Veronika vs. coroBazaar 2020 no. 2

foto: archiv festivalu Bazaar

Žena a schop­nost roz­ho­do­vat o vlast­ním osu­du: „Pro­sím Tě už něco dělej. Polep­ši se. Inspi­ruj se. Tady se podí­vej, jak se to dělá.“

Ale jak to mám udě­lat už mi nikdo neřekne. 

Těch pár vět je jen zlo­mek všech „uži­teč­ných rad“, jež jsem ve svém věku na adre­su vlast­ní dosa­vad­ní bezdět­nos­ti sly­še­la. Nao­pak jen málo z nich zazně­lo na téma – co to zna­me­ná být ženou v 21. sto­le­tí, mít zdán­li­vě všech­ny mož­nos­ti svě­ta (také dělat všech­na roz­hod­nu­tí svě­ta), mít na zádech odpo­věd­nost za vyu­ži­tí těch­to mož­nos­tí, své­ho vzdě­lá­ní a před­po­kla­dů. Být schop­na pře­vzít otě­že vlast­ní eko­no­mic­ké i dušev­ní sta­bi­li­ty – koneč­ně mít ten správ­ný pocit, že je čas mít dítě a dát mu to nej­lep­ší, co dokážu.

Buď stá­le krás­ná, ener­gic­ká, pozi­tiv­ní, vyrov­na­ná, vtip­ná, vzdě­la­ná, měj dobrou prá­ci, záro­veň dělej to, co tě baví, vydě­lá­vej pení­ze, měj ved­le sebe part­ne­ra, kte­rý je při nejmen­ším stej­ně doko­na­lý jako ty – sdí­lej­te poli­tic­ké posto­je – zploď­te tak 2–3 děti a všich­ni žij­te bla­ze až do kon­ce dnů. Tlak, čas, pení­ze, věk. Strach. Do jaké míry je tenhle námět na uto­pic­ký román jen mou před­sta­vou, do jaké míry mi ho vnu­cu­je spo­leč­nost, poli­ti­ka, eko­no­mi­ka, rodina?

Pol­ská insce­na­ce Pure Gold Is Sle­e­ping Out Of Me tema­ti­zu­je poli­ti­ku repro­duk­ce, ide­ál mateř­ství, kon­t­ro­lu nad lid­ským tělem i mnoh­dy neslu­či­tel­nou kom­bi­na­ci mateř­ství a umě­lec­ké prá­ce. Tro­ji­ce per­for­me­rek (Rena­ta Pio­t­rowska-Auffret, Aleksan­d­ra OsowiczKaro­li­na Kra­czkowska) při­ná­ší na jeviš­tě poci­ty a svě­dec­tví mno­ha žen, jichž se úlo­ha ženy-mat­ky osob­ně dotý­ká. Spo­leč­ně odkrý­va­jí roz­dí­ly ve vní­má­ní mateř­ství. Ne kaž­dá žena vyhle­dá­vá ten správ­ný moment, kdy mít dítě, ne kaž­dá žena v této mož­nos­ti nachá­zí smy­sl živo­ta. Někdo nao­pak svou hod­no­tu měří skr­ze schop­nost děti mít, jiná sku­pi­na musí pře­kro­čit zákon, aby je sku­teč­ně měla (opo­mí­je­ná a baga­te­li­zo­va­ná otáz­ka adop­ce dětí homose­xu­ál­ní­mi páry, alter­na­ti­vy repro­duk­ce jejich vlast­ních potom­ků nebo (mini­mál­ně v čes­kém kon­tex­tu) povin­nost ste­ri­li­za­ce trans žen a trans mužů při jejich fyzic­ké trans­for­ma­ci) a nemé­ně v prá­vu se pohy­bu­jí ženy uva­žu­jí­cí na tím, je-li vůbec smys­lu­pl­né při­vá­dět nové děti na naším cho­vá­ním sou­stav­ně zatě­žo­va­nou a devas­to­va­nou planetu.

Insce­na­ce do vel­ké míry pra­cu­je s ver­ba­li­za­cí myš­le­nek, pohyb pak sta­ví do opo­zi­ce k těm­to posto­jům a pro­žit­kům (např. v momen­tě, kdy se ode­hrá­vá scé­na umě­lé­ho oplod­ně­ní a jejích hrdin­ka při ní paří na „hříš­ný“ ever­gre­en The Time Of My Life). Vyu­ží­vá prin­ci­pů poly­fo­nie, kon­tras­tů týka­jí­cích se žen­ských tužeb, vin, pochyb­nos­tí i emo­cí. Nepo­sky­tu­je odpo­vě­di ani se nepo­kou­ší téma zobec­ňo­vat, vyslo­vu­je pou­ze to, co zůstá­vá čas­to ukry­to pod krus­tou kari­é­ry, cynis­mu, alko­ho­lu či jiných regu­lá­to­rů cit­li­vos­ti i vní­ma­vos­ti a tím je obrov­ská zra­ni­tel­nost, křeh­kost nejen lid­ské­ho těla, ale i duše.

