Chrámový tanec Michala Záhory

V Malostran­ském chrá­mu sv. Miku­lá­še, jehož sochy jsou nakro­če­né k tan­ci, se v rám­ci oslav Veli­ko­noc ode­hrál spo­leč­ný kon­cert taneč­ní sku­pi­ny Pul­sar a smyč­co­vé­ho usku­pe­ní Krá­sa Quar­tet, v němž bylo pro­ve­de­no hudeb­ní dílo Pet­ra Koron­thá­ly­ho Via Crucis/Křížová ces­ta. O cho­re­o­gra­fii se posta­ral Michal Záho­ra a taneč­ně ji pro­ved­li Dag­mar Cha­loup­ko­vá, Niko­la Něm­co­vá, Radim Klá­sek a sám Michal Záho­ra, vesměs absol­ven­ti zná­mé praž­ské taneč­ní kon­zer­va­to­ře Dun­can Cen­t­re. Kon­cert se konal ve zce­la nabi­tém chrá­mu sub auspi­ciis Mons. Micha­e­la Slavíka.

Skla­da­tel Petr Koron­thá­ly své dílo Via Cru­cis pro smyč­co­vé kvar­te­to již od počát­ku zamýš­lel jako hudeb­ní před­lo­hu pro tanec. Sklad­ba ztvár­ňu­je mučed­nic­kou ces­tu a smrt Ježí­še Kris­ta; je to vari­a­ce na paši­jo­vé mystérium.

Tvor­ba cho­re­o­gra­fa Micha­la Záho­ry se vždy divákům/účastníkům před­sta­vo­va­la jako ne-li pří­mo duchov­ní, pak zce­la jis­tě pro­du­chov­ně­lá.  Záho­ra je tak tro­chu mystik, tak tro­chu jun­gi­án, tak tro­chu pere­gri­nus. Jeho bez­pro­střed­ně pře­de­šlým opu­sem byla vel­ká pouť/site spe­ci­fic — puto­vá­ní kra­ji­nou v oko­lí hra­du Kle­no­vá. V úvod­ním slo­vě teh­dy cho­re­o­graf pojme­no­val tuto his­to­ri­zu­jí­cí pouť jako „medi­ta­tiv­ní“. Pohy­bo­vá medi­ta­ce par­ti­ci­pu­jí­cích shro­máž­dě­ných v kra­ji­ně trva­la teh­dy tři hodiny.

Tanec udě­lal za dobu křes­ťan­ství vel­kou okli­ku ve svě­tě, než se po vyhná­ní z chrá­mů do nich zno­vu navrá­til. Z del­ší a šir­ší his­to­ric­ké per­spek­ti­vy však je zřej­mé, že tako­vé vyhná­ní tan­ce z chrá­mů je spí­še výjim­kou, že tanec a nábo­žen­ství spo­lu nao­pak po dlou­hé věky vždy při­ro­ze­ně sou­vi­se­ly. Dá se dokon­ce říci, že tanec býval po dlou­hý čas, počí­na­je ritu­ál­ním obdo­bím, tím pri­már­ním, nej­moc­něj­ším a nej­o­sob­něj­ším způ­so­bem vyjá­d­ře­ní nábo­žen­ské extáze.

Taneč­ní inter­pre­ti Via Cru­cis jsou bíle odě­ni, podob­ně jako byli bíle odě­ni v Pou­ti. Cho­re­o­graf tedy nesle­du­je barev­nou sym­bo­li­ku Veli­ko­noc, jen obec­nou sym­bo­li­ku bílé bar­vy. Bílá je bar­vou svět­la, a tedy i obra­zem Kris­ta — svět­la svě­ta. Sym­bo­li­zu­je nevin­nost a čis­to­tu, je to barva Pan­ny Marie, andě­lů, sva­tých, dětí, panen a vdov. Je radost­ná, pat­ří jak k Veli­ko­noč­ní­mu obdo­bí, tak k Váno­cům. V bílém jsou oble­če­ny dvě mla­dé ženy (Dag­mar Cha­loup­ko­vá a Niko­la Něm­co­vá), v bílém je oble­čen i jemno­hmot­ný mla­dík (Radim Klá­sek) – před­sta­vi­tel Kris­ta, i vyso­ký taneč­ník (Michal Záho­ra) – před­sta­vu­jí­cí hie­ra­tic­ké posta­vy veli­ko­noč­ní­ho příběhu.

