Generace X

Foto: Dragan Dragin

Foto: Dragan Dragin

V taneč­ním diva­dle Ponec byla uve­de­na pre­mi­é­ra nové­ho taneč­ní insce­na­ce Micha­la Záho­ry pod názvem Gene­ra­ce X. Tou je míně­na gene­ra­ce těch, kte­ří byli dět­mi v době same­to­vé revoluce.

Michal Záho­ra je tvůr­ce, jemuž poli­tic­ký vývoj po same­to­vé revo­lu­ci dovo­lil zís­kat svě­to­vý roz­hled. Absol­vent kon­zer­va­to­ře Dun­can Cen­t­re tak mohl vyjet na stu­dij­ní pobyt do Stoc­khol­mu, poté zís­kal angaž­má v Nor­sku, Itá­lii a tří­le­tý úva­zek v Skot­ském taneč­ním diva­dle. Cho­re­o­gra­fic­ké tvor­bě se začal věno­vat pod znač­kou sou­bo­ru Nano­hach (2005 – 2016), Vytvo­řil opu­sy jako Syn­chro­ni­ci­ty, Reso­nan­ce, Orbis pictus, Diptych, Devo­id, Pul­sar, Kon­cert pro NI, Slav­nost (taneč­ní pouť kra­ji­nou), Výro­číChrá­mo­vý tanec. V jeho dílech lze zachy­tit leh­ký dotek jungiánství.

Je dnes před­sta­vi­te­lem zra­lé taneč­ní gene­ra­ce, (nar. 1979) prá­vě tak jako jeho inter­pret­ka, sólist­ka, taneč­ni­ce Hele­na Arenber­ge­ro­vá (nar. 1980). Slu­ší se zmí­nit i nema­lý podíl kon­zul­tant­ky Tere­zy Krčá­lo­vé (nar. 1979), stá­lé spo­lu­pra­cov­ni­ce cho­re­o­gra­fa. Ale v poza­dí sto­jí i celá pes­t­rá pale­ta růz­ných oslo­ve­ných, kon­zul­to­va­ných osob, neboť Michal Záho­ra zalo­žil svůj pro­jekt na širo­kém výzku­mu zku­še­nos­tí a zážit­ků lidí oné pře­lo­mo­vé doby. Tato gene­ra­ce je gene­ra­cí nena­pra­vi­tel­ných „výzkum­ní­ků“.

V pro­gra­mu k insce­na­ci sto­jí: „40 let od naro­ze­ní, 30 let od pře­vra­tu. Reflexe vlast­ní­ho živo­ta na poza­dí vel­ké spo­le­čen­ské změ­ny. Gene­ra­ce X vychá­zí z život­ní zku­še­nos­ti a svě­to­ná­zo­ru dva­ce­ti význam­ných osob­nos­tí naro­ze­ných v letech 1979 – 1980, kte­ré se v čes­ké spo­leč­nos­ti úspěš­ně pro­fi­lu­jí v nej­růz­něj­ších obo­rech jako umě­ní, věda a politika.“

Veš­ke­rou tíhu posel­ství však nese jako jedi­ná taneč­ni­ce Hele­na Arenber­ge­ro­vá. Jde o vel­mi zku­še­nou, míst­ně i mezi­ná­rod­ně ostří­le­nou taneč­ni­ci. Mimo­cho­dem i absol­vent­ku Filo­so­fic­ké fakul­ty Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy. (Proč to zde uvá­dím? – Chci upo­zor­nit na důle­ži­tý jev, totiž že se čes­ká taneč­ní scé­na inte­lek­tu­a­li­zu­je). Je to taneč­ni­ce cha­risma­tic­ká a doko­na­le krás­ná. V roz­kříd­le­né polo­ze andě­la stá­la kdy­si na obál­ce prv­ní­ho dvoj­ja­zyč­né­ho čes­ko-ang­lic­ké­ho čís­la časo­pi­su Taneč­ní zóna. To byl rok 2002. Už teh­dy taneč­ní komu­ni­ta její zvlášt­ní cha­risma vní­ma­la; a Hele­na Arenber­ge­ro­vá si ho doká­za­la udr­že­la dodnes. V cho­re­o­gra­fii Micha­la Záho­ry jí pat­ří celý prázd­ný pro­stor jeviš­tě diva­dla Ponec. 

