Z hloubky do prázdna

Per­for­ma­tiv­ní pro­jekt Song Lines: Expe­di­ce 97/18 před­sta­vu­je výsle­dek dlou­ho­do­bé rešer­še Tomá­še Janyp­ky. Skr­ze pohyb, hlas a pro­stor ote­ví­rá téma absen­ce blíz­ké oso­by. I přes oči­vid­nou sna­hu pře­sáh­nout k divá­ko­vi co nej­blí­že, zůstá­vá v pohy­bu ukot­ve­ná vizu­a­li­ta jako nej­vý­raz­něj­ší vyja­d­řo­va­cí pro­stře­dek. Pub­li­kum tedy zůstá­vá v pozi­ci pasiv­ní­ho pozorovatele. 

Tomáš Janyp­ka a Sabi­na Boč­ko­vá sedí zády opře­ní o beto­no­vou stě­nu, zatím­co to v hle­diš­ti ješ­tě šumí. Scé­na je prázd­ná, stej­ně tak, jako mís­to po těch, kte­ří nás v živo­tě opus­ti­li. Očním mag­ne­tem se tak oka­mži­tě stá­va­jí barev­né vzo­ro­va­né koši­le tvůr­ců. Kon­trast nico­ty a pes­t­ré­ho živo­ta je tedy zře­tel­ný ješ­tě před tím, než se něco vůbec začne dít. Tomáš Janyp­ka jako prv­ní vstá­vá, krá­čí v divá­kům a vysvět­lu­je, že insce­na­ce bude mít tři čás­ti: sólo, duet a sólo. Tyto pojmy z taneč­ní­ho svě­ta obsa­hu­jí ony, pro Song Lines zásad­ní, otáz­ky: „Jaké je to být sám?“; „Jaké je to být s někým?“, „A jaké to je o dru­hé­ho při­jít?“ Jeho pohyb zbě­si­le pul­zu­je mezi jed­not­li­vý­mi pozi­ce­mi, při­po­mí­na­jí­cí­mi sur­fa­ře balan­cu­jí­cí­ho mezi vlna­mi. Jedi­ným zvu­kem se na chví­li stá­vá ples­ká­ní cho­di­del o bale­ti­zol. Co pro tanec zna­me­ná, když absen­tu­je hud­ba? Mož­né srov­ná­ní se divá­kům nabí­zí v dal­ších čás­tech insce­na­ce, do kte­rých je ať už z nahráv­ky nebo zpě­vem per­for­me­rů, vlo­žen pla­y­list nej­růz­něj­ších rocko­vých inter­pre­tů gene­ra­ce Boba Dylana.Pohyb se však pří­liš nemě­ní, pou­ze cel­ko­vá atmo­sfé­ra. Divá­kům je nako­nec vždy o něco poho­dl­ně­ji s hud­bou než v dech berou­cím tichu, ale prá­vě tenhle ste­re­o­typ vní­má­ní tvůr­ci akcentují.

Nej­úchvat­něj­ší čás­tí cho­re­o­gra­fic­ky, ale i nála­do­vě, je bez­po­chy­by onen na začát­ku avi­zo­va­ný duet. Kom­bi­na­cí con­tem­po­ra­ry, akro­ba­cie a s prv­ky bojo­vých umě­ní sle­du­je­me muže a ženu, jak se do sebe na zemi zaplé­ta­jí, pro­mě­ňu­jí se v jed­nu těles­nou masu a záro­veň si zce­la drob­ný­mi pohy­by navzá­jem uni­ka­jí. Tvář se už sko­ro dotý­ká útěš­né dla­ně, když v tu chví­li ruka ply­nu­le upla­ve pryč. Ote­ví­rá se zde téma blíz­kos­ti, kte­rá je však vzá­pě­tí pro­mě­ně­na v odmě­ře­nost a nepře­ko­na­tel­nou vzdá­le­nost. Pocit, kte­rý insce­na­ce vyvo­lá­vá nemu­sí nut­ně zna­me­nat jen smrt blíz­ké oso­by, ale tře­ba roz­pad part­ner­ské­ho vzta­hu. V cel­ku jako kdy­by byl duet i obě­ma per­for­me­rům poho­dl­něj­ší. Ve vzá­jem­ném bytí půso­bí mno­hem uvol­ně­ně­ji a tech­nic­ky přes­ně­ji. Jejich pohy­by se míje­jí se stej­nou přes­nos­tí, jako kdy­by měly být syn­chro­ni­zo­va­né. Ano i srov­ná­ním s pře­de­šlým sólem se tvůr­ci mohou obra­cet k ústřed­ní­mu téma­tu, že člo­vě­ku samot­né­mu není dob­ře. Přes­to je úvod­ní Janyp­kův výstup až pří­liš topor­ný, obzvláš­tě ve chví­lích, kdy ho dopro­vá­zí osob­ní slov­ní výpo­vě­dí o mat­ce. Chy­bí mu tech­nic­ky dota­že­ná leh­kost a jeho ener­gie nedo­ká­že rezo­no­vat až do hle­diš­tě. Až zapo­je­ním Boč­ko­vé na chví­li vzni­ká jaká­si prav­di­vost na jevišti. 

