ZA HRA DA

Oče­ká­va­ná pre­mi­é­ra Later­ny magi­ky — Zahra­da pro­běh­la něko­lik dní před Štěd­rým dnem. Její magic­ká atmo­sfé­ra zare­zo­no­va­la v nos­tal­gic­kém vánoč­ním čase.

Výcho­zí inspi­ra­cí pro insce­na­ci je Zahra­da Jiří­ho Trn­ky, ale tvůr­ci s ní pra­cu­jí vel­mi vol­ně. Nesna­ží se pře­nést na jeviš­tě Trn­kův absurd­ně poe­tic­ký humor ani pří­ho­dy pěti klu­ků, kte­ří se kama­rá­dí se slo­ny nebo se vyda­jí za nej­chytřej­ší velry­bou. Ote­ví­ra­jí divá­kům jejich „zahra­du“ – pro­stor snů, kde se stí­rá hra­ni­ce mezi rea­li­tou a fan­ta­zií. Zahra­du, kte­rou jsme zaží­va­li v dětství.

Za dílem sto­jí podob­ný insce­nač­ní tým jako za per­for­man­cí Cube. Na scé­ná­ři kro­mě Pav­la Knolle­ho spo­lu­pra­co­va­li Ště­pán Pechar a David Strán­ský (také cho­re­o­gra­fie). Kolek­tiv ten­to­krát dopl­nil Lukáš Trpi­šov­ský coby dra­ma­turg a spo­lu­au­tor scé­ná­ře, jehož záli­bu v dět­ských pří­bě­zích a v pozo­ro­vá­ní svě­ta dět­ský­ma oči­ma zná­me z meta­fo­rič­nos­ti dua SKUTR.

Zahra­da je úpl­ně jiná než Cube. Je pohád­ko­vá, sno­vá. Tak jako u SKU­TRů, se i tady poe­tic­ké obra­zy plné sym­bo­lů vkrá­da­jí do naší ner­vo­vé sou­sta­vy, do naše­ho balí­ku vzpo­mí­nek a při­ná­ší své skry­té zprá­vy. Kocour – per­for­mer v hně­dém kabá­tu s vou­sy a holí při­bí­há na scé­nu jako prv­ní a vyvo­lá­vá klu­ky han­li­vý­mi pří­mě­ry:  „Vy kbe­líč­ci, vy rohož­ky…“. Spí­še než posta­vy klu­ků ale při­vo­lá­vá naše vlast­ní vzpomínky.

Taneč­ní­ci při­ná­ší mezi divá­ky na scé­nu pod­sví­ce­né zava­řo­va­cí láhve, ve kte­rých je skryt tře­ba ply­šo­vý med­ví­dek.  Jako by se pta­li: „Vzpo­mí­ná­te si na vaši oblí­be­nou hrač­ku?“ Kocou­ro­vy obří oči na nás zamr­ka­jí z pro­jek­ce a pro­bu­dí náš zapo­me­nu­tý dět­ský strach, že nás mož­ná někdo pozo­ru­je z křo­ví. Do pro­mí­ta­ných čer­ných stro­mů se zaplé­ta­jí nohy taneč­nic – stro­mo­vých víl v čer­ných pun­čo­chá­čích, jejich půso­bi­vé kri­no­lí­ny jako by byly utká­ny z křeh­kých vět­vi­ček. Měli jste jako děti někdy strach z tem­né­ho lesa?

I ve vizu­á­lu se slo­vo zahra­da píše tak­to ZA HRA DA. Dal­ším klí­čem k insce­na­ci je totiž „HRA“. Někte­ré rekvi­zi­ty tak mění svůj význam, jak se tomu děje v dět­ských hrách. Na sta­ré ple­cho­vé vaně jsou při­dě­lá­na kola od zahrad­ní­ho koleč­ka. V závě­ru se z ní sta­ne rakev, do kte­ré je pohřben trpas­lík. A hra­vost se obje­vu­je i v samot­ných posta­vič­kách. Napří­klad lout­ka trpas­lí­ka je tvo­ře­na z nespo­je­ných čás­tí – dře­vě­ných rukou, nohou, hla­vy. A tak trpas­lík plu­je rozko­lí­sa­ně vzdu­chem nad scé­nou. Kaž­dou jeho část má na sta­rost jeden vodič v čer­ném při­lé­ha­vém tri­ko­tu, tak jak tomu bývá u Later­ny magi­ky. Tady je ale roz­sví­ce­no a těla lout­ko­her­ců jsou schvál­ně při­zna­ná. A tak tvůr­ci nao­pak roz­bí­jí, co je pro Later­nu magi­ku příznačné.

