Skoro nikdo už podle mě nevěří tomu, že se prorocká stať Umberta Eca Ur-fascism neslučuje se současností. Slučuje. A to dost. Útlá brožura s překladem úchvatného pojednání o kořenech fašismu jako hnutí, ale není jediné, co si člověk ze stejnojmenné performance odnáší. Skupina performerů v čele s Jakubem Gottwaldem vedená inspiracemi z Ecova textu (a možná vůbec) diváky provádí labyrintem nelehkých rozhodnutí. Kdo se nechal libě znásilnit (tak jako já), přistoupil na pravidla hry — je v průběhu performance UR FASCISM stržený extatickou atmosférou, od základu přebudován a nechá si vytrhnout vnitřnosti, aby se poskládaly zpátky. Úplně jinak.
Kdo zná a má rád panorama libeňské (kulturní) křižovatky Palmovka, tomu jistě neuniknou dravě vznikající obytné i kancelářské komplexy nebo rozestavěný, betonový kolos původně určený pro radnici Prahy 8 (který perfektně využili tvůrci seriálu České televize Zrádci). Kdo se nepoleká sklobetonových bestií a postoupí ještě hlouběji do postindustriální krajiny, vykoukne na něj drobná, do zvláštního plácku včleněná kostička libeňské synagogy.
Dvojice iniciativ Krajinou přílivu. Rohanský ostrov a STK Theater Concept objekt otevřela pro jeden ze vzácných okamžiků – pro UR FASCISM. Na podobných projektech mě vzrušuje ten pocit, s nímž přicházím do více i méně přístupných míst, kde se má cosi, o čem nevím zhola nic a kde se – věru – může odehrát skutečně cokoliv. Málokdy se podobný vzruch nejistoty naplní. A naplní-li se, připadám si potom celý rozdivočelý a mám akutní potřebu, jako při nějakém posvátném záchvatu, tancovat nahý, vyválet se v horkém medu, vzápětí vymáchat v peří a někam odletět. Někam, kam moje vědomí a představivost už v průběhu UR FASCISMu poslali performeři v čele s Jakubem Gottwaldem.
Prvotní seznamování s herním principem probíhá v okolí synagogy, než se vejde do samotného chrámu. Sází se stromky, obchází budova – vše samozřejmě v přísné, totiž vlídné pospolitosti, držíce se za ruce, za přísného, totiž vlídného dohledu přísných, totiž vlídných apoštolů v maskách, kteří diváky nainstalují tam, kde je potřeba. Brány se otevřou, divák vchází, ale míra jeho svobodné vůle se stále tenčí. Tým performerů jednotlivé diváky přeřazuje do dvou sektorů – klíč není úplně jasný. Jediné, co je jasné, že to přísní, totiž vlídní apoštolové myslí dobře. Pro vaše dobro. Ve váš prospěch. Divák se najednou ocitá v prostoru s útulným „židlořadím“, na jednom ze starých sklápěcích sedadel, kde má čas konzumovat skrze vitráže těkání Palmovky a samozřejmě Ecovo pojednání. Při čtení se vše zrychlí, to, jak plynou slova a věty, s jakými Eco ladně obnažuje vášnivost, hrůznost i sebedestruktivní potenciál podobného hnutí jakým byl italský fašismus. Sotva čtenář vydechne úzkostí, kolik paralel se mu s Ecovým textem zjevuje v současnosti, už je vtažen do dalšího dění. Zprvu pomalu. Pak vyhroceně. Ale pořád přísně, totiž vlídně. Sem tam obraz, temné techno, Filip Šebšajevič na podpatcích. Z ničeho nic se rozběhne veselá společenská hra „na sfoukávanou“. Každý obdrží svíčku a má ji sfouknout sousedovi. Jak by to asi dopadlo při desátém kole hry, možná by létaly i zuby, protože třetí začínalo být dost silové. I ti, co se vždy (nebo zprvu) tvářili mírumilovně, procitli a probudili v sobě dlouho spícího lykana. Velkolepé finále poté jednoznačně odhalí, že iniciativa byla vždy na straně performerů. Navíc kdo by z publika chtěl zklamat a nevychutnat si báječnou událost do konce, nezůstat součástí celku a nechat přísné, totiž vlídné apoštoly, aby jej ze synagogy vykázali pro nedostatek kázně. Schopnost z „absolutního mála“ vybudovat „totální mnoho“ se zrcadlí ve výjevu podobném nuceně nasazeným vězňům stavějícím vlastní baráky. Performeři jen tak mimoděk nechají publikum zhotovit až speerovskou akropoli z pruhů koberce a lepenkových tubusů (mohutné pásy látky vrství na vztyčené roury až vnikne jakási stanovitá konstrukce s věží). Apoštolové, či spíše andělé smrti ale místo opouští, vychází ven, aby v rezavém barelu rozdělali monstrózní oheň, pochodeň vítězů. Nechávají vyjukané diváky, aby pochopili, že bez síly a podpůrného svírání sloupů z tubusů se konstrukce zřítí a publikum zavalí. Někteří z diváků zároveň přichází na to, že pokoušet se udržet konstrukci v celku nelze do nekonečna. A proto se začínají postupně trousit ven i oni. Měl jsem to štětí držet středový pilíř a zůstat stát uprostřed místnosti jako poslední a sám. Zřejmě si říkáte, k čemu je vám taková informace dobrá. K tomu, abych si zase položil tu nejdůležitější otázku: „Byla to čest nebo manipulace?“, respektive „Kdo komu projevoval čest, kdo manipuloval a byl manipulován?“
Výhoda celého konceptu je jeho intimita. Tvůrci dají spolu účastnícímu se divákovi do ruky symbolickou, silnou zbraň – pocit, že každý opojný detail, každou slastnou drobnost má v průběhu ve svých rukou jako mikrovůdce v miniříši. Provádí ho fantaskní poutí mezi jednotlivými obrazy, aby na závěr odhalili, že jeho autonomie byla iluzí a zdánlivá svobodná vůle posloužila „jednomu cíli, jedné misi, jedné vizi“. Performance je tedy uhrančivým trenažerem křehkosti, s jakou se z nadšených projevů svobodné vůle stává osobní otroctví či poroba celých národů.
UR FASCISM je zároveň svým druhem z těch projektů, u nichž platí, že site specific není vyprázdněným pojmem a imerze efektním labelem. Splňuje to úplně nejdůležitější – mimo okouzlení geniem loci (občas posílený o postávající hloučky zvědavých existencí s desátým pivem v ruce, případně vykousanými zuby) vypovídá o autentickém vztahu (k místu, ideji, s níž tvůrce souzní anebo naopak) autentickými prostředky.
UR FASCISM
Jakub Gottwald, Aleš Čermák, Filip Šebšajevič, Štěpán Krahulec, Jaro Repka