Co vypo­ví­dá její tanec o své gene­ra­ci? Gene­ra­ci čty­ři­cát­ní­ků? Že si  neli­bu­je v oká­za­los­ti: taneč­ní pro­jev Hele­ny Arenber­ge­ro­vé je ukáz­ně­ný a cud­ný, jak­ko­li výraz­ný. Výraz­ný přes­nos­tí pohy­bu, ale bez agre­siv­ní­ho perfekcionismu.

Obdi­vu­hod­ný přes­nos­tí odstí­nů emo­ci­o­nál­ních nálad, kte­ré taneč­ni­ce nese. Mar­ně bychom tu ovšem hle­da­li pří­běh. Ten život­ní, skry­tý za tan­cem, čte­me jen z váž­nos­ti, se kte­rou se taneč­ni­ce pohy­bu­je po scé­ně. Pohyb se pře­lé­vá sem a tam jako se pře­lé­va­jí poci­ty a myš­len­ky, kte­ré nicmé­ně zůstá­va­jí nezve­řej­ně­ny. Nosí s sebou dva­cet let zku­še­nos­tí. Ale nesvě­řu­je se více než je zdrá­vo. Ale nevydírá.

Tanec Hele­ny Arenber­ge­ro­vé je ele­gant­ní; řek­li bychom, že tato gene­ra­ce nesto­jí o něja­ké bak­cha­ná­lie, závra­tě a trans. Hod­lá si udr­žet odstup. Mož­ná je tro­chu intro­vert­ní a ne snad­no důvě­ři­vá. Mož­ná už nesto­jí o zápa­sy. Mož­ná je to ško­da. Mož­ná už nevě­ří ve vel­ké pří­běhy. To je také ško­da. Vel­cí hrdi­no­vé došli. Jako došly na taneč­ní scé­ně zalid­ně­né, dyna­mic­ké, str­hu­jí­cí skupiny.

Nechce­me však rušit taneč­ni­ci z její­ho use­brá­ní; je tak důstoj­ná. Nepo­tře­bu­je pro­dá­vat své pohy­bo­vé doved­nos­ti; už je za ta léta dosta­teč­ně osvědčila.

Michal Záho­ra vytvo­řil intim­ní tanec, jak je v jeho natu­re­lu; soma­ti­zo­val vel­ké dějin­né udá­los­ti v těle jed­né cud­ně melan­cho­lic­ké taneč­ni­ce. Vydal tak svě­dec­tví o noč­ní tvá­ři své gene­ra­ce. Ta den­ní se ode­hrá­vá opět na vel­kém diva­dle pou­lič­ních manifestací.

Gene­ra­ce X
Kon­cep­ce, cho­re­o­gra­fie a režie: Michal Záho­ra
Tvor­ba a tanec: Hele­na Arenber­ge­ro­vá
Námět, výzkum­ná fáze, tvůr­čí spo­lu­prá­ce: Tere­za Krčá­lo­vá
Hud­ba: Tomáš Pro­cház­ka
Kos­tým­ní spo­lu­prá­ce: Tere­zie Dvo­řá­ko­vá
Odbor­ná kon­zul­ta­ce: Mar­tin Buch­tík (STEM – Ústav empi­ric­kých výzku­mů pro demo­kra­cii)
Kurá­tor pro­jek­tu a pro­duk­ce: Hon­za Malík & Pul­sar z.s.
Účast­ní­ci pří­prav­né fáze: Voj­těch Bed­nář, Ondřej Berá­nek, Kamil Bouš­ka, Voj­těch Dlask, Daniel Erhar­dt, Lucie Fer­li­ko­vá, Lucie Kun­zo­vá Fili­mo­no­va, Jan Far­ský, Jiří Havel­ka, Jiří Hon­zí­rek, Tomáš Hrůza, Mar­tin Jemel­ka, Adéla Laš­tov­ko­vá-Sto­do­lo­vá , Judi­ta Maty­ášo­vá , Tomáš Měchá­ček, Roma­na Mali­ti Štor­ko­vá, Hana Polan­ská-Tureč­ko­vá, Pavel Turek, Kate­ři­na Tuč­ko­vá, Petr Vaněk, Ondřej Závodský.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.