Tenká hranice mezi svobodou a chaosem

Exis­tu­je vztah mezi tělem a mocí? Mezi naší vizu­ál­ní pre­zen­ta­cí a jejím vli­vem na to, jak nás vní­má oko­lí? Lze tělo a jeho mož­nos­ti tré­no­vat či usměr­ňo­vat za kon­krét­ním účelem?

Tyto a podob­né otáz­ky si kla­de také liba­non­ská per­for­mer­ka a taneč­ni­ce Khou­loud Yas­si­ne v sóle Hrdi­no­vé na povrchu revo­lu­ce.

V „oby­čej­nos­ti“ sobě vlast­ní sta­ví své tělo na čtver­co­vý pie­destal upro­střed scé­ny a pod výraz­nou pal­bou svě­tel ho odha­lu­je a pro­zkou­má­vá jeho limi­ty. Vrhá se do svě­ta sebe­kon­t­ro­ly, pózo­vá­ní, před­vá­dě­ní se, foce­ní, expre­se, napě­tí, a nao­pak pádu, hrou­ce­ní, uvol­ně­ní i letar­gie. Závo­dí sama se sebou uvnitř vlast­ní­ho rin­gu. Zpo­čát­ku pou­ze sto­jí a mává jako panen­ka Bar­bie. Od iko­nic­ké panen­ky nebo doko­na­le vyhlí­že­jí­cí figurí­ny v obchoďá­ku se pře­sou­vá jed­no­du­chý­mi zna­ky (pózo­vá­ní s rukou v bok), do svě­ta mode­lek, jejichž tělo se nepo­chyb­ně stá­vá pro­střed­kem k zís­ká­ní uzná­ní, peněz a konec­kon­ců i k utvá­ře­ní ide­á­lu (žen­ské) krásy.

Pro­po­ju­je cho­vá­ní celebrit s vystu­po­vá­ním politiků/diktátorů, jejichž cílem je vše­mož­ný­mi pro­střed­ky urvat i kou­sí­ček moci. Ta ovšem nee­xis­tu­je bez množ­ství násle­dov­ní­ků, voli­čů, fanouš­ků, milen­ců, a pokud jsme je zís­ka­li skr­ze krá­su a při­taž­li­vý vizu­ál­ní obraz, nemů­že­me čekat, že nás bez něj budou násle­do­vat i nadá­le. No sig­nal – no love.

Baza­ar 2019 ofi­ci­ál­ně zahá­ji­la maďar­ská taneč­ní sku­pi­na Hodworks před­sta­ve­ním Gra­ce, jehož před­po­kla­dem je maxi­mál­ní umě­lec­ká i divác­ká vol­nost. Opí­rá se o svo­bod­ný pro­stor jeviš­tě, a nao­pak boří hra­ni­ce jakých­ko­liv kon­ven­cí. Odha­lu­je čas­to skrý­va­né emo­ce a rych­le se mění­cí dušev­ní sta­vy, kte­ré pro­bí­ha­jí simul­tán­ně zma­te­ně a hlav­ně neustále.

Gra­ce začí­ná jako vyprá­vě­ní čtyř per­for­me­rů, z nichž kaž­dý má svůj pří­běh a téma, kte­ré roz­ví­jí. Cho­re­o­gra­f­ka Adri­enn Hód insce­na­ci popi­su­je jako obřad bez pra­vi­del. Chce odha­lit emo­ci a zru­šit defi­ni­ce, hra­ni­ce a vzor­ce cho­vá­ní, v nichž jsme zvyklí vní­mat a nevy­tvá­řet nut­nou kauza­li­tu. Čtve­ři­ce třpy­tí­cích se hvězd pro­sviští oko­lo celo­spo­le­čen­ských témat jako napří­klad homose­xu­a­li­ta, kli­ma, vegan­ství, poli­ti­ka, exis­ten­ce, transgen­der. Jejich závaž­nost zci­zí ale iro­ni­za­cí celé situ­a­ce nebo drs­ným humo­rem taneč­ních situ­a­cí. Asi není tře­ba roze­bí­rat pohy­bo­vou zdat­nost účin­ku­jí­cích, v ní pro­blémy insce­na­ce netkví. Je to v avi­zo­va­né svo­bo­dě, kte­rá nemá být syno­ny­mem pro anar­chii. Svo­bo­du vní­mám spí­še jako zod­po­věd­nost a mož­nost mlu­vit či se vyja­d­řo­vat k dané­mu téma­tu za něja­kým úče­lem, nejen vypouš­tět myš­len­ky do oblak. Postrá­dám v insce­na­ci důsled­nou dra­ma­tur­gii, abych byla schop­ná cizí ide­je pocho­pit a utřídit.

