Čtyři mohutná skla spojená ocelí, jedna herečka, mikrofon a předpověď počasí – zítra bude možná pršet. Co budeme dělat, až se „to“ stane? Jak se s „tím“ vypořádáme? Pár kapek dopadne na rameno, trochu nám smáčí šaty, a zatímco se budeme dívat nahoru, stoupne pod námi hladina.
Nesnesitelná tekutost bytí měla 19. května obnovenou premiéru na Jatkách78, poprvé byla inscenace uvedena minulý rok v rámci festivalu Letní Letná. Režisér Vít Neznal na projektu spolupracoval s choreografkou Dorou Sulženko Hoštovou a herečkou Kateřinou Dvořákovou. V hale se tedy po několik večerů zaplní velké akvárium 12 000 litry vody, se kterou se vypořádává jedna osamocená herečka.
Diváci jsou rozesazeni na čtyřech elevacích, každá z nich stojí před jednou ze skleněných stěn. Dvořáková se v šedých šatech a červených holínkách pohybuje po svém malém prostoru ve skleněném kvádru. Se slovy „Dobrý večer“ diváky zdraví přes mikrofon, jako by nás vítala na nějaké show. Postupně přechází do odlehčeného monologu o počasí a o „tom“, co se blíží. Většina diváků pravděpodobně přibližně ví, co je čeká. Víme, že „to“ je blížící se masa vody, se kterou se herečka bude muset poprat a vyrovnat. Bez zdržování divák dostává, co očekává. Na šedé šaty spadne Dvořákové pár kapek, a zatímco já se snažím na vysokém stropě vypozorovat, odkud přesně voda padá a jak to vůbec funguje, mikrofon vyjíždí z akvária nahoru a schovává se do kyblíku na stropě, aby na něj nenapršelo. Herečka tak přestává mluvit a začíná hrát tělem. Ze stropu ji kropí déšť, zatímco zespodu pomalu stoupá hladina vody a zaplňuje Dvořákové holínky. Z pomalého ucukávání před kapkami deště se stává divoký boj s vodou, snaha uniknout nevyhnutelnému. Jednoduché pohyby, otočky, cákání rukama i nohama stoupající voda stěžuje. Fyzická náročnost tance v mase vody je stále více přítomná.
Po chvíli však nával vody ustane a všechna se z akvária vypustí. Přichází stádium domnělého klidu. Dvořáková se poté publiku snaží holínky prodat, jakoby už je neměla potřebovat. Během vyvolávání cen se však akvárium opět začne plnit a brzy voda překročí hladinu, které dosáhla předtím. Červené boty plují ve vodě vedle herečky. Už se naučila plavat, nepotřebuje je. Nejprve se potápí a předvádí nádhernou choreografii ve vodě, snaží se najít cestu ven. Postupně se začíná s materiálem kolem sebe smiřovat, už jí není cizí, stává se její součástí. Do vody nebouchá, přestává agresivně narušovat její texturu. Hladí, zkoumá ji a postupně s ní splývá. Pak zůstává ležet na hladině a nechává se poklidně nadnášet. V momentě, kdy si aktérka na svůj nový stav přivykne, začne voda prudce ustupovat, dokud její hladina nezmizí někde v trubkách pod akváriem. Dvořáková dopadá na vlhkou podlahu a vrací se tak opět na začátek koloběhu.
Koncept samotné inscenace je velmi efektní. Krom drobné herečky bojující s litry vody uzavřené v akváriu totiž funguje i samotný princip metafory tekutiny. Můžeme vodu chápat jako samotný život, můžeme ji číst jako přicházející změnu nebo problém, který zrovna řešíme ve svém životě. Proces strachu, boje, poznávání, smíření, zklamání nebo zrady, všechno se může zrcadlit v jedné dívce v akváriu. Pokud však inscenaci čteme jen přes formální práci s materiálem vody, může začít nudit i její krása a estetika – i to jak hladina láme a mění obraz těla, jak se od povrchu vody odráží kapky dopadající shora a neproniknou hlouběji, jak neproniknutelně a pevně voda působí v takovém množství. Inscenace vytváří lákavou a efektní podívanou a může diváka hluboce zasáhnout. Zároveň pokud se člověk nenechá pohltit, snadno postrádá konkrétnější téma, které by posouvalo čistý koncept někam dál.
Nesnesitelná tekutost bytí
Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Hraje: Kateřina Dvořáková
Dramaturgie: Kateřina Součková
Scénografie: Vít Neznal, Petr Vítek, Ivan Němec
Hudba: Jan Čtvrtník
