Cirkopolis – Bytový cirkus i zrzavý muž na podstavci

Sed­mý roč­ník mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu nové­ho cir­ku­su Cir­ko­po­lis pořá­da­ným Cirque­o­nem – cen­t­rem pro nový cir­kus a Palá­cem Akro­po­lis, je za námi. Divá­ci moh­li v sed­mi fes­ti­va­lo­vých dnech shléd­nout před­sta­ve­ní od pěti zahra­nič­ních sou­bo­rů a dvě domá­cí pro­duk­ce. Pořa­da­te­lé navíc v dopro­vod­ném pro­gra­mu fes­ti­va­lu nabíd­li tři worksho­py (čín­ské tyče, žong­lo­vá­ní a akro­ba­cie) vede­né zahra­nič­ní­mi hosty. 

Letoš­ní roč­ník fes­ti­va­lu zahá­ji­la neob­vyk­lá, byto­vá cir­ku­so­vá insce­na­ce Se Pren­dre. Duo kanad­ských akro­ba­tů Clau­del Dou­cet a Coo­pe­ra Lee Smi­the téma­ti­zo­va­li part­ner­ství Nabíd­li divá­kům intim­ní vhled do jed­not­li­vých fází milost­né­ho vzta­hu. Vše začí­ná v jed­nom z Vino­hrad­ských bytů. Při­bliž­ně pat­náct divá­ků se vydá­vá na ces­tu za intim­ní zpo­vě­dí a stá­va­jí se tak tichý­mi svěd­ky kaž­do­den­ních radost­ných i tíži­vých momen­tů. Od prv­ní chví­le, prv­ních banál­ních otá­zek („Jakou máš rád bar­vu?“; „Umíš pla­vat?“; „Máš sou­ro­zen­ce?“), kte­ré jeden z dvo­ji­ce vyslo­vo­val mnoh­dy v krko­lom­ných akro­ba­tic­kých pozi­cích, si divá­ky dvo­ji­ce zís­ka­la svou zdán­li­vou oby­čej­nos­tí. Postup­ně akro­ba­té divá­ky pro­ved­li celým bytem, při­čemž v kaž­dém z poko­jů odkrý­va­li dal­ší zákou­tí jejich vzta­hu. Tvůr­ci vytvo­ři­li intim­ní atmo­sfé­ru, mini­ma­li­za­cí byto­vé­ho vyba­ve­ní (krom něko­li­ka židlí, kuchyň­ské­ho sto­lu, poste­le a pár kvě­tin, byl byt prázd­ný) a syro­vým osvět­le­ním, vět­ši­nou z jed­no­ho reflek­to­ru.  Dyna­mic­ký závěr jen zavr­šil nevy­hnu­tel­né smě­řo­vá­ní insce­na­ce. Z bytu pře­sy­ce­né­ho emo­ce­mi bylo potře­ba vyjít ven do deš­ti­vé noč­ní uli­ce a vydechnout.

Zce­la jinou atmo­sfé­ru a styl vnes­la na fes­ti­val insce­na­ce Hui­tiè­me Jour / Osmý den fran­couz­ské sku­pi­ny akro­ba­tů a žong­lé­rů LA MOB À SISYPHE. Tro­ji­ce tvůr­ců, kte­ří vze­šli z cir­ku­so­vé ško­ly Le Lido v Tou­lou­se, si pohrá­va­li s divác­kým oče­ká­vá­ním, pozor­nos­tí a trpě­li­vos­tí. Na jeviš­ti Palá­ce Akro­po­lis pře­nes­li obý­va­cí míst­nost a před­síň bytu, sdí­le­nou tře­mi muži. Po zdlou­ha­vém úvo­du (kte­rý ale prav­dě­po­dob­ně pat­ří do absurd­ní­ho bez­ča­sí pří­bě­hu), byla divá­kům odha­le­na taj­ná mís­ta (v útro­bách kvě­ti­ny, či ve skry­tu ušá­ku), kte­rá jsou ostat­ním spo­lubyd­lí­cím skry­ta. Krom této výcho­zí situ­a­ce, roze­hrá­la tro­ji­ce pomo­cí non­ver­bál­ních pro­střed­ku s prv­ky pozem­ní akro­ba­cie a žong­lo­vá­ní, sérii absurd­ních situ­a­cí (hrne­ček s kávou a neu­stá­le pada­jí­cí lžič­kou, háze­ní s vyšrou­bo­va­nou žárov­kou) kte­ré postup­ně smě­řo­va­ly k nechtě­né demo­li­ci bytu a tím i jejich sil a vzta­hů. Krom zmí­ně­ných akcí, bylo před­sta­ve­ní plné čeká­ní a ticha. V hla­vě mi nej­ví­ce utkvěl obraz tří per­for­me­rů, kte­ří sedí na kolem malé­ho stol­ku a čeka­jí. Divá­ci sedí napro­ti nim a čeka­jí na sebe­men­ší pohyb, kte­rý ale dlou­ho nepři­chá­zí. Vra­cí mne to k názvu insce­na­ce „Osmý den“. Sed­mý den Bůh odpo­čí­val… a co bylo ten osmý? Nic…