Křes­ťan­ství mělo své sny o tan­ci; tra­do­va­lo se, že andě­lé v nebi tan­čí. Sta­rý zákon obsa­hu­je něko­lik zmí­nek o tan­ci; zmi­ňu­je Davi­da tan­čí­cí­ho před archou úmlu­vy nebo mla­dič­kou Salo­me, kte­rá tan­čí, aby zís­ka­la hla­vu Jana Křti­te­le. V apo­kryf­ním tex­tu je zmí­něn i tanec samot­né­ho Ježí­še při posled­ní veče­ři. Jan Zla­to­ús­tý a sv. Bene­dikt nazý­va­jí tanec hlav­ním zaměst­ná­ním andě­lů v nebi. Zná­me z minu­los­ti tan­čí­cí kně­ze; i z Čech máme ze čtr­nác­té­ho sto­le­tí zmín­ku o fará­řích v čele taneč­ní­ho pro­ce­sí. V západ­ním křes­ťan­ství však nako­nec na dlou­hou dobu zví­tě­zil názor vůči tan­ci nepřá­tel­ský. — Za našich dnů se tanec do chrá­mů vra­cí. Není na tom nic nesou­ro­dé­ho; tanec je stej­ně jako mod­lit­ba, ces­tou k extázi.

Michal Záho­ra je umě­lec cit­li­vý pro pře­krý­va­jí­cí se mno­ži­nu zbož­nos­ti a tan­ce. Tanec je, zdá se, pro něho jed­ním ze způ­sobů při­ro­ze­né­ho vyzná­ním víry. Svou chrá­mo­vou cho­re­o­gra­fii zkom­po­no­val z něko­li­ka lehce nara­tiv­ních výstu­pů, lehce divá­ky dešif­ro­va­tel­ných. V pro­sto­ru před oltá­řem se setká­va­jí posta­vy v kon­cer­tant­ních výstu­pech, vzá­jem­ně nanej­vý­še cit­li­vých; taneč­ní­ci se noří do svých postav, tak vzdá­le­ných, tak blíz­kých. Jsou use­bra­ní, zdr­žen­li­ví; kaž­dá popis­nost, kaž­dé pře­há­ně­ní by naru­ši­lo jem­nou tkáň tva­rů a zbož­nos­ti. Pomys­lí­me na ver­še bás­ní­ka Richar­da Wei­ne­ra: Je truchle usebrán/řekl bys novic, chrám/jehož to povinností,/za kte­rou je placen…

Dag­mar Cha­loup­ko­vá je taneč­ni­ce křeh­ké­ho vze­zře­ní, záro­veň suve­rén­ní i pokor­ná. Při jejích setká­ních s Niko­lou Něm­co­vou, tepr­ve se roz­hlí­že­jí­cí v obo­ru, tan­čí na obou ženách i dlou­hé vla­sy. Jako by upřes­ňo­va­ly kon­tu­ry jejich pře­lé­va­vých rolí. Bib­lic­ké vla­sy, řek­li bychom. Vla­sy poká­ní, vla­sy sou­ci­tu, vla­sy smu­teč­ní závo­je. Taneč­ni­ce zno­vu­o­ži­vu­jí před námi nepa­te­tic­ká setká­ní postav, kte­ré vešly do dějin. Jemno­hmot­ný chla­pec­ký Kris­tus vypa­dá spí­še zma­ten, než odhod­lán. Všech­ny tři posta­vy jako by tan­cem, pohy­bem při­jí­ma­ly osud. Tan­čí poko­ru, ne vzdor.

A v této zvlášt­ní poko­ře, zvlášt­ní jem­nos­ti dove­de cho­re­o­graf tra­gic­ký pří­běh ke kon­ci. V ulič­ce mezi kos­tel­ní­mi lavi­ce­mi,  u nohou divá­ků, kle­sá chla­pec­ký Kris­tus napo­sled. Vyso­ký hie­ro­fant s názna­kem ber­ly se zje­ví na závěr jako nezú­čast­ně­ný Osud. Doko­ná­no jest.

Chrá­mo­vý tanec/Temple Dan­ce
Cho­re­o­gra­fie a režie: Michal Záho­ra
Tvůr­čí spo­lu­prá­ce: Klá­ra Maša­to­vá
Tvor­ba a tanec: Dag­mar Cha­loup­ko­vá, Pavel Mašek,/Radim Klá­sek, Niko­la Něm­co­vá, Michal Záho­ra
Hud­ba: Petr Koron­thá­ly
Hudeb­ní nastu­do­vá­ní: Hans Krá­sa Kvar­tet – Šár­ka Pet­ří­ko­vá, Jan Palou­ček, Daniel Menhart, Marie Dora­zi­lo­vá
Kos­týmy: Tere­za Buš­ko­vá a Mari­a­na Novot­ná
Svět­la: Lukáš Ben­da
Rea­li­za­ce díla a pro­duk­ce: Hon­za Malík & Pul­sar z.s., Arci­bis­kup­ství pražské