Tektonika litoměřických desek

Tem­no­tu, byť tře­ba nee­xis­tu­je ve fyzic­ké for­mě nebo sku­pen­ství, je mož­né cítit na míle dale­ko, pro­to­že je zavr­ta­ná pod povr­chem země i v duších lidí. Sna­ha zachy­tit její esen­ci poté spo­ju­je rudol­fín­ské alchy­mis­ty s okult­ní­mi mysti­ky nacis­tic­ké­ho reži­mu. Dráž­dí i ústec­ký kolek­tiv KULT. Všem jde při­tom o totéž – dotknout se latent­ní­ho obsi­di­á­nu, leti­té­ho i nedáv­né­ho zla. Někdo k tomu potře­bu­je kři­vu­le a obě­ti, KUL­Tu pomá­há reno­vo­va­ný autobus.

Pro­lu­ky v čase, víry tem­né ener­gie — vábe­ní, kte­rá vysly­še­lo jak Thu­le, spo­le­čen­stvo spi­ri­tis­tů a nad­šen­ců okul­tis­mu, tak KULT, ústec­ký kul­tur­ní spo­lek. Zatím­co jitro kou­zel­ní­ků osví­ti­lo nacis­tic­ké ezo­te­ri­ky a ti se čer­nou magií sna­ži­li nasto­lit ráj tisí­ci­le­té říše, pro­to­že „slí­bi­li Herr Hit­le­ro­vi zázrak“ (citu­ji Raspu­ti­na Kar­la Rode­na ve fil­mo­vé adap­ta­ci Mig­no­lo­va komik­su Hell­boy, kde se to i nesmr­tel­ný­mi kul­tis­ty z Thu­le jenom hem­ži­lo), tak ústeč­tí se ote­vře­ně vyja­dřu­jí ke vzta­hu ke kra­ji, z něhož pochá­zí a skr­ze jeho dlou­ho­do­bé pro­blémy pojme­no­vá­va­jí pro­blémy sou­čas­nos­ti (dodejme, že se nachá­zí­me v mís­tě, kde si nikdo nemohl být na dlou­ho jis­tý vlast­ní iden­ti­tou – při­hlá­sil-li se k něja­ké (pří­pad­ně ji odmí­tl), vzá­pě­tí se obje­vi­la, tře­ba i dost para­dox­ní pří­le­ži­tost, aby roz­hod­nu­tí pře­hod­no­til a pří­sluš­nost daro­val nově pří­cho­zí­mu reži­mu). Lhos­tej­ný KUL­Tu není ani stav míst­ní­ho život­ní­ho pro­stře­dí. Důraz dáva­jí na neo­pa­ko­va­tel­nou, mnoh­dy netu­še­nou krá­su pano­ra­ma­tic­kých výhle­dů do kra­ji­ny i nero­man­ti­zu­jí­cí před­sta­vu živo­ta v po kop­cích roze­se­tých městy­sech. Napří­klad v site-spe­ci­fic pro­jek­tu Kre­denc se v postar­ší vla­ko­vé soupra­vě stej­né­ho jmé­na  pro­je­la část tzv. Švest­ko­vé dráhy (o to sympto­ma­tič­těj­ší, že jmé­no daly želez­ni­ci Něm­ci pěs­to­va­né švest­ko­vé sady, kte­ré Češi sťa­li v jakési „tisí­ci­le­té“ odve­tě) vedou­cí čás­tí Čes­ké­ho stře­do­ho­ří. Vlak má opro­ti auto­bu­su pod­stat­nou nevý­ho­du (ač je to důvod, proč ho šotou­ši tolik milu­jí) – musí respek­to­vat tra­jek­to­rii kole­jiš­tě. Auto­bus v dal­ším z jejich pro­jek­tů — Ber­mud­ském Δ nabí­zí o něco jis­kři­věj­ší dob­ro­druž­ství, pro­to­že ho kolej­ni­ce nebrz­dí a tako­vá Karo­sa se může v urči­tých oka­mži­cích cho­vat jako tank, resp. řidič Karo­sy jako veli­tel tan­ko­vé osád­ky. Měk­ký prů­jezd vrás­či­tým teré­nem neči­ní auto­bu­su vět­ší potí­že, stej­ně jako pře­ko­ná­vá­ní výš­ko­vých nepo­mě­rů růz­ných typů vozov­ky, kte­ré by vozu základ­ní tří­dy roz­se­ka­ly pod­vo­zek. Ze štěr­ku na škvá­ru a klid­ně do pekla. 