Ve tře­tí fes­ti­va­lo­vé insce­na­ci s názvem STATIC se pub­li­ku pře­sta­vil nizo­zem­ský umě­lec, s pseu­do­ny­mem Mon­ki (vlast­ním jmé­nem Ben­ja­min Kui­tenbrou­wer). V insce­na­ci nepra­cu­je s kla­sic­kým kukát­ko­vým hle­diš­těm, ale divá­ky usa­zu­je do dvou ele­va­cí napro­ti sobě a s obě­ma stra­na­mi čas­to inter­a­gu­je. Ve vnitř­ním pro­sto­ru si per­for­mer při­pra­vil dvě čín­ské tyče (jeho hlav­ní dis­ci­plí­nu), gra­mo­fon s des­ka­mi, sta­ré tele­viz­ní obra­zov­ky a Game boy. Hra se sta­ro­mód­ní­mi tech­no­lo­gi­e­mi tvo­ři­la pri­már­ní rámec insce­na­ce – vzpo­mín­ky na dětství/dospívání. Sym­pa­tic­ký a usmě­va­vý umě­lec, ve kte­rém neby­lo těž­ké vidět roš­ťác­ké­ho puber­ťá­ka, divá­ky vrá­til v čase do dob dospí­vá­ní. Se zápa­lem malé­ho klu­ka podě­lil o zásad­ní momen­ty jeho dne, napří­klad, jak pře­ko­nat těž­ký level hry Super Mario na Game boy. Hru si Mon­ki nej­pr­ve zahrál a vzá­pě­tí tuto „ská­kač­ku“ pře­ve­dl na scé­nu. Se svou akro­ba­tic­kou mršt­nos­tí byl scho­pen pře­ko­vá­vat ima­gi­nár­ní her­ní pří­ko­py, pře­ska­ko­vat pří­še­ry a sbí­rat bonu­so­vé body. Insce­na­ce vrcho­lí scé­nou škol­ní­ho ple­su (tanec s vysně­nou spo­lu­žač­kou na dis­ko­té­ce), obsa­ho­val i pes­trou hudeb­ní strán­ku. Mon­ki se v prů­bě­hu celé insce­na­ce uchy­lo­val k elek­tric­ké kyta­ře a mik­ro­fo­nu a prů­běž­ně si nahrá­val hudeb­ní pod­kres. Vel­mi pří­jem­né fes­ti­va­lo­vé před­sta­ve­ní skon­či­lo (nebo se spí­še pře­kle­nu­lo) do přá­tel­ské­ho pose­ze­ní s Game boyem a roz­lé­va­nou Fantou.