Při­ro­ze­nou vlast­nos­tí člo­vě­ka je nepo­ci­ťo­vat vel­kou vášeň pro něco, o čem toho moc neví. Skr­ze vyprá­vě­ní osob­ních pří­bě­hů ale lze tuto vlast­nost postup­ně porá­žet. Vta­hu­jí, činí nás empa­tič­těj­ší­mi, a schop­něj­ší­mi (i ochot­ný­mi) pře­dá­vat pří­běhy dál. Per­for­mer­ky se sta­ly médi­em těch, kte­ré otě­hot­ně­ly ve dva­ce­ti bez jedi­né­ho pro­blé­mu, přes stu­dent­ky bez eko­no­mic­ké­ho zajiš­tě­ní smě­řu­jí­cí k potra­tu až po zra­lé ženy, jež jsou schop­ny strá­vit roky živo­ta a utra­tit nema­lý obnos peněz za poku­sy o umě­lé oplod­ně­ní – snad aby si moh­ly při­pa­dat navzdo­ry jejich úspěš­né kari­é­ře koneč­ně úpl­né (a pro spo­leč­nost důle­ži­té), a pře­sta­ly cítit vinu za své domně­lé selhání.

Sobot­ní stre­am Baza­a­ru se pro mě stal vel­kým dílem náho­dy dru­hem mani­fes­tu pro­ti aktu­ál­ní­mu roz­hod­nu­tí pol­ské­ho ústav­ní­ho sou­du. Ten ome­zu­je prá­va pol­ských žen na legál­ní pře­ru­še­ní těho­ten­ství. Neboť prá­vo mít děti je z mé per­spek­ti­vy stej­ně důle­ži­té jako prá­vo děti nemít. Prá­vo úzce sou­vi­se­jí­cí s otáz­kou, kte­rou si Rena­ta kladla při tvor­bě – jak jsou naše poci­ty ohled­ně chtění/nechtění mít dítě kon­t­ro­lo­vá­ny a ome­zo­vá­ny sys­té­mem, v němž žije­me? A jak tato kon­t­ro­la ovliv­ňu­je pozi­ci a prá­ci fre­e­lan­ce­rek a jejich eko­no­mic­ké zázemí?

Pol­ský soud schvá­lil zákon, zaka­zu­jí­cí interrup­ci s výjim­kou pří­pa­dů, v nichž žena otě­hot­ní po zná­sil­ně­ní, inces­tu nebo pokud by vývoj plo­du měl pří­mo ohro­zit mat­ku na živo­tě. Výjim­ky nepři­pouš­tí dokon­ce ani v momen­tě, kdy je u dítě­te dia­gnos­ti­ko­vá­na vro­ze­ná vada a argu­men­tu­je ústav­ně daným prá­vem jedin­ce na život. Za všech­ny ostat­ní para­dox­ně vyře­šil odvě­kou vědec­kou i filo­zo­fic­kou otáz­ku, kdy se ze shlu­ku buněk/plodu stá­vá člo­věk a určil tak na mno­ho let dopře­du, jak bude vypa­dat život žen-matek, jejich dětí i jejich rodin. Nemluvě o tom, že radě­ji při­pus­tí pří­tom­nost pato­lo­gic­kých jevů ve spo­leč­nos­ti než svo­bod­né roz­ho­do­vá­ní žen o jejich těle.

Démon zkost­na­tě­lé­ho sys­té­mu, v němž žije­me se nad posta­ve­ním žen sná­ší a sná­šet bude. Občas se při­stih­nu u toho, jak auto­ma­tic­ky při­jí­mám „oblí­be­ný“ čes­ký postoj ke kom­pli­ko­va­něj­ším otáz­kám a (nejen v hla­vě) si říkám, že něco NEJDE. Situ­a­ce žen, kte­ré se roz­hod­ly živit umě­ním (či jiným huma­nit­ně ori­en­to­va­ným obo­rem) je jiná, o tom není pochyb. Čas­to je jim dává­no za úkol slou­čit ve svém živo­tě neslu­či­tel­né – být mat­kou, posky­to­vat sta­bi­li­tu, vydě­lat dosta­tek peněz a záro­veň být nezá­vis­lou uměl­ky­ní. Ale kdy­by to nešlo, teď bych tu nese­dě­la a nepsa­la o důka­zu, že je to možné.

Baza­ar letos svou for­mou ani obsa­hem není tra­dič­ním taneč­ním a pohy­bo­vým fes­ti­va­lem, nepí­ši totiž tolik o tan­ci, ale o jádru jeho sdě­le­ní. Sta­la se z něj (nejen moje) výzva psát, pře­kra­čo­vat hra­ni­ce toho, co můžu a co ne, věno­vat se spo­le­čen­ským otáz­kám, kte­ré jsou momen­tál­ně prud­ce hoř­la­vé a Baza­ar se uka­zu­je více než jin­dy jako svo­bod­ná plat­for­ma, kde se o jejich haše­ní může­me svo­bod­ně pokoušet.

Pure Gold Is Sle­e­ping Out Of Me
Idea, cho­re­o­gra­fie: Rena­ta Piotrowska-Auffret
Inter­pre­ta­ce a tex­ty: Rena­ta Pio­t­rowska-Auffret a hosté
Spo­lu­prá­ce: Karo­li­na Kra­czkowska, Aleksan­d­ra Osowicz
Dra­ma­tur­gie: Boja­na Bauer, Rena­ta Piotrowska-Auffret
Dra­ma­tur­gic­ká kon­zul­ta­ce: Mag­da­le­na Ptasznik
Edi­ta­ce tex­tů: Michał Kurkowski
Svět­la: Moni­ka Krześniak
Vizu­ál­ní design: Aleksan­d­ra Osowicz
Hud­ba: Camille Saint-Saens, Ferenc Liszt, Bill Med­ley and Jen­ni­fer War­nes, The Kurws
Rea­li­za­ce: Fun­da­cja Bur­dąg, Cen­t­rum w Ruchu
Kopro­duk­ce: MAAT Festival
Pro­du­cent: Karo­li­na Wycisk

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.