Studio Alta uvedlo pod názvem Roselyne sólo tanečnice Cécile da Costa, členky skupiny fyzického divadla Spitfire Company. Je autorkou konceptu a choreografie, jakož i protagonistkou. Za režijní spolupráce Dominiky Špalkové a scénografické i kostýmní spolupráce Petry Vlachyňské vytvořila inscenaci, jejíž hlavním výrazovým prostředkem je tělo a pohyb, ale nezříká se ani textu (je veden v angličtině).
Kdo je Roselyne? Je to titulní postava, uvízlá ve svém ženském údělu. Snaží se z něho uniknout tím, že se do něho ještě více noří. Už svým jménem se ztotožňuje s květinou, a květináč v rukou ji provází celým jejím pohybovým sólem; tanečnice drží v rukou zelenou vzrostlou rostlinu. Skrývá za ní svou tvář jako za maskou. Čteme z toho, že Roselyne splývá s rostlinou duší a jeví zároveň známky obdobné vykořeněnosti. Tanečnice těká po bílém elegantním jevišti, v jehož středu je jediný mobiliář – bílý gauč. Roselyne, s květináčem v ruce, nutkavě hledá ideální místo pro svou rostlinu.
Toto nutkavé těkání nám cosi říká o povaze žen. Hledání ideálního místa pro květiny, pro krásné předměty obecně, je typická ženská práce; asi i typická ženská magie… asi i syndrom. Vystihuje touhu po rozmnožení, umocnění krásy, ale i nejistotu, pochyby žen o svých vlastních rozhodnutích.
Jak vyrozumíváme z jejího monologu, je právě postava Roselyne i vyjádřením pocitu vlastní nedokonalosti, také tak charakteristického pro ženy. Vnuceného ženám světem, který jim ještě stále cele nepatří. Ve kterém se stále ještě nezabydlely podobně jako se nezabydlela Roselyne ve svém bílém pokoji. — Stejně tak je monolog a těkání po prostoru i vyjádřením typicky ženské schopnosti vést paralelní životy v několika časových rovinách. Vypovídá i o sklonu žen žít více v představách než v realitě. A vést život jako permanentní samomluvu. A to nejdůležitější pro toto představení: prožívat život jako stálý pocit viny. Roselyne se v monologu zpovídá: Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo ne dost dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou…, říká Roselyne.
A pak je tu ta touha po dokonalosti. Ženy hledají dokonalá místa pro všechny věci. Je to nikdy nekončící proces. Jde o relikt magického myšlení. Inscenace Roselyne je protkáno melancholií; kde je žena, tam je melancholie. Ale nepostrádá ani humor; obsahuje i scénu poloakrobatické klauniády — na bílém gauči a kolem něho.
Cécile da Costa má silnou jevištní prezenci; ač je performerkou subtilního vzezření, má i velikou sílu vnitřní, tak fyzickou, jak prokázala už v minulých výkonech. Má velmi energické, odolné, a zároveň i výmluvné tělo. Už studovat sám čirý pohyb tohoto těla, jeho gramatiku — i odhlédnuto od významu — je zajímavé. Zejména její nahá lýtka jsou výmluvnější než samy její ruce, a jsou to lýtka, kdo diváky orientují v akci, orientují v textu těla. Představení obsahuje třeba detail, takovou malou etudu pro lýtka a chodidla, kdy nejistotu své postavy vyjadřuje tanečnice nervózním, roztržitým a neobratným vsoukáváním se do lodičky na vysokém podpatku, a zase jejím roztržitým a nervózním vyzouváním, vypadáváním ze střevíce … Lýtko to provádí tak… krasopisně!
Roselyne o sobě říká: Jsem dokonale nedokonalý perfekcionista. A to je typicky ženský výrok. Ale nevzpomínám si, že by tyto „nedostatky“ žen někdo někdy tematizoval pohybem! – Cécile to dokáže na těchto zcela všedních akcích, kterými vyjádří celý pocit nezabydlení ženy ve světě, který jí nepatří.
Roselyne
Námět, koncept a choreografie: Cécile Da Costa
Účinkuje: Cécile Da Costa
Režijní spolupráce: Dominika Špalková
Scénografie a kostýmy: Petra Vlachyňská
Light design: Jiří Šmirk
Producent: ProFitArt / www.profitart.cz
