Vztyčení věže z nejvyšších

Sko­ro nikdo už pod­le mě nevě­ří tomu, že se pro­roc­ká stať Umber­ta Eca Ur-fas­cism neslu­ču­je se sou­čas­nos­tí. Slu­ču­je. A to dost. Útlá bro­žu­ra s pře­kla­dem úchvat­né­ho pojed­ná­ní o koře­nech fašis­mu jako hnu­tí, ale není jedi­né, co si člo­věk ze stej­no­jmen­né per­for­man­ce odná­ší. Sku­pi­na per­for­me­rů v čele s Jaku­bem Got­twal­dem vede­ná inspi­ra­ce­mi z Eco­va tex­tu (a mož­ná vůbec) divá­ky pro­vá­dí laby­rin­tem neleh­kých roz­hod­nu­tí. Kdo se nechal libě zná­sil­nit (tak jako já), při­stou­pil na pra­vi­dla hry — je v prů­bě­hu per­for­man­ce UR FASCISM str­že­ný exta­tic­kou atmo­sfé­rou, od zákla­du pře­bu­do­ván a nechá si vytrh­nout vnitř­nos­ti, aby se posklá­da­ly zpát­ky. Úpl­ně jinak. 

Kdo zná a má rád pano­ra­ma libeň­ské (kul­tur­ní) kři­žo­vat­ky Pal­mov­ka, tomu jis­tě neu­nik­nou dra­vě vzni­ka­jí­cí obyt­né i kan­ce­lář­ské kom­plexy nebo roze­sta­vě­ný, beto­no­vý kolos původ­ně urče­ný pro rad­ni­ci Pra­hy 8 (kte­rý per­fekt­ně vyu­ži­li tvůr­ci seri­á­lu Čes­ké tele­vi­ze Zrád­ci). Kdo se nepo­le­ká sklo­be­to­no­vých bes­tií a postou­pí ješ­tě hlou­bě­ji do postin­dustri­ál­ní kra­ji­ny, vykouk­ne na něj drob­ná, do zvlášt­ní­ho plác­ku včle­ně­ná kos­tič­ka libeň­ské synagogy.

Dvo­ji­ce ini­ci­a­tiv Kra­ji­nou pří­li­vu. Rohan­ský ost­rov a STK The­a­ter Con­cept objekt ote­vře­la pro jeden ze vzác­ných oka­mži­ků – pro UR FASCISM. Na podob­ných pro­jek­tech mě vzru­šu­je ten pocit, s nímž při­chá­zím do více i méně pří­stup­ných míst, kde se má cosi, o čem nevím zho­la nic a kde se – věru – může ode­hrát sku­teč­ně coko­liv. Málo­kdy se podob­ný vzruch nejis­to­ty napl­ní. A napl­ní-li se, při­pa­dám si potom celý roz­di­vo­če­lý a mám akut­ní potře­bu, jako při něja­kém posvát­ném záchva­tu, tan­co­vat nahý, vyvá­let se v hor­kém medu, vzá­pě­tí vymá­chat v peří a někam odle­tět. Někam, kam moje vědo­mí a před­sta­vi­vost už v prů­bě­hu UR FAS­CIS­Mu posla­li per­for­me­ři v čele s Jaku­bem Got­twal­dem.