Nej­vět­ší pro­blém před­sta­vu­jí slo­vo a zpěv, kte­ré ostře a nepří­jem­ně naru­šu­jí jinak nekon­krét­ní a vel­mi suges­tiv­ní nála­du. Za nej­ví­ce expe­ri­men­tál­ní totiž pova­žu­ji ony pohy­bem polo­že­né otáz­ky. Slo­vo, hud­ba, vůbec hlas a jeho barva, jsou najed­nou, opro­ti pohy­bu a jeho ryt­mu, pří­liš sva­zu­jí­cí. Záro­veň však nijak nepo­má­ha­jí divá­ko­vi pocho­pit prin­cip celé­ho scé­nic­ké­ho expe­ri­men­tu, a nako­nec půso­bí jako vyprázd­ně­né frá­ze. Samo­zřej­mě, že pro­blém tkví i v nezvlád­nu­té prá­ci s hla­sem, ale za tu nemá tvůr­ce v tom­to pří­pa­dě cenu kri­ti­zo­vat. Jejich sna­ha a upřím­ná odda­nost pro­jek­tu je vel­mi zře­tel­ná a je jen ško­da, že se v mno­ha situ­a­cích tla­čí někam, kde jim pro­jev oči­vid­ně nevyhovuje.

Avi­zo­va­né téma má totiž vel­ký poten­ci­ál zasáh­nout do hloub­ky — kdo někdy nepo­cí­til, tře­ba jen na chví­li, nepří­tom­nost něko­ho blíz­ké­ho? Mož­ná si nako­nec při­pa­dá­me všich­ni v sou­čas­né době čím dál tím více cizí, vůči sobě i oko­lí. Slib­ný kon­cept se ale pří­mo na scé­ně dro­lí před oči­ma, a nako­nec zane­chá­vá prázd­no, kte­ré však nenu­tí k jaké­mu­ko­liv zamyš­le­ní. Na chví­li je pří­jem­né pohu­po­vat se do ryt­mu nos­tal­gic­kých pís­ni­ček, ale není to dost. Závě­reč­ná scé­na, ve kte­ré oba per­for­me­ři zpí­va­jí, je až nepří­jem­ně pate­tic­ká. Což by opět nemu­se­lo zna­me­nat nic špat­né­ho, kdy­by totál­ně nepo­hřbí­va­la jakou­ko­liv pře­dem budo­va­nou komu­ni­ka­ci. Song Lines jsou nesku­teč­ně sym­pa­tic­kým pro­jek­tem, kte­rý by potře­bo­val vyčis­tit od zby­teč­ných doslov­nos­tí a ze vše­ho nej­víc se zamě­řit na prav­di­vost, kte­rou jen mís­ty nechá­vá pro­bles­ko­vat. Upřím­nost tvůr­ců a jejich urput­nou sna­hu sdě­lo­vat totiž nelze popřít.

Song Lines: Expe­di­ce 97/18
Kon­cept: Tomáš Janyp­ka
Autor/Performer: Sabi­na Bočková,Tomáš Janyp­ka (SK/CZ)
Dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Marie Gour­da­in (FR)
Cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Matthew Rogers (US)
Hudeb­ní kon­zul­ta­ce: Elia Moret­ti (IT)
Svě­tel­ný design, kon­cep­ce kos­tý­mu: Michal Hor Horá­ček (CZ)
Výro­ba kos­tý­mu: Eva Judo­vá
Pre­mi­é­ra: 21. 10. 2019