O ZRANĚNÉ DUŠI V (NE?)LIDSKÉM TĚLE

Rač­te vstou­pit do svě­ta kuri­o­zit a zvlášt­nos­tí. Téměř si sáh­ne­te na slo­ní­ho muže, hadí ženu či siam­ská dvoj­ča­ta.  Čeka­jí vás oprav­do­vá kouz­la a čáry kou­zel­ní­ků. Uvi­dí­te, co jste ješ­tě nevi­dě­li, zpí­va­jí­cí hla­vu, oživlou pan­nu a jiné rari­ty. Pení­ze za vstu­pen­ku se vypla­tí, z Panop­ti­ka Len­ky Vág­ne­ro­vé bude­te totiž odchá­zet s husí kůží.

Nová insce­na­ce Len­ky Vág­ne­ro­vé se nese v atmo­sfé­ře bizar­ní, mystic­ké, pohád­ko­vé i tem­né. Je inspi­ro­vá­na svě­tem vymře­lé­ho cir­ku­so­vé­ho dru­hu – panop­ti­ky. Zmín­ky o nich může­me najít už v 16. sto­le­tí. Svůj vrchol pak zaži­la v 19. sto­le­tí zejmé­na v Ang­lii a USA. Lidé, kte­ří se naro­di­li s těles­nou ano­má­lií dnes bychom řek­li – han­di­ca­po­va­ní – se v nich stá­va­li objek­tem sen­za­ce chti­vé­ho pub­li­ka. Panop­ti­ka se při­po­jo­va­la k cir­ku­sům a láka­la zástu­py na stvo­ře­ní a lid­ská mon­stra, kte­ré měla kro­mě posti­že­ní hlav­ně zra­ně­nou duši. A to je to, co cho­re­o­gra­f­ku zají­má. Zve divá­ka na mystic­kou deka­dent­ní, vel­mi vizu­ál­ně kom­pakt­ní fre­ak show, nad kte­rou se vzná­ší kou­zel­ný diva­del­ní prach něče­ho sta­ro­dáv­né­ho a kou­zel­né­ho. A ačko­li by se dalo hrát jen na vizu­ál­ní a tema­tic­kou při­taž­li­vost, v pří­pa­dě této talen­to­va­né cho­re­o­gra­f­ky se tak nesta­ne. Dotý­ká se totiž dneška, víc než se na prv­ní pohled zdá. Jak se k lidem jiným, cho­vá naše spo­leč­nost dnes? Oprav­du už posmě­váč­kov­ství, sen­za­cechti­vost, šika­na a voye­u­ris­mus vymře­li nebo jsou aktu­ál­něj­ší, než kdy dřív a jen oblék­li nená­pad­něj­ší kabát?

Len­ka Vág­ne­ro­vá se opět obklo­pi­la svý­mi pro­vě­ře­ný­mi spo­lu­tvůr­ci, se kte­rý­mi jí to skvě­le fun­gu­je. Umě­lec­ké­mu týmu se poda­ři­lo vytvo­řit vizu­ál­ně, hudeb­ně i dra­ma­tur­gic­ky vel­mi kom­pakt­ní tvar. Horo­ro­vé kos­týmy a mas­ky při­pra­vil Jakub Kopec­ký a Simo­na Rybá­ko­vá. Scé­na je jed­no­du­chá, tvo­ří ji závěs s nápi­sem FANTASTIC, kte­rý by mohl být štět­cem napsa­ný na jed­né ze sta­rých cir­ku­so­vých marin­go­tek stej­ně tak by to moh­lo být graf­fi­ti z něja­ké stě­ny z pod­cho­du praž­ské­ho met­ra. A pak už jen tma­vě rudá opo­na – nestár­nou­cí sym­bol diva­del­ních prken, na kte­rá si v tomhle kuri­oz­ním vari­e­té hra­jí. Kos­týmy jako by prá­vě někdo vytá­hl ze sta­ré cir­ku­so­vé truh­ly, při­tom jim ale tu a tam při­dal tem­ný šmrnc odně­kud z noč­ních barů oble­če­ní lidí pohy­bu­jí­cích se na hra­ně společnosti.

Mra­zi­vá je pří­mo do srd­ce vibru­jí­cí hud­ba Iva­na Ache­ra (mimo jiné spo­lu­pra­co­val s Len­kou Vág­ne­ro­vou na Jezd­cích, Lešan­ských jes­lič­kách, ale může­te napří­klad znát i jeho prá­ci na ope­ře Ster­ne­nhoch).

Za opo­nou z rudé­ho same­tu se stří­da­jí čís­la podiv­ných postav. Oživlá pan­na v podá­ní úspěš­né taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ky urban sty­lů Zuza­ny Zizoe Vese­lé má sice dív­čí šateč­ky a vla­sy sple­te­né do copu, ale přes celou hla­vu také prů­svit­nou mas­ku ze záclo­ny s vyříz­nu­tý­mi otvo­ry pro oči, kte­rá odka­zu­je spíš k sado maso obleč­kům. Otvor pro ústa je obkres­le­ný zuba­tou čer­nou lin­kou, kte­rá jí dodá­vá děsi­vý výraz mrt­vo­ly ze záhro­bí. Její robo­tic­ký tanec, schop­nost rozfá­zo­vat seka­ným hou­se­o­vým pohy­bem kaž­dič­kou část těla, je bra­vur­ní. Co se sta­ne z člo­vě­ka, když svou duši upo­za­dí tak, aby se stal pou­hým automatem?