Prvot­ní sezna­mo­vá­ní s her­ním prin­ci­pem pro­bí­há v oko­lí syna­go­gy, než se vejde do samot­né­ho chrá­mu. Sází se strom­ky, obchá­zí budo­va – vše samo­zřej­mě v přís­né, totiž vlíd­né pospo­li­tos­ti, drží­ce se za ruce, za přís­né­ho, totiž vlíd­né­ho dohle­du přís­ných, totiž vlíd­ných apoš­to­lů v mas­kách, kte­ří divá­ky nain­sta­lu­jí tam, kde je potře­ba. Brá­ny se ote­vřou, divák vchá­zí, ale míra jeho svo­bod­né vůle se stá­le ten­čí. Tým per­for­me­rů jed­not­li­vé divá­ky pře­řa­zu­je do dvou sek­to­rů – klíč není úpl­ně jas­ný. Jedi­né, co je jas­né, že to přís­ní, totiž vlíd­ní apoš­to­lo­vé mys­lí dob­ře. Pro vaše dob­ro. Ve váš pro­spěch. Divák se najed­nou oci­tá v pro­sto­ru s útul­ným „židlo­řa­dím“, na jed­nom ze sta­rých sklá­pě­cích seda­del, kde má čas kon­zu­mo­vat skr­ze vit­rá­že těká­ní Pal­mov­ky a samo­zřej­mě Eco­vo pojed­ná­ní. Při čte­ní se vše zrych­lí, to, jak ply­nou slo­va a věty, s jaký­mi Eco lad­ně obna­žu­je váš­ni­vost, hrůz­nost i sebe­de­struk­tiv­ní poten­ci­ál podob­né­ho hnu­tí jakým byl ital­ský fašis­mus. Sotva čte­nář vydech­ne úzkos­tí, kolik para­lel se mu s Eco­vým tex­tem zje­vu­je v sou­čas­nos­ti, už je vta­žen do dal­ší­ho dění. Zpr­vu poma­lu. Pak vyhro­ce­ně. Ale pořád přís­ně, totiž vlíd­ně. Sem tam obraz, tem­né tech­no, Filip Šeb­ša­je­vič na pod­pat­cích. Z niče­ho nic se roz­běh­ne vese­lá spo­le­čen­ská hra „na sfou­ká­va­nou“. Kaž­dý obdr­ží svíč­ku a má ji sfouk­nout sou­se­do­vi. Jak by to asi dopadlo při desá­tém kole hry, mož­ná by léta­ly i zuby, pro­to­že tře­tí začí­na­lo být dost silo­vé. I ti, co se vždy (nebo zpr­vu) tvá­ři­li míru­mi­lov­ně, pro­cit­li a pro­bu­di­li v sobě dlou­ho spí­cí­ho lyka­na. Vel­ko­le­pé finá­le poté jed­no­znač­ně odha­lí, že ini­ci­a­ti­va byla vždy na stra­ně per­for­me­rů. Navíc kdo by z pub­li­ka chtěl zkla­mat a nevy­chut­nat si báječ­nou udá­lost do kon­ce, nezů­stat sou­čás­tí cel­ku a nechat přís­né, totiž vlíd­né apoš­to­ly, aby jej ze syna­go­gy vyká­za­li pro nedo­sta­tek káz­ně. Schop­nost z „abso­lut­ní­ho mála“ vybu­do­vat „totál­ní mno­ho“ se zrca­dlí ve výje­vu podob­ném nuce­ně nasa­ze­ným věz­ňům sta­vě­jí­cím vlast­ní bará­ky. Per­for­me­ři jen tak mimo­děk necha­jí pub­li­kum zho­to­vit až spee­rov­skou akro­po­li z pru­hů kober­ce a lepen­ko­vých tubu­sů (mohut­né pásy lát­ky vrst­ví na vzty­če­né rou­ry až vnik­ne jaká­si sta­no­vi­tá kon­struk­ce s věží). Apoš­to­lo­vé, či spí­še andě­lé smr­ti ale mís­to opouš­tí, vychá­zí ven, aby v reza­vém bare­lu roz­dě­la­li mon­stróz­ní oheň, pocho­deň vítězů. Nechá­va­jí vyjuka­né divá­ky, aby pocho­pi­li, že bez síly a pod­půr­né­ho sví­rá­ní slou­pů z tubu­sů se kon­struk­ce zří­tí a pub­li­kum zava­lí. Někte­ří z divá­ků záro­veň při­chá­zí na to, že pokou­šet se udr­žet kon­struk­ci v cel­ku nelze do neko­neč­na. A pro­to se začí­na­jí postup­ně trou­sit ven i oni. Měl jsem to ště­tí držet stře­do­vý pilíř a zůstat stát upro­střed míst­nos­ti jako posled­ní a sám. Zřej­mě si říká­te, k čemu je vám tako­vá infor­ma­ce dob­rá. K tomu, abych si zase polo­žil tu nej­dů­le­ži­těj­ší otáz­ku: „Byla to čest nebo mani­pu­la­ce?“, respek­ti­ve „Kdo komu pro­je­vo­val čest, kdo mani­pu­lo­val a byl mani­pu­lo­ván?“

Výho­da celé­ho kon­cep­tu je jeho inti­mi­ta. Tvůr­ci dají spo­lu účast­ní­cí­mu se divá­ko­vi do ruky sym­bo­lic­kou, sil­nou zbraň – pocit, že kaž­dý opoj­ný detail, kaž­dou slast­nou drob­nost má v prů­bě­hu ve svých rukou jako mik­ro­vůd­ce v mini­ří­ši. Pro­vá­dí ho fan­task­ní pou­tí mezi jed­not­li­vý­mi obra­zy, aby na závěr odha­li­li, že jeho auto­no­mie byla ilu­zí a zdán­li­vá svo­bod­ná vůle poslou­ži­la „jed­no­mu cíli, jed­né misi, jed­né vizi“. Per­for­man­ce je tedy uhran­či­vým tre­na­že­rem křeh­kos­ti, s jakou se z nad­še­ných pro­je­vů svo­bod­né vůle stá­vá osob­ní otroc­tví či poro­ba celých národů.

UR FASCISM je záro­veň svým dru­hem z těch pro­jek­tů, u nichž pla­tí, že site spe­ci­fic není vyprázd­ně­ným pojmem a imer­ze efekt­ním labe­lem. Spl­ňu­je to úpl­ně nej­dů­le­ži­těj­ší – mimo okouz­le­ní geni­em loci (občas posí­le­ný o postá­va­jí­cí hlouč­ky zvě­da­vých exis­ten­cí s desá­tým pivem v ruce, pří­pad­ně vykou­sa­ný­mi zuby) vypo­ví­dá o auten­tic­kém vzta­hu (k mís­tu, ide­ji, s níž tvůr­ce souzní ane­bo nao­pak) auten­tic­ký­mi prostředky.

UR FASCISM
Jakub Got­twald, Aleš Čer­mák, Filip Šeb­ša­je­vič, Ště­pán Kra­hu­lec, Jaro Repka