Každý festival, který proběhl v postcovidovém létě, provází specifické nadšení. Jak řeklaředitelka Marie Kinsky při zahájení: „Byl to stres – test“. Divák s radostí překousne nasazenou roušku v interiéru a dezinfikování rukou, hlavně, že se něco děje. Pak už jsou to jen momenty, kterých zrovna KoresponDance nabízí mnoho: od poznávání krás žďárského zámku, přes pocit sounáležitosti, procítění tance a jeho možností, projekce tanečních filmů (tzv. dance for camera), až po moderování Ondřeje Cihláře s mobilním reproduktorem, díky kterému může glosovat kdykoliv a kdekoliv.
1. Enola (Eliška Brtnická)
Pokora Elišky Brtnické mi ve světě artistů chybí. Náročná a řemeslně propracovaná čísla na hrazdě mají své divadelní opodstatnění. Jejich řazení je tak plynulé, že nikoho ani nenapadne výskat jako v cirkuse po každém složitějším prvku. S jemností japonských origami, volností tahů kaligrafického štětce a drsných osudech měst Nagasaki a Hirošima, se rozpouští v hypnotizujícím pohybu těla. Brtnická hledá způsoby, jak se skrze hrazdu vyjádřit, jak využít její možnosti. Od země až po vrchol nosné konstrukce dokáže překvapovat stále novými kreacemi. Jako kdyby ji skládání papírových jestřábů na začátku uvedlo do jemného soustředění, které až do konce neopadne.
2. Pli (Viktor Černický)
Sólo Viktora Černického pro mě soustředěně zpracovává skutečnost, že dokonalost neexistuje. S precizností podobné Ohadu Naharinovi (asociace spojená se židlemi, které se asi v kontextu tanečního divadla nelze vyhnout) a s potřebnou mírou autismu, přeskupuje Černický stoličky, rovná je a klade na sebe. Rovnoměrnosti a pravidelnosti však nedosahuje – jedna vždycky přebývá. Veškerý rytmus určuje neúnavné podupávání nebo skřípot bílých tenisek na baletizolu. Babylonská věž ze židlí, která je projevem osobního vítězství člověka nad vyšším principem, má v inscenaci stejný význam, jako ta biblická. Čistý tvar, plný důvtipu, je tak minimalisticky chytrý, že se nedosažitelné dokonalosti téměř blíží.
3. Karneval zvířat (Barbora Látalová a kolektiv)
Tanečnice, choreografka a pedagožka Barbora Látalová otevírá pomyslné dveře do podivuhodné říše existujících i fantaskních zvířat. Stvoření z různých biotopů (hlína, voda, kamení, vítr) ožívají nejen díky atmosférickým projekcím, hudbě a tanci, ale především díky imaginaci dětí, které jsou do konceptu aktivně vtaženy a jeviště sdílí spolu s performerkami. Pracují s nimi skrze kontaktní improvizaci, vedou je k vlastnímu osobitému projevu, a nakonec s nimi i secvičí krátké vystoupení. Všechno ale vzniká organicky a bez nátlaku. Právě schopnost kreativně pracovat s dětmi, s animalitou fyzického projevu a důraz na spontánní podněty dětského diváka, který má prostor se projevit naplno, jsou okouzlující.
Poznámka autorky: Tři je málo!