Taneční koány Eun-Me Ahn

foto: Vojtěch Brtnický

foto: Vojtěch Brtnický

Zaha­jo­va­cím před­sta­ve­ním letoš­ní­ho fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha byla taneč­ní insce­na­ce Let me chan­ge your name jiho­ko­rej­ské cho­re­o­gra­f­ky Eun-Me Ahn. Tuto uměl­ky­ni už v Pra­ze zná­me; vlo­ni jsme na Tan­ci Pra­ha tles­ka­li před­sta­vi­tel­kám jejích  Dan­cing Gran­d­mo­thers, korej­ským sta­řen­kám. Letoš­ní před­sta­ve­ní má stan­dart­ní pro­fe­si­o­nál­ní obsa­ze­ní, tan­čí čle­no­vé její­ho sou­bo­ru a na scé­ně se obje­ví i sama choreografka.

Bez dlou­hé­ho odkla­du musím kon­sta­to­vat, že to, co máme s tím­to před­sta­ve­ním před sebou, je čis­tá a výrazná podo­ba post­mo­der­nis­mu v tan­ci. Cho­re­o­gra­fie půso­bí na divá­ka bez­pro­střed­ní­mi a fun­gu­jí­cí­mi pro­střed­ky – pla­ká­to­vou výtvar­nos­tí, kol­por­táž­ní barev­nos­tí, bez­sta­rost­ným humo­rem, ležér­nos­tí, oká­za­lou neam­bi­ci­óz­nos­tí, taneč­ní­mi gagy, sebe­i­ro­nií, na lékár­nic­kých váž­kách dáv­ko­va­nou naho­tou, a pře­de­vším jed­no­du­chým a eufo­ri­zu­jí­cím rytmem. Ryt­mus usta­vič­ně tepe, na scé­ně se v rych­lém sle­du stří­da­jí vari­a­ce šes­ti bri­lant­ních taneč­ní­ků – dvo­ji­ce, tro­ji­ce, vět­ší skupiny.

Jsme napros­to ušet­ře­ni obli­gát­ních dám­sko-pán­ských vzta­hů, role pohla­ví se pro­mě­ňu­je, vymě­ňu­je. Všich­ni taneč­ní­ci jsou ostat­ně oble­če­ni do žen­ských šatů (nebo svle­če­ni do bílých spo­dek). Dlou­hé dám­ské šaty na ženách i mužích mají prvo­plá­no­vé pla­ká­to­vé bar­vy jako pas­tel­ky vyta­že­né z nové kra­bič­ky. To se děje na poza­dí čis­tě bílé­ho pro­sto­ru, sjed­no­cu­jí­cí­ho ve své bělo­bě pod­la­hu a hori­zont. Při vší ztřeš­tě­nos­ti před­sta­ve­ní ten pro­stor napl­ňu­je jakým­si pozi­tiv­ním kli­dem. Cítí­me se v něm bez­peč­ně jako v dět­ské knížce.

V post­mo­der­ním lais­ser faire je divák ušet­řen jaké­ko­li zatěž­ká­va­jí­cí expre­se; taneč­ní­ci se setká­va­jí jako­by náhod­ně, jako­by v usta­vič­ném údi­vu nad prů­bě­hem těch­to setká­ní. Jejich tan­ci vlád­ne filo­so­fie: „Nesta­čí jenom být, je potře­ba se také jevit!“ Taneč­ní­ci exhi­bu­jí život­ní postoj „hic et nunc“; vyzý­va­jí: „Žijme tady a teď, a nedě­lej­me z toho kdo­ví­ja­kou zále­ži­tost.“ Taneč­ní­ci hra­jí také vyslo­ve­ně „na pub­li­kum“, říka­jí si o jeho oka­mži­tou odezvu.

Cho­re­o­gra­fie je kom­po­no­vá­na jako pes­t­ro­ba­rev­ný obraz usta­vič­ných per­mu­ta­cí a vari­a­cí lid­ských sku­pin a jejich neko­neč­ných mož­nos­tí kon­fi­gu­ra­cí – navyk­lých a obli­gát­ních, jakož i nezvyk­lých a pro­vo­ku­jí­cích. Tyto jed­not­li­vé taneč­ní vari­a­ce jsou vždy také vlast­ně taneč­ní­mi gagy; před­sta­ve­ní je plné humo­ru, vytvo­ře­né­ho čis­tě pohy­bo­vý­mi, taneč­ní­mi prostředky.