Tam, kde ces­to­vá­ní vla­kem pla­tí za roman­ti­ku (při­po­meň­me, že se v Kre­den­ci téma­ti­zo­va­la sta­řec­ká lás­ka „nej­vět­ší­ho z roman­ti­ků Goethe­ho“), zhmo­t­ňu­je ces­to­vá­ní auto­bu­sem ty nej­straš­li­věj­ší kono­ta­ce orga­ni­zo­va­ných zájez­dů ze začát­ku deva­de­sá­tých let, tedy z doby, kdy se utvá­ře­ly ste­re­o­ty­py o Češích jako náro­du šus­ťá­ko­vé­ho nevku­su. Navo­dit dobo­vou atmo­sfé­ru nepro­fe­si­o­nál­ní­ho pro­stře­dí a pří­stu­pu ces­tov­ní kan­ce­lá­ře Sudet­ský sen, jehož výle­tu se účast­ní­ci Ber­mud­ské­ho Δ stá­va­jí sou­čás­tí, pomá­há už leták plný gra­fic­kých pro­hřeš­ků a tis­ko­vých chyb – od pou­ži­tí něko­li­ka nesou­ro­dých písem záro­veň, chy­bě­jí­cích zna­ků (mís­to pís­men s háč­kem čtve­re­ček) po abso­lut­ně nevhod­ně zvo­le­nou sytou barev­nost. Typic­kým inven­tá­řem podob­né výpra­vy byl také prů­vod­ce, zde bod­rý Míra (Cti­rad Götz) a jeho aser­tiv­ní asi­s­tent­ka Van­da (Ani­ta Krau­so­vá). Výpra­va se zpr­vu jeví jako doce­la běž­ný výlet mezi (ale­spoň pro mě) nezná­mé a nád­her­né výhle­dy. Vše se začne pováž­li­vě měnit nástu­pem Maj­ka (Jakub Got­twald), kte­rý svou pří­tom­nos­tí před­zna­me­ná­vá pří­tom­nost jakých­si časo­prosto­ro­vých ano­má­lií a vor­texů tem­né ener­gie. Tvůr­ci opět vychá­zí z chyt­ré­ho mixu zna­los­ti míst­ní his­to­rie i pověr a spe­ci­fic­ké­ho žán­ru – ten­to­krát sci-fi. Kaž­dé foto­ge­nic­ké, ale pře­de­vším démo­nic­ké mís­to, kam se s auto­bu­sem při­je­de, v sobě ukrý­vá atmo­sfé­ru nekli­du, jakousi neroz­luš­ti­tel­nou záha­du, s níž v rám­ci fik­ce pracují. 

Vše je spo­je­no s momen­tem pře­kva­pe­ní uvá­dět (a tím pádem pro­zra­dit) jaké­ko­liv díl­čí detai­ly jako názvy loka­cí, kde auto­bus zasta­vu­je, by bylo pro­ti logi­ce dob­ro­druž­ství. Navíc je sku­teč­ně na kaž­dém, zda pří­běh s epic­kým závě­rem při­jme. Buď bed­li­vě naslou­chá jako Van­da nebo si uží­vá kra­ji­nu po svém a “jakési vor­texy” mu nic neří­ka­jí. Ško­da jen občas­né pří­liš­né doslov­nos­ti v někte­rých insce­no­va­ných situ­a­cích, kdy se diva­del­ní efek­ty pře­tlá­čí s geni­em loci (napří­klad rvač­ka v hos­po­dě na taju­pl­ném mís­tě — sku­pi­na se ser­ve do krve, ale atmo­sfé­ru nej­ví­ce sytí sice vystra­še­ná, ale vel­mi sub­til­ně zakom­po­no­va­ná posta­va Ani­ty Krau­so­ví). Nepla­tí to však v ple­né­ro­vých obra­zech (napří­klad výjev u roz­hled­ny) a týmu se také skvě­le poda­ři­lo vyba­lan­co­vat dění v závě­reč­né loka­ci, kde se duch mís­ta pro­tnul s show a týmo­vým kon­cep­tem v ohrom­né zje­ve­ní.  Ber­mud­ský Δ nemu­sí nut­ně zna­me­nat spoj­ni­ci tří kót, ale feno­mén v němž se čas od času může­te ztra­tit. Tak jako v Sude­tech. Člo­věk se ztra­tí ve sple­ti ser­pen­týn, osad (někdy až samot), his­to­ric­kých sou­vis­los­tí, nená­vis­ti i boles­ti. A tako­vé té drs­né krásy.

Ber­mud­ský Δ
Režie: Filip Nuc­kolls
Scé­nář: Vla­di­mír Fan­ta
Námět: Hon­za Kvas­nič­ka
Scé­no­gra­fie: Iva­na Zocho­vá
Kos­týmy: Jan C. Löbl
Obsa­ze­ní: Cti­rad Götz, Jakub Got­twald, Ani­ta Krau­so­vá, Adam Men­sdor­ff-Pouilly, Daniel Horeč­ný, Jakub Urban, Hele­na Urban, Šimon Dohná­lek
Řidič auto­bu­su: Zde­něk Pej­ša
Tech­nic­ká pod­po­ra: Jiří Ple­tá­nek
Pro­duk­ce: Len­ka Havel­ko­vá, Hon­za Kvas­nič­ka, Petr Bureš
Ilu­stra­ce: Jin­dřich Janí­ček
Gra­fic­ké zpra­co­vá­ní: Lukáš Franz
Zvlášt­ní podě­ko­vá­ní: Zde­na Bulá­ko­vá, Blan­ka Kono­po­vá, Petr Karlíček