Račte vstoupit do světa kuriozit a zvláštností. Téměř si sáhnete na sloního muže, hadí ženu či siamská dvojčata. Čekají vás opravdová kouzla a čáry kouzelníků. Uvidíte, co jste ještě neviděli, zpívající hlavu, oživlou pannu a jiné rarity. Peníze za vstupenku se vyplatí, z Panoptika Lenky Vágnerové budete totiž odcházet s husí kůží.
Nová inscenace Lenky Vágnerové se nese v atmosféře bizarní, mystické, pohádkové i temné. Je inspirována světem vymřelého cirkusového druhu – panoptiky. Zmínky o nich můžeme najít už v 16. století. Svůj vrchol pak zažila v 19. století zejména v Anglii a USA. Lidé, kteří se narodili s tělesnou anomálií dnes bychom řekli – handicapovaní – se v nich stávali objektem senzace chtivého publika. Panoptika se připojovala k cirkusům a lákala zástupy na stvoření a lidská monstra, které měla kromě postižení hlavně zraněnou duši. A to je to, co choreografku zajímá. Zve diváka na mystickou dekadentní, velmi vizuálně kompaktní freak show, nad kterou se vznáší kouzelný divadelní prach něčeho starodávného a kouzelného. A ačkoli by se dalo hrát jen na vizuální a tematickou přitažlivost, v případě této talentované choreografky se tak nestane. Dotýká se totiž dneška, víc než se na první pohled zdá. Jak se k lidem jiným, chová naše společnost dnes? Opravdu už posměváčkovství, senzacechtivost, šikana a voyeurismus vymřeli nebo jsou aktuálnější, než kdy dřív a jen oblékli nenápadnější kabát?
Lenka Vágnerová se opět obklopila svými prověřenými spolutvůrci, se kterými jí to skvěle funguje. Uměleckému týmu se podařilo vytvořit vizuálně, hudebně i dramaturgicky velmi kompaktní tvar. Hororové kostýmy a masky připravil Jakub Kopecký a Simona Rybáková. Scéna je jednoduchá, tvoří ji závěs s nápisem FANTASTIC, který by mohl být štětcem napsaný na jedné ze starých cirkusových maringotek stejně tak by to mohlo být graffiti z nějaké stěny z podchodu pražského metra. A pak už jen tmavě rudá opona – nestárnoucí symbol divadelních prken, na která si v tomhle kuriozním varieté hrají. Kostýmy jako by právě někdo vytáhl ze staré cirkusové truhly, přitom jim ale tu a tam přidal temný šmrnc odněkud z nočních barů oblečení lidí pohybujících se na hraně společnosti.
Mrazivá je přímo do srdce vibrující hudba Ivana Achera (mimo jiné spolupracoval s Lenkou Vágnerovou na Jezdcích, Lešanských jesličkách, ale můžete například znát i jeho práci na opeře Sternenhoch).
Za oponou z rudého sametu se střídají čísla podivných postav. Oživlá panna v podání úspěšné tanečnice a choreografky urban stylů Zuzany Zizoe Veselé má sice dívčí šatečky a vlasy spletené do copu, ale přes celou hlavu také průsvitnou masku ze záclony s vyříznutými otvory pro oči, která odkazuje spíš k sado maso oblečkům. Otvor pro ústa je obkreslený zubatou černou linkou, která jí dodává děsivý výraz mrtvoly ze záhrobí. Její robotický tanec, schopnost rozfázovat sekaným houseovým pohybem každičkou část těla, je bravurní. Co se stane z člověka, když svou duši upozadí tak, aby se stal pouhým automatem?
Stejně jako je Zuzana Veselá jedničkou ve svém tanečním stylu, tak jedinečná je také Andrea Opavská v contemporary. Za ta léta spolupráce s Lenkou Vágnerovou dokonale prorostla s jejím tanečním slovníkem a přitom neztratila nic ze své osobitosti. Dokáže být prudká, až agresivní, skáče jako zvíře, pak se ale její tělo uvolní jak hadry a nechá sebou vláčet a smýkat. Její výraz je divadelní a temnotou jezinek či divých žen je nasáklá až na vnitřnosti — takovou ji známe například z La Loby. Ve zlatých šatech a blonďaté trochu neučesané paruce působí jako vyžilá cirkusačka. V siamských dvojčatech v tandemu s Monikou Částkovou se pak objevuje v černých viktoriánských šatech z 18. století a dojme v partnerském duetu s vysněným milencem, po tom, co se snad jen ve snu od sestry oddělí. Bohužel ale srdce mají jenom jedno. To se nedá rozdělit. Ač by se o to kolikrát pokusit chtěla.
Sen o tom být „normální“ se vznáší nad většinou postav. Bohužel však na něj vždycky spadne těžká opona jako deka. Bum. Číslo skončilo. A tak se sloní muž, který je tu jen skrumáží látek, fáčů a vycpávek, bez tváře a tudíž identity, probírá fotkami ve svém kufříků. Vzpomínkami na lásku (tančí ji Andrea Opavská), která snad nikdy neexistovala. Je to jen chiméra, sen o snu, protože jediné, co mu ještě zbývá, je snít.
A kdo jako demiurg ovládá osudy těchto smutných postav? Principál. Ten, který v huňatém kožichu a tmavým líčením reprezentuje ztělesněné zlo – mocipána, který nelidsky ovládá lidské osudy za jediným účelem – za účelem zisku. Další téma, které se v současné společnosti znovu a znovu plíživě vrací. Michal Heriban svou roli ztvárňuje dokonale. S šklebícím se výsměšným pohledem a kouzelnou hůlčičkou prodává laciné triky vedle člověka s politováníhodným údělem. Díky jeho osudu však inscenace v závěru přináší naději. Končí totiž až pohádkovým motivem, kdy se všechny postavy smluví a díky kouzelné hůlce se z usurpátora stane směšně vypelichané kuře.
Pražský divák má zase jednou možnost vidět dílo, na které nezapomene. Je hořké stejně tak jako opojné. Nenechá vás vydechnout. A zabaví i toho, kdo by se chtěl chytit jen jeho cirkusové dramaturgické linky. Kouzelnické triky si nezadají s těmi běžně v cirkusech používanými a většinou je posouvají o level výš. Ve kterém cirkusu by zpívající hlavu odzpívala opravdová operní pěvkyně (Vanda Šípová, která také hrála v již zmiňovaném Sternenhochovi). Za mě vznikla ve svém žánru další událost sezóny.
Panoptikum
Městská divadla pražská
Choreografie: Lenka Vágnerová
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Simona Rybáková
Dramaturg iluzí: Jiří Marek
Účinkují: Andrea Opavská, Monika Částková, Vanda Šípová, Zuzana Veselá, Michaela Kadlčíková, Patrik Čermák, Michal Heriban, Filip Martinský