s prostředím jako inspiračním zdrojem a čerpáním témat ze samotné disciplíny, činí Elišku Brtnickou svébytnou a inspirativní osobností české novocirkusové scény.
Další v Trutnově uvedenou novinkou letošní sezóny byla performance Vrány souboru Holektiv. Vlivem pandemické situace měly Vrány premiéru taneční film a v Trutnově se dočkaly své standardní „offline“ verze. Jedná se o zcela jiný formát, než na jaký jsme u Holektivu zvyklí. Předně, zde nevystupují všechny performerky z jejich tria (Eva Stará v performanci chybí). Druhou odlišností je celkový vizuál a obsahové sdělení. Tvorba Holektivu se vyznačuje lehkou nadsázkou, ironií s prvky grotesky. Samy tvůrkyně v anotaci avizují, že Vránami započaly novou etapu abstraktnější, více experimentální tvorby. Holektiv si přizval k režijní spolupráci Elišku Brtnickou, což je znatelné na kompaktnosti tvaru a vybudované atmosféře. V českém prostředí není stále postava dramaturga ani režiséra v novocirkusových projektech obvyklá. Vranám dominuje černá barva. Černé jsou jednoduché kostýmy, velký objekt v podobě tlustší čínské tyče s otvory na dřevěné kolíky, černý je věneček, který je zde symbolem hravého dětství, velké lásky, ale i tragické smrti. Celou pohybovou performanci doprovázela pohlcující živá hudba a zpěv převážně lidových písní v podání violoncellistky Terezie Vodička Kovalové. Pokud je tento projekt přelomem v poetice a tvorbě souboru Holektiv, máme se na co těšit.
Další inscenací, které bych zde chtěla věnovat více prostoru, jsou Voyerky souboru Cirkus TeTy. Soubor označuje nejnovější projekt za experiment, který tématizuje mateřství a s tím související změnu běžného života a soustředění. Experiment jsem pociťovala hlavně ve chvíli, kdy se jeviště v jeden moment zaplnilo malými dětmi a růžovými pingpongovými míčky (podle tvůrců zhruba 600). Zmatek, který z vteřiny na vteřinu zavládl, nebyl zase tak neobvyklým divadelním úkazem. Spíše mě překvapilo, co to udělalo se mnou a mým okolím. Diváci z prvních řad měli tendenci míčky, které padaly ze stage, sbírat a házet po celou dobu představení (i ve chvílích, kdy to bylo zcela nevhodné). Další rozptýlením, kterému jsem částečně neunikla ani já, byla „záchrana“ pobíhajících děti. jež v mých očích a mysli, musely zcela jistě zahučet pod podium, uklouznout po míčcích nebo se nějakým jiným ukrutným způsobem přizabít. Experiment na mě tedy pravděpodobně zapůsobil dokonale. Do teď se nemůžu zbavit své asociace – 600 růžových míčků – růžové štěstí – 600 růžových Ibalginů. Celek vznikal z pohybových laboratoří pod vedením tří choreografek z oblasti tance, nonverbálního divadla a nového cirkusu (Eliška Brtnická, Cécile da Costa a Markéta Vacovská). Nashromážděný materiál pak zpracovávala Martina Hajdyla Lacová, režisérka a dramaturgyně celého projektu, která s devíti ženami a šesti dětmi nazkoušela konečný tvar. Perfomance byla plná vtipných momentů a tematizovala touhu po odpočinku, strach z chyb a jiné „radosti“ mateřství, o kterých se tak často nemluví.
Jak jsem již naznačila výše, v českém prostředí není „instituce” dramaturga či režiséra v novocirkusových projektech obvyklá. V seznamech tvůrců je takové „vnější oko“ zastoupeno jen (a pokud jestli) na pozici s názvem supervize. Těžko soudit, proč tomu tak je. Možná za tím může být touha umělců po vlastní nezávislé tvorbě a představa dominantního režiséra či dramaturga, je od spolupráce odrazuje. Takový typ spolupráce (dominantní režisér, podrobený umělec) není ale nutný. Postavu dramaturga či režiséra lze brát i jako dalšího člena tvůrčího týmu, jehož hlavním cílem bude dialog. Na výsledném tvaru se tato fungující spolupráce podepíše většinou pozitivně. Pozorují to diváci a, soudě podle posledního ročníku Cirk-UFF, i samotní umělci.
Festival Cirk-UFF 2021
Balancealots: Link the Clicks
Performeři: Hannah Lennox a Aleš Hrdlička
Umělecký poradce: Joris De Jong
Koprodukce: Circusstad Festival Rotterdam
Scéna: Jan Smrkovský
Eliška Brtnická: Fish Eye
Koncept, performer: Eliška Brtnická
Sound design, performer: Stanislav Abrahám
Light design a technika: Vlado Veleta, Prokop Vondruška
Kostýmní spolupráce: Petra Vlachynská
Produkce: Eva Roškaňuková
Video trailer: Jakub Dušek
Scénografický objekt je převzat z inscenace Nesnesitelná tekutost bytí.
Holektiv: Vrány
Koncept a interpretace: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková
Režijní spolupráce: Eliška Brtnická
Scénografický objekt: Studio Herrmann & Coufal
Hudba: Terezie Vodička Kovalová
Kostýmy: Michaela Čapková
Světlo a zvuk: Niels Doucet
Produkce a PR: Andrea Vykysalá, Sára Pospíšilová
Projekt vznikl za podpory: Ministerstva kultury ČR, Magistrátu hl. města Prahy, HAMU, Státního fondu kultury ČR, Cirqueonu, Jatka78 a KD Mlejn
Cirkus Tety: Voyerky
Režie a dramaturgie: Martina Hajdyla Lacová
Performerky: Pavla Rožníčková (a Sára), Kateřina Klusáková (a Lionel), Kateřina Petrlíková (a Dorka a Borek), Klára Hajdinová (a Auro), Jiřina Jonáková (a Nela), Veronika Smolková, Karolína Křížková, Michaela Stará, Stéphanie Nyota N’Duhirahe
Pohybové laboratoře: Eliška Brtnická, Cécile da Costa, Markéta Vacovská
Akrobatická supervize: Stéphanie Nyota N’Duhirahe
Produkce: Jana Ada Kubíčková, Pavla Rožníčková
Hudba: Ivo Sedláček