Ave židle!
Vik­tor Čer­nic­ký měl už vlo­ni svým work in pro­gress našlápnu­to k mini­ma­lis­tic­ké insce­na­ci, pro­tknu­té gro­tesk­ním humo­rem Char­ley­ho Cha­pli­na. Během roč­ní prá­ce na pro­jek­tu Pli jej dotá­hl k doko­na­los­ti – jak dra­ma­tur­gic­ké, tak pohy­bo­vé. Mate­ri­ál, kte­rý na prv­ní pohled vyčer­pal své mož­nos­ti, ješ­tě než začal, jsou kan­ce­lář­ské židle. Lze s nimi pře­kva­pi­vě udě­lat zábav­nou a milou insce­na­ci. Židle samot­né by ovšem nesta­či­ly, nebýt komi­ky a hra­vos­ti inter­pre­ta. V úvo­du jsem zmí­ni­la Cha­pli­na, ale napa­da­jí mě dal­ší dva – Rowen Atkin­son jako Mr. Bean a Tony Shalhoub jako Monk. Komi­ka všech zmí­ně­ných je ukry­tá v cha­rak­te­ris­tic­kém pohy­bu, v exis­ten­ci ve vlast­ní „autis­tic­ké bub­li­ně“ a zápa­se­ní s vněj­ším svě­tem i jeho zákonitostmi.

Insce­na­ce je nakaž­li­vá svým rytmem, kte­ré­ho se není leh­ké zba­vit až do druhého/třetího dne. V této krás­né dět­ské hře chy­bí strach a skep­se, tak­že bude vždyc­ky o krok dál než hra dospě­lých. Je v ní spous­ta malin­ka­tých rados­tí z prá­vě uplá­ca­ných bábo­vi­ček, ale taky napě­tí z neú­nav­né sna­hy o stav­bu Baby­lon­ské věže, na jejímž vrcho­lu neče­ká sto­ko­ru­na, ale něco lep­ší­ho – štěstí.

Won­der­ful world mezi­ná­rod­ní sku­pi­ny Collecti­ve B je dal­ším stá­le se zdo­ko­na­lu­jí­cím dílem, kte­ré bylo uve­de­no na loň­ském Baza­a­ru jako work in pro­gress. Letos bylo mož­né insce­na­cí vidět stá­le ješ­tě jako nedo­kon­če­né dílo. Posu­nu­la se zase o kus dál – víc úzkos­ti, víc napě­tí, víc stra­chu, víc expre­se. Insce­na­ce tema­ti­zu­jí­cí nási­lí si zacho­vá­vá nebo mož­ná spí­še stup­ňu­je nepří­jem­ný pocit, jímž zapla­vu­je celé hle­diš­tě. Balan­cu­je na ten­ké hra­ni­ci smí­chu a div­né­ho kře­čo­vi­té­ho škle­bu a svým geni­ál­ním živým hudeb­ním dopro­vo­dem pod­po­ru­je tís­ni­vou horo­ro­vou atmo­sfé­ru. Aso­ciu­je mi hru s plas­to­vý­mi vojáč­ky nebo lout­ka­mi, ovšem ten­to­krát se dvě­ma živý­mi per­for­mer­ka­mi, rea­gu­jí­cí­mi na akci tří hudeb­ní­ků a při­po­mí­na­jí­cí věz­ně na buzer­pla­ce. „Teď běhej, stůj, válej sudy a klid­ně tě tře­ba zastře­lím, když budu chtít.“ Jako­by nemě­ly nárok na vlast­ní vůli. S expre­siv­ním výra­zem a napě­tím v těle „šaš­ku­jí“ na pla­ce pod­le pove­lů. To vše kon­čí během neko­neč­ných něko­li­ka usmě­va­vých a blyš­ti­vých minut. Čas se najed­nou zdá být desetkrát del­ší, posled­ní píseň mno­hem smut­něj­ší a dává mi pro­stor zamys­let se nad tím, proč se mi chce pla­kat, když se všich­ni smějí.

