Žena skrývá tvář

Foto: Vojtěch Brtnický

Foto: Vojtěch Brtnický

Stu­dio Alta uved­lo pod názvem Rose­ly­ne sólo taneč­ni­ce Céci­le da Cos­ta, člen­ky sku­pi­ny fyzic­ké­ho diva­dla Spit­fi­re Com­pa­ny. Je autor­kou kon­cep­tu a cho­re­o­gra­fie, jakož i pro­ta­go­nist­kou. Za režij­ní spo­lu­prá­ce Domi­ni­ky Špal­ko­vé a scé­no­gra­fic­ké i kos­tým­ní spo­lu­prá­ce Pet­ry Vla­chyň­ské vytvo­ři­la insce­na­ci, jejíž hlav­ním výra­zo­vým pro­střed­kem je tělo a pohyb, ale nezří­ká se ani tex­tu (je veden v angličtině). 

Kdo je Rose­ly­ne? Je to titul­ní posta­va, uvíz­lá ve svém žen­ském údě­lu. Sna­ží se z něho unik­nout tím, že se do něho ješ­tě více noří. Už svým jmé­nem se zto­tož­ňu­je s kvě­ti­nou, a kvě­ti­náč v rukou ji pro­vá­zí celým jejím pohy­bo­vým sólem; taneč­ni­ce drží v rukou zele­nou vzrostlou rost­li­nu. Skrý­vá za ní svou tvář jako za mas­kou. Čte­me z toho, že Rose­ly­ne splý­vá s rost­li­nou duší a jeví záro­veň znám­ky obdob­né vyko­ře­ně­nos­ti. Taneč­ni­ce těká po bílém ele­gant­ním jeviš­ti, v jehož stře­du je jedi­ný mobi­li­ář – bílý gauč. Rose­ly­ne, s kvě­ti­ná­čem v ruce, nut­ka­vě hle­dá ide­ál­ní mís­to pro svou rostlinu.

Toto nut­ka­vé těká­ní nám cosi říká o pova­ze žen. Hle­dá­ní ide­ál­ní­ho mís­ta pro kvě­ti­ny, pro krás­né před­mě­ty obec­ně, je typic­ká žen­ská prá­ce; asi i typic­ká žen­ská magie… asi i syn­drom. Vysti­hu­je tou­hu po roz­mno­že­ní, umoc­ně­ní krá­sy, ale i nejis­to­tu, pochy­by žen o svých vlast­ních rozhodnutích.

Jak vyro­zu­mí­vá­me z její­ho mono­lo­gu, je prá­vě posta­va Rose­ly­ne i vyjá­d­ře­ním poci­tu vlast­ní nedo­ko­na­los­ti, také tak cha­rak­te­ris­tic­ké­ho pro ženy. Vnu­ce­né­ho ženám svě­tem, kte­rý jim ješ­tě stá­le cele nepat­ří. Ve kte­rém se stá­le ješ­tě neza­byd­le­ly podob­ně jako se neza­byd­le­la Rose­ly­ne ve svém bílém poko­ji. —  Stej­ně tak je mono­log a těká­ní po pro­sto­ru i vyjá­d­ře­ním typic­ky žen­ské schop­nos­ti vést para­lel­ní živo­ty v něko­li­ka časo­vých rovi­nách. Vypo­ví­dá i o sklo­nu žen žít více v před­sta­vách než v rea­li­tě. A vést život jako per­ma­nent­ní samo­mlu­vu.  A to nej­dů­le­ži­těj­ší pro toto před­sta­ve­ní: pro­ží­vat život jako stá­lý pocit viny. Rose­ly­ne se v mono­lo­gu zpo­ví­dá: Cítím se vin­na. Nepa­ma­tu­ju si proč. Mož­ná jsem udě­la­la něco špat­né­ho nebo ne dost dob­ré­ho, nebo něco, co jsem měla udě­lat, ale neu­dě­la­la jsem to. Mož­ná, že ta vina tu byla už pře­de mnou…, říká Rose­ly­ne.

A pak je tu ta tou­ha po doko­na­los­ti. Ženy hle­da­jí doko­na­lá mís­ta pro všech­ny věci. Je to nikdy nekon­čí­cí pro­ces. Jde o relikt magic­ké­ho myš­le­ní. Insce­na­ce Rose­ly­ne je pro­tká­no melan­cho­lií; kde je žena, tam je melan­cho­lie. Ale nepo­strá­dá ani humor; obsa­hu­je i scé­nu polo­a­k­ro­ba­tic­ké klauni­á­dy — na bílém gau­či a kolem něho.

Céci­le da Cos­ta má sil­nou jevišt­ní pre­zen­ci; ač je per­for­mer­kou sub­til­ní­ho vze­zře­ní, má i veli­kou sílu vnitř­ní, tak fyzic­kou, jak pro­ká­za­la už v minu­lých výko­nech. Má vel­mi ener­gic­ké, odol­né, a záro­veň i výmluv­né tělo. Už stu­do­vat sám čirý pohyb toho­to těla, jeho gra­ma­ti­ku — i odhléd­nu­to od význa­mu — je zají­ma­vé. Zejmé­na její nahá lýt­ka jsou výmluv­něj­ší než samy její ruce, a jsou to lýt­ka, kdo divá­ky ori­en­tu­jí v akci, ori­en­tu­jí v tex­tu těla. Před­sta­ve­ní obsa­hu­je tře­ba detail, tako­vou malou etu­du pro lýt­ka a cho­di­dla, kdy nejis­to­tu své posta­vy vyja­dřu­je taneč­ni­ce ner­vóz­ním, roz­tr­ži­tým a neob­rat­ným vsou­ká­vá­ním se do lodič­ky na vyso­kém pod­pat­ku, a zase jejím roz­tr­ži­tým a ner­vóz­ním vyzou­vá­ním, vypa­dá­vá­ním ze stře­ví­ce … Lýt­ko to pro­vá­dí tak…  krasopisně!

Rose­ly­ne o sobě říká: Jsem doko­na­le nedo­ko­na­lý per­fek­ci­o­nis­ta. A to je typic­ky žen­ský výrok. Ale nevzpo­mí­nám si, že by tyto „nedo­stat­ky“ žen někdo někdy tema­ti­zo­val pohy­bem! – Céci­le to doká­že na těch­to zce­la všed­ních akcích, kte­rý­mi vyjá­d­ří celý pocit neza­byd­le­ní ženy ve svě­tě, kte­rý jí nepatří.

Rose­ly­ne
Námět, kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Céci­le Da Cos­ta
Účin­ku­je: 
Céci­le Da Cos­ta
Režij­ní spo­lu­prá­ce: 
Domi­ni­ka Špal­ko­vá
Scé­no­gra­fie a kos­týmy: 
Pet­ra Vla­chyň­ská
Light design: 
Jiří Šmirk
Pro­du­cent: 
Pro­Fi­tArt / www.profitart.cz

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.