Vel­mi oče­ká­va­nou udá­los­tí se pro pub­li­kum fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis sta­la insce­na­ce Ale­xan­de­ra Van­tour­nhou­ta Red Haired Man. Van­tour­nhout se na fes­ti­val vrá­til po úspěš­né insce­na­ci ANECKXANDER, kte­rou spo­lu s dra­ma­tur­gy­ní Bau­ke Lie­vens vytvo­ři­li jako výstup dlou­ho­do­bé­ho výzku­mu hra­nic cir­ku­su a pro­por­cí per­for­me­ro­va těla. Hlav­ním inspi­rač­ním zdro­jem insce­na­ce Red Haired Man byla tvor­ba rus­ké­ho surre­a­lis­tic­ké­ho spi­so­va­te­le Davii­la Charm­se. Van­tour­nhout spo­lu s dal­ší­mi tře­mi inter­pre­ty pře­ne­sl na jeviš­tě absurd­no, ryt­mus a vtip Char­me­so­vých tex­tů. Na bílé scé­ně, s čer­no­bí­lý­mi kos­týmy a skrom­ný­mi rekvi­zi­ta­mi (pár židle­mi, vel­kým sto­lem, jed­nou kra­bi­cí a vel­kým kusem lát­ky), vytvo­ři­li půso­bi­vou podí­va­nou. Insce­ná­to­ři díla na pome­zí tan­ce, cir­ku­su a diva­dla, klad­li důraz na ryt­mus, patr­ný nejen v pohy­bo­vých a mlu­ve­ných čás­tech, ale i v cel­ko­vé gra­da­ci insce­na­ce. Zrza­vý muž sto­jí na oslav­ném pod­stav­ci a je po slov­ním zpo­chyb­ně­ní vysvle­čen, dekon­stru­o­ván a z pod­stav­ce padá. Dal­ším sil­ným moti­vem insce­na­ce je repe­ti­ce. Na počát­ku jas­ná pohy­bo­vá struk­tu­ra je při repe­ti­ci divá­kem roz­lo­že­na na čás­ti a opět sklá­dá­na v nové per­spek­ti­vě. Neče­ka­ný magic­ký výstup si na závěr pohrál s divá­ko­vou pozor­nos­tí a oče­ká­vá­ním, kte­ré bylo napl­ňo­vá­no a v dal­ší chví­li oka­mži­tě boře­no. Per­for­ma­ři vysta­vě­li „doko­na­lý“ trik se zmi­ze­ním oso­by na scé­ně, kte­rá se ale hned poté necha­la spat­řit a celá ilu­ze se zbo­ři­la. Tím­to vrstve­ním a vari­a­ce­mi zmí­ně­ných scén, vytvo­ři­li tvůr­ci mno­ho komic­kých momen­tů, kte­ré byly svou bez­pro­střed­nos­tí pub­li­kem vře­le přijaty.

Posled­ním zahra­nič­ním hos­tem byl, i ten­to­krát fes­ti­va­lo­vé­mu pub­li­ku zná­mý, sou­bor Com­pag­nie Ea Eo, kte­rý na Cir­ko­po­li vystou­pil již v roce 2016 s insce­na­cí All the Fun. Na letoš­ní roč­ník při­je­li s pro­jek­tem How to wel­co­me the Ali­ens, ukáz­ce uví­ta­cí cere­mo­nie pro mimo­zem­skou civi­li­za­ci. Divá­ci při vstu­pu do sálu dostá­va­jí od tvůr­ců uví­ta­cí drink (šam­paň­ské nebo limo­ná­du) a ukáz­ka cere­mo­nie začí­ná. Nut­no podotknout, že tato insce­na­ce, od těch před­cho­zích, zce­la vybo­ču­je este­ti­kou scé­no­gra­fie. Jeviš­tě je plné barev­ných balon­ků, bli­ka­jí­cích barev­ných neo­no­vých svě­tel. Scé­nu dopl­ňu­jí křikla­vé kos­týmy pas­te­lo­vých barev s fli­t­ry. Insce­ná­to­ři vychá­ze­jí z jas­né­ho kon­cep­tu – vytvo­řit mate­ri­ál pro mimo­zem­skou civi­li­za­ci, ze kte­ré­ho vyč­te, jak moc je pro lid­stvo důle­ži­té žong­lo­vá­ní. Insce­na­ce tedy před­sta­vo­va­la jaký­si prů­řez neob­vyk­lý­mi žong­lér­ský­mi tech­ni­ka­mi a tri­ky. Jed­not­li­vá čís­la byla zazna­me­ná­na na video kaze­tu a část pás­ky byla vlo­že­na, spo­lu s žong­lér­ský­mi míč­ky a dal­ší­mi mate­ri­á­ly, do uza­ví­ra­tel­né skle­ni­ce. V rám­ci osvě­žu­jí­cí­ho závě­ru insce­na­ce všich­ni divá­ci vyšli ven ze sálu Akro­po­le a v bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti Žiž­kov­ské věže, měl kaž­dý mož­nost napsat mimo­zem­ské návštěvě vzkaz. Všech­ny krát­ké pozdra­vy per­for­ma­ři vlo­ži­li s ostat­ní­mi mate­ri­á­ly do skle­ni­ce, kte­rou umís­ti­li do při­pra­ve­né díry a zasa­di­li nad ní strom.