Sobot­ní sérii umě­lec­kých poku­sů a pra­cí, zahá­ji­lo Proroctví/Tabula Rasa Jana Brej­chy a Miki­ho Ziki. Bez poz­děj­ší deba­ty s tvůr­ci pro mě bohu­žel zatím fun­go­va­lo jako frag­ment nebo spí­še série nepo­cho­pi­tel­ných mik­ro situ­a­cí. Do míst­nos­ti, v níž divá­ky vítá dvo­ji­ce kra­vaťá­ků najed­nou vstu­pu­je podiv­né stvo­ře­ní v mas­ce. Stvo­ře­ní, jež s sebou vlá­čí taš­ku na koleč­kách plnou nezná­mých před­mě­tů s jis­tou hod­no­tou. Celá ukáz­ka je do znač­né míry sta­tic­ká a vyvo­lá­vá pou­ze aso­ci­a­ce, evo­ku­je mi jed­nu kon­krét­ní věc – poni­žo­vá­ní odliš­né indi­vi­du­a­li­ty „poro­tou“ slo­že­nou z byro­kra­tů v oble­cích, poža­du­jí­cích vysvět­le­ní. Přes­to, že to nemu­sí být nut­ně insce­nač­ní záměr, mě ukáz­ka ponou­ká k zamyš­le­ní nad tím, proč bychom měli být neu­stá­le pozo­ro­vá­ni, posu­zo­vá­ni a zve­řej­ňo­vá­ni i při našich nej­ni­ter­něj­ších ritu­á­lech a prožitích.

K indi­vi­du­a­li­tě, ori­gi­na­li­tě jedin­ce a jeho spo­je­ní a koo­pe­ra­ce s jiným stej­ně ori­gi­nál­ním jedin­cem smě­řu­je i expe­ri­ment Tin­ky Avra­mo­vy s názvem An expe­ri­ment for two, v němž spo­ju­je dvě osob­nos­ti se spo­leč­ným zájmem či pro­stře­dím, v němž se pohy­bu­jí, ale za před­po­kla­du, že se nezna­jí a nikdy před tím spo­lu nemlu­vi­li. Pře­dem jim kla­de vel­mi jem­né hra­ni­ce a poky­ny, ale jinak jim dává napros­tou vol­nost v tvor­bě a ovliv­ňo­vá­ní jeden dru­hé­ho. Vzni­ká tak série komic­kých situ­a­cí, akcí a reak­cí dvou nezná­mých, při nichž se lze poba­vit, ale nejsem si jis­ta, zda mají nadě­ji být tak­to naho­di­le své­byt­ným tva­rem, na kte­rý bych se chtě­la jít dívat znovu.

Kte­rá myš­len­ka nebo vzpo­mín­ka je ta prv­ní a kte­rá je ta dru­há? Těž­ko říct, těž­ko vzpo­mí­nat. V kaž­dé pamě­ti exis­tu­jí sle­pá mís­ta. Tomáš Janyp­ka si pro svůj pro­jekt Son­g­li­nes vybral vel­mi osob­ní téma – chybějící/vytěsněné vzpo­mín­ky vznik­lé nejen ztrá­tou blíz­ké oso­by. Skr­ze tvar mísí­cí pohyb, hudeb­ní dílo, reci­ta­ci bás­nic­ké­ho díla a vyprá­vě­ní se sna­ží ke ztra­ce­ným vzpo­mín­kám vrá­tit a na jeviš­ti se s nimi poprat. Pro­za­tím mi lepe­ní kous­ků bílé gafy na pod­la­hu v jeho pří­bě­hu utvo­ři­la více děr, než kolik jich zace­li­la, ale v pří­pa­dě toho­to díla dou­fám, že čas při­ne­se nejen work, ale i ten progress 

Posled­ní a nejdy­na­mič­těj­ší čás­tí sobot­ní­ho Baza­a­ru byl frag­ment Drag-on/S­te­am room Ale­xan­dra Geor­gie­va a Zha­ny Pin­che­vy. Začí­na­jí­cí pro­jekt vyu­ží­vá kon­tras­tu mezi jed­no­du­chým hou­pa­vým pohy­bem v jas­ně defi­no­va­ných přímých for­ma­cích a impro­vi­za­cí, v níž jde o svo­bo­du a totál­ní pre­zen­ta­ci vlast­ní­ho těla za dopro­vo­du popo­vé hud­by. Prv­ní zmí­ně­ný prin­cip vyzdvi­hu­je pře­de­vším přes­nost a vyme­ze­né hra­ni­ce, kte­ré v kom­bi­na­ci s mono­tón­ním pohy­bem mají až komic­ký efekt. Komi­ka zůstá­vá, ale posou­vá se do svo­bod­né­ho pro­sto­ru bez hra­nic, plné­ho ener­gie jed­not­liv­ce a jeho fyzic­ké­ho vyjá­d­ře­ní. Z vystou­pe­ní Ale­xan­drov­ců se v mži­ku stá­vá fashi­on show plná drzos­ti, živel­nos­ti a váš­ně, v níž lid­ské tělo hra­je hlav­ní roli. Dou­fám, že si zacho­va­jí obo­jí – dis­ci­plí­nu i drzost.

