Od založení ČTP uběhlo 25 let. Letošní jubilejní ročník nabídl několik novinek, které festival na oko omladily. Přestože však organizátoři reagují na potřeby, které produkuje současnost, jádro dramaturgie festivalu zůstává stejné. Festival se stal tradicí, což tím spíše ponouká k revizi. Jakou má ČTP tvář a jaké postavení zastává v oblasti českého současného tance a performance?
Letošní program ČTP byl nabitý. Zhutnilo jej zkrácení délky festivalu ze čtyř dní na tři. K dvanácti vybraným produkcím a tradičním bodům programu (jako např. network Meet the Artists!) přibyly další tři akce: workshop kritického psaní o tanci Piš jak tancují ve spolupráci se slovenskou recenzní platformou Mloki, každodenní diskuzní brunch Umění dialogu pod vedením taneční teoretičky, dramaturgyně Maji Hriešik a tanečníka Jara Viňarského nebo vzpomínkový a sebereflexivní program Check the Czechs! o začátcích nezávislé taneční tvorby v ČR po roce 1989. ČTP se snaží neustále vyvíjet a přinášet nové podněty. Například vloni se stala součástí festivalu konference Postsovětské tělo na téma současného tance ve východních postsovětských zemích (ještě východnějších než ČR). Vývojové proměny však časem nevyhnutelně podrobí aktuálním otázkám i již etablované modely.
Vedení ČTP svému publiku deklaruje, že na festivalu uvidí to nejlepší, co se minulý rok v českém současném tanci a pohybovém divadle událo. Pravdou je, že se ČTP v současné době profiluje jako nejambicióznější a vlastně asi jediný festival zaměřený na prezentaci výhradně jen produkcí financovaných v České republice. Po revoluci byla první, je největší a její organizátoři mají dobře podchycenou propagaci. (To i díky organizaci Tanec Praha z. ú., která zaštiťuje jak mezinárodní festival Tanec Praha, tak ČTP, tak divadlo Ponec). Zřejmě toto výsadní postavení způsobilo, že ČTP začala být postupem času vnímána jako nejvyšší soudce v oblasti českého současného tance. Popravdě je ale tak trochu samozvaný, byť zřejmě pouhou shodou okolností. Do letoška udělovaná ocenění Taneční inscenace roku a Tanečník/Tanečnice roku si vydobyla autoritu rovnou odborným oceněním a pro laureáty představovala obrovskou prestiž, neboť „být oceněn na ČTP“ je jedna z nejlepších cest, jak se zviditelnit. ČTP totiž stojí v centru, stejně jako se česká současná taneční tvorba centralizovaná nejen do jednoho města, ale i do jednoho kontextu. Tanec — Praha — Ponec. To má samozřejmě svou logiku i klady. Jen díky spojení sil a vytvoření centra se podařilo dosáhnout toho, aby se pohybové divadlo všeho druhu stalo rovnocennou součástí české divadelní scény. ČTP se nedají upřít zásluhy za propagaci českých umělců doma i v zahraničí. Český současný tanec to má, co se týče různých druhů podpory, docela dobré. Není to o důvod více zaměřit se na jeho reflexi?
Někdy musí nahlas zaznít, na čem se všichni shodnou ale o čem se již nemluví. Věci pak získají věci zcela novou perspektivu. ČTP je ve skutečnosti z hlediska dramaturgie soutěžní přehlídka. Tvůrci přihlásí své projekty. Dramaturgická rada z množství přihlášených vybere dle svého názoru ty nejlepší a přizvaná zahraniční porota spolu s dramaturgickou radou některé z vybraných inscenací ocení na závěr festivalu. Pominu-li, že je poněkud autoritativní být zároveň zodpovědný za výběr děl i za udělování cen, je to systém jistě možný, ale do jisté míry limitující. Pokud se, byť reprezentativní nebo inovativní, umělec nepřihlásí, na ČTP své místo z logiky tohoto modelu nemá. Přesnější motto by tedy zřejmě znělo: „to nejzajímavější ze současného českého tance a divadla, co se přihlásilo na ČTP“. Chtě nechtě spousta projektů zůstane stranou pozornosti, ať už z toho důvodu, že tvůrci nesouzní s ideou festivalu, nebo i proto, že se nevidí ve škatulce tanec. V současné době se výrazně mění a rozšiřují měřítka toho, co lze vlastně za tanec či pohybové divadlo označit, o čemž svědčí i letošní vítěz ČTP Viktor Černický se svým „tanečním“ sólem PLI. Dnes „tančí“ objekty, světla nebo projekce. Jistě, že se takové projekty na ČTP objevují, ale opět, je to motivováno v prvé řadě vůlí umělců. Inovativnost je na ČTP reflektována nikoliv výběrem, ale novým systémem udělování tzv. Cen České taneční platformy. Za účelem hlubší reflexe oboru i roztříštěnosti taneční scény letos vedení ČTP ceny Taneční inscenace roku a Tanečník/Tanečnice nahradilo principem udělování množství všelijakých cen, které jsou vždy určeny povahou samotného oceněného díla. Kde se ale bere záruka, že se inovativní díla na přehlídku přihlásí a bude co oceněním reflektovat?
Festival spolu se svým výsadním postavením zprostředkovatele a tvůrce obrazu českého současného tance nabývá dle mého názoru automaticky i nemalou míru zodpovědnosti. Není však jasné, jestli si ji uvědomuje. Ambiciózní motto: „To nejlepší…“ vyznívá v kontextu podivně zacyklené dramaturgie zaměřené hlavně na propagaci a prodej spíš jako působivé reklamní heslo, které úspěšně propaguje přihlášené projekty. Hluboce si vážím toho, co festival českému kontextu přináší, i všech jeho iniciativ. Kladu si ale otázku, zda nenastal čas znovu promyslet cíle, organizační strukturu a ideu festivalu nejen s vědomím proměny paradigmatu, ale i toho, jaké postavení si v českém tanečním kontextu za ta léta vybudoval. Možná, že ve chvíli, kdy se taneční scéna rozšiřuje a natolik formálně tříští, dala by se lépe uchopit proaktivním přístupem než pouhým roztříštěním systému oceňování. Možná je na čase začít se ptát, co je současný tanec, jaké má v českém kontextu podoby, a jeho zástupce začít hledat. Jinak nebude co prodávat.