Kouz­lo svět­la a tmy, magie pro­lí­ná­ní rea­li­ty a fik­ce obsta­rá­vá pro­jek­ce. Pro­mí­tá se na zad­ní plán, šik­mou plo­chu i na objek­ty.  Zapa­ma­to­va­tel­ná je urči­tě motiv fan­task­ních až pod­moř­ských kvě­tů nebo léta­jí­cích papí­ro­vých vlaš­to­vek, kte­ré akté­ři záro­veň hází i na scé­ně. Jak­ko­li je pro­jek­ce při­taž­li­vá, nedo­sa­hu­je výraz­né­ho plas­tic­ké­ho 3D efek­tu. A nej­spí­še kvů­li pro­jek­ci není mož­né tolik pra­co­vat se sví­ce­ním. A to je ško­da. Jako by pro­stor zahra­dy zůstal plo­chý, jako by nás úpl­ně nepo­hl­til, neob­klo­pil, neab­sor­bo­val. Jako by se nám do zahra­dy nepo­da­ři­lo zce­la prorůst.

Taneč­ní slož­ka fun­gu­je zejmé­na ve chví­lích, kdy se spo­ju­je s pro­jek­cí, kdy pohyb taneč­ní­ků dotvá­ří pří­běh. A tak taneč­ní­ci pro­plou­va­jí ve flo­orwor­ku mezi pro­mí­ta­ný­mi trsy trá­vy nebo jejích těla kres­lí obraz­ce ten­to­krát v reál­né hlí­ně. Občas se poda­ří vytvo­řit na scé­ně teku­tá dyna­mi­ka, kdy se jed­not­li­ví taneč­ní­ci při­ro­ze­ně pohy­bem po sobě napo­ju­jí, jako­by si vzá­jem­ně pře­dá­va­li něja­ké tajem­né zprá­vy. Avšak někte­ré pohy­bo­vé sek­ven­ce, zejmé­na ty, kte­ré nao­pak s vizu­ál­ní­mi prv­ky na pro­jek­cích neko­mu­ni­ku­jí, jsou navíc. Nene­sou žád­ný význam ani sil­nou este­ti­ku. Hned zkra­je se taneč­ní­ci pohy­bu­jí oko­lo šik­mé plo­chy pada­jí­cí dolů pod scé­nu. Co tato šik­ma sym­bo­li­zu­je? Z taneč­ní­ho pohy­bu se to nedozvíme.

Vizu­ál­ních nápa­dů je v insce­na­ci vel­ká řada. Míha­jí se jeden za dru­hým a něko­mu mož­ná bude při­pa­dat, že je insce­ná­to­ři nadu­ží­va­jí nebo že nejsou dosta­teč­ně měk­ce pro­po­je­né a že se v dra­ma­tur­gii díla ztrá­cí. Mys­lím, že si dílo ješ­tě bude muset tro­chu sed­nout. A na dru­hou stra­nu tohle děti urči­tě řešit nebu­dou. Uži­jí si pří­tom­nost pohád­ko­vých momen­tů a rádi se na chví­li zasta­ví tře­ba v noci mezi svět­lu­š­ka­mi. I mně se u Zahra­dy občas poda­ři­lo se zasnít, a to je pro mě jako dospě­lé­ho divá­ka to nej­cen­něj­ší. V jed­nom obra­zu se na obří objekt na scé­ně (asi trpas­lí­ko­vu čepič­ku?) pro­mí­ta­jí čer­no­bí­lé foto­gra­fie chlap­ce u sta­ré ple­cho­vé vany. I já si na tako­vou pama­tu­ji. Stá­la na zahra­dě u naší cha­ty, napuš­tě­ná ledo­vou vodou. Hodi­ny v ní pole­há­val táta, když ven­ku bylo 30 stup­ňů a o bazé­nu se nám moh­lo jen zdát… Měli jste něja­kou podobnou?

ZA HRA DA
scé­nář: Pavel Knolle, Ště­pán Pechar, David Strán­ský, Lukáš Trpi­šov­ský
režie: Pavel Knolle
cho­re­o­gra­fie: Ště­pán Pechar, David Strán­ský
hud­ba: Jan Šikl
scé­na: Jan Brej­cha, Miko­láš Zicha
kos­týmy: Jan Brej­cha, Pavel Knolle, Miko­láš Zicha