Stej­ně jako je Zuza­na Vese­lá jed­nič­kou ve svém taneč­ním sty­lu, tak jedi­neč­ná je také Andrea Opav­ská v con­tem­po­ra­ry. Za ta léta spo­lu­prá­ce s Len­kou Vág­ne­ro­vou doko­na­le pro­rost­la s jejím taneč­ním slov­ní­kem a při­tom neztra­ti­la nic ze své oso­bi­tos­ti. Doká­že být prud­ká, až agre­siv­ní, ská­če jako zví­ře, pak se ale její tělo uvol­ní jak had­ry a nechá sebou vlá­čet a smý­kat. Její výraz je diva­del­ní a tem­no­tou jezi­nek či divých žen je nasák­lá až na vnitř­nos­ti — tako­vou ji zná­me napří­klad z La Loby. Ve zla­tých šatech a blon­ďa­té tro­chu neu­če­sa­né paru­ce půso­bí jako vyži­lá cir­kusač­ka. V siam­ských dvoj­ča­tech v tan­de­mu s Moni­kou Část­ko­vou se pak obje­vu­je v čer­ných vik­to­ri­án­ských šatech z 18. sto­le­tí a dojme v part­ner­ském due­tu s vysně­ným milen­cem, po tom, co se snad jen ve snu od sest­ry oddě­lí. Bohu­žel ale srd­ce mají jenom jed­no. To se nedá roz­dě­lit. Ač by se o to koli­krát poku­sit chtěla.

Sen o tom být „nor­mál­ní“ se vzná­ší nad vět­ši­nou postav. Bohu­žel však na něj vždyc­ky spad­ne těž­ká opo­na jako deka. Bum. Čís­lo skon­či­lo. A tak se slo­ní muž, kte­rý je tu jen skru­má­ží látek, fáčů a vycpá­vek, bez tvá­ře a tudíž iden­ti­ty, pro­bí­rá fot­ka­mi ve svém kufří­ků. Vzpo­mín­ka­mi na lás­ku (tan­čí ji Andrea Opav­ská), kte­rá snad nikdy nee­xis­to­va­la. Je to jen chi­mé­ra, sen o snu, pro­to­že jedi­né, co mu ješ­tě zbý­vá, je snít.

A kdo jako demiurg ovlá­dá osu­dy těch­to smut­ných postav? Prin­ci­pál. Ten, kte­rý v huňa­tém koži­chu a tma­vým líče­ním repre­zen­tu­je ztě­les­ně­né zlo – moci­pá­na, kte­rý nelid­sky ovlá­dá lid­ské osu­dy za jedi­ným úče­lem – za úče­lem zis­ku. Dal­ší téma, kte­ré se v sou­čas­né spo­leč­nos­ti zno­vu a zno­vu plí­ži­vě vra­cí. Michal Heri­ban svou roli ztvár­ňu­je doko­na­le. S škle­bí­cím se výsměš­ným pohle­dem a kou­zel­nou hůl­čič­kou pro­dá­vá laci­né tri­ky ved­le člo­vě­ka s poli­to­vá­ní­hod­ným údě­lem. Díky jeho osu­du však insce­na­ce v závě­ru při­ná­ší nadě­ji. Kon­čí totiž až pohád­ko­vým moti­vem, kdy se všech­ny posta­vy smlu­ví a díky kou­zel­né hůl­ce se z usur­pá­to­ra sta­ne směš­ně vype­li­cha­né kuře.

Praž­ský divák má zase jed­nou mož­nost vidět dílo, na kte­ré neza­po­me­ne. Je hoř­ké stej­ně tak jako opoj­né. Nene­chá vás vydech­nout. A zaba­ví i toho, kdo by se chtěl chy­tit jen jeho cir­ku­so­vé dra­ma­tur­gic­ké lin­ky. Kou­zel­nic­ké tri­ky si neza­da­jí s těmi běž­ně v cir­ku­sech pou­ží­va­ný­mi a vět­ši­nou je posou­va­jí o level výš. Ve kte­rém cir­ku­su by zpí­va­jí­cí hla­vu odzpí­va­la oprav­do­vá oper­ní pěv­ky­ně (Van­da Šípo­vá, kte­rá také hrá­la v již zmi­ňo­va­ném Ster­ne­nho­cho­vi). Za mě vznik­la ve svém žán­ru dal­ší udá­lost sezóny.

Panop­ti­kum
Měst­ská diva­dla praž­ská
Cho­re­o­gra­fie: Len­ka Vág­ne­ro­vá
Scé­no­gra­fie: Jakub Kopec­ký
Kos­týmy: Simo­na Rybá­ko­vá
Dra­ma­turg ilu­zí: Jiří Marek

Účin­ku­jí: Andrea Opav­ská, Moni­ka Část­ko­vá, Van­da Šípo­vá, Zuza­na Vese­lá, Micha­e­la Kadl­čí­ko­vá, Patrik Čer­mák, Michal Heri­ban, Filip Martinský