I cure aneb kéž jsou všech­ny bytos­ti uzdra­ve­ny!
Insce­na­ce bul­har­ské­ho per­for­me­ra, cho­re­o­gra­fa a skla­da­te­le Ivo Dim­che­va byla posled­ním před­sta­ve­ním pro­gra­mu sobot­ní­ho Baza­a­ru. Jeho pro­jev, od počát­ku v pří­mé inter­ak­ci s divá­kem, se inspi­ru­je oblí­be­ný­mi talk show s tera­pe­u­tic­kým účin­kem. Nemůžu se ubrá­nit úsmě­vu a myš­len­kám na Jolan­du, Oprah a nako­nec i Ovčí babič­ku, kte­rá vás za svi­tu plá­po­la­jí­cí­ho ohně dá do pořád­ku, a bude­te všich­ni šťast­ni. Jeho vlast­ní vystu­po­vá­ní on sám bere smr­tel­ně váž­ně, iro­ni­zo­vá­ním a pře­pja­tos­tí ve výra­zu i ges­tu však divá­ko­vi dává jas­ně naje­vo, že se jed­ná o zce­la váž­nou paro­dii, kte­rá snad vyús­tí v něco hlub­ší­ho než jen ve výsměch iko­nám. Po celou dobu si inter­pret udr­žu­je váž­nou tvář a pozi­ci mode­rá­to­ra téhle sran­dy. Vždyť pře­ce léčí – skr­ze jazyk, pal­my, oheň, píseň, sex. Sta­čí jen uvě­řit v sílu I cure a může­me vylé­čit sami sebe i své blíz­ké skr­ze cokoli.

Celou tuto „legrač­ní“ jízdu si lze užít, nebýt pomy­sl­né bom­by, již hodí doprostřed, bez čeká­ní a bez okol­ků – foto­gra­fie mrtvých dětí a jejich mat­ky v kaluži krve. Nepů­so­bi­la jako pří­liš dlou­ho oče­ká­va­ná katar­ze, ale bohu­žel jako způ­sob nepa­t­řič­né­ho cito­vé­ho vydí­rá­ní, kte­ré ved­le vidi­tel­né nepři­pra­ve­nos­ti per­for­me­ra (napří­klad v nezna­los­ti tex­tu) v závě­ru ubí­rá na váž­nos­ti, hloub­ce myš­le­nek i kva­li­tě před­sta­ve­ní. Katar­ze se u mě neko­na­la, zato ji vystří­da­lo násil­né pod­sou­vá­ní, zma­tek, roz­po­ru­pl­nost a zklamání.

How ama­zing is a shit, sometimes. 

I přes veš­ke­rou pro­ble­ma­ti­ku, kte­rou s sebou nese jaká­ko­li tvor­ba si však Baza­ar zacho­vá­vá jed­no, a to je svo­bod­ný pro­stor posky­to­va­ný uměl­cům, při­ná­ší neu­stá­le nová téma­ta, na kte­rá nará­žím den­ně. Nebo­jí se při­jí­mat nedo­kon­če­ná díla, klást otáz­ky, vyja­d­řo­vat se k tomu, nad čím mno­zí máv­nou rukou, jako kdy­by boj o hod­no­ty ve spo­leč­nos­ti byl pře­dem pro­hra­ný, hod­no­ty jimiž jsou svo­bo­da, nezá­vis­lost, vztah těla i duše, jeho pre­zen­ta­ce, posu­zo­vá­ní a úcta.

Khou­loud Yas­si­ne (Liba­non): HRDINOVÉ
Adri­enn Hód a Hodworks (HU): GRACE
Vik­tor Čer­nic­ký: PLI
Ivo Dim­chev: I‑CURE

work-in-pro­gress
Collecti­ve B: WONDERFUL WORLD
Tomáš Janyp­ka: SONGLINES
Tabu­la Rasa: PROROCTVÍ
Ste­am Room: DRAG ON a další