Sed­mý roč­ník mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis se i letos uká­zal jako vel­mi cen­ná plat­for­ma pro alter­na­tiv­ní odvět­ví nové­ho cir­ku­su. Ta si již nyní vybu­do­va­la svou pev­nou divác­kou základ­nu. Svým dra­ma­tur­gic­kým výbě­rem orga­ni­zá­to­ři jis­tě potě­ši­li divá­ky tou­ží­cí po insce­na­cích pří­bě­ho­vých, ale i lyrič­těj­ších. Ani v jed­nom pří­pa­dě se nejed­na­lo o vel­kou show plnou oká­za­lých tri­ků, po kte­rých ruce bolí od potles­ku. Pořa­da­te­lé fes­ti­va­lu se mož­ná sna­ží pre­zen­to­vat i jiný mož­ný výklad nové­ho cir­ku­su. Mnoh­dy niter­něj­ší, ale kla­dou­cí vět­ší náro­ky na divá­ka. Nezbý­vá si než přát, aby se fes­ti­val vra­cel v aktu­ál­ní síle kaž­dý rok. 

Clau­del Dou­cet a Coo­pe­ra Lee Smi­the – Se Pren­dre
Spo­lu­au­tor­ka a účin­ku­jí­cí: Clau­del Dou­cet
Spo­lu­au­tor a účin­ku­jí­cí: Coo­per Smi­th
Dra­ma­tik: Félix-Anto­i­ne Bou­tin
Scé­no­graf: Éti­en­ne René-Constant

LA MOB À SISYPHE — Hui­tiè­me Jour / Osmý den
Hra­jí: Rapha­ël Milland, Cochi­se Leberre, Idriss Roca
Light design: Loui­se Bou­chi­cot
Umě­lec­ká spo­lu­prá­ce: Ben­ja­min de Mat­te­is et Domi­nique Habouzit

Mon­ki — STATIC
Autor a inter­pret: Ben­ja­min MONKI Kui­tenbrou­wer
Nepo­stra­da­tel­ná: Cathri­ne Lund­sga­ard Niel­sen
Umě­lec­ká spo­lu­prá­ce: Lucho Smit
Svět­la: Cari­ne Gérard

Ale­xan­de­ra Van­tour­nhout — Red Haired Man
Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Ale­xan­der Van­tour­nhout
Hra­jí: Win­ston Rey­nolds, Axel Gué­rin, Ruben Mardulier/Antoni And­rou­la­kis, Ale­xan­der Van­tour­nhout
Dra­ma­turg: Kris­tof van Baar­le
Cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Anne­le­en Kep­pens
Diva­del­ní kouč: Jan Ste­en
Out­si­de eyes: Lili M. Ram­pre, Esse Van­der­bru­g­gen
Nová magie: Tim Oelbrandt

Com­pag­nie Ea Eo — How to wel­co­me the Ali­ens
Auto­ři a inter­pre­ti: Eric Lon­gequel et Jay Gil­li­gan
Výtvar­ná spo­lu­prá­ce: Johan Swart­vagher
Sound design: David Maillard
Light design, scé­no­gra­fie: Jose­fin Hinders/ Thi­bault Con­dy
Režie: Thi­bault Condy