Ved­le expert­ní­ho tan­ce nechá­vá cho­re­o­gra­f­ka půso­bit samot­nou těles­nost taneč­ní­ků; pod kos­týmy snad­no zahléd­ne­me naho­tu. Není to však naho­ta úto­čí­cí, obvi­ňu­jí­cí či pro­vo­ku­jí­cí; spí­še půvab­ná, nenu­ce­ná, tako­vá „en passant“.

V před­sta­ve­ní se obje­vi­la i sama cho­re­o­gra­f­ka. Byla jsem vel­mi pře­kva­pe­na, že jde o dámu urči­té­ho věku; před­sta­vo­va­la jsem si ji pře­dem – pod­le vše­ho, co jsem o její tvor­bě vědě­la —  jako mla­dou dyna­mic­kou, a tro­chu zlo­my­sl­nou dív­ku. Není to ovšem dáma vyslo­ve­ně used­lá, je tro­chu punk  – má napří­klad mniš­sky vyho­le­né vla­sy, nosí dlou­hé šaty a sebe­i­ro­nií na jeviš­ti se vyrov­ná svým mla­dým taneč­ní­kům. Eun Me Ahn je – sit venia ver­bo — pro­vo­ka­tiv­ní puber­ťač­ka 50+.

Zákla­dem výra­zo­vé­ho jazy­ka je zde neor­to­dox­ní sou­čas­ná taneč­ní tech­ni­ka — tato lin­gua fran­ca sou­čas­né­ho taneč­ní­ho svě­ta. Před­sta­ve­ní je nabi­té obtíž­nost­ní­mi prv­ky; je tu plno zve­da­ček v nej­růz­něj­ších kom­bi­na­cích pohla­ví, polo­a­k­ro­ba­tic­kých prv­ků, frek­ven­to­va­ných sko­ků s násled­ný­mi pády. S taneč­ní tech­ni­kou se zachá­zí samo­zřej­mě vel­mi nekon­venč­ně, na něja­kou čis­to­tu sty­lu se urči­tě nehle­dí; hle­dá se pře­kva­pe­ní, vtip, efekt, gag, taneč­ní anekdo­ta. A zde je tře­ba pozna­me­nat – taneč­ní humor je vel­mi obtíž­ná dis­ci­plí­na. A v pří­pa­dě toho­to před­sta­ve­ní bych dokon­ce mlu­vi­la o absurd­ním taneč­ním humo­ru. Ostat­ně východ­ní náro­dy mají pro absur­di­tu vel­ký smy­sl – vzpo­meň­me tře­ba na japon­ské zeno­vé koá­ny – para­dox­ní výro­ky odrá­že­jí­cí absur­di­tu naší exis­ten­ce ve vesmí­ru. Tak dob­ře – nazvě­me to před­sta­ve­ní sbír­kou taneč­ních koá­nů, para­dox­ních výro­ků sta­rých zeno­vých mis­trů. Jako tře­ba ten­to: Já a ty jsme se potka­li před mno­ha a mno­ha mili­o­ny let. Řek­ni mi, kde jsme se potka­li! Šlo snad na jeviš­ti diva­dla Ponec o tako­vé setkání?

V před­sta­ve­ní se obje­vi­la i sama cho­re­o­gra­f­ka. Byla jsem vel­mi pře­kva­pe­na, že jde o dámu urči­té­ho věku; před­sta­vo­va­la jsem si ji pře­dem – pod­le vše­ho, co jsem o její tvor­bě vědě­la —  jako mla­dou dyna­mic­kou, a tro­chu zlo­my­sl­nou dív­ku. Není to ovšem dáma vyslo­ve­ně used­lá, je tro­chu punk  – má napří­klad mniš­sky vyho­le­né vla­sy, nosí dlou­hé šaty a sebe­i­ro­nií na jeviš­ti se vyrov­ná svým mla­dým taneč­ní­kům. Eun Me Ahn je – sit venia ver­bo — pro­vo­ka­tiv­ní puber­ťač­ka 50+.

Ope­ning fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha se uve­de­ním toho­to mezi­ná­rod­ně cir­ku­lu­jí­cí­ho před­sta­ve­ní up-to-date este­ti­ky tedy vel­mi povedl. 

Let Me Chan­ge Your Name

Cho­re­o­gra­fie: Eun-Me Ahn
Tan­čí: Eun-Me Ahn, Jihye Ha, Hye­ky­oung Kim, Jeeye­un Kim, Seu­n­ghae Kim, Hyunwoo Nam, Sihan Park
Hud­ba: Young-Gyu Jang
Kos­týmy a scé­no­gra­fie: Eun-Me Ahn
Svě­tel­ný design: Andre